Díl První

 

V němž se dozvíme trochu více o tom, jak se mají věci v Pekle a jak se zde může schopný jedinec vypracovat z topiče u kotlů až na pekelného vyslance se samostatnou misí.

Také o tom, jak se má či nemá strašit v zájezdním hostinci a co se může stát, když politické události v Pekle na čas zastíní to, co se děje na Zemi.

V neposlední řadě si povíme něco o tom, jak jedna hříšnice dokázala razantním způsobem zamotat situaci tak, že ani ti nejlepší experti v pekelných vědeckých kruzích si nevěděli rady.

Pravda nám bude vyjevena o tom, jak se mohlo stát, že Mefistofeles byl rozpolcen na Mefista a Felese, dvě osobnosti, z nichž jedna je básnicky tvořivá a druhá věděcká a racionální, které se ale navzájem doplňují.




Býval jsem topičem u kotlů...






Toho, že Mefisto a Feles dohromady tvoří Mefistofeles, jste si snad už povšimli. Proč ale toto ve faustovské literatuře tolik známé jméno tu najednou vidíte rozdělené a náležející dvěma osobnostem, to by vám mohlo připadat divné. Mějte ale prosím trpělivost, časem všechno vyjde najevo! Že tyto dvě zmíněné osobnosti jsou obě vyznání ďábelského, to vám už také jistě došlo. Proč mám ale takový strach z toho, že bych mohl být přeložen zpátky ke kotlům? K tomu abych tohle mohl vysvětlit, budu muset jít hluboko do minulosti.

Je už tomu několik tisíc let, jmenoval jsem se tehdy ještě Mefistofeles a pracoval jsem jako topič, stejně jako milióny jiných čertovských mladíků. Téměř pro všechny z nás to byla první pekelná práce; pro mnohé ale také zůstane tou jedinou. Většina z příslušníků naší rasy nebývá totiž příliš ambiciózní, takže být topičem většinou představuje vrchol jejich kariéry. V zájmu porozumění užil jsem právě výrazu „vrchol“, i když bych správně měl napsat „nadir“, úplné dno. Nomenklatura jíž se běžně užívá v Pekle mívá tendenci být pravým opakem toho, jak by se vyjádřili lidé ─ i této zvláštnůstky jste si snad už povšimli. Jak se ale na to dívám, asi bych se měl přece jen spíš přidržet lidských termínů, které se mi tak jako tak zdají být v poslední době bližšími. Aspoň zde snad už nebude to nebezpečí, že by mi nebylo správně rozuměno.

My ďáblové se sice rodíme, ne však tak docela stejně jako lidé. Rodit se ale musíme, protože jak na Zemi přibývá lidí, byli bychom brzy přečísleni. A to by nebylo dobré. O mysteriu našeho zrození vám ale nic říkat nebudu, dokonce ani nemohu, protože o tom nic nevím. Jistěže mechanicky by se to dalo vysvětlit podobně jako to dovedete vy, ve skutečnosti je to ale složitější, jako ostatně všechno o čem se lidé domnívají, že vědí. Vy z vás, kteří jste snad trochu starší a máte tudíž trochu víc rozumu, víte, že to co platilo včera za svaté (sice nerad užívám tohoto slova, opět nám zde ale jde o to porozumění), je dnes už překonané a že zítra tomu bude zase úplně jinak. To, co například kdekdo vychvaloval jako nanejvýše zdravé, se výrokem nějakého “odborníka” stává přes noc hlavní příčinou tvorby rakovinných nádorů, však to znáte.

Vrátím se ale ke svému příběhu. Po svém zrodu z Chaosu, po asi tisíciletí čertovského dětství a jinošství, po poměrně krátkém, jen necelá tři století trvajícím základním vzdělávacím kurzu, jsem se stal přikladačem u pekelných kotlů. Na rozdíl od svých povětšinou líných a neprůrazných kolegů, jsem hned od počátku projevoval slušnou iniciativu, takže netrvalo dlouho, a všiml si mne můj přímý nadřízený, mistr topičský. K tomu došlo snad dokonce ještě dřív než uplynulo dalších tisíc let. Tedy, těch lidských ─ my běžně užíváme jiné časové schéma, tzv. Galaktické, jak jste si možná už všimli. Od tohoto momentu se datuje můj prudký vzestup řadami pekelných pracovníků. Nejprve jsem byl povýšen na vrchního topiče, sice jen u kotle v němž se nacházely duše poměrných slabochů a padavek, už i tak to ale znamenalo podstatný projev důvěry. Brzy nato jsem dokonce přešel ke kotli s mnohem těžšími hříšníky, kteří také představovali o hodně větší výzvu a kde pracovní tempo bylo odpovídajícím způsobem vyšší. Když mě potom potkalo ještě další povýšení, mohl jsem už dát vale kotlům, což mě žalostí nikterak nenaplnilo.

Odbočím trochu od tohoto tématu, abych vám mohl poskytnout aspoň základní informace o tom, co my ďáblové vlastně děláme, proč tu jsme. V popisu naší pracovní činnosti se prostě praví, že jsme odpůrci Božími. Nikdy jsem úplně nepochopil jak a proč jsme se jimi stali, i když nám to bylo kdysi v hodinách dějepisu vysvětlováno. Vy smrtelníci jste ale na tom podobně, když vám je v nedělní škole předkládán koncept Svaté trojice, což je něco čemu nejspíš příliš nerozumí ani ten farář, který vám o tom vykládá. Stejně tak, když se náhodou narodíte v zemi kde je státním náboženstvím věda či dialektický materialismus či evoluční proces, zkrátka něco podobného, tak zvaně vědecky racionálního. Pořád vám pořád ještě nikdo nedokáže vysvětlit, co bylo na samotném počátku.

Podle výkladů podávaných současnými pekelnými historiky, jsme my ďáblové původně byli anděly. Některým z andělů se prý ale nelíbilo to, že se musejí podřizovat vůli Stvořitelově.

Nejprominentnějším mezi těmito rebelanty byl podle nich Sataniel, původně Bohův oblíbenec, který posléze ale proti němu vedl revoltu, spolu se svými následovníky. Došlo k tzv. Válce v nebesích, v níž byli rebelanti poraženi a svrženi na Zem. Po této události, o níž se hovoří jako o Pádu andělů, se naši předkové jakýmsi záhadným způsobem zcela zapletli do hmoty, z jejíhož sevření se nám všem až doposud nepodařilo se vyprostit. Postupem času se v nás ďáblech vytvořily ony typické charakterové rysy, které nám jsou obvykle kritiky přisuzovány. Jsou jimi lenost, liknavost, netečnost a celkový nedostatek motivace. Tedy přesný opak toho, čím údajně oplývají nejlepší jedinci náležející k lidské rase. Co se většinou neví nebo se utajuje, je že i mezi námi se tu a tam najdou jedinci, kteří jsou charakterově silnější a tudíž mají tendenci se dostat do problémů s pekelnými autoritami. Začínám se čím dál tím víc obávat, že já, stejně jako můj parťák Feles, patříme do této kategorie.

Ještě předtím než jsem oslavil své třítisící narozeniny, po krátkém, pouhá dvě a půl století trvajícím kurzu, jsem byl přidělen k 91. oddílu Zvláštních pekelných jednotek, jemuž velel generál Magmaignisrupturus Invisisus Grimonarecruel. Akce na nichž se tyto jednotky podílejí bývají značně různorodého charakteru, v zásadě ale mívají vždy co dělat s narušováním lidských činností, s provokováním, matením a pletením se do jejich záležitostí. Zpočátku jsem se jako člen širšího týmu zúčastnil pouze akcí při nichž jsem nemusel projevovat žádnou větší osobní iniciativu. To byly časy kdy už se na Zemi začínala rozpadat Římská říše a nastupovalo rané údobí křesťanské éry. Do té doby jsme byli veřejnosti známi spíš jako démoni. Jakmile se ale plně rozvinulo křesťanství, stali jsme se jednak ďábly a dostalo se nám také mnohem větší pozornosti na straně představitelů církve. Byli jsme náhle viněni téměř ze všeho. Každá akce ovšem vyvolává reakci. Získávání duší hříšníků, zejména potom těch náležejících k církevním kruhům, se tím pádem stalo pro nás prioritním. S tím se dostavil poměrný nedostatek zkušených operátorů, kteří by byli schopni vést samostatné mise. Bylo jen otázkou času kdy se, uprostřed raného středověkého období, dostane takovéto příležitosti i mně samotnému. Tehdy jsem byl také povolán před samotného generála Grimonarecruela.





Interview u generála zvláštních jednotek



    Ještě nikdy jsem se neocitl v tak luxusně zařízené kanceláři. Nacházela se v té nejhlubší sklepní podstavbě hlavní administrativní budovy. Sjíždělo se k ní zvláštním výtahem, poháněným speciálním kolem, podobným těm pozemským mlýnským, jímž ale v tomto případě otáčí proud hořící tekuté lávy. Ta je pravidelně odváděna z hlavní šachty kráteru sopky Vesuv, která tudíž nesoptí v těch dnech, kdy Magmaignisrupturus Invisisus Grimonacruel úřaduje a přijímá návštěvníky. Když v roce 79 n.l., k úlevě svého okolí, generál konečně nastoupil na dlouho avizovanou a stále odkládanou zvláštní dovolenou, k níž se chystal už od Punských válek, odnesla to těžkým způsobem města Pompeje a Herculaneum.

Ještě nikdy jsem se neocitl v tak luxusně zařízené kanceláři. Nacházela se v té nejhlubší sklepní podstavbě hlavní administrativní budovy. Sjíždělo se k ní zvláštním výtahem, poháněným speciálním kolem, podobným těm pozemským mlýnským, jímž ale v tomto případě otáčí proud hořící tekuté lávy. Ta je pravidelně odváděna z hlavní šachty kráteru sopky Vesuv, která tudíž nesoptí v těch dnech, kdy Magmaignisrupturus Invisisus Grimonacruel úřaduje a přijímá návštěvníky. Když v roce 79 n.l., k úlevě svého okolí, generál konečně nastoupil na dlouho avizovanou a stále odkládanou zvláštní dovolenou, k níž se chystal už od Punských válek, odnesla to těžkým způsobem města Pompeje a Herculaneum.

Opravdovým výstavním kouskem nábytku v generálově kanceláři se ukázala být sedací souprava s povrchovou úpravou v jemném žhavém dřevěném uhlí. Vyhlížela neobyčejně pohodlně, byl jsem si ale plně vědom své bezvýznamnosti a tudíž jsem nemohl očekávat, že by mě generál vyzval k tomu se v ní usadit. Jak se nakonec také ukázalo, po celou dobu audience jsem musel zůstat stát na koberečku z dýmajících dřevěných polínek, který se neukázal být právě tím nejpohodlnějším povrchem k delšímu stání. Stůl za nímž se přitom generál nacházel byl také nadmíru impozantní; vyhlížel jakoby byl vyroben z nějakého kovu, snad dokonce i vzácného. To se ale dalo dost těžce posoudit, protože byl rozžhavený téměř do běla a vydával mocný žár. Starý páprda samotný si mne dosti zdlouhavě prohlédl, přičemž bylo ale těžko říci zda ho zajímám víc než to co se mu podařilo vydloubat si z nosu, kteroužto činností se rovněž soustředěně zabýval, zatímco se na mne takto nepřítomně díval. Když konečně měl nos ke své spokojenosti čistý, obrátil se ještě jednou ke mně, zatímco ústa se mu v koutcích rozšířila; mohl to být spokojený úšklebek, také to ale mohlo být způsobeno nějakou poruchou trávení. Nejspíš aby mi potvrdil správnost této diagnózy, nahlas si krknul. Plyny které mu přitom vyšly z huby, se vzňaly zatímco prolétly nad žhavým povrchem kancelářského stolu, přelétly mi ale přes rameno na cestě ke dveřím. Ty se v té chvíli otevřely, aby vpustily Magmaignisrupturova tajemníka, vstupujícího dovnitř, aby generálovi ohlásil příchod jeho příštího návštěvníka. Tajemník tím ale nebyl ani v nejmenším vyveden z míry; spíše se zdálo, že to považuje za jeden z požitků svého zaměstnání.

Teprve potom se mi generál věnoval a to aspoň po celou jednu minutu. Zmínil se přitom s uznáním o mých výsledcích, které dokonce označil za žalostné, otřesné a děsivé. Pochopitelně, že jsem se při takovéto chvále zapýřil; horká atmosféra v místnosti ale naštěstí pro mne pomohla zastřít takovéto pro ďábla se nehodící známky zženštilosti. Pomohlo mi také to, že se generál v té chvíli soustředil na něco jiného a zcela evidentně pro něho důležitějšího než barva mých tváří. Potom si hlasitě upšoukl, což mu na zlomek vteřiny dodalo ocas oranžové barvy. Úšklebek, kterým tento úkon provázel, byl tentokráte zcela jasně plný spokojenosti. Pozvedl se ze svého křesla, takže jsem se ihned začal stavět do pozoru; nicméně se ukázalo, že se mu hlavně jednalo jen o to podrbat se v rozkroku. Zpátky ve svém křesle, zeptal se mne:

„Cítil byste se k tomu, vydat se na samostatnou misi, Mefistofeles?“

Dokázal jsem jen vyhrknout:

„Vaše Chatrná Nedostatečnosti, můžete se spolehnout na to, že Vás zklamu velikým způsobem!“

„Pozvracené voňavé archandělské hovno! Tomuhle říkám to pravé odhodlání!“

S těmito slovy mě propustil.







Velitel Černobog Daramsufael

XXX

C

    Celý jakoby omámený, vypotácel jsem se z kanceláře starého vojevůdce, neboť radost plnila až po samotné dno celičkou mou bezcennou černou duši! Generálův tajemník se mne ihned zmocnil, aby mi vysvětlil co se ode mne dále očekává. Mám se prý okamžitě hlásit u velitele devadesátého druhého pluku Černoboga Daramsufaela, od něhož se dozvím detaily své nadcházející mise. To jsem ještě netušil, jakou
významnou roli má v mé budoucí kariéře hrát plukovník Daramsufael. Tentýž už mě očekával ve své kanceláři, která se nacházela o patro výše od té generálovy.
Jistě šilhá po tom, že se jednou dostane na to nejprivilegovanějšímísto, na samém spodku podzemního labyrintu, říkal jsem si. Kancelář tohotopotentáta se ale k mému překvapení především vyznačovala svou strohostí. Jedinýmvýstavnějším kusem nábytku byl ozdobný měděný kotel stavěný pro jedinouduši,jaké si někteří význačnější členové pekelné hierarchie s oblibou nechávají instalovat ve svých kancelářích. Nicméně, v ostrém kontrastu s poměrnou jednoduchostí veškerého vybavení, plukovník Černobog Daramsufael samotný seukázal být opravdovým elegánem. I když byl o malinko menší postavy než by se snad hodilo k jeho perfektně střiženému obleku, vše na něm jinak bylo zdvořilé a uhlazené. Způsob jeho mluvy navíc prozrazoval vzdělanost; něco co je v Pekle opravdovou raritou. Jen tu a tam se tu vyskytne erudovaný ďábel, který bývá většinou samoukem, protože vzdělávací systém v Pekle je rudimentární a skutečnému rozvoji osobnosti by byl spíš na obtíž. Sám jsa produktem tohoto systému, byl jsem si jeho nedostatků vědom pouze intuitivně a tak tomu mělo zůstat ještě po nějaký čas, až do událostí které hodlám podrobněji popsat na jiném místě.

Tentokráte mi bylo nabídnuto křeslo. Nemohlo být zdaleka tak pohodlné jako to v generálově kanceláři, nicméně jsem byl potěšen takovýmto přijetím.

„Jste si vědom toho, jakého privilegia se vám dostává, Mefistofele?“

„Ano, jsem, Vaše Nepodstatná Titěrnosti. Mohu vědět, kam mám být vyslán?“

Riskoval jsem tímto na jednu stranu, že by takováto otázka mohla být považována za impertinentní. Na druhou stranu zde ale byla příručka, kterou anonymně sepsal jistý administrátor, jemuž se podařilo úspěšně se ponořit až do značných hlubin v pekelné hierarchii, zabývající se tím jak by se měl kandidát ideálně chovat při interview. Tu jsem celou prostudoval. Doporučovalo se zde především projevení aktivního zájmu o nabízený projekt. A vskutku, u plukovníka to nevzbudilo žádnou nelibost a tentýž se skutečně zdál být potěšen mým takto projeveným aktivním zájmem! Konverzace se pochopitelně vedla na pekelné úrovni, při níž klady a zápory bývají převrácené, takže ji zde nadále raději budu vždy převádět do lidské mluvy, aby náhodou nedošlo k nějakému nedorozumění.

Plukovník se chvíli hrabal v jedné ze zásuvek svého psacího stolu, až nalezl svitek pergamenu, vyrobený z lidské kůže. Ta se totiž v Pekle až donedávna běžně užívala k uchovávání psaného i tištěného materiálu. Nyní se ale už většina archivů digitalizuje, takže je snadnější se jimi probírat na počítači. Někteří z úředníků v pekelné hierarchii se s touto změnou dosti těžce vypořádávali, nemyslel jsem si ale, že ten s nímž jsem měl tu čest by měl takovéto problémy. Ukázalo se, že se jedná o dosti starou mapu. Rozvinul ji opatrně na stole, zatížil v rozích různými předměty které se na něm nacházely, aby se nesrolovala zpátky a pokynul mi, abych přešel na jeho stranu stolu, odkud mu budu moci hledět přes rameno. Mapa opravdu vyhlížela celkem staře a křehce. Nevypadalo to na to, že by ji někdo příliš často používal v nedávné minulosti. Daramsufael na ni ukázal.

„Podívejte se na tato dvě města. Leží poměrně blízko u sebe, takže by se dalo normálně dojet koňmo a snad i dojít pěšky z jednoho do druhého za jediný den. To kdyby ale mezi nimi neležely tyto hodně vysoké hory, přes něž vedou jen dost krkolomné stezky. Podle horní části jezera to také nejde, protože tam spadají prudce skály přímo do jeho vod. Pokud se někdo chce dostat ze Zmrzlotína do Zimostrázu či naopak, musí počítat aspoň s dvěma dny na cestě a to pokud má dobrého koně nebo povoz. V zimě, která bývá v těchto místech dlouhá, potom sáně. Po dlouhá léta už proto existuje zhruba na půli cesty zájezdní hostinec U šotka s kozlem. Ten bude místem vašeho poslání.“

Bylo mi hned jasné, že tohle bude dosti osamělé místo, v němž budu po dobu své mise pobývat. Co mělo ale být jejím účelem? Plukovník ještě nedomluvil.

„Budete na to sám, Mefistofele. Ponesete si svůj vlastní kříž.“

S těmito slovy se obrátil k zmíněnému kotli za svými zády, pod nímž byl rozpálený plynový hořák a plivl do ohně, tak jak si to vyžadoval bonton. Oheň na ďáblovu slinu reagoval tím, že prudce vzplál. Jako reakce se z kotle ozval sice mírně tlumený, přesto ale jasně slyšitelný soubor těch nejvybranějších nadávek jaké si lze představit. Daramsufael se nato usmál, tak trochu paternalisticky, asi tak jako když člověku způsobí radost svým skotačením jeho oblíbený psík. Dále se o tom ale nezmínil a já jsem si netroufal ptát se na to, čí duši to v tom svém kotli má. Ďábel pokračoval ve svém výkladu.

„Po celé jedno století, míněno v lidské terminologii, už vlastní tento hostinec ta stejná rodina a v tom je jádro našeho problému. Současný majitel, duše jedna prokletá, předtím jeho otec, sviňák každým coulem a dokonce i dědeček, král všech hajzlů jaké kdy nosila zemská kůra, jsou a byli všichni nechutně poctiví, depresivně počestní a odpudivě zbožní lidé. Něco takového se prostě v hostinci normálně nevyskytuje. Jeden by běžně očekával, že taková krčma by měla být střediskem bujících špatností, rozpínající se nemravnosti, zásadní podlosti, nestydatosti a hříšnosti. Přitom, po celý ten čas kdy tenhle zatracený rodinný klan v té své hospodě vládne, neměli jsme tam zaznamenán ani jeden jediný případ hry s falešnými kartami nebo vrh zfalšovanými kostkami, vůbec žádné případy šejdířství, podvodnictví, prostě nic co by nám mohlo způsobit aspoň špetičku radosti! Představte si, že ani jediná prostitutka se tam po celý ten čas nevyskytla, dokonce ani žádná, která by pracovala na částečný úvazek! Jakmile se tam někdo objevil, kdo by jen vzdáleně připomínal charakterově pokřiveného jedince, náš hostinský s ním okamžitě zametl. Věřil byste tomu, že už po tři generace se tam svědomitě trvá na tom, že se pivo či medovina bude vždycky nalévat správně a bez jakéhokoliv šizení? Není tohle hrozné?“

„Absolutně nechutné, Vaše Nepodstatná Titěrnosti!“

Byl jsem zcela unesen Daramsufielovým projevem. Až doposud v Pekle ke mně žádný můj představený takovýmto způsobem nepromluvil. Výrazy, slovní spojení a květnatost vět jichž používal, to vše mi připadalo velice sofistikované. Dnes se dokonce domnívám, že v tomto obdivu se nacházel samotný kořen mé pozdější záliby ve slovech, která vedla až k mým básnickým pokusům. Plukovník pokračoval.

„Ano, je to tíživé, omezující a nade všechno, je to veskrze neúnosné. Takováto svízelná situace ovšem pro nás zároveň představuje výzvu. Musíme ji změnit a to za jakoukoliv cenu! A to bude vaším úkolem, Mefistofele. Bude na vás přijít na něco, co by našeho rozmilého hostinského vrhlo tím správným směrem, aby se začal chovat tak, jak se na majitele takovéhoto podniku sluší a patří. Buď to, anebo se nějak zbavit jak jeho, tak i celé rodiny. Napadá vás něco?“

„Co takhle, Vaše Nepodstatná Titěrnosti, pokusit se učinit s ním pakt? Aby nám zaprodal svou duši.“

„A to si myslíte, že tohle jsme už nezkoušeli?. Je to zcela beznadějné, žel Lucifer. Zkoušeli jsme to i na ostatních členech rodiny, na synovi, na dceři, na manželce. Bez nejmenších náznaků možného úspěchu. Tudy cesta nepovede.“

„Co takhle, kdybych se věnoval soustavnému strašení a nepolevil, dokud se odtamtud hostinský a jeho rodina neodstěhují?“

„I to už jsme zkoušeli. Na to, že v hospodě občas straší, si už, jak se zdá, docela zvykli.“

„Jistě, pane. Co ale kdybych se soustředil spíš na hosty, než na hostinského a jeho rodinu? Když ty náležitě postrašíme, utečou a už tam nikdy nepřijdou. Hospoda bez zákazníků, to přece nejde, to si žádný majitel dovolit nemůže!“

„No, to už zní lépe. Nejspíš by si pozval nějakého zaříkávače, ti nám ale moc nevadí, trochu toho exorcismu vždycky uneseme, to na nás moc neplatí. Žel Lucifer, co jemu nejvíc napomáhá je ta jeho zatracená čistota a neúhonnost. Naplivat na něho i na veškeré jeho pokolení!“

Daramsufael se s těmito slovy znovu obrátil ke svému soukromému kotli a plivl do ohně; zřejmě to bylo pro něho rutinou. Ozvěnou bala slyšet nová série nadávek a hrubostí. Tentokrát se ďábel zasmál a prstem ukázal na kotel.

„Náš Árčí tam uvnitř by nám mohl určitě něco povědět o exorcismu. Jsem si jistý že pár takových ceremoniálů prováděl sám, když byl ještě na zemi!“

„Copak dělal na zemi, Vaše Nepodstatná Titěrnosti?“

„No, byl přece arcibiskupem, co jiného?“

Došlo mi, jak přišla tato duše ke své přezdívce Árčí. V tom jak plukovník vyslovoval „Árčí“ se zračila určitá záliba, takřka něha, kterou jakoby k duši tohoto zatracence pociťoval. Snad aby podal vysvětlení, ďábel pokračoval.

„Víte, Mefistofeles, vždycky si to dobře rozmýšlím, komu mám udělit to privilegium, které se zde duši dostává, mít sama pro sebe takovýto kotel. Když se to porovná s tím, jak by se takový človíček musel jinak tísnit se stovkami podobných lotrů v některém z obecných kotlů, je to pro něho opravdová výhra. Vyzkoušel jsem ledacos a ledaskoho. A věřil byste, že nejnudnější se ukázaly být duše komiků a bavičů všech možných druhů?“

„To bych tedy pane nevěřil, když to ale říkáte...“

„To tedy říkám. Oni se snažili být vtipní seč mohli, na to si jeden stěžovat nemůže. Vyznělo to ale vždycky tak nějak křečovitě. Jakoby to, že tam mají kolem sebe jen stěny kotle, je nějak omezovalo. A potom jsem dostal ten skvělý nápad, proč nezkusit nějaké ty velebníčky? A hned napoprvé jsem měl štěstí. Dostal jsem jednoho náramně hlučného, který dovedl moc pěkně sprostě nadávat. Jen andělé vědí, kde se to mohl naučit! V jeden čas jsem tu potom dokonce měl jednoho z méně známých, poměrně nedůležitých papežů. Sedmé století, či tak nějak. Jak ten vám dovedl urážet! Ne sprostě, to si nemyslete, ale chytře. On vám nadával a ani byste to byli nepoznali, dokud jste si to trochu nerozebrali. Potom vám to teprve došlo. Dělal to chytře, pacholek, tak aby si duši nezatížil víc, než jak už byla. A vyplatilo se mu to nakonec! Přišli si sem pro něho z očistce, že už si prý to svoje odsloužil a že mu dají příležitost tam nahoře, na zkušební dobu. Takže jsem o něho přišel. Naštěstí jsem našel Árčího! Ten na nějaký očistec nemůže zatím ani pomyslet, takže si nebere žádné servítky. Hej, Árčí!“

S těmi slovy Daramsufael zaklepal na stěnu kotle kloubem prstu. Nadávky se jen hrnuly.

“Všiml jste si toho, že se nikdy neopakuje? Toho si u něho opravdu cením. Když se mu něco obzvlášť dobře povede, dostane se mu odměny. Dovolím mu, aby se díval na kapku tekutiny vylouhované z éterických těl vybrané skupiny obzvlášť prominentních kardinálů. Někdy až po celých dvacet minut…”

 Další série nadávek následovala, ďábel je ale už ignoroval a otočil se zpět ke mně.

„Jak jste na tom pokud jde o změny vzhledu?“

„Zvládl bych kocoura s ohnivýma očima, černého kohouta, snad i vzteklého psa...“

„Jinými slovy to, co jste si odnesl z mateřské školky. Pošleme vás do rychlokursu, tam vám trochu rozšíří ten váš repertoár. Nejdřív zkuste ještě jednou postrašit toho hostinského a jeho rodinu. Třeba budete mít štěstí, kde jiní neměli. Jestli to fungovat nebude, jako že ne, potom přejděte na Plán B, to strašení hostů. Nějaký čas potrvá, než se dostaví výsledky, nemáme ale proč spěchat. Hlavně od vás očekávám, že vytrváte. Je to vaše první samostatná mise, hodně na ní závisí! Můj sekretář vám dá formuláře k vyplnění a můj pobočník na tuto vaši misi nadále dohlédne. Tak, můžete jít a nechci vás vidět, dokud mi nebudete moci nahlásit, že hostinec má jiného a způsobilejšího majitele!“









Moje první mise








    Došlo k ní zhruba ve stejném historickém údobí kdy žil Faust, kdy přesně nelze už dnes určit, protože oficiální záznamy se ztratily. Co se neztratilo jsou mé zkušenosti, které jsem tehdy nasbíral a které by se mi nyní měly hodit. V každém případě znamenala tato mise nesmírně důležitý mezník v celé mé kariéře.

    Byl jsem sice naprostým zelenáčem, ihned zpočátku mi ale bylo jasné, že dostat se pod kůži poctivému hostinskému nebude snadné. Prošel jsem zmíněným rychlokursem, plukovníkův pobočník mi předal potřebné informace a doprovodil mě na místo, které se mělo stát po nějaký čas mým působištěm. Jak dlouho zde budu muset zůstat nebylo jisté. Nemohl jsem ale místo opustit. Mohl jsem se přemisťovat mezi tří a více-dimenzním prostorem, což bylo ovšem nezbytné při mých strašících povinnostech a měl jsem volnost pohybu zhruba v okruhu, který je viditelný na mapě, kterou zde uvádím. Tak se tomu běžně mívá při nováčkovských misích a podobných projektech, kdy vás sice nechají o samotě, přitom ale tak úplně volnou ruku nemáte. Mohl jsem očekávat, že časem se na mne přijde někdo, buď plukovníkův pobočník nebo kdosi jím delegovaný, podívat. Také jsem si mohl být dost jistý tím, že o tom nebudu nic vědět, aspoň dokud se mi takovýto dohližitel sám nepředstaví.
   
    Začal jsem své první strašící představení tím, co do mne natloukli moji instruktoři. Ti vzali hned na začátku rychlokursu za základ mého již dobře zažitého vzteklého černého psa a vylepšili jej tím, že mu přidali další dvě hlavy. Tohle zjevení a několik jiných, jsem velice moc trénoval během kursu a dokonce i po večerech, kdy ostatní studenti si většinou užívali s mladými ďáblicemi, jichž bylo v kursu víc než nás ďáblů. Později mi došlo proč tomu tak bylo. Ďáblice mají k proměnlivosti přirozené sklony, což navrhovatelé takovýchto kursů vědí a čehož využívají. Byl jsem ale příliš nesmělý k tomu, abych si s některými sjednával rande. Pouze v jednom případě jsem se odvážil jednu z nich požádat, jestli by se nešla se mnou projít po nedaleko se rozprostírajícím Spáleném lese, kam jsem viděl dost takovýchto párů chodit. Udělal jsem ale chybu. Místo toho, abych se náležitě kořil a činil jí komplimenty, což asi očekávala, začal jsem jí už cestou do lesa recitovat delší báseň, kterou jsem předtím pro tuto příležitost spíchl. V té době mě už totiž veršování zaujalo nemalým způsobem. Nemělo to ale zdaleka takový úspěch, jaký jsem si představoval. Místo toho, aby mě objala, začala mě vášnivě líbat a potom pomalu a vyzývavě klesla do doutnajícího chrastí, tak jak se tomu dělo v mých představách, byla moje ďáblice po většinu času zamlklá. Že to bylo tím, co jsem se jí pokoušel naservírovat, jsem poznal až z toho, jak se najednou rozpovídala. Jenže, k tomu došlo až poté kdy jsme se vrátili a ne už v mé přítomnosti. Viděl jsem to zpovzdálí, když jsme všichni v jídelně večeřeli. Spolu s dalšími dvěma příslušnicemi svého pohlaví se u stolu spolu náramně hihňaly a dívaly se přitom občas mým směrem, což mě činilo ještě nervóznějším. K jiným schůzkám proto už nedošlo, protože jsem se neodvážil požádat ji ani jinou z ďáblic. Takže, když jsem odcházel na tuto svou misi, byl jsem stále ještě panicem. Což mě sice štvalo, ne ale tolik jako můj zjevný neúspěch jakožto básníka...
   
Nedaleko od místa kde stál zájezdní hostinec se nacházela lesní tůňka, téměř úplně schovaná mezi stromy, houštinami a vysokým porostem. Místo se mi líbilo a učinil jsem si z něho jakýsi základní tábor pro své nadcházející operace. Hledáním nějakého úkrytu ke spaní jsem se ale zabývat nemusel, protože když jsem potřeboval být neviditelným, prostě jsem se přesunul do vedlejší dimenze. Nejprve jsem se šel trochu pokochat svým novým dočasným vzhledem, který jsem právě vykouzlil. Mé tři hlavy vyhlížely v odrazu na hladině tůně dosti hrozivě, jak jsem si aspoň myslel, zejména potom když jsem nechal z té umístěné nalevo odkapávat trochu krve. Hostinský, jehož jsem se chvíli nato zkusmo pokusil překvapit v této podobě, si to ale nemyslel. Ani trochu ho to nepostrašilo. Pohlédl na mne, odplivl si hlučně na podlahu a s pohrabáčem, jímž se právě pokoušel rozhrabat popel v kamnech, se po mně rozehnal. Tím vystrašil on mne, takže jsem před ním utekl po schodech nahoru až kamsi na půdu. Když hrozilo, že i tam mne dožene, raději jsem se s tím, co jsem mínil jako hromovou ránu, co se ale ukázalo být jen ufňukaným pšoukem, rozplynul před ním v dým a uchýlil se do oné přívětivé čtvrté dimenze, kde jsem byl pro tu chvíli v bezpečí. Hospodský chvíli ještě postál, asi pro případ, že bych se znovu objevil, potom se odebral dolů. Neviditelný, sledoval jsem ho až kuchyně, kde si vytáhl ze zásuvky sekáček na maso a pro mne významně jej položil na stůl.

    Šel jsem na své místo u lesní tůně. Mohl jsem se takto aspoň vydýchat a popřemýšlet nad tím, jak těžký bude úkol jímž jsem byl pověřen. U tůňky jsem si vyzkoušel několik jiných podob, protože jsem se stále ještě zcela nevzdával myšlenky na to, zapůsobit na hostinského rodinu. V podobě značně obézního sloního mláděte se shnilými kly a tekoucím nosem jsem potom zašel znovu do kuchyně. Tentokráte jsem tam narazil na hostinského manželku. Stejně jako její manžel, ani ona nezaváhala. Hnala se po mně s oním sekáčkem na maso a když jsem se před ní schoval na zadní verandě do čtvrté dimenze, přinesla si odkudsi dřevěný kříž. S ním v jedné ruce a se sekáčkem v druhé potom chodila mezi kuchyní a verandou, mumlajíce modlitby. Ty mně vadily méně než ten sekáček, na němž bylo cosi zlověstného, skoro jako bych s ním dostával jakousi předtuchu.

    Nevzdával jsem se ale stále ještě. Vloudil jsem se do kamrlíku v němž stála veliká káď, do níž si dcera hospodského, kvetoucí tmavovláska v plném rozpuku svých osmnácti let, nanosila horkou vodu ke koupání. Do kádě jsem si vlezl v lidské podobě se značným množstvím tělesného ochlupení a hlavně se silně prominentní částí mužské anatomie o níž, jak jsem věděl z vyprávění jiných, nedávno dospělé dívky buď sní či se jí naopak hrozí. U dívky vychované v nábožné rodině jsem ovšem doufal v to druhé. Dcera vstoupila, zarazila se, vteřinu či dvě stála jako solný sloup, potom jí z otevřených úst unikl silný vzdech, který ale nezněl ani trochu jako poděšení, spíš potěšení. Jenže, kde se vzala tu se vzala matinka, tentokráte s modlitební knihou v ruce, která měla na obálce prominentní kříž. Ten namířila přímo na mne a začala opět drmolit slova modlitby. Když se vedle ní ještě objevil hospodský s pohrabáčem a dokonce i syn s holí v ruce a oba se navíc přidali hlasitě k jejímu modlení, raději jsem se klidil.

    Abych nemohl být obviněn z nesvědomitosti, vyzkoušel jsem v následujících dnech ještě několik různých podob a převleků, aniž bych si dělal iluze. Hostinský a celá jeho rodina byli prostě mimo dosah mých kouzel, ani obrovská stonožka s párem lidských rukou držících připravenou katovu oprátku, žádného z nich nevyvedla z míry.

    Bylo mi jasné, že čas uzrál k tomu, abych zapojil Plán B. Našel jsem si místo jen kousek nad střechou hostince, kde bych byl už zdálky dobře viditelný a tam jsem se jednoho dne k večeru, kdy sem nejčastěji dojížděli ti, kteří ráno vyjeli z jednoho z obou měst, vznášel v podobě okřídleného kozla. K tomu mě ovšem inspiroval název hospody U šotka a kozla. Okřídleného šotka jsem si jednak nedovedl příliš dobře představit a ani mi to nepřipadalo moc strašidelné, kozel s netopýřími křídly se mi zdál být pro takovýto účel vhodnějším. Netrvalo ani moc dlouho a na cestě vedoucí sem od Zimostrázu se objevila dvoukolka tažená párem koní, jedna z těch jaké zde nejčastěji obstarávaly přepravu osob do Zmrzlotína a naopak. Jakmile mne kočí zahlédl, otočil se, aby na mne upozornil své dva cestující, muže a ženu. V povozu vznikla menší vřava. Zatímco žena si ve strachu jen zakrývala oči, muž se prudce o něčem dohadoval s kočím, mával divoce rukama a ukazoval přitom na mne, potom dál podle cesty; zřejmě ho přesvědčoval aby jel dál a u hospody nezastavoval. Což se také stalo. Kočí pobídl koně do klusu a po chvíli už zmizeli mezi stromovím. Kdoví jak se dostali do Zmrzolína, nevinné oběti mé malé války, nejspíš museli někde zastavit u cesty a přespat, aniž by využili pohodlí, které by jim hostinec nabízel. To už mě příliš nezajímalo; byl jsem rád, že se moje teorie potvrdila. Hostinskému, který už postával ve dveřích, aby své budoucí nocležníky náležitě uvítal, sklaplo. Mne, nad střechou se vznášejícího, z místa kde stál vidět nemohl, takže byl z celého toho incidentu asi hodně popletený. Klidně jsem ho v tomto stavu ponechal ─ pro mne v té chvíli nejdůležitější bylo, že plán B se ukázal být proveditelný.

    Po tomto prvním a nanejvýše povzbuzujícím úspěchu, jsem si zavedl podle toho režim. Nedaleko jezera se nacházel kopec, z něhož bylo vidět na jeho obě strany i na cesty k hostinci vedoucí. Odtud jsem viděl už zdálky, když se někdo blížil k zájezdnímu hostinci a mohl jsem jim připravit náležité uvítání. Ve zbývajícím čase jsem si zkoušel nové a nové podoby, abych se příliš často neopakoval. Tady přece záleželo hodně i na reputaci, kterou si postupem času získám. S každým novým vystrašeným cestujícím, který dorazil v panice do jednoho z obou měst, se tato posilovala!
 

    Když mě už omrzel oheň z nozder vypouštějící drak, zkusil jsem obrovskou mouchu, potom bezhlavého rytíře na koni. To poslední jsem ještě náramně vylepšil tím, že z koně jsem udělal tyranosaura. Moji klienti sice o této druhohorní příšeře nic nevěděli a měli ji nejspíš za nějakou odrůdu draka, fungovalo to ale náramně. V zásadě ovšem fungovalo skoro všechno z toho, co jsem si vymyslel. Byla to především otázka správného načasování. Jakmile mě spatřili v některé z mých hrozivých podob vznášejícího se v blízkosti hostince, lidé obvykle práskli do koní a pokud cestovali pěšky, vzali nohy na ramena. Někteří se po spatření některé z mých kreací sice uchýlili do hospody, kde se je nejspíš hostinský či jeho žena snažili přesvědčit o tom, že neviděli nic z toho, co viděli. Pokud se nechali přemluvit k tomu aby zůstali, počkal jsem chvíli než se usadili ve svém pokoji a potom jsem je znovu navštívil. Třeba jako tlející mrtvola nebo kostlivec, či tak podobně. V případě těch, kteří se zdáli být obzvlášť prosperitními, ohlásil jsem se jim jako výběrčí daní. Hosté zmizeli, obvykle navíc bez zaplacení a kdo by jim to měl za zlé? To, že v hostinci U šotka a kozla straší, se rozneslo po okolí velice rychle. Lidé se místu začali vyhýbat, když to jinak nešlo zvolili si raději to, že přestáli noc v nějakém improvizovaném táboře. O těch několik dobrodruhů, kteří sem přišli užít si nějakého vzrušení, jsem se vždycky dobře postaral. Ti mi dělali potom tu nejlepší reklamu. Netrvalo dlouho a hostinec si získal reputaci nejstrašidelnějšího místa v celém kraji!

    Řekli byste asi, že po tomto mém úspěšném tažení se hospodský s rodinou brzy ocitli na mizině a že skončili jako žebráci? To ještě nevíte co všechno dovedou ty zatracené síly Dobra! Zase jednou vytáhly z toho svého bezedného rukávu další eso! Ještě dřív než mohl náš hostinský, k němuž už jsem počínal cítit dokonce jakési sympatie, přijít opravdu o hodně, dostal zprávu o tom, že zemřela jakási jeho teta a protože byl takový hodný už jako mladý hoch, odkázala mu celé své jmění. A že toho jmění bylo hodně! Několik lánů zemědělské půdy, pastviny, dokonce i menší zámek. Mohl si dovolit nechat hospodu hospodou, což učinil skoro okamžitě. Jako novopečený zeman mohl potom popustit ještě víc uzdu své dobročinnosti a podle toho, co jsem zaslechl, stal se z něho náramný filantrop, který to nejspíš dotáhl až na svatého.
 
    Ocitl jsem se na místě sám a měl jsem docela jiné starosti, než abych se zabýval osudem bývalého hostinského. Mé rozkazy byly takové, že se mám Daramsufaelovi ohlásit až bude zájezdní hospoda mít nového a vhodnějšího majitele. Tím, že jsem zbavil hospodu hostů jsem splnil jsem vlastně jen první část úkolu. Původní hostinský byl pryč, ale žádný jiný na obzoru nebyl. Majitel si nyní mohl dovolit hospodu neprodávat, konec konců, místo si získalo reputaci jako to nejstrašidelnější v okolí, takže se stalo prakticky neprodejným. Mně nezbývalo nic jiného než čekat jak se situace dál vyvine a dívat se na to, jak kdysi živý podnik chřadne a začíná se pomalu rozpadat. A užívat si dovolené, které se mi takto dostalo…

    Čas ubíhal a nikdo se neobjevoval, komu bych se mohl svěřit se svými problémy. Žádný pekelný inspektor, žádný posel se U šotka s kozlem nestavil, což mě dost překvapovalo, ale také znervózňovalo. Bez zvláštního povolení jsem se nemohl z oblasti vzdálit. Byl jsem k ní vázán jakýmsi kouzlem a neměl jsem žádné možnosti dát o sobě vědět někomu, kdo by to kouzlo sejmul. Potom se situace ještě dál zkomplikovala a stala se v podstatě ireverzibilní. Jakémusi šikovnému podnikateli se podařilo přesvědčit konšely obou měst, aby se tato spojenými silami přičinila o zbudování silnice mezi nimi, vedoucí přes až doposud těžko překonatelné pohoří. Projekt se zdařil a asi za rok nato už byla cesta průjezdní. To pochopitelně dál snížilo frekvenci na dlouhé cestě kolem jezera, která nyní byla prakticky nulová. Stále nikdo nepřicházel se na mne podívat. Kdybych byl znal důvody k tomu, tolik by mě to bylo nepřekvapovalo. Mnohé z věcí, které vám nyní vyjevím, jsem se ale dozvěděl až později.




Politika versus metafyzika








Zatímco jsem se nacházel na své misi v hostinci U šotka s kozlem, v Pekle se děly věci o nichž jsem neměl ponětí. Než vás o nich zpravím, nejprve vám ale musím podat některé základní informace o tom, jak funguje politický systém v Pekle kde, jak známo, se shromažďuje většina sil Zla. Protože tyto síly jsou v opozici k silám Dobra, týká se to i lidí. Lidstvo totiž představuje ono bitevní pole, na němž se odehrávají války, které mezi sebou neustále tyto dvě strany vedou. Jsouce lidmi, ať už se snažíte jak můžete, nedokážete nikdy plně pochopit to, jak byl svět původně stvořen. Evoluční teorie, ten nádherný koníček všech takzvaně racionálně smýšlejících lidí, se stal druhem náboženství, podobně jako se to stalo jejímu blízkému příbuznému marxismu, jakožto i mnohým jiným “ismům”. Takže se nelze divit tomu, že evolucionisté se zakopali hluboko do svých zákopů, odkud čelí svým zapřisáhlým nepřátelům kreacionistům, kteří si pro sebe vyhrabali podobné díry. Z těchto pozic po sobě vzájemně střílejí. Je tomu tak proto, že zde jsou jen tyto dvě možnosti z nichž, žel Lucifer, je nutné si vybrat. Buď je vše jen výsledkem slepé náhody, na což přísahají evolucionisté. Nebo za tím vším stojí nějaká inteligence, o čemž jsou pevně přesvědčeni kreacionisté.

To, co vám nyní povím, jsem v době o níž zde píši ještě nevěděl. Teprve později mě události, které vám popíši, přivedly k tomu, abych začal přemýšlet. Nad mnoha věcmi, hlavně ale nad naší existencí. Pokud přijmeme, že zde je nějaký Stvořitel, jehož identita i charakter musí nicméně zůstat pro nás tajemstvím, musíme také přijmout to, že tento Stvořitel se nemůže projevit jinak než tím, že rozdělí na menší díly to, co původně bylo jednotou. Kdyby vše totiž zůstávalo ve své původní uniformní jednotvárnosti, nic by nevykazovalo žádné kvality. Neexistuje-li horko a chladno, nemáme ani žádnou měřitelnou teplotu. Pokud by nebylo světla a tmy, nebylo by ani dne či noci; vše by navždy zůstávalo stejné. Aby se Stvořitel mohl projevit, musí narazit na nějaký odpor a protože jest tím jediným a původním Stvořitelem, ten odpor si musí také sám pro sebe vytvořit. Čím se dostáváme k tomu, že už v tom nejpůvodnějším plánu Stvořitelově se musel nacházet koncept odpůrce, Stvořitelova protivníka: Ďábla.

Dále, aby něco existovalo a aby to mohlo ve své existenci pokračovat, věci se jednak musí stát, ale také se musí i nadále dít. Aby k tomu mohlo dojít, vše musí mít svou kladnou i zápornou stránku. Pokud by tomu tak nebylo a vše by bylo jen dobré, nikdo by se o tom nedozvěděl. Pokud chcete, aby se Dobro projevilo, musíte nechat místo také pro Zlo, na jehož pozadí může potom Dobro zářit. Sídlo Zla zde proto muselo být, aspoň v prvotním plánu Stvořitelově, již od samého prapočátku. Jedna z teorií o tom jak tomu bylo, je tato následující: Na počátku Stvořitel stvořil archanděly a s nimi celé sbory andělů. Jim se dostalo úkolu vládnout světu a z toho důvodu je Stvořitel obdařil svobodnou vůlí. Někteří z těchto archandělů se nicméně vzbouřili a postavili se proti ostatním andělským jednotkám. Stali se totiž příliš arogantními a pyšnili se tím, jak jsou důležití.

O tom co následovalo existuje víc dohadů, jistým se zdá být jen to, že jak jsme si již pověděli, v Nebi došlo k jakési válce, při níž se utkali dobří, poslušní andělé, s těmi neposlušnými. Poslušným andělům se buď podařilo válku vyhrát a ty neposlušné svrhnout dolů, nebo to byli ti andělští vzbouřenci kteří sami odešli a usadili se dole, v oblastech řádově nižších než je Země. Tak to aspoň tvrdí ti sympatizující se Satanem, který měl původně být Stvořitelovým oblíbencem, stal se ale vůdcem andělských vzbouřenců. V každém případě, od té doby existují dvě navzájem si protivící strany, Nebe a Peklo. Já jsem se narodil v tom druhém a proto se ode mne očekává, že budu vždy vůči Peklu loajální. Nezapomeňme ale na to, že ať už jsem jakkoliv špatný, podlý, zlomyslný, hříšný, prostě v sobě mám to všechno, co činí ďábla ďáblem, nemohu být tak docela zkažený. Proč? Protože ve mně někde musí dřímat ta nepatrná jiskérka onoho originálního Dobra, jímž na počátku Stvořitel naplnil i nás, když jsme ještě byli anděly. Tohle všechno si dnes uvědomuji a proto vím, jak mohlo dojít k tomu, o čem je celý tento příběh.

Ale. Vždycky se všude nachází nějaké to “ale”, na to už jsem také přišel. V tomto případě jsem už ve svém „vyhnanství“ začínal velice nejasně tušit, že všechno se nemá úplně tak, jak by se to mít mělo, že mě systém, v němž jsem vyrostl a který jsem až doposud plně podporoval, jaksi zklamal. Ta loajálnost, o níž bych si byl dříve nedovolil ani na vteřinu pochybovat, se měla nyní prověřit. Ano, něco tam ve mně bylo, co tak úplně neladilo s ďáblovstvím. To se začalo projevovat tím mým básněním. Jistě, u lidí a snad i u některých ďáblů, to je jen dočasný jev související s psychologickým vývojem, kdesi na hranici mezi pubertou a počátkem dospělosti. Já jsem v tomto bodě byl ještě panicem; situace byla tedy ideální k tomu, aby to mnou začalo lomcovat a přitom, aby se občas zrodily nějaké ty verše. Tohle vše se asi děje někomu někde vždycky a drtivá většina básníků ze svého básnictví dříve či později vyroste. Nejčastěji poté, kdy přestanou být panici. Tu a tam ale některý panicem zůstane, ať už ve smyslu fyzickém či metafyzickém a může proto zůstat i básníkem. Patřím já k takto privilegovaným jedincům? V opuštěné hospodě jsem objevil dokonce i knihovnu, která zřejmě patřila hostinskému a jeho rodině. Už v této době kdy tiskařské lisy teprve pracovaly několik krátkých desetiletí, se v ní nacházely zajímavé spisy. A to si jejich původní majitel zjevně ty nejlepší odvezl sebou a co tu zanechal bylo to, na čem mu příliš nezáleželo. Protože ale byl v zásadě povahy religiózní, knihy které v knihovně zůstaly byly spíše povahy filosofické. Což mi vyhovovalo a o lecčem jsem se v nich poučil. Ke své veliké radosti, našel jsem tu i nějaké básně, nad nimiž jsem strávil dlouhé hodiny.

Času k zpytování duše jsem nyní měl spoustu. Ocitl jsem se uprostřed jakési časové distorze, k níž došlo následkem událostí o nichž jsem nic nevěděl a které jsem nemohl nikterak ovlivnit. Malého človíčka i malého ďáblíčka, občas mohou zaskočit různé události, i když my na tom býváme přece jen trochu lépe než ti první, protože nás se naštěstí netýkají například dramatické změny zemské kůry, sopečné výbuchy či zemětřesení, ani extrémní výkyvy počasí, požáry, povodně a podobné rány osudu. Politice a s ní spojeným událostem ale neunikne nikdo a tohle platí jak o lidech tak i o ďáblech.

Takže o té politice. V Pekle existují dvě hlavní politické strany. Jednacím jazykem v pekelném parlamentu bývala tradičně latina, ale od dob kdy se většina záznamů digitalizovala se jím stala angličtina. Proto zde uvedu názvy jednotlivých stran také v tomto jazyce. Jedna ze dvou hlavních stran se jmenuje realisticky ekonomizující démoničtí sadomasochisté, Realistically Economical Demonic Sadomasochists, zkráceně REDS (Červení). To druhou jsou Geochronoligicky realističtí ekologičtí nadšenci podsvětí, anglicky Geochronologically Realistic Ecological Enthusiasts of the Netherworlds neboli GREENS (Zelení). Ti poslední, pod vedením premiéra Lucifera, se nacházeli u moci po velice dlouhý čas a to i když se vezmou v úvahu podstatné rozdíly v tom, jak čas uplývá v Pekelné dimenzi v porovnání s tím, jak jsou tomu uvyklí lidé. Abych ale příliš nezahýbal a čtenáře tím zbytečně nezaváděl, povím jen, že naposledy v Pekle vládli Červení nedlouho před koncem údobí druhohor. Tehdy na jejich prohru a odchod z vládních lavic doplatili podobným způsobem také dinosauři. 

Vůdce Zelených Lucifer si po vítězství své strany mohl užívat po následných šedesát tři a půl miliónů let toho, že hlasitě bzdil v křesle premiéra a dloubal se v nose, zatímco jeho kolegové hnali pekelným tempem přes parlament série novelizací zákona, který předtím stěží doznal legislativních změn od dob kdy se započalo Alpské zvrásnění. Nové zákony potom ve stejném chvatu potvrdil i Senát a to ještě dříve, než došlo k potopení Atlantidy.

Červení nakonec přece jen volby prohráli a to poté, kdy jeden nespokojený člen vládního kabinetu nechal uniknout informace týkající se zprávy o rýsující se ekologické pohromě. Vinit z toho lze pekelné jaderné reaktory, jejich nadužívání a špatná údržba, ruku v ruce s nedobrou konstrukcí. Žurnalista bulvárního tisku, který se vyspal s ředitelkou Energy Vital Industrial Laboratories (EVIL) při intimních konverzacích vedených po koitu na do oranžova rozžhaveném lůžku vyzvěděl, že několik z hlavních reaktorů bylo vyrobeno z oceli, která měla původně být určena k výrobě plechových nočníků. Když se o tom od něho dozvěděli představitelé Atomic Reactor Maintenance Services (ARMS), vyhlásili, že jimi vedené odbory budou od nynějška pracovat jen přesně podle předpisů. Následkem toho došlo brzy k roztavení jádra jednoho ze zmíněných reaktorů. Katastrofa s reaktorem podle některých ekologů a klimatologů není ojedinělým případem. Podle nich se tímto již ireverzibilně započal proces ochlazování pekelné atmosféry. Po poruchách jiných reaktorů, jejichž selhání se očekává každým dnem má, aspoň podle těch největších pesimistů, nakonec dojít k úplnému zalednění Pekla.

Protože to vše vyšlo najevo v průběhu volební kampaně, následkem bylo to, že strana nacházející se u moci se prakticky přes noc ocitla v nesmírných potížích. Průzkumy veřejného mínění najednou začaly předpovídat vítězství opozice a skutečně, v den voleb většina, kterou měl Satanus v parlamentě před volbami, se vytratila a Peklo mělo novou vládu! Nehodlám se dále rozšiřovat o této poměrně nedůležité epizodě v dějinách Pekla, zmíním jen to, že byla z velké části zodpovědná za to, že během ní byla velká většina druhů a poddruhů dinosaurů smetena s povrchu zemského. REDS ve vládě byli klíčem k této až doposud zdaleka nevysvětlené události, o níž se v pozemských vědeckých kruzích dodnes horlivě debatuje.

        I jiných podobných chyb se dopustili REDS během svého neslavného krátkého pobytu ve vládních lavicích parlamentu, na který dinosauři tak draze doplatili. Dlouho, dlouho se na ně mezi voliči nezapomnělo, takže strana REDS ohřívala lavice opozice po více než šedesát miliónů let. I když mívají voliči v Pekle o něco delší paměť než jejich protějšky na Zemi, přece jen se v poměrně nedávných časech začínaly objevovat hlasy tvrdící, že REDS se už museli poučit a že by si zasloužili dostat znovu šanci. Zejména proto, že GREENS se už stali naprosto nekompetentními, zkorumpovanými a nanejvýše arogantními, takže by měli příští volby prohrát, aby REDS mohli provést ekonomickou reformu. Takovéto hlasy sílily stále více, takže brzy vzniklo hnutí, které mělo jako heslo ‘Je nutno změnit podnebí!’ Pro změnu podnebí bylo stále více a více voličů, konaly se i četné demonstrace a pochody, během nichž se účastníci hlasitě dožadovali změny podnebí, aby se zabránilo hrozícímu nebezpečí globálního ochlazení, které by mohlo ohrozit samotnou existenci Pekla.

To vše se dělo právě v době, kdy jsem začínal svou misi v hospodě U šotka s kozlem. Svůj hlas jsem podal ještě před jejím začátkem, protože tak se to v Pekle dělá. Potom jsem skoro úplně zapomněl, že se mají nějaké volby konat, protože tam kde jsem byl, mi je nic nepřipomínalo. To, že REDS vyhráli a že se v Pekle změnila vláda jsem tudíž nevěděl a nebyl bych to ani očekával, proč také? Byl jsem uvyklý tomu, že máme pořád stejnou vládu a vrchol úspěšné kampaně s níž přišli REDS, mi už unikl. Neměl jsem tudíž ani potuchy o tom, že nová vláda téměř okamžitě změnila složení téměř celé státní správy, když dosadila na klíčová místa své příznivce. Moji šéfové, včetně generála Grimonacruela a plukovníka Daramsufaela se stali mými bývalými šéfy, aniž bych o tom věděl. Nejenže se ocitli bez práce, byla proti nim zahájena vyšetřování kvůli údajným podvodům, jichž se měli dopustit v době výkonu svých funkcí. Protože v posledních dnech před volbami začalo už být celkem jasné odkud vane vítr, vysocí státní úředníci si dokázali spočítat co by se asi mohlo stát. Když se to potom skutečně stalo, dovedu si představit jak chudák Árčí v Daramsufaelově kanceláři musel těžce trpět, když se pod jeho kotlem narychlo pálily stohy pergamenů jichž se můj šéf potřeboval zbavit!

Árčí, jak jsem se dodatečně dozvěděl, ale na tom všem nakonec vydělal. Jakmile se k němu doneslo co se kolem něho děje, začal se chovat naprosto vzorově a svou nevymáchanou hubu zaměnil za něco, co se spíš podobalo slavičímu zpěvu. Tím pádem brzy vzbudil zájem kohosi mocného ve svém pozměněném okolí. Ten se rozhodl jeho případ přezkoumat, poslal jej výše a nově dosazený státní návladní nakonec rozhodl v jeho prospěch. Árčí byl tudíž přeložen do Očistce, kde se s ním konal nový soud. I ten dopadl pro něho dobře, protože byl plně rehabilitován. Podle toho, co jsem se později dozvěděl, měl být znovu poslán na Zemi a dokonce se o něm hovořilo jako o možném budoucím papežovi!

        To vše je irelevantní. Podstatné pro mne bylo, že bez mého vědomí, během onoho frenetického a jistě i veliké rozdíly nečinícího spalování dokumentů, se nějak stalo, že záznamy týkající se mé mise, také skončily v plamenech. Nebylo sice v nich nic, co by mohlo nějak uškodit těm, kteří je pořizovali, nicméně se tak stalo. Prostě byly vrženy do ohně spolu s jinými, důležitějšími dokumenty. Protože naši sekci Pekelných zvláštních jednotek teprve čekala úplná digitalizace, to co mezi nimi bylo, se ztratilo zcela nenávratně. Ve složce, která přitom zmizela, se také nacházel soubor s mými osobními údaji, takže ztracena byla nejen veškerá evidence o mé misi, ale dokonce i o samotné mé existenci. Těch několik ďáblů, kteří věděli o misích které byly právě v průběhu, mělo svých starostí dost k tomu, než aby se starali o ty, kteří se podobně jako já právě nacházeli někde na Zemi. Jejich osobní složky se ale většinou neztratily tak jako ta moje, takže se na ně úplně nezapomnělo. Ze mne se ale stal zapomenutý ďábel!
















Stále jsem ještě čekal na to, že se konečně objeví některý z mých nadřízených, aby by mi dal další rozkazy. Zkoušel jsem nouzovou linku, kterou mi dal plukovníkův pobočník, ta ale nefungovala. Sám jsem nic dělat nemohl. Kouzlo, které mě poutalo k oblasti kolem Černého jezera tam stále bylo, což mi bránilo v tom z místa odejít a vrátit se do Pekla. V hospodě U šotka s kozlem přitom už nebylo celkem co dělat. Na něco takového, co se stalo, se prostě nepamatovalo. To, že nefungovala nouzová linka, bylo znepokojující. Ještě před časem bych nebyl nikterak nadšený, kdyby mi do mé práce strkal nos nějaký inspektor, teď bych ale byl uvítal i samotného plukovníka Daramsufaela! Ale nikde nikdo…

Čas pomalu plynul, měsíc se sešel s měsícem, rok s rokem, těch roků uplynulo několik; už jsem je ani nepočítal. Dost brzy jsem se přemístil do hospody, která se sice začínala pomalu rozpadat, která ale přece jen poskytovala lepší útulek než okolní příroda, zejména uprostřed zimy. Cesta, která k hospodě vedla, se po obou stranách začala měnit už jen v zarostlou pěšinu, protože skoro nikdo po ní už nechodil. Těch pár cestujících, kteří si z nějakého důvodu zvolili jít tímto směrem a rozhodli se přespat v hostinci, jsem vystrašil, takže utekli. Tak nějak už jen ze setrvačnosti. Někdy jsem si ale říkal, že by nebylo marné mít nějakou společnost, ať už kohokoliv. Chátrající nábytek jsem nijak neopravoval, proč také, stačilo mi, že jsem měl prozatím střechu nad hlavou. Jediné věci jsem si hleděl a tou byl krb v hlavní místnosti, protože oheň jsem potřeboval a to, jak se o něj starat, mi bylo do hlavy natlučeno už v útlém mládí. Znamenalo to ovšem sbírat po lese topné dřevo. V hospodě sice zůstal nějaký nábytek, pálit kusy nábytku, většinou z kvalitního dřeva, se mi nějak příčilo. Kromě toho jsem si říkal: spálím těch několik stolů a židlí a co potom? Nejprve jsem sháněl menší sušinky a všelijak jsem je lámal, aby se mi do krbu vešly. Potom jsem si řekl, že by se mi hodila pořádná sekyra. V hospodě žádná nebyla; takovéto vzácnější nářadí si zřejmě bývalý hospodský odvezl sebou, když se stěhoval. Nechal v hospodě jen nějaké ty hrnky, pár nožů, vidliček a lžic, nic co by se hodilo k zpracování dřeva.

Na štěstí se v pravou chvíli objevila skupina dřevorubců, kteří začali kácet stromy v okolním lese. Po nějaký čas jsem je zpovzdálí sledoval, abych se trochu naučil něco o tom jak věci dělají, jak si například brousí sekery, a tak podobně. Slyšel jsem jednoho z nich zalykavě vyprávět o zelené lesní příšeře, když jsem se večer schovával nedaleko jejich tábora. Ostatní mu nábožně naslouchali, takže jsem si řekl, že o mou příští změnu podoby je postaráno. Počkal jsem si jen až těch stromů porazí víc a když jsem si řekl, že už by mi to mohlo na slušnou dobu vystačit, udělal jsem na ně výpad. Přesně tak, jak to ten vyprávěč popisoval, jako zelená lesní příšera. Utíkali zděšeně z místa a hádám, že se nezastavili dokud nedoběhli až do Zimostrázu. Sekyry, brusky a podobné věci nechali na místě, přesně jak jsem potřeboval. Od té doby se kácení a sekání dřeva stalo součástí mé denní rutiny. Dokonce jsem si tu práci docela zamiloval. Jakmile jsem vzal do ruky sekyru, chmurné myšlenky které mě pronásledovaly se aspoň pro tu chvíli vytratily. Říkal jsem si, že kdyby na něco takového mělo dojít, dokázal bych si asi na sebe jako dřevorubec vydělat!

Myslíte si, že my ďáblové to máme lehké jen proto, že jsme nadpřirozenými stvořeními? Že nemáme žádné starosti s tím jak sehnat potravu, jak se napojit, ohřát..? Kdepak! Když se nacházíme v hmotném těle, jsme na tom v podstatě stejně jako vy, lidé. Potřebujeme se najíst, napít, vyspat, úplně jako vy. Jistě, můžeme se uchýlit do čtvrté dimenze, zejména když jsou podmínky na zemi pro nás opravdu nevhodné, myslíte si ale, že je to nějaký med? Zkoušeli jste někdy spát opřeni o měsíční paprsek? Má ostré hrany a studí. Navíc je tam kolem smutno a není tam ani trochu dobrá společnost. Potulují se tam všelijaká individua, opravdový póvl, lidé kteří jsou po smrti, ale kteří se tak nějak nedokáží odpoutat od země. Někdy to bývají alkoholici, některé tam drží nenávist k jiným lidem, jindy je to lakota a neochota rozloučit se s bohatstvím, které si za život nestřádali. Když se potom musejí dívat na to, jak buď jejich příbuzní nebo i někdo úplně jiný, kdo se těch jejich peněz zmocnil, s nimi nakládá a jak je rozhazuje, mohli by z toho dostat psotník! Co vám mám vykládat.

K tomu, abyste nalezli trošku přijatelnější společnost, byste museli jít o dost výš a tam zase my ďáblové nemáme přístup. Takže, pokud se nacházíme na zemi, daleko pohodlnější pro nás je zůstat v hmotném těle, kde platí pozemské podmínky, kde se můžete najíst, napít, lehnout si na palandu a přikrýt se pořádně tlustou houní. Ovšem, chcete-li se najíst, musíte mít čeho. My ďáblové nejsme nijak obzvlášť vybíraví, pokud ovšem nenáležíme k nižším (čti vyšším) vrstvám pekelné hierarchie ─ potom ale míváme pro své pohodlí většinou k ruce služebnictvo. Takový vyvrhel, jakým jsem se stal já, si ale vybírat nemohl. Myši, žáby a zejména ropuchy, se staly součástí mé denní diety, protože chutnají docela dobře a dají se celkem snadno chytit. Občasný had mi také šel k duhu. Taková zmije je úplnou pochoutkou, navíc její jed nám nijak neškodí, dokonce i prospívá. Když se pomalu saje ze zmijího zubu, je to pro nás dokonce jako tonikum. Potom tu byly žížaly, larvy, housenky, luční kobylky, ještěrky a spousty jiných podobných menších tvorů. Opravdový pamlsek, takový bonbon mezi tím vším, ale je moucha masařka.

Tohle všechno bylo snadné k sehnání v létě. V zimě už to bylo horší, zejména pokud napadlo hodně sněhu. To se mi stalo hned tu první zimu kterou jsem byl zde nucen trávit  a nebylo to snadné; dost jsem zpočátku hladověl. Potom jsem objevil něco, co mně zachránilo. Když jsem si pořádně po čertovsku říhl, dokázal jsem tímto paralyzovat některá z menších lovných zvířat, například zajíce či králíka. Tuto lovnou metodu jsem postupně vylepšoval, takže brzy jsem takto byl schopen ulovit si dost těchto tvorů, abych už netrpěl hladem. Zpočátku jsem jedl veškeré maso syrové, brzy jsem si je ale začal opékat v krbu. Trvalo mi ale nějaký čas než jsem objevil, že ulovenou zvěř je dobré vyvrhnout a stáhnout z kůže, dříve než ji vystavím ohni.

Ta první zima byla nejhorší. Když měla přijít ta další, už jsem byl daleko lépe připraven. Hodně k tomu také napomohlo, že jsem už svoji situaci přestal považovat za pouze dočasnou a výjimečnou, když jsem si uvědomil, že se zřejmě stalo něco co jsem nemohl ovlivnit a že bude lépe když se připravím na nejhorší. Tím pádem, jakmile se dostavilo jaro, začal jsem všechno dělat tak, abych byl připraven na tu příští zimu, kterou třeba budu muset na tomto místě znovu strávit. Objevil jsem, že maso se dá také udit v komíně a přišel jsem i na to, jak si připravit pasti na větší lovnou zvěř, zejména jeleny a srnky, jichž bylo v okolních lesích spousta.

Nepočítal jsem kolikrát se vystřídalo léto se zimou; jistě ale aspoň pětkrát či šestkrát. Spíš ale desetkrát. Stále se nikdo neobjevoval. Potom přišla zima, která byla o hodně horší než ty předchozí. Normálně už by byl měl veškerý sníh roztát, stále se ale  ještě držel na zemi a dokonce jej přibývalo. Téměř všechno co jsem si v létě připravil bylo už zkonzumováno, v komíně nezbývalo žádné uzené maso, sušené jahody a borůvky už také byly všechny snědeny. Na jezeře byl stále ještě led, takže ani ryby se chytat nedaly. Za celý den jsem měl k jídlu jen jediného kosa, k němuž se mi podařilo přikrást se dostatečně blízko abych ho mohl paralyzovat svým jedovatým dechem, takže spadl s nízké větve na níž seděl. Byl jsem aspoň ještě schopen nasekat si dříví, takže oheň v hlavní světnici plál, zatímco já jsem ležel zabalen v houni před krbem. Náhle se zvenčí ozval zvuk; znělo to jako zaržání koně. Potom ještě jednou. Že by nějaký návštěvník?  Potom už nebylo pochyby, někdo se blížil ke vchodu do hospody, slyšel jsem kroky a dokonce i dupání, jak se někdo snažil setřást ze svých bot sníh. Že ten někdo byl člověk, to mi moje smysly hned prozradily!

















Byla jsem ještě hodně mladá, když jsem poprvé slyšela historky o strašidelné hospodě na půli cesty mezi Zmrzlotínem a Zimostrázem. Sama jsem v té hospodě jednou přespala, to když jsem se nacházela na cestě do Zimostrázu, kde jsem tehdy také nehodlala strávit déle než jednu, případně dvě noci. To tam ještě nestrašilo. Pamatuji si i na hostinského který tam byl, velice milého a úslužného člověka. Byla jsem tehdy na cestě z Bavorska, odkud pocházím, do Lotrinska, kde jsem se měla vdávat za jistého nepříliš urozeného šlechtice. Oba moji rodiče, zchudlí zemani, byli už mrtvi, takže mě doprovázal strýc Joachym, který zařizoval prodej veškerého majetku a který počítal s tím, že až mě v pořádku doručí, zůstane už v Lotrinsku, kde se hodlal usadit. Osud ale rozhodl jinak. Když jsme dorazili do Zimostrázu, strýc Joachym náhle onemocněl. Dostal prudké horečky, povolaný lékař mu pouštěl žilou a nasadil na něho baňky s pijavicemi; nic nepomáhalo! Po několika dnech strýc Joachym zemřel. Věděl už, že smrt je blízko a stačil mi ještě dát adresu, kam jsem měla poslat vzkaz o tom, co se stalo a aby si mne někdo vyzvedl.

Dopadlo to ale úplně jinak a neblaze. Noc poté, kdy Joachym zemřel, vloupal se kdosi do pokoje v němž se nacházela jeho mrtvola v rakvi, kde byly také veškeré peníze a kde byla i uložena truhlice se veškerým naším majetkem. Lupiči mi ukradli vše co jsem na světě měla; ztratil se přitom i onen kousek pergamenu s adresou kam jsem měla napsat. Stejně bych byla neměla na to zaplatit poslovi, který by zprávu doručil mému budoucímu manželovi. Navíc, jak mi ještě na cestě prozradil, strýc Joachym se jen z jemu známých důvodů rozhodl, že se vydáme úplně jinou cestou než by se dalo očekávat ─ místo abychom se vydali severní trasou, jeli jsme tou mnohem dál na jih. Což znamenalo, že jsem se právě nyní nacházela v místě víc než sto mil vzdáleného od toho, kde bych logicky být měla. Šance k tomu, že by mě můj nadcházející našel zde, na úpatí hor, byla proto malá. Pokud se kdy vůbec o něco takového pokusil. Třeba byl rád, že se mě zbavil.

Neměla jsem ani čím zaplatit za útratu v hostinci, takže mě odtamtud hned druhý den bez nějakého většího otálení vyhodili. Ocitla jsem se na ulici. Stála jsem bezradně před hostincem, když ke mně přišla jakási paní. Vypadala celkem blahobytně, i když její řeč nijak moc nenasvědčovala tomu, že by byla lepšího původu. Spíš naopak. Byla ale jediným člověkem, který se se mnou hodlal bavit, takže když mi po chvíli, poté kdy už zjistila jak se to se mnou má, navrhla, že mě vezme k sobě domů, souhlasila jsem. I když už jsem začínala tušit odkud vítr vane. Nic jiného mi ale stejně nezbývalo. Zavedla mě do domku na okraji města. Takto se započala moje kariéra jako helmbrechtnice.

Mirjam byla velice zkušená ve svém oboru a ve mně nalezla ochotnou a dobrou učednici. Neviděla jsem veliký rozdíl mezi tím, co dělám a tím, co bych dělala, kdybych byla bezpečně dorazila na místo určení a byla potom po vůli svému manželovi, který podle toho co mi strýc Joachym ve sdělné chvilce prozradil, už nebyl žádný veliký mladík. Takto jsem byla po vůli více pánům, téměř všichni z nichž už zdaleka nebyli v rozpuku mládí. Zato si mohli dovolit koupit mne, která, jak Mirjam prohlašovala, vypadám jako obrázek světice ve svatém vytržení. Měla jsem k tomuto povolání nesporný talent. Kdepak, nebylo nad Brigitu! Troufám si tvrdit, že za příznivých okolností neztratila bych se ani jako kurtizána u některého z větších německých královských či šlechtických dvorů. Byla jsem tedy v Zimostrázu ztracená, můj talent nevyužitý? Ani bych neřekla. Všude je chléb o dvou kůrkách a v tomto středně velikém městě jsem byla velkou rybou v malém rybníku. Jistě, měla jsem jednu či dvě vážné konkurentky, těm se ale přece jen nikdy nepodařilo ulovit si starostu a ty nejpřednější z předních konšelů, kteří regulérně hledali uspokojení v náručí nás dam. Pokud k tomu nebyli trochu moc staří, v kterémžto případě byli z velké většiny kdysi vinni ze stejných morálních přestupků, na což si zpravidla uchovávali živé a příjemné vzpomínky.

Tak ubíhal čas a já jsem v městě, kde jsem původně měla strávit jedinou noc, prožila těch nocí dlouhou řadu, ne nepodobných si navzájem v hrubých rysech, nicméně mnohem rozmanitějších než bych byla mohla kdy doufat, pokud bych byla připoutána k jedinému manželovi. Léta ubíhala a moc se toho neměnilo, pouze moje spasitelka Mirjam se odebrala na odpočinek a když nedlouho poté podlehla nemoci, zanechala mi svůj domek v závěti. Nikdy by mne v té době nenapadlo, že někdy Zimostráz opustím, tak už jsem byla usedlá a uvyklá poměrům.

Potom se situace rázem změnila. Do městské rady přišel nový konšel, který byl i poměrně nový ve městě, takže ho nikdo příliš dobře neznal a neočekával, že by jeho příchod přinesl nějaké změny. Takže, protože o to zjevně stál, byl bez větších potíží zvolen. Brzy se ukázalo, že jeho pověst morálně čistého politika, na kterou přísně dbal, bude problém. Nejvíc potom pro samotného starostu, který měl se mnou po mnoho let zavedený a dobře fungující poměr, o němž se nový konšel, který už starostovi začínal dýchat na krk, nějak dozvěděl. Starosta si nemohl dovolit aby se o tom dozvědělo celé město. Proti svému sokovi měl pár velikých výhod. Byl kromobyčejně výřečný a velmi bohatý. Peníze, jak víme, koupí téměř všechno a když se k tomu přidá výmluvnost, starosta by byl schopen čelit prakticky jakémukoliv obvinění. Nesměla bych tu ale být já, na kterou bylo možno ukázat prstem. Následkem toho jsem jednoho dne v pozdní zimě pozdě večer dostala návštěvu. Návštěvníkem byl právník, kterého si najal starosta. Měl pro mne návrh, který měl podepřený dosti značnou sumou peněz, ve zlatě. Návrh zněl, Brigito vypadni odsud co nejdřív!

Nerozmýšlela jsem se dlouho. Cena mého domku byla už v navrhované sumě. Možnost toho, že bych změnila působiště, mě docela lákala. V poslední době už bylo všechno až příliš dobře zavedené, navíc alternativa byla, že bych se asi stala obětním beránkem, kterážto perspektiva mě příliš nelákala. Starostův advokát mi také sdělil, že bude nejlépe když si vezmu jím již připravený povoz a dopravím se do Zmrzlotína a pokud možno i dál, starou cestou kolem jezera. Bylo totiž možné, dokonce pravděpodobné, že pomahači starostova soka mě budou pronásledovat, jakmile přijdou na to, že už nejsem ve městě. To, že bych užila staré cesty je hned tak nenapadne a stopy bych neměla zanechat žádné, protože venku padá čerstvý sníh a brzy jím budou zaváté.

Dohodli jsme se také, že si budu sáně řídit sama. Aspoň bude o jednoho člověka méně, který by nás mohl vyzradit. Společně jsme naložili sáně tím vším, co jsem si chtěla sebou vzít; bylo toho překvapivě málo. Zlaťáky, šperky, pár šatů, nějaké ty boty. Však si zase pořídím nový šatník, s tím co dostávám si to budu moci dovolit. Hlavně, že jsem dobře oblečená do té sloty, v teplém kožichu! Bylo už po půlnoci, když jsem vyjela z města ven. Nikdo mne neviděl, tím jsem si byla jista. Cestu jsem objevila, byla ale natolik zarostlá, že projíždět zde nebylo vůbec snadné. I s tím náskokem několika hodin před rozbřeskem, budu mít co dělat, abych se dostala do večera k strašidelné hospodě. Potom se uvidí, snad se tam dá nějak přespat.

Kůň, který táhl moje saně byl pozdě odpoledne už notně unavený, potřeboval si odpočinout a dostat najíst. Byla bych mohla to risknout a zkusit jestli by mě dopravil až do Zmrzlotína; mohl by ale také padnout únavou a co potom? Když jsem se konečně dostala blízko k hospodě, čekalo mě příjemné překvapení. Celkově byl dům silně zanedbaný, místy se už téměř rozpadal, z některých oken vypadalo sklo a byla všelijak ucpána, ale z komína stoupal kouř! Někdo tam bydlí. Kdokoliv to je, snad mi dovolí přespat…

        Jak jsme se blížili ke vchodu do hospody, kůň šel pomaleji a pomaleji. Nakonec se úplně zastavil a odmítal jít dál. Zkoušela jsem jej pobízet jak se dalo, dál jít ale nechtěl a řekl mi o tom důrazně způsobem, jaký pouze koně znají. Asi jsem byla příliš netrpělivá a trhla jsem opratěmi trochu moc a prudce, což způsobilo, že se kůň rozhodl běžet zpátky a obrátil se tak náhle, že se sáně převrhly. Spadla jsem do závěje sněhu, takže jsem si nijak neublížila; se mnou ze sání vypadly i oba vaky v nichž se nacházelo veškeré mé pozemské bohatství. Kůň táhnoucí za sebou sáně zbavené veškerého nákladu se dal do klusu a brzy mi zmizel z dohledu mezi stromy. Rychle se začínalo stmívat a nemělo cenu se za koněm vydávat. Nedalo se dělat nic jiného než dotáhnout zavazadla ke dveřím hospody. Oklepala jsem sníh z bot s hlasitým dupáním, které bylo ale také míněno k tomu, aby obyvatele budovy upozornilo na mou přítomnost. Žádné okamžité reakce jsem se ale nedočkala. Sníh kolem domu se zdál být neporušený. Vzala jsem tedy za kliku a pokusila se otevřít dveře. Šlo to poměrně těžce, když jsem ale zatlačila, dveře se otevřely. Strčila jsem hlavu dovnitř a zavolala jsem:

“Je někdo doma?”



















Nikdo neodpovídal. Počkala jsem chvíli, potom jsem zkusila znovu zavolat, tentokráte hlasitěji a s větším důrazem. Pořád nic. Prošla jsem dveřmi dovnitř, přešla celou místnost v níž se nacházely napolo rozpadlé stoly, lavice a židle a skoro nic jiného a došla jsem až k zadním dveřím. Ty se nedaly vůbec otevřít, asi byly zamčené. Aspoň pro tuto chvíli jsem měla hlavní místnost v bývalé hospodě zcela pro sebe. S tím i krb s hořícím ohněm, který ovšem musel někdo zapálit. A to mi dělalo starosti, protože ten Někdo nemohl být příliš daleko!

Krb lákal. Dotáhla jsem své vaky blízko k němu a sklesla jsem na lavici, která před ním stála a kterou jsem si přitáhla ještě o něco blíž k ohni. Jistě na ní sedává také současný obyvatel či obyvatelé hospody, byla jsem ale příliš unavena než abych se tím příliš vzrušovala. Sundala jsem si palcové rukavice a ohřívala jsem si ruce nad ohněm. Zkusila jsem potom ještě párkrát zavolat, bez výsledku. Vstala jsem, abych svlékla těžký kožich a udělala si u ohně krbu větší pohodlí. Tehdy jsem zaslechla jakýsi zvuk; znělo to jako temné zabručení.

„Je tady někdo?“ opakovala jsem, i když už jsem velké naděje na to, že mi někdo odpoví, v té chvíli neměla. Začínalo mi docházet, že pověsti o strašidelné hospodě mají asi solidní základ. Obrátila jsem se pomalu od ohně a dívala se na hromady stolů, lavic a židlí nakupených kolem všech čtyř stěn velké místnosti, některé z nichž byly už značně rozpadlé. Jedna ze židlí se přitom náhle, přímo před mým zrakem a bez sebemenšího důvodu, převrhla. Drásalo mi to trochu nervy, byla jsem ale rozhodnuta nedat nic najevo. Tomu, kdo si tu chtěl se mnou pohrávat, se nesmí dostat té satisfakce, aby mě viděl nervově příliš rozházenou. Třeba dá za chvíli pokoj, já budu moci strávit noc zde u krbu a ráno už se uvidí, co bude dál. Třeba se mi podaří najít koně, i když moc nadějí na to jsem si nedělala.

Opět nějaký zvuk, tentokráte za mými zády někde v blízkosti krbu. Otočila jsem se k němu právě včas, abych spatřila jak kus z jedné rozbité židle přistál uvnitř hořícího krbu, aniž by s ním viditelně někdo manipuloval. Tedy, bylo mi jasné, že k nějaké manipulaci zde dojít muselo, pocházela ale jasně odkudsi odjinud, z oblastí kam my lidé nedohlédneme. To, že něco nevidíme, jak jsem vždycky věřila, nicméně neznamená, že to neexistuje. Sice mi šel tak trochu mráz po zádech, řekla jsem si ale, že to poslední co ona neznámá síla udělala, byl vlastně jakýsi pokus se mi zavděčit. Co jiného to mohlo znamenat, když do ohně bylo takto přiloženo, než pomoci mi trochu se zahřát. Prohlásila jsem proto nahlas, hlasem který jsem se pokusila učinit znít tak klidný jak jsem to jen dokázala:

„Děkuji vám, ať už jste kdokoliv. To teplo opravdu oceňuji!“

Po nějaký čas se nedělo vůbec nic. Když už jsem se ale chystala znovu si sednout před hořící oheň v krbu, zaslechla jsem hlasité žuchnutí, po němž jsem se prudce otočila směrem ke středu místnosti. Tam, kde kdysi nejspíš bývalo místo pro menší taneční parket, leželo něco. Vypadalo to jako lidská noha. Vypadalo to, že to muselo spadnout odkudsi od stropu, který ale vyhlížel docela neporušeně. Bylo to silně nechutné, ale jestli si ten Někdo, který si tu se mnou pohrával, ten strašidelný duch či co, myslel, že se seberu a s vřískotem uteču ven z hospody, mýlil se. Jenom jsem zamumlala:

„No, to je náramné...“

Opět se chvíli nic nedělo. Potom spadla druhá noha, zdálo se mi, že odkudsi z místa pod stropem. Tentokrát to bouchlo o dost hlasitěji a když jsem se lépe podívala, viděla jsem proč. Místo chodidla měla noha kopyto, jímž při svém pádu uhodila o dřevěnou podlahu, což způsobilo ten obzvlášť dunivý zvuk. Zdálo se, že strašidlo, které si mě tu vzalo na mušku, musí být samotný ďábel, aspoň podle toho kopyta. Bylo už i jasné, že se mi dostane více podobné podívané. Vzala jsem si jednu z méně porušených židlí a usadila se na ní, zády ke krbu. Kdybych byla měla po ruce lorňon, zvedla bych si jej k očím, abych tím dala ironicky najevo  zájem; nic lepšího se dělat nedalo. Obě nohy se postavily přímo a začaly chodit po místnosti, časem se dokonce daly do klusu. Vypadalo to divně a krev by to asi ve většině lidí trochu zmrazilo. Já jsem se nicméně donutila k tomu, abych se tvářila pobaveně. Nohy dupaly do podlahy, nakonec se zastavily uprostřed místnosti.

Tentokrát to jen lehce zadunělo, když se z prostoru vynořil lidský trup s dvěma pažemi, který se ihned začal válet kolem, odstrkujíce se rukama, aby nakonec s hlasitým mlasknutím přistál na vršku obou nohou, s nimiž pevně srostl. Vzniklá bezhlavá postava se znovu dala do mašírování kolem místnosti. I když to bylo silně odporné, přinutila jsem se k tomu, abych zatleskala a ocenila nahlas tento trik slovy:

„Bravo! Tomuhle říkám kouzelnický trik!“

„To není žádný trik. Jsem ďábel!“

Hlas, temný a naplněný paličatou vzpurností zazněl odkudsi za mými zády. Obrátila jsem se a podívala se tím směrem. Na krbové římse stála ošklivá hlava se dvěma rohy a dívala se na mne. Pokusila jsem se o to, abych zněla pokud možno lhostejně.

„Jistěže jsi ďábel, to ti brát nebudu. Poznávám to jasně podle těch rohů a předtím už i podle toho kopyta.“

„Ty se mě nebojíš?“ zeptala se hlava, zakoulela očima a vyplázla jazyk.

„No, že bys byl tak docela můj typ, to bych neřekla, ale ne, nebojím se tě!“

Už jsem se cítila docela sebevědomě. Takže, ďábel existuje. Do kostela jsem sice zabrousila málokdy, při mém povolání by se to ani jaksi nehodilo. Několik kněží jsem ale znala a to docela intimně a ti se o ďáblovi tu a tam zmiňovali, hlavně když je hlodalo svědomí. Takže jsem dospěla k tomu názoru, že na tom asi něco bude. Teď se mi ovšem dostávalo důkazů. Hlava se dál ptala:

„Jak to?“

„Jak co?“

„Že se mě nebojíš?“

„Viděla jsem toho už hodně. A něco takového jsem i čekala. To nevíš, že v téhle hospodě má strašit? Víš co? Jestli si tady budeme trochu povídat, proč se mi raději neukážeš v jednom kuse? Takhle to jistě není pro tebe zrovna nejpohodlnější...“

Hlava na římse krbu jakoby chvíli váhala, potom ale zavřela oči, zřejmě na souhlas. Nepřekvapilo mě to nijak. Ďáblům, podle toho co jsem věděla, jde o to zajistit si lidské duše. K tomu bude asi potřeba vést řeči, nejspíš hodně řečí. Bez toho by se asi lidé o nutnosti zaprodání svých duší nedali jen tak snadno přesvědčit. Zatímco jsem takto uvažovala, zpoza mých zad se ke krbu přikradlo bezhlavé tělo, tentokráte docela bez hluku. Natáhlo ruce, pozvedlo jimi rohatou hlavu a nasadilo si ji tam, kam patřila. Stála přede mnou mužská postava ve své ďábelské celistvosti. Připadal mi chudák takový trochu rozpačitý, dokonce i citlivý. S tímhle jsem se setkávala docela často u některých mých nových zákazníků, zejména těch mladších. Pro mnohé z nich to byla úplně nová zkušenost, občas se i stávalo, že to byli jejich tátové, kteří je ke mně poslali, pochopitelně že moji stálí zákazníci. Bylo by to vůbec možné, aby tenhle ďábel byl ještě panicem?

„Pojď sem, sedni si vedle mne. A nebuď takový plachý.“

Posadil se na druhý konec lavice. Plachost z něho jen čišela.

„Já jsem Brigita, jakpak ty se jmenuješ?“

„Me-me-me...“

„Heleď, nepovídej mi, že ty tvoje rohy tě nutí k tomu abys tu mečel jako koza! To je musíš pořád nosit na hlavě?“

Neodpověděl, jen něco udělal, nebyla jsem si jista tím co vlastně, snad trošku trhl hlavou. Ať už cokoliv, rohy mu s hlavy náhle zmizely! Bez nich vypadal o moc lépe, dokonce i docela přijatelně, s tou svou osmahlou tváří. Až na ten ocas, který mu visel přes okraj lavice a táhl se až k zemi jíž se dotýkal svým střapatým koncem. Ukázala jsem na tu příkrasu prstem.

„Nešlo by to, zbavit se také tohohle?“

„N-ne. Ne-ne-nešlo.“

„Proč ne?“

„N-ne, do-dokud ne-ne-nedosáhnu určité ho-hodnosti, te-teprve po-potom. Za-zatím musím mít buď ro-ro-rohy nebo o-ocas. C-co si tedy m-mám nechat?“

„Víš co, nech si tedy ten ocas. Když už to jinak nejde. Nebudu se tam dívat.“

Měl na sobě nějakou zástěru či suknici, prostě něco z kůže nějakého zvířete, ten ocas z toho vykukoval v pozadí, opravdu to žádná krása nebyla, podívala jsem se raději dopředu. Tam se nacházela dost prominentní vypouklina, která už spíš lahodila očím než ocas se střapatým koncem. Potom jsem se mu podívala do očí. Měl je tmavohnědé, skoro černé, velké, docela hezké.

„Jakže se to jmenuješ, nějak jsme to zamluvili.“

„Me-me-mefisto-fe-fe-feles.“

„To je trochu moc dlouhé, nedalo by se to zkrátit?“

„Ne-ne-nedalo.“

„Proč ne? Upadl by ti jinak ocas?“

Věděla jsem ale hned, že se dál už vyptávat na to nebudu. Aspoň ne teď. Vyhlížel tak nějak zranitelně, rozhodně ne tak, jak bych si byla představovala, že by ďábel mohl vypadat. I bez těch rohů, jako takový veliký smradlavý kozel. Budu muset najít nějaký způsob jak ho vykoupat, to asi nebude snadné... Takováto myšlenka mě zarazila. Copak nehodlám odtud zmizet hned ráno, poté kdy nějak přežiji noc ve společnosti tohoto stvoření přináležejícímu k druhu o jehož existenci jsem ještě před několika minutami pochybovala?

Jenže, nebude to snadné, tak či onak. Můj kůň nejspíš utekl až zpátky do Zmrzlotína a tam si pro něj dojít nemohu. Bez koně a bez saní se nikam nedostanu. Asi tu budu muset aspoň po nějaký čas zůstat. Což by možná vůbec nebylo tak špatné! Kam jinam mám jít? Vím jen, kam jít zpátky nemohu, ne že bych byla v nebezpečí života, to asi ne, ale dala jsem své slovo. Je možné, že by mě tu hledali? Spíš asi ne, kdo by si myslel, že bych se mohla nacházet ve staré hospodě v níž navíc straší. To strašidlo teď sedí vedle mne. Pokud zde mám po nějaký čas zůstat, budu muset nalézt nějaký modus vivendi, nějak vycházet s tímhle chlapíkem. Jakže se jmenuje? Mefistofeles. Usmála jsem se na něj.

„Zachováš se jako správný hostitel a nabídneš mi něco k jídlu? Mám dost velký hlad.“

„J-já ne-ne-nemůžu...“

„Znamená to, že žádný dlabanec nebude, dokud se ti neupíši vlastní krví na kus pergamenu?“

„N-ne, tak jsem to ne-nemyslel. Ono t-tu nic ne-není...“

„A co všechny ty síly jimiž vládneš a které jsi mi právě předvedl, ty se tu nepočítají? Ty bys nic vykouzlit nedokázal?“

Bylo na něm vidět, že ho to dost zahanbuje. Teprve později jsem přišla na to, jak se vlastně věci mají. Ďáblové nejnižších hodností, mezi něž v té době patřil, mají k dispozici množství sil a dokáží dělat kouzla o jakých se žádnému smrtelníkovi ani nesní. Jenže je v tom háček. Tyto síly jsou jim pouze propůjčeny a mohou jich užívat pouze v souvislostí s celkovým úkolem jehož se jim dostalo. Náš ďábel byl vyslán na zemi za tím účelem, aby si nějak poradil s touto hospodou a s jejím majitelem. K tomu účelu měl k dispozici celou škálu různých triků a kouzel, pokud se to nějak slučovalo s tím hlavním cílem, jímž bylo strašit a odhánět tak z tohoto místa lidi. Cokoliv jiného a už by k tomu potřeboval zvláštní povolení, které mohl dostat pouze přes hlavní agenturu. Nikdo z ní s ním ve spojení nebyl, někde se něco zvrtlo a Mefistofeles s tím nic dělat nemohl.

Tohle všechno mi časem vysvětlil. Zatím jsem jen tušila, že něco není v pořádku, to mi říkal můj instinkt ženy. Vypadal hodně sešle. Ne, že bych měla nějaké zkušenosti se s ďábly, sešlými či nesešlými, celá moje profese ale byla víceméně o tom, jak vehnat krev do žil chlapům, kteří tak nějak stagnovali, potřebovali trochu podpořit. A Mefistofeles to potřeboval! Jak by také ne, když musel živit tohle hmotné tělo, na což nebyl zvyklý a což ho stálo hodně sil. Alternativou, jak jsem se také později dozvěděla, by bylo uchýlit se do čtvrté dimenze a tam prostě nedělat nic, čekat až někdo za ním přijde, až vyjde nějak najevo, že se ztratil z evidence. Protože v té době už to tušil. Jenže on raději pobýval v hmotném těle, kde mohl dělat věci jako lovit zvěř a kácet stromoví, aby to tělo uživil a zahřál, prostě začarovaný kruh, ten mu ale pomáhal krátit si čas. Takhle se to mělo s Mefistofelem.

Řekla jsem mu:

„Co ty potřebuješ, je pořádně se vykoupat v kádi, určitě tu někde nějaká musí být. Smrdíš jako starý kozel. K tomu abych tě do té kádě dostala, budu asi potřebovat já sama hodně energie, protože něžné přemlouvání na tebe nejspíš platit nebude. Abych tohle zvládla, k tomu se potřebuji pořádně najíst. Nemáš také hlad?“

Stvoření na druhém konci lavice jen nejistě přikývlo.

„A to jsme tu v hospodě! Neříkej mi, že tu nezůstalo něco k jídlu, i po té době co se tady nic nedělo. Něco tu být musí, třeba takoví slanečci, ti vydrží v sudech celá léta! Pochybuji, že by si byli brali takovéhle věci sebou, když se se odtud stěhovali. Pojďme se podívat do sklepa.“

„Sla-slanečci, co je to?“

„Ty nevíš? To nemáte v pekle slanečky?“

„Ne-nemáme. Někdy si opékáme brambory.“

„Brambory? To zas neznám já.“

„T-to jsou takové baňaté kořeny.“

„A to se dá jíst? Nekecáš náhodou? Pojďme se podívat, jestli je tu nějaký sklep.“

Tehdy jsem opravdu o bramborách nic nevěděla, tento rozhovor se ale odehrával nedlouho poté kdy Kolumbus objevil Ameriku, odkud brambory původně pocházejí, aby se až o pár století později ujaly i v Evropě. Objevila jsem schody vedoucí do sklepa. Mefistofeles tam nikdy nebyl, nemyslel si, že by tam bylo něco zajímavého. Dobrodružnou povahou neoplýval, aspoň v té době ne, tu měl teprve časem získat. Dole byla tma, poslala jsem ďábla pro nějaké světlo, přišel s hořící nohou jedné ze židlí v ruce. Ve světle této improvizované pochodně jsem viděla, že je tam cela řada věcí, beden, sudů, soudků a podobně. Povídám:

„Tohle vypadá nadějně. Zvlášť se mi líbí ty sudy.“

„Pročpak?“

„Hádám, že budou plné věcí, které přežily zničující účinky času a které budeme moci bezpečně zkonzumovat. Copak ty vlastně jíš?“

„No, h-hmyz, žá-žáby, ží-žížaly, myši, takové ty věci.“

„Takové ty věci, no nazdar!“

„Ně-někdy i zajíce, také je-jeleny...“

„To už zní lépe. Posviť mi tady, vidíš tamhle ten sud? Podej mi tu pochodeň. Zvedni to víko, dokážeš to?“

Ďábel se chvíli potýkal se sudem, až se mu nakonec podařilo pozvednout víko. Sáhl dovnitř, vytáhl ruku a měl v ní slanečka. Řekla jsem mu ať to sní a on slanečka snědl, jen se olízl. I v tom slabém světle jsem viděla jak se mu rozzářila tvář.

„Dobré?“

„Moc. Tro-trochu slané...“

„Tak tohle byl slaneček, abys věděl. Zkus tenhle sud.“

Zkusil jiný sud a vytáhl ruku plnou něčeho, co vypadalo jako zelí a kyselým zelím se to skutečně ukázalo být. Vedle byl menší soudek, zkusila jsem obsah sama, byl v něm med. Trochu zkrystalizovaný, ale nic špatného s ním nebylo. Řekla jsem svému společníkovi, aby soudek rovnou odnesl nahoru. Šla jsem s ním, podívat se po nějakých talířích a našla jsem je v kuchyni, celé zaprášené, také nějaké poháry. Otřela jsem to všechno venku mokrým čerstvě napadaným sněhem, šli jsme znovu dolů a naplnili jsme talíře různými dobrotami, které jsme tam nalezli. Byla tam i kola sýra ve voskových obalech, povšimla jsem si i několika druhů zrní, různými způsoby uloženého a zřejmě nezkaženého. To se bude hodit, zejména nejde-li se někde nějaký mlýnek ─ potom bychom si snad mohli i péci chléb! Zatím jsme ale museli být vděčni za to, co se dalo konzumovat okamžitě, jako slanečci či med. Najedeni, seděli jsme potom před hořícím krbem, v rukách poháry s výbornou dobře uleželou medovinou, vedle nás soudek plný tohoto moku. Začalo to vyhlížet jako večer, na který oba budeme jistě moc rádi vzpomínat...





Neposvrněné početí Felesovo









Neposkvrněné početí Felesovo

 

Ráno jsem se rozhodla, že je na čase abych svého ďábla trochu vyzpovídala.

„Jakže se to jmenuješ?“

„M-me-mefisto-feles.“

„Zkus to říct bez toho koktání.“

„Mefisto-feles.“

„To už je lepší, pořád ale příliš dlouhé. Budu ti říkat Mef, v pořádku? Pověz mi, Mefe, proč tady v té hospodě strašíš?“

„M-mám t-to na-nařízené.“

„Jak dlouho už tu jsi?“

„No, ne-nevím, už dlo-dlouho.“

„To tady na tebe zapomněli?“

„Asi.“

„A chtěl by ses vrátit?“

„Ani m-moc ne. Už jsem si tu zvykl“

„Tak si tak říkám, nešlo by trochu změnit to, jak vypadáš?“

„Jak to myslíš?“

„No, už ses zbavil těch rohů. To koktání tě už taky pomalu přechází. Říkáš, že s tím ocasem se nedá nic dělat. No, dejme tomu. Co ale s tím kopytem? Dělá to příšerný kravál, když jdeš dolů se schodů tak dupeš jak obézní slon. Ty chlupy co na sobě máš by mi snad ani tolik moc nevadily, vždycky jsem měla celkem ráda chlapy s chlupatýma prsama. Jsou všichni ďáblové v Pekle takhle chlupatí?“

„No, asi budou, my-myslím. M-moc jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Pokud jde o to kopyto, mohl bych se změnit v dra-draka, ty nemají ko-kopyta, jenom drápy. Jenže, nemají zase chlu-chlupatá prsa...“

„Ať tě ani nenapadne! Radši zůstaň tak jak jsi, bez rohů, ale také bez kopyta.“

„A s chlupatýma prsama?“

„Tak ty by si měl nechat. Ano, docela určitě si je nechej. Kdyby ses ale mohl nějak zbavit těch brunátných tváří, malinko v nich poblednout, abys nevypadal pořád jako sedlák. Zvládnul bys tohle všechno, pro mne?“

Bylo mi hned jasné, že jeho proměňovacím schopnostem se dostane vážné prověrky a prvních pár pokusů změnit barvu kůže opravdu bylo docela zábavných ─ napoprvé se mu podařilo zbarvit tváře do zelena jako žába rosnička, potom z toho vzešla pomněnkově modrá barva. Nakonec se ale přece jen dopracoval k něčemu, co vypadalo docela přijatelně. To když vypadal takový snědý, asi tak jako Talián, jichž jsem pár také v posteli potkala.

„Zadrž! Tohle by mohlo být ono.“

Nějak se mu podařilo se zbavit i toho hrozného kopyta. Místo něho měl teď nohu s botou podobnou té na druhé noze. Hlavní ale bylo, že vypadal už docela přijatelně, skoro jako nějaký profesionální povaleč v přímořském výletním středisku, kde by si klidně mohl vydělávat na sebe na plný úvazek jako gigolo.

„Ukaž se mi. Dobrý. Teď se otoč. Panebože!“

„C-co t-to říkáš!“

„Promiň, měla bych si před tebou dát trochu víc pozor na jazyk! Když ty tam ale pořád máš ten hrozný ocas, já vím, že toho se nemůžeš zbavit, když ale to vypadá tak strašně!“

„Když j-já ne-nemůžu...“

„Já vím... Budeme muset nad tím ještě zapřemýšlet. Jak jinak bychom tě dostali do pořádných kalhot.“

„Kalhoty? To bys chtěla abych no-nosil?“

„No jistě. Když už ses zbavil spousty těch chlupů, tedy kromě těch na prsou, s těmi ať tě ani nenapadne něco dělat, tak ten celkový dojem opravdu je až moc sdělný, pokud mi rozumíš.“

Ty přední partie braly tak trochu dech i mně, která jsem byla zvyklá na leccos při svém povolání, pokud bych si ale přála z něho udělat domácího pána a nemohu říci, že mě to už v tomto bodě hlavou neproletělo, tak přece jen tu byly nějaké ty limity. A takové slušně vypadající kalhoty by byly právě tím, čeho by tu bylo zapotřebí. A divila bych se, kdyby se nějaké starší nenašly někde na půdě. Všechno jde, jen když se chce! Ovšem, až na ten problém s tím ocasem. Když se ale podíváme trošku kolem, třeba na něco přijdeme…

„Pojďme ven.“

Šel se mnou, aniž by se na něco ptal. Venku bylo o něco tepleji než den předtím, vyčasilo se a sníh kolem hospody už začínal trochu roztávat. Kolem bylo roztroušeno několik menších budov, stodola, latrína, kůlna, stáj. Zpoza stáje se ozvalo zaržání koně. Šli jsme se tam oba podívat a stojící u jediného většího trsu trávy který vyčníval ze sněhu, stál můj kůň! Nějak se musel zbavit saní, ještě z něho viselo několik kusů kožených pásů. Hleděl si jen svého trsu trávy, nic jiného ho zřejmě nezajímalo. Řekla jsem:

„Za chvíli té trávy bude kolem víc, snad to nějak přežije...“

Kůň náhle jakoby natáhl uši. Sledovali jsme oba jeho pohled a opravdu, zdálky něco bylo slyšet. Klusot několika koní a blížili se sem k nám.

'Hledají mne, napadlo mě okamžitě, musím něco rychle udělat!'

Jenže jsem nebyla už tak docela bezbranná, vedle mne stál potenciální ochránce jako hrom!

„Mefe, rychle, musíš něco udělat! Mohl by ses teď změnit v toho draka o kterém jsi předtím mluvil? Potřebovala bych, abys ty lidi na koních zahnal pryč. Myslím, že jdou po mně.“

Mef se na nic nevyptával, jen přikývl. Běžela jsem dovnitř stáje, kam jsem doběhla právě včas, aby mě nikdo neviděl. Škvírou mezi prkny jsem viděla několik jezdců se objevit mezi stromy, odkud jsem včera sama přijela. Zarazili se na místě, když náhle před nimi se vznesl do vzduchu obrovský drak s plameny sršícími z tlamy! Vznikla panika, následoval úprk, přímo před mýma očima rodila se nepochybně nová legenda o strašidelné hospodě!

Když jsem si byla jista, že jsou pryč, vyšla jsem ven ze stáje. Mef stál na stejném místě jako předtím, už zase ve své podobě, naštěstí té stejné, jaké jsme před chvílí dosáhli. Nechtěla bych s ním jít přes celý ten proces metamorfózy znovu. Bohužel, ten zatracený ocas tam byl ale pořád! Povídám:

„Je tam uvnitř v stáji spousta sena. Co kdybychom zkusili tam zavést toho koně? Třeba se do toho dá.“

Nedal se, nechutnalo mu staré seno, našel si ale jiný trs trávy. Řekla jsem:

„Když dává přednost tomuhle, nechme ho. Co je vůbec v té kůlně, tamhle?“

„Nějaké ty nástroje a jiné věci.“

„Pojďme se podívat.“

Šli jsme do kůlny. Bylo tam něco, co mě ihned upoutalo. Jedna ze seker které, jak mi později pověděl, ďábel kdysi ukradl dřevorubcům, tam ležela na širokém špalku. Byla ostrá jako břitva. Dostala jsem nápad. Vzala jsem do ruku sekeru, předstírala jsem, že si ji jenom prohlížím.

„Sedni si!“ poručila jsem Mefovi. Je možné, že tušil co mám na mysli, sedl si ale bez odporu. Jak jsem očekávala, ten hrozný ocas se nyní táhl kousek po vršku špalku a spadal odtud dolů k zemi. Nerozmýšlela jsem se dál, prostě jsem zamířila ostřím sekery na nejtlustší část ocasu těsně za ďáblovým zadkem a ťala jsem do ní vší silou a oběma rukama!

Čekala jsem, že se z pahýlu vyvalí krev a už jsem vytahovala kapesník, abych aspoň trochu mohla zranění ošetřit. Nic takového se ale nestalo. Trochu to zajiskřilo a vyvalil se obláček dýmu. Ocas se válel na zemi, kde se chvilku svíjel jako had, až zůstal ležet bez pohnutí. Pahýl, který po něm zbyl v ďáblově zadní části se přímo před mýma očima začal zmenšovat, propadal se jaksi sám do sebe, až tam zůstala jen jakási menší boule. Po mém chirurgickém zákroku zůstalo uvnitř kůlny jen trochu sirného zápachu.

„No, to jsem tomu dala! Co si asi budou o tobě myslet v tom vašem Pekle, až na tohle přijdou?!“

„Me-me-me-me...“

Nebyl schopen řeči, jen z něho vycházel takovýto mekot. Jistě ho to muselo silně zasáhnout, seděl tam jen jako hromádka neštěstí, nevypadal ale nijak na umření. Vzalo ho to asi nejvíc po psychologické stránce.

„Jsi v pořádku? Bolí to?“

„Ani ne.“

„Něco to s tebou muselo udělat!“

„Nic. Jsem v pořádku. Cítím se lépe než kdykoliv předtím!“

Co s tím kusem ocasu, který jako had ležel přede mnou na zemi? Vzala jsem to do ruky. Že bych to někde pohřbila? Ale, v té zmrzlé zemi to asi jen tak snadno nepůjde. Potom jsem dostala skvělý nápad! S ocasem v ruce jsem běžela dovnitř hospody. Než jsme vyšli prve ven, Mef přiložil několik silných polen do krbu, aby se oheň mohl pořádně rozhořet. Teď hořel uvnitř krbu náramný plamen, přesně tak, jak jsem doufala. Tu věc, která mi visela mezi prsty v ruce, jsem hodila dovnitř krbu, právě když do dveří vstupoval Mef, který se už zřejmě dostatečně vzpamatoval k tomu, aby sem došel z kůlny. Podlehla jsem náhlému impulsu a objala jsem ho. Stáli jsme chvilku takto v objetí, potom pohnul hlavou zpět a jeho rty si našly moje rty. Myslela jsem si, že mě bude nenávidět poté, co jsem mu udělala, ale zcela jasně tomu tak nebylo! Že by líbal nějak skvěle, to se sice říci nedalo, když si s ním ale dám trochu práce…

Když jsme po delší chvíli skončili, podívala jsem se do krbu. Nebyla jsem si jista tím, jestli tu věc oheň zničil. Oheň už tolik neplál, místy jen v malých plamíncích, krb byl plný uhlíků rozžhavených skoro do běla. Uprostřed toho se ale nacházelo něco, zhruba ve tvaru malé pyramidy. Mělo to růžovou barvu. Potom jsem si všimla, že to roste! Za chvilku už bylo vidět, že je to velikosti i tvaru malého dítěte, sedícího v poloze jakou by buddhista nazval „lotosovou“, s nohama překříženýma dole, zatímco paže s dlaněmi otevřenými směrem nahoru jakoby přijímaly odkudsi energii potřebnou ke svému růstu. A že to rostlo, o tom nemohlo být pochyb!

Podívala jsem se na Mefa, který stál vedle mne, ve stejném údivu. Tvářička, která se jakoby formovala před námi uvnitř krbu, se začínala stále víc a víc podobat jeho tváři. Nebo se mi to jen zdálo? Ne, nezdálo! Postava člověka, protože to byl spíš člověk než ďábel, bez ocasu, bez kopyta, bez rohů, stejně jako vypadal v této chvíli Mef, ovšem úplně nahý. Přiznávám se, že mě to dost vyděsilo. Zašeptala jsem:

„Kdo je to?“

„Nemám ponětí.“

„Začíná ti být hodně podobný.“

„Myslíš? Já to nepoznám. Musí to mít něco co dělat s tím mým ocasem. Vhodila jsi ho tam přece, či ne?“

„Vhodila. Myslíš, že to je něco jako tvůj dvojník?“

„Nevím. Určitě se to ale nějak vztahuje k tomu mému ocasu a nejspíš asi také k tomu, že my ďáblové jsme nesmrtelní. Nic podobného jsem ale nikdy předtím neviděl. Slyšel jsem jen takové to vtipkování o tom, že se nemají nechávat části hmotného těla v ohni, jako ostříhané vlasy či nehty a tak podobně. Takže teď vím proč se to asi říká. Zřejmě se potom dějí věci. Ovšem, že by někdo hodil do ohně celý ocas, o tom jsem nikdy neslyšel.“

„Uvědomuješ si, že jsi najednou úplně přestal koktat?“

„Vážně? Toho jsem si nevšiml.“

„To s tímhle asi také nějak musí souviset.“

„Nejspíš. Nemám ale potuchy, jak.“

„Hádám, že z toho v tom krbu nejspíš vyroste tvůj dvojník.“

„Nejspíš.“

„Pořád ještě roste. Za chvíli už se do toho krbu nevejde. Myslíš, že potom vyleze ven?“

Mef přistoupil ke krbu, natáhl ruku, až se dotkl ruky té bytosti uvnitř. Otevřela oči. Usmála se. Najednou už jsem se jí nebála. Vypadala jako takové velikánské děťátko, s jemnou růžovou kůží, přímo k zulíbání. Byla ale už skoro tak veliká jako Mef a stále ještě rostla. Nebo rostl? Povídám:

„Budeme ho muset nějak dostat z toho krbu. Už se tam skoro nevejde.“

Potřeboval ale asi ještě trochu toho tepla, protože jen změnil polohu tak, aby mohl zůstat o něco déle. Oheň už téměř úplně vyhasl. Mef řekl:

„Neboj se, vyjde ven až bude chtít. Už to nebude dlouho, cítím to.“

Měl pravdu. Bytost v krbu se počala hýbat, naklonila se dopředu, chvilku zůstala opřena rukama o kolena, potom pomalu vylezla po všech čtyřech ven z krbu. Lehla si na záda, natáhla nohy. Mef se postavil nad svého dvojníka nebo spíš bratra, protože teď už bylo jasné, že tito dva jsou si sice podobni, ale asi tak jako dva bratři. Ne ale jako dvojčata, dali se od sebe snadno rozeznat. Mef potom natáhl ruce směrem k němu a uchopil ho za ruce. Pomohl mu povstat ze země. Stáli proti sobě a dívali se jeden na druhého. Zázračné zrození bylo dokonáno.





























Odbočím poněkud na chvíli, protože je mi jasné, že čtenář musí být trochu popletený z toho, co se právě dozvěděl o Felesově zrození. Mohu čtenáře jen ujistit, že není jediný kdo si tuto podivnou událost nedokáže uspokojivě vysvětlit. Dohaduje se o tom totiž už po delší čas celá řada expertů z různých pekelných vědních i pa-vědních oborů a až doposud se jim nepodařilo se na ničem rozumném dohodnout.

Nejprve bych měl pomoci ujasnit to následující: není celkem pochyb o tom, že původní Mefistofeles, tedy já, jsem tím, že jsem pozbyl ocasu, umožnil vznik svého dvojníka. Bylo proto logické, že jsme se o to původní jméno podělili navzájem ─ já jsem se stal Mefistem a on Felesem. Co ale vlastně jsme, my dva? Bratři? Dvojníci? Partneři? Těžko říci. Jsme si podobni, ne ale jako jednovaječná dvojčata, spíš jako bratři. Povahově jsme naprosto rozliční. Feles je spíš technickým typem, zatímco já jsem zase typem uměleckým. Jako bychom se navzájem doplňovali. Stále ještě objevujeme co v nás je, čeho jsme schopni.

Teď trochu předběhnu událostem. Když se moje sólová mise skončila tím, že se do Pekla vrátili dva ďáblové místo jednoho, vyvolalo to pochopitelně poprask. Od té doby se nacházíme ve stavu vyšetřování, i když v poslední době už to přece jen trochu pominulo. Podobně jako na Zemi, také v Pekle se vyskytují vědecké kruhy. Rozdíl je ovšem v tom, že pekelní vědci postrádají poněkud intensity svých pozemských protějšků ─ takto se to má téměř se vším. My ďáblové prostě jsme poněkud uvolněnější, dalo by se říci letargičtější. Přesto všechno, vyšetřován náš případ byl a to hned několika vědeckými týmy, jakož i různými význačnými jednotlivci. Pokud je mi známo, až doposud se nikdo ale nepokusil náš případ duplikovat experimentálně Ti, kteří se o nás zajímali, vždycky chápali, že se náš případ pohybuje kdesi na pomezí a že jej bude vždy obtížné někam zařadit. Etické důvody je vedly k tomu, že se o žádné experimentální duplikace nepokoušeli. Je nutné totiž pochopit, že pro ďábla je ocas, který stojí na počátku celého našeho příběhu, velmi důležitý, dalo by se snad i říci posvátný. Pochybuji, že by se jen tak snadno našli dobrovolníci, kteří by tuto okrasu obětovali, dokonce ani v zájmu vědy!

Poté, kdy se s naším případem seznámil a dobře jej prozkoumal větší počet expertů, vcelku se tito shodli pouze na jednom a sice, že je to případ naprosto ojedinělý a že by bylo nemoudré činit jakékoliv závěry, které by se mohly ukázat být ukvapené. Experti zabývající se výzkumy mozku přišli na to, že já, tedy Mefisto, mám tendenci užívat více pravé strany mého mozku, což jak je známo dělají ti, kteří jsou spíše uměleckými, tvořivými typy. Feles se jim naopak jevil jako typ dávající přednost levé straně mozku, což by poukazovalo na ďábla charakteru praktičtějšího, technicky zaměřeného. Tohle jsme ale my dva věděli i bez expertů. Jediná dobrá věc, která z tohoto testování pro nás vzešla byla ta, že zmínění výzkumníci doporučili, abychom v budoucnu byli zaměstnáváni společně, protože se podle jejich názoru vzájemně doplňujeme. Což se stalo a což nám oběma vyhovuje. Jsme prostě považováni víceméně za jedinou bytost o dvou tělech.

K největším rozporům mezi shromážděnými experty došlo, když se tito pokoušeli nějak objasnit mechanismus přeměny k níž došlo po oddělení ocasu od mého těla jako původního Mefistofela. Ke konferenci, která se uspořádala zvlášť k tomu účelu, byl přizván i nejznámější a zároveň i nejkontroverznější současný psycholog prof. PhD. RNDr. Mgr Einsteinonym Rararbotrusiel Hemeltespinion DrSc. CSc., aby se vyjádřil k případu transformace k níž došlo po amputaci ocasu ďábla Mefistofela, kterou údajně provedla Brigite Annemarie Hiltraud (nyní známá jako Brigitanela A. Trraudhilanela). Během své přednášky, tentýž vyjádřil svůj poněkud překvapující názor, že hadí síla, známá též jako Cundalahini, mohla být tím nejdůležitějším faktorem v procesu proměny mého ocasu ve Felese. Existence této síly je v současnosti plně uznávána pouze těmi z vědců, kteří se nacházejí mimo hlavní proud vědy, zatímco ti kteří se považují za oficiální představitele vědy na tuto údajně existující sílu hledí se značnou dávkou skepticismu. Podle této vysoce kontroverzní teorie, se Cundalahini normálně nachází ve stavu nečinnosti a bývá přitom stočena jako had pod spodkem páteře každého ďábla. Pouze když je probuzena nějakou činností, která může, ale nemusí být sexuálního charakteru, přesune se do ocasu individua jehož je součástí. V tomto ojedinělém případě nicméně, i když pohlavní touha mohla předcházet, náhle provedená amputace ocasu nedovolila této hadí síle vstoupit do zmíněného tělesného přívěsku, který už zde nebyl a tudíž nebyl schopen ji přijmout. Hadí síla Cundalahini se tudíž pohnula tím jediným směrem jakým mohla a prošla páteří až do mozku individua známého dnes jako Mefisto.
“Jak ale mohlo dojít k tomu, že z ocasu, který původně náležel druhé polovině originální ďábelské bytosti, se stal Feles?” zeptal se psychologa Hameltesipiniona jeden z menších expertů.
“Jednoduše tím, co lze nazvat procesem homunkulizace,” zněla odpověď.
“Jak ale k té mohlo dojít?”
“V zásadě se jedná o stejný proces jemuž se rovněž říká klonování, jímž v blízké budoucnosti bude lidstvo přímo posedlé. Lidé se odjakživa pokoušeli o to vyrobit umělou bytost známou jako Homunkulus. To se podařilo pouze jedinému německému alchymistovi jménem Wagner, pochopitelně, že s naší pomocí. Lidé nicméně měli po celý dlouhý čas k dispozici recept k této přeměně, i když ten je vyjádřen jen tím nejobecnějším způsobem a sice v knize, kterou oni nazývají biblí.”
Professor Hameltesipinion si podle etikety hlučně odplivl, dříve než pokračoval.
“Nachází se to v oné části, kde se píše o té bytosti, kterou oni všichni tolik milují a k níž se modlí, když ta udělá prvního člověka z kusu hlíny.”   
“Ano pane, jistěže jsme všichni srozuměni s tím, že tato legenda existuje. Nicméně, pokud mi paměť slouží dobře, takto vzniklá hliněná figura musela prý být ještě oživena a to takovým způsobem, že jí dotyčný, lépe zde nejmenovaný, potom ještě foukal do nosu.” Tohle prohlásil jiný expert, známý jako jeden z odpůrců profesora Hameltesipiniona. Ten se ovšem jen tak nedal.
“Přesně tak, mohu vás ujistit, že vaše paměť vám, aspoň v tomto případě, slouží docela dobře. Jenže, to je právě to, co lidé dokázat nemohou a kdy si nás musejí volat na pomoc! Je známo několik případů, kdy někteří z dovednějších příslušníků lidské rasy dokázali slepit nějaké ty kusy hlíny tak, aby držely dohromady a podařilo se jim je nějak dostat do pohybu, aniž by si k tomu vyžádali naší pomoci. Nicméně, takto “stvoření” lidé byli jen jako loutky, zcela bez schopnosti myslet. Takovýto tvor se nazývá Golem. Tvůrci Golemů, jichž bylo v minulosti několik, už od časů dávné Mezopotámie, nikdy nedokázali uchovat si nad těmito zrůdami kontrolu, tyto se jim dříve či později vzepřely a dopadlo to s nimi špatně. Golem se nakonec obvykle obrátí proti svému tvůrci, kterého buď zabije nebo je jím sám zabit. V každém případě z něho nakonec zůstává jen hromada hlíny. Pouze my ďáblové dokážeme tyto věci, aspoň teoreticky a to proto, že efekt Homunkulus je jaksi zabudován v našem organizmu, jaksi přímo v jeho buňkách. Tím pádem k podobnému úkazu jaký máme před sebou dojít může, dokonce i spontánně, ovšem pouze za určitých okolností.”
“Jimiž jsou..?”
“Pochopitelně, že do toho zasahuje několik faktorů. Tím nejběžnějším, o němž nemůže být žádných pochyb dokonce i na samém počátku našeho zkoumání, je přítomnost žáru, který je naším přirozeným živlem. Nicméně, musel bych se tímto případem zabývat podrobněji a déle, pokud bych vám měl povědět více. Bezpochyby, musela být dovršena určitá teplota a ta musela být udržována po nějaký, zatím nám neznámý čas, to je jedna věc, kterou vám mohu říci rovnou. Amputovaný ocas také musel být do ohně vržen krátce poté kdy byl oddělen od zbytku těla, to je také jednou z jistot, které zde máme. Jinak by se ztratila vitalita, která se v amputovaném údu ještě nacházela. Dále, je možné, že nějakou roli zde hrála přítomnost lidské bytosti, i když jakou, to prostě nevíme.
Můžeme snad říci, že jsme zajedno v tom, že máme před sebou unikátní případ a že k němu mohlo dojít pouze proto, že veškeré drobné detaily se nějak spojily tak, aby k němu mohlo dojít. Jak se to přesně stalo nevíme, víme jen, že k tomu došlo. Víme také, že máme před sebou případ, který my psychologové známe jako případ rozpolcené osobnosti. K nim občas dochází také u příslušníků lidské rasy. Nicméně, když se toto stane, míváme zde dvě nebo i více osobností v jediném těle. Co máme my zde, jsou dvě těla a to je právě to, co činí tento případ nanejvýše neobvyklým a tudíž i zajímavým. Vážené ďábelstvo, jsme pevně přesvědčeni, že jako vždy, naše pekelná věda si v budoucnu dokáže poradit i s tímto případem!”






Nanejvýše překvapivé setkání









To, co jsem vám právě popsal, se odehrává v budoucnu, tak jak chápou běh času lidé, pokud se nacházejí na hmotné rovině. Tedy lineárně. Vraťme se ale na místo, kde jsem začal svou pozemskou pouť, jako nově dosazená okultní síla přítomná v zájezdním hostinci U šotka s kozlem. Pouze s tím rozdílem, že tam kde jsem byl donedávna sám, jsme nyní byli tři. Feles se ukázal být velmi užitečným, zejména proto, že u něho převládala praktická stránka, takže byl schopen dělat spoustu prací kolem domácnosti, včetně vaření. Já jsem v tomto směru nikdy zvlášť nevynikal a Brigita byla příliš velkou dámou, než aby se o takovéto záležitosti zajímala. Přesto ale objevila ve sklepě řadu věcí o nichž jsem neměl tušení k čemu by mohly být dobré, natož to, že je vůbec máme. Například různé druhy koření, jichž se zub času nijak zvlášť nedotkl. Následkem toho jsme mohli začít chodit pravidelně lovit po okolních lesích, v čemž opět vynikal Feles. Brigita se ale ukázala být docela schopnou Amazonkou, zejména pokud šlo o střelbu lukem, které nám opět vyrobil a zásoboval šípy Feles, který se rapidně stával pro nás nepostradatelným.

Pochopitelně, že se také postarala o naše potřeby po stránce psychologické i fyzické a mohu to snad říci naplno, sexuální. Její kolosální zkušenosti v tomto směru jí dovolily tyto potenciálně delikátní a potenciálně spory vyvolávající záležitosti řešit takovým způsobem, že ani jeden z nás nepociťoval, že by nějak přicházel zkrátka, že by ten druhý byl nějak upřednostňován, či něco podobného. V našem trojúhelníku prostě vládla harmonie. Za těchto, téměř lidských, podmínek, jsme si oba zvykli na to po zbytek času nosit kalhoty a vůbec se oblékat jako lidé; to poté kdy Brigita nalezla na půdě množství zapomenutých či spíš asi nechtěných kusů oblečení, které zde zanechali předchozí majitelé.

Stali se z nás výrobci a dodavatelé dřevěného uhlí. Došlo k tomu tak, že jsme jednoho dne zjistili, že máme této komodity docela slušný přebytek. Brigita navrhla, že by mohla zkusit nějaké to uhlí odprodat ve Zmrzlotíně, kde nehrozilo veliké nebezpečí, že by mohla být poznána. Rozhodli jsme se, že učiníme pokus a že se vydáme do tohoto města s ní, s koníkem a s vozem, který jsme objevili v jedné z přilehlých budov. K mému překvapení, kouzlo které mě až doposud nedovolovalo se vzdálit od hostince příliš daleko směrem k Zimostrázu, na této straně nefungovalo, takže nám všem bylo dovoleno se do města dostat. Když jsem to ale zkoušel jít ještě o něco dál, už to nešlo. Nevadí, řekli jsme si, vystačíme si s tím, co máme. Po našem kvalitním dřevěném uhlí byla ve městě celkem poptávka, takže jsme si postupem času vytvořili docela slušný výdělečný podnik, když pravidelně jeden z nás a Brigita jsme jezdili uhlí prodávat na místním trhu. Mohli jsme si potom dovolovat nakoupit i jiné věci, což uvítala zejména naše dáma. Ta po svém původním povolání už ani nevzdychla, proč by konečně? Vždyť měla pozornost dvou rádoby-mužů, pravděpodobně mužnějších než jaké by nalezla tam kde předtím působila. Časem přišla i na to, že se může po troše kosmetických úprav už docela bezpečně odvážit i do Zimostrázu, kde nikdo v trhovkyni nepoznal bývalou místní kurtizánu. Volby, kvůli nimž z města musela utéct, už dávno dopadly tak či onak a jak, to ji už ani trochu nezajímalo.

Tak to šlo po nějaký čas. Jednoho dne jsme s Felesem zašli o něco dál v lese než normálně, když jsme hledali vhodné dříví pro spalování. Narazil jsem přitom na kmen, který vypadal trochu omšelý, jinak než ty okolní a řekl jsem si, že zkusím zda by se dal snadno porazit. Rozmáchl jsem se sekyrou, když tu jsem zaslechl odkudsi shora silný a panovačný hlas:

“Zadrž, bídníče! Co to činíš?”

Odložil jsem sekyru a pohlédl jsem vzhůru. Ověnčená větvovím a listím, hleděla na mne tvář, která mi připadala podivně povědomá. Ne, tohle přece není možné, říkal jsem si, nebylo ale moc pochyb o tom, že jsem tuhle tvář už někde viděl. Ďábel ukrytý ve stromě vypadal také trochu popleteně, jakoby se snažil pátrat v paměti po tom, kde on zase se potkal se mnou. Najednou ale řekl:

“Už to mám! Mefistofeles. U všech andělů, kde jste se vy tu vzal?”

Mně to došlo snad ve stejnou vteřinu. Daramsufael, můj šéf! Tvář vyhlížela tak nějak zašle, jakoby se pokoušela imitovat barvu suché kůry kterou měla kolem sebe. Dost rychle mi došlo, že tady není moc čeho se obávat; tvář vypadala asi tak živě jako víko od rakve a její majitel musel být nějakým způsobem v tom starém stromě uvězněn. Bylo mi jasné, že za těchto okolností si mohu dovolit být trochu odvážlivější než když mě ještě vázaly otěže tehdejšího zaměstnaneckého stavu. V mém hlase by se proto jistě byla dala rozeznat slušná dávka ironie.

“To jste vy, Nepodstatná Titěrnosti? A mohu se já zeptat jak vy jste se zde ocitl?”

“Heleďte se, Mefistofeles, ten tón vašeho hlasu se mi ani trochu nelíbí. Nejradši bych vás zploštil jako žábu…”

“… kdybyste mohl, já vím.”

Bylo nabíledni, že v této pozici nemohl toho Daramsufael dělat mnoho a že se nebylo čeho bát.  Ďábel samotný to také věděl, i když pokračoval v hlasitých projevech své nespokojenosti.

“Neodpověděl jste na moji otázku. Já jsem se vás ptal první!”

Odpověděl jsem tedy po pravdě.

“Chystal jsem se právě porazit tenhle váš strom.”

“Ať vás ani nenapadne!”

“A pročpak ne? Nepomohlo by vám to osvobodit se z téhle nepříjemné situace?”

Pochopitelně, že jsem původní nápad už dávno zapudil, neškodilo by ale dozvědět se něco o tom, jak došlo k tomu, že byl Daramsufael takto uvězněn.

“Žádnou pomoc nepotřebuji, obzvlášť od takového pitomce jakým jste vy! Je mi tu docela dobře. Nic mi nechybí. Pokud někdo potřebuje pomoc, tak jste to vy. Mozek vám asi zakrněl zatímco jste tady zacláněl. Kdepak máte rohy, eh?! A odkdy nosí ďáblové vaší hodnosti kalhoty, to mi laskavě povězte!”

Otočil jsem se provokativně před ním jako manekýn.

“Nelíbí se vám? Neříkejte!”

Daramsufael nato zařval:

“A co jste udělal s tím vaším ocasem?!”

“Je pryč. Vypadám bez něho tak trochu lidštěji, nemyslíte? Jenže, co s tím chcete dělat? Moc toho asi nebude a to vám vadí? Nemáte nade mnou teď už žádnou moc. Promiňte, ‘nad námi’, tak jsem to měl říci“.

To jsem dodal, protože Feles se právě odkudsi protáhl mezi stromy a stál teď na paloučku před mým bývalým bossem. Nejspíš ale už chvilku poslouchal a vytušil o co asi jde. Daramsufael si ho prohlížel ještě zamračeněji než předtím mne.

“Kdopak tohle je?”

“Feles. Moje druhá polovice.”

“Vaše druhá polovice? Tomu nerozumím.”

“Dobře. Tak tedy ten ocas co jsem míval a už nemám…”

“Ne, tak tomuhle nevěřím!”

Ďábel ve stromě si prohlédl Felese, potom znovu mne, muselo mu být jasné, že nějaké příbuzenství tu být musí. Můj bratr-partner-klon, i když věkem podstatně mladší, vyhlíží snad o malinko starší než já, snad je tomu tak kvůli těm vousům, které si v poslední době nechával růst. Naše hlasy znějí skoro stejně, jak můj bývalý boss brzy objeví. Peklo a jeho obyvatelé toho ještě mají hodně co objevovat, pokud jde o nás dva. To, že jsem se k němu choval urážlivě ho ale asi popuzovalo ze všeho nejvíc.

“Tak tohle je hrubé porušení kázně a to vám dvěma neprojde…”

Zarazil se. Zřejmě mu došlo, že nemůže obvinit dva podřízené ďábly z porušování kázně, když původně měl jen jediného podřízeného. Celý případ je zřejmě složitější a on by si měl asi dát víc pozor na to, co říká. Pozice, jaké Daramsufael dosáhl dříve než byl uvězněn v tomto stromě, nešlo dosáhnout bez slušné dávky diplomacie a obratnosti v oblasti ďábelských vztahů. Asi bude lépe, když si nechá podrobněji vysvětlit situaci a sám také podá vysvětlení. Tak nějak asi musel zauvažovat. Rozhodl jsem se ale, že jsem ve výhodě já a že bude nejlépe když toho patřičně využiji.

“Daramsufaele, vidíte tuhle sekyru co mám v ruce? Momentálně si s ní vydělávám na živobytí jako dřevař a uhlíř. Ten váš strom se mi líbí. Kdo mě může zastavit, pokud se rozhodnu, že ho porazím?”

“Podívejte se, Mefistofele…”

“Teď už jen Mefisto.”

“Dobře tedy, Mefisto. Nedělejte to, prosím!”

“Proč ne?”

“Já si to nepřeji.”

“To tu chcete zůstat na věky věků?”

“Zůstat musím. Ne ale na věky.”

“Rozumím. Byl jste z nějakého důvodu takto potrestán. Povězte mi co se stalo a já se potom rozhodnu, jestli ten váš strom mám porazit nebo ho nechat stát kde je.”

“Tak tedy, jsem politickým vězněm.”

“Vážně? To jsem netušil, že něco takového v Pekle existuje.”

“Teď už existuje, obávám se.”

“Tak to jsem musel o hodně přijít, zatímco vy jste se tam intenzivně zabývali tím, jak na mne co nejrychleji zapomenout.”

“Ujišťuji vás, že to byly zmatky a kdybyste to byl sám poznal, asi byste nás už tolik nevinil. V každém případě se ale za to omlouvám.”

Zdálo se, že jsme našli cestu k dialogu a ten se dokonce stával čím dál tím přátelštějším. Konečně, byli jsme všichni oběťmi stejných politických zmatků. Daramsufaela původně chtěli obvinit z velezrady, jak jsem se dozvěděl, nakonec ale byl odsouzen pouze  za nedbalost ve službě. Dostal 25 let v tomto stromě. Měl prý štěstí. Jeden z jeho kolegů dostal za podobná obvinění 500 let a navíc v ledové jeskyni v Antarktidě!

“Kolik vám ještě zbývá?”

“Už jen asi tři roky. To nic není. Od těch okolních stromů jsem se poučil o tom, co je trpělivost.”

Z těchto důvodů si Daramsufael nepřál, aby byl jeho strom nějak poškozen. Mohl by třeba být obviněn z toho, že se pokoušel o únik a mohlo by to i znamenat delší trest pro něho. Cítil jsem, že nám říká pravdu. Nyní už i on věděl celou pravdu o nás; pověděl jsem mu také o Brigitě a jakou ona hrála v tom našem zdejším dramatu roli.

“Podívejte se Mefisto a vy také, Felesi. Co kdybychom spolu udělali dohodu. Vy dva nechte tenhle můj strom po tři roky na pokoji a já uvidím, co bych mohl udělat pro vás. A také pro tu vaši Brigitu.”

“Toho asi moc nebude, když už nebudete v pozici v jaké jste býval,” namítl jsem.

“Možná, že byste se divil. Situace se může změnit. Ve skutečnosti, všechno nasvědčuje tomu, že se změní a možná dřív, než si myslíme. V každém případě mohu něco udělat i teď. Jak se tak na vás koukám, nevypadáte jako byste se právě váleli v penězích. Kácet stromy proto, abyste se najedli, není právě ten nejlehčí způsob jak se o sebe postarat. Vím o mnohem lepším. Vím, jak z vás udělat boháče!”

“Děkujeme, my si ale vystačíme.”

“Hmm. A co ta ženština, kterou tu máte? Brigita. Pokud znám ženské pokolení, žádná by neodmítla to, co vám mohu nabídnout. Promluvte si o tom spolu a promluvte si o tom s ní. A pokud byste měli zájem, přijďte sem za mnou. Já vám potom povím víc o tom, co mám na mysli.”





Zlatá horečka, k níž nikdy nedošlo

Vrátili jsme se do hostince. Když jsme o celé záležitosti zpravili Brigitu, okamžitě se zeptala:

“A to řekl, že by vás mohl udělat bohatými?”

Pohlédl jsem na Felese. Tvářil se neutrálně. Konec konců, na to, aby věděl co to znamená být bohatým, byl ještě trochu moc mladý. Řekl jsem jí:

„Ano, řekl to, co ale na tom? I kdyby mohl, o čemž pochybuji, co bychom s těmi penězi dělali? Není nám takhle dobře?”

“Nikdy není tak dobře, aby nemohlo být lépe. Nemuselo by toho být mnoho. Vy dva byste se nemuseli dřít se sekyrami a pilami, já bych si mohla koupit nějaké novější šaty, tyhle už se začínají rozpadat. No a mohli bychom si dovolit vyjet si občas do města a trochu se povyrazit. To mi někdy tak trochu chybí.”

Mohl jsem to tušit. Daramsufael byl zcela jasně lepším znalcem ženských povah, než kam jsem se až doposud v tomto směru dopracoval já. Přesto jsem měl o celé věci pochybnosti.

“Kdoví, jaký trik na nás chce hrát? Vím, co ďáblové dovedou, jsem jedním z nich, či jsem snad býval…”

“Tak běžte za ním a požádejte ho, aby vám řekl, co má na mysli.”

Je těžké se dohadovat se ženou, zejména když ta se už rozhodla, co ona chce. A že dovedla s mužskými kolem sebe zacházet, o tom žádných pochybností být nemohlo. Šli jsme tedy za mým bývalým bossem. Uvítal nás žoviálně.

“Tak tady jste! Už jsem si říkal, že nejenom nemáte ocasy, že už se vám na lopatkách klubou křídla. Tak co, chcete být bohatí?”

Odpověděl jsem po pravdě.

“Já moc ne. Feles je neutrální. Brigita si to přeje velice moc.”

“No vida. Přesně jak jsem očekával. To vám musela useknout nejprve ten ocas, aby vás učinila lidštějším! Má ale pravdu. Nemáte na to, abyste jí dali to, co všechno chce, to si uvědomte. Máte ještě sice nějaké ty okultní síly, ty samy o sobě ji ale uspokojí jen na nějaký čas. A nějaké to libido. To je vše, co momentálně dokážete a to na to musíte ještě být dva!”

Měl pravdu. Nevypadal ale na to, že by nám nějak mohl pomoci. Asi si všiml toho, že se trochu šklebím.

“Já vím, myslíte si, že kdysi bych pro vás byl mohl udělat hodně; místo té vaší hospody vám nabídnout vilu, dokonce i zámek! Mohl bych z vás udělat barony, hrabata, dokonce i krále!”

“To snad není potřeba.”

“Ne, není to ani v mé moci, aspoň momentálně, není. Mohu vám ale nabídnou příležitost k tomu vydělat si spoustu peněz, mnohem  víc než kolik si vyděláte nyní. Budete ale muset pro to pracovat. Ne moc, ne těžce, ale pracovat. Aspoň se nebudete cítit vinnými tím, že přijmete takovou odpornou věc, jakou jsou peníze a od takového starého hajzla, jakým jsem já! Tak co, Mefisto, Felesi, mám jít dál?”

“Jak si to tedy představujete, pane?”

“ Za prvé, povím vám takové jedno malé tajemství. Týká se té mise, na niž jsme vás poslali, Mefisto. Ta byla součástí mnohem většího plánu. Podle něho se celá tato oblast měla stát jedním z hlavních míst lidské nestydatosti, hříšnosti a špatnosti!”

“Je tohle pravdou, pane?”

“To vám přísahám při jméně Luciferově! Nejprve bylo nutné zbavit se za každou cenu onoho prokletého hostinského. Toho jste dosáhl, i když veliké zásluhy si činit nemůžete. V následujícím stádiu by se bylo v této oblasti nalezlo zlato. To by sem přivedlo veškeré možné podvodníky, prospěcháře, hříšníky, prostě to nejlepší, co máte. Lumpové, ničemové, padouši, lotři, darebáci všech možných tvarů, barev a velikostí, by se sem přihnali, tak jak se vždycky děje tam, kde se objeví zlatá horečka. S tím by vyrostlo přes noc víc hospod, nevěstinců, směnáren, a tak podobně. Centrem všeho by byla výjimečně bohatá žíla zlata, tak jak vše bylo plánováno. Události v Pekle způsobily, že se celý plán nejen pozdržel, ale úplně propadl. Dokumenty o tom, kde se to zlato nachází, se ztratily. Nikdo o tom neví, kromě mne a nyní vás dvou. Chcete vědět, kde se to zlato nachází?”

“Povězte nám, pane. Nejprve nám ale řekněte, co budete chtít na oplátku od nás.”

“Víte, Mefisto, vždycky jsem si myslel, že je ve vás toho příliš dobrého, než abyste byl ďáblem. To máte tak. Mám ještě tři roky, které si musím tady odkroutit. Ty se potáhnou čím dál tím pomaleji, jak už to chodívá. Něco jako když jste pracoval u pecí a přikládal uhlí. To jste přece zažil. Či ne?”

“Zažil, pane. Byla to nuda.”

“Tak. Zažili jsme to skoro všichni. Kromě tohohle šťastlivce, který se narodil z useknutého ocasu. Dovedete si představit, jaké by to bylo, kdybyste musel prožít roky tak, že byste přikládal uhlí do kotlů?”

“Myslím, že dovedu, pane. Bylo by to asi stejně úchvatné jako pění v andělském sboru.”

“Myslel jsem si, že Mefisto je tady básníkem.”

“Já to také tak trochu podědil.”

“Takže, co po vás dvou, či snad i třech žádám, je abyste mne tu nenechali o samotě. Přijďte si sem sednout, popovídat si se mnou. Třeba vás také ještě i něco naučím. Co tomu říkáte?

Slíbili jsme, že Daramsufaela nenecháme o samotě a dozvěděli jsme se, že zlatá žíla se začíná jen nějakých tři sta kroků od zadního východu hospody. Vzali jsme si krumpáče a lopaty a netrvalo dlouho, zlato jsme našli! Brigita byla šťastná jak blecha v psím kožichu, objímala a líbala nás bez ustání.

Nyní jsme si mohli dovolit skoro všechno. Protože Daramsufael byl tím, kdo mne poslal na tuto misi, byl i tím kdo zavedl kouzlo které mne poutalo k tomuto místu. Byl proto také schopen toho kouzlo sejmout. Mohli jsme si jezdit v našich kočárech, které jsme si pořídili, kamkoliv jsme chtěli. Koníkovi, který sem přivezl Brigitu, se dostalo zaslouženého důchodu. Zlato jsme jezdili prodávat jinam, aby nikdo nevěděl odkud pochází. Jednoho dne zde stejně ale dojde k oné zlaté horečce, o tom není pochyb. To ale až po nás.







Večery pod ďáblovým stromem









Dostáli jsme svému slovu a chodili jsme vězně ve stromu často navštěvovat. Zpočátku obvykle jen jeden z nás, později spíš ve dvojicích, brzy se k nám ale přidala i Brigita, jíž si ďábel velmi rychle oblíbil. Feles stloukl dohromady z klád sedadla která, když je vystlal jehličím, se ukázala být kromobyčejně pohodlná. Dodnes si s úctou i jistou dávkou obdivu vzpomínám na našeho přednášejícího, na jeho bohatý slovník i na jeho rozsáhlé vědomosti. Netrvalo dlouho a z těchto setkání se stalo cosi jako univerzitní lekce, na které jsme všichni rádi chodili. Byli bychom se mohli sice vrátit (to jest v mém případě) do Pekla, rozhodli jsme se ale, že s tím počkáme, až bude Daramsufael schopen opustit své vězení a vrátit se s námi. K tomu mohlo dojít dřív než by si kdo myslil, protože spád událostí v Pekle se zdál nabírat na rychlosti. Našeho mentora stále častěji chodili navštěvovat různí důležití ďáblové kteří, jak se zdálo, podchytili trend, který nezadržitelně spěl k další změně režimu. V Pekle samotném už bylo téměř veřejným tajemstvím to, že Daramsufaelův exil mu nakonec bude prospěšný v tom, že se dostane k moci a to daleko výraznějším způsobem než jak by si kdy byl představoval. Vláda, která ho do exilu poslala, byla na samém okraji propasti. Ďábel si tohoto byl dobře vědom, takže se do ničeho neuváženě nehnal, čekal až události dospějí k té situaci, kdy mu bude veslo předáno, aniž by se jej nějak domáhal. Konečně, ve svém stromě se cítil celkem pohodlně.

My tři jsme z této situace vytěžili hodně. Čas, kterého zatím měl nazbyt, využil Daramsufael k tomu, aby nám předal mnohé ze své filosofie, která byla na pekelné poměry dosti rebelantní a neobvyklá. Úroveň našeho vzdělání se zvedla prudkým způsobem. Brigitě, která se ukázala být velice chápavou žákyní navrhl, že pokud se mu dostane k tomu příležitosti, o čemž stěží bylo pochyb, stane se jejím sponzorem, pokud ona by si přála konvertovat a stát se občanem Pekla. Brigita pochopitelně na takovouto šanci okamžitě skočila. Daramsufael měl pochopitelně k tomu i jiné důvody ─ bylo by nanejvýše rozumné udržet naši trojici více či méně pohromadě, pro případ, že by jakákoliv budoucí pátrání po příčinách změny na níž se Brigita podílela, vedly k nějakým zajímavým závěrům. Pro ni by to ovšem znamenalo podrobit se jistým podmínkám které si udělení pekelného občanství vyžadovalo; co ale tohle bylo proti příslibu věčného života, který jí takto kynul?

Přes nejistotu kolem budoucnosti týkající se pekelných politických záležitostí, byrokratický systém nepřestal fungovat tak, jak tomu má správně být, to jest pomalu ale jistě. Následkem toho vyšla časem najevo pravda o ztraceném fasciklu týkajícím se mé osoby a mé mise. Přišlo se také na to, že původní Mefistofeles se nyní rozdělil na Mefista a Felese, což pochopitelně znamenalo další vyšetřování a s ním spojené zdržení. K naší repatriaci nakonec došlo téměř ve stejný čas kdy byl také Daramsufael propuštěn ze svého vězení. Jak nám později vyprávěl, jeho stará kancelář se nijak zvlášť nezměnila, kromě jedné věci. Ze soukromého kotle se neozývaly obvyklé sofistikované urážky, jaké slyšíval když tam byl ještě uvězněn starý dobrý Archie. Místo něho tam byl jakýsi varietní bavič, jehož rádoby humor mu připadal umělý a navíc vulgární. Archie ale byl už podle všech ukazatelů zpátky na zemi, dobře umístěný v církevní hierarchii a na cestě k tomu stát se papežem. Přemýšlel prý o tom, jestli by mu tu kariéru měl nějakým intrikánským způsobem zatrhnout, nakonec ale prý nad tím mávl rukou; konečně, světu se dostane takového papeže, jakého si zaslouží a má-li jím být Archie, budiž!

Vláda REDS se skutečně zhroutila. Katalyzátorem se stal případ ministryně financí, jíž byla Temesakaela Haltersoraela. Jak si snad pamatujete, její předchůdce byl obviněn z toho, že dal vyrobit atomové reaktory z nočníkové oceli místo z oceli kvalitní a rozdíl si strčil do kapsy. Haltersoraela zase měla minulost, která se na tak vysoko postavenou činitelku naprosto nehodila. Opozice to tušila a podařilo se jí získat důkazy o tom, že ministryně kdysi byla členkou gangu, který se nazýval Nebeští Andělé. Takto o tom napsal ve svém komentáři hlavní pekelný deník:

 

Členové gangu tajně vykonávali zločinné charitativní skutky mezi sociálně znevýhodněnými příslušníky lidské rasy. Mimo jiné, pořádali také tzv. Bílou mši, což je ovšem nelegální forma tradiční Černé mše, pořádané pravidelně v Pekle k uctění našeho Pána Lucifera! Temesakaela Haltersoraela při těchto mších dokonce zastávala roli nejnižší kněžky … Bývalá ministryně, kterou se příslušníci parlamentu při svém hlasování jednomyslně rozhodli vyloučit z tohoto shromáždění, byla uvržena do vězení a čeká ji soud. Pekelná kriminální policie mezitím prohledávala její sídlo pro případ, že by vyšla najevo evidence další kriminální činnosti obžalované. To se skutečně stalo, když bylo pod podlahou jedné z místností nalezeno samizdatové vydání oné knihy, kterou lidstvo užívá při shromážděních, která se obvykle konají v oněch budovách s přilehlými prominentně vyhlížejícími věžemi, které z etických důvodů v této zprávě nemohou být jmenovány.”

 

I když k uvedeným kriminálním činům došlo dlouho předtím než se Temesakaela Haltersoraela stala ministryní, byla to poslední otýpka sena která zlomila hřbet oslovi. Řada poslanců se rozhodla přejít na stranu opozice, která tudíž vyhrála při hlasování o nedůvěře ve vládu. Došlo k novým volbám, REDS byli zmasakrováni. Daramsufael byl plně rehabilitován a stal se sám ministrem Národního Útoku. Mohl proto sponzorovat Brigitu a pomoci nám dvěma nalézt povolání v němž se nyní nacházíme…

 


K Druhé části

Copyright © Voyen Koreis 2015