Díl První

 

V němž se čtenář nejprve dozví něco o cestování časem, jak jím disponují pekelné síly.

Ďáblové si vyžádají pomoc Brigity.

Seznámíme se s poměry v domácnosti doktora Fausta, přičemž se nám potvrdí, že tentýž  je hrubě nespokojen se svým současným údělem.

Dozvíme se konečně kdo vlastně počmáral tu Gutenbergovu bibli?

Mefisto se vetře do Faustova domu v podobě černého pudla a zalíbí se doktorově služce Siebel.

Faust se pokusí vyvolat andělské stvoření a dopadne to nevyhnutelně tak, že se mu zjeví Mefisto. Tomu se, s pomocí Felese a daru tabletu k zajištění spojení s Peklem, podaří získat Faustův podpis!

Brigita alias Meg van Dyke okouzlí Fausta, který od Mefista dostane Viagru,místo slíbeného Elixíru mládí. Viagry požije ale i Mefisto, s nečekanými následky. Běda!





Podstata času a prostoru







T
o vše, co jsem popsal v předchozím dílu, se mi znovu vybavilo, když jsem přemýšlel nad tím, jak pracně vybudovaná kariéra by se mi mohla zhroutit jak domeček z tarotových karet, kdyby se přišlo na to, jak jsem se provinil svým melouchařením. Být zpět u kotlů jako topič by se mi ani trochu nelíbilo! Feles se mezitím zabýval svým počítačem. Po nějaké chvíli se ke mně obrátil.

„Tohle vypadá na to, že budeme muset trochu cestovat časoprostorem.“
„Jak to myslíš?“
„Tak, že bychom se v časoprostoru vrátili do toho bodu, či lépe o něco dříve, než došlo k tomu, že se nám situace s Faustem vymkla z rukou. Tedy oněm výtečníkům, kteří se tímto případem tehdy zabývali. Kdepak ti asi dneska jsou?“
„Vsadil bych se, že už jsou dnes někde tak daleko v hierarchii, abychom z nich nemohli dostat žádné informace. Víš přece jak se říká anglicky, co dělat s někým kdo se ukáže být nekompetentním?“
„Pověz mi.“
„Kick him upstairs! Kopněte ho nahoru! V našem případě dolů, což je ještě snazší.“
„To máš pravdu. Nevadí. Stejně by nám to moc neprospělo, kdybychom měli vědět co tehdy vlastně udělali špatně. Pokud my teď uděláme to, co mám na mysli, budeme tu stejně mít úplně novou situaci.“
„Časoprostor, povídáš. O tom vím jen to, cos mi kdysi řekl ─ že čas a prostor jsou dvě stránky té stejné věci. Jak toho hodláš v tomto případě využít?“
„To máš tak. Prostor je zakřivený. To způsobuje gravitace. Čím je ta gravitace silnější, tím víc zakřivený bývá okolní prostor. Když se potom pohneš v zakřiveném prostoru, můžeš se dostat do místa v čase, které se nachází před nebo také za bodem z něhož jsi vyšel. Zemská gravitace je ale poměrně nízká k tomu, aby nám časoprostor zakřivila dostatečně, tak aby to vyhovovalo našim účelům.“
„To je ovšem pouhá maličkost a ty jistě víš jak ji překonat, či snad ne?“
„My ďáblové to zvládneme poměrně snadno, lidé to ale v současnosti nedokáží.“
„Proč?“
„Protože my máme mnohem blíž k hmotě než mají oni. To nám dává také určitou kontrolu nad gravitací.“
„Teď už ti vůbec nerozumím.“
„Slyšel jsi někdy o černých dírách ve vesmíru?“
„Jistě. Od tebe. V těch tvých počítačových hrách jich bývá vždycky jak naseto. Co s tím ale mají co dělat černé díry?“
„Víc než by sis myslel. Víš, co je taková černá díra?“
„No, říkal jsi onehdy, že černé díry vznikají tím, že se nějaká hvězda tak nějak propadne sama do sebe.“
„Přesně tak. Taková černá díra potom mívá kolem sebe ohromě silné pole gravitace. Nemusí to ale vždycky být celá propadlá hvězda. Existují totiž i docela malé černé díry, některé z nichž se nacházejí i v poměrné naší blízkosti. A my ďáblové, s našim podstatně lepším smyslem pro rozpoznávání gravitačních polí, máme schopnosti je nejen objevit, ale také jich i využít.“
„K čemu jsou pro nás využitelné černé díry, prosím tě?“
„No právě k cestování časoprostorem, přece! Když se nějaké těleso pohybuje rychleji, čas v něm plyne pomaleji. To dokázal už ten lidský vědec Einstein někdy na začátku 20. století. Znamená to, že zakřivení vesmíru můžeš brát zároveň jako zakřivení času. Stačí, abychom se nachomýtli v blízkosti černé díry a zvýšená gravitace způsobí zakřivení časoprostoru. Naši pekelní vědci mají některé z těch černých děr tak říkajíc na provázku a už si dokonce i vypočítali jakého úklonu a jakým směrem je zapotřebí k tomu, abychom se v čase dostali tam, kam potřebujeme. Dobu pozdního středověku, kam se my budeme potřebovat dostat, už mají dávno pod kontrolou. Dalo by se skoro říci, že tam vede docela slušně frekventovaná dálnice.“
„A tohle všechno jsi zjistil za těch několik minut?“
„Většinu z toho už jsem věděl.“
„Jak to, že já to nevím?“
„Nejsi takto orientovaný. Básníci se o tyhle věci moc nezajímají. Pokud se jich to přímo netýká. Hádám, že teď tě časoprostor a tajemství kolem něho zaujmou trochu víc. Třeba na to téma složíš i nějaký ten sonet.“
„Dobře, dejme tomu, že se dostaneme bez problémů do doby v níž se nachází náš Faust. Co potom? Jak chceš změnit to, co už se stalo. Nemůžeme tomu přece nařídit, aby se odestálo.“
„To máš pravdu. Netvrdím, že můžeme přesně určit co se stane. Co ale můžeme, je vytvořit jiný řetěz událostí a to tak, aby tyto pokud možno vyhovovaly nám. Budeme muset jednat s rozhodností, tak aby se ten řetěz co nejvíc vtisknul do té reálné paralelní roviny, kterou si vybereme.“
„Copak je těch rovin víc?“
„Ovšem, že je. Nekonečně mnoho.“
„Dobře, říkáš, že si vybereme jednu z těch rovin reality. Co ale ty jiné paralelní roviny, jichž je podle tebe nekonečné množství? Budou také ovlivněny tak, jak si přejeme?“
„Právě proto musíme jednat rozhodně. Zpočátku naše akce způsobí jen drobné vlnky, ty ale postupem času zesílí. Dívej se na to takhle: pokud vyoráme dostatečně hlubokou brázdu v té jedné rovině, ty okolní se potom stěží ubrání tendenci do ní zapadnout. Nakonec bychom z toho měli mít přesně takový lavinový efekt, jaký potřebujeme.“
„Tohle vypadá dost složitě. Když mi ale zaručíš, že se po mně nebude žádat abych dělal nějaké matematické výpočty...“
„Ty můžeš nechat na mně. Teď hlavně potřebujeme zjistit něco víc o tom Faustovi.“
„Jak?“
„Jednoduše si ho nagooglujeme.

Jak Feles pravil, tak i učinil.





Jak se to má s tím Faustem?



Lidé se ve své naivitě domnívají, že vynalezli počítače a s nimi věci jako Microsoft, Google, Facebook, Twitter a tak podobně. Jistě, to vše má své lidské vynálezce; ti by se ale nebyli nikam dostali bez nás a bez toho, co jsme jim našeptali do uší my, ďáblové. Když máte na světě něco hodně populárního, můžete se vsadit, že za tím nějak někde stojíme my. Vyhledávací program Google, který je založený na tom principu, že čím víc lidí klikne na některé z klíčových slov, tím víc to k sobě potom přitáhne dalších lidi, je toho typickým případem. Stádový efekt, který takto vzniká, nám vyhovuje náramně. Ne nadarmo se ve starém pravdivém přísloví říká, že čert vždycky kálí na větší hromadu! Google se tudíž hodí i nám a v tomto případě pak zejména.

Mohlo mě hned napadnout, že na Fausta tam bude hodně odkazů. Na jméno samotné jich bylo asi padesát miliónů! Bylo mi jasné, že Mefisto, jako básník, si tu přijde na své. Nejčastěji se totiž Faust vyskytoval v souvislosti s Goethem a s jeho hrou stejného názvu kterou, jak se zdá, tento německý básník mínil tak, aby byla ke čtení spíš než k tomu, aby se hrála na jevišti. Pro jeviště zpracoval toto téma Angličan Marlowe už o nějakých dvě stě let před Goethem; po Goethem se jím zabýval francouzský skladatel Gounod, když složil naším šéfem tolik nenáviděnou operu. Už to samo o sobě mělo kolem sebe zvláštní pole přitažlivosti a řekl jsem si hned, že by nebylo marné se na tu operu trochu lépe podívat. Ostatně, bylo mi celkem jasné, že tato právě zmíněná díla budou dobře známá mému partnerovi Mefistovi, takže asi udělám nejlépe, když se soustředím na získání co nejvíce faktů o skutečném Faustovi, kterého budeme muset v každém případě dříve či později kontaktovat.

Nejdůležitější teď bylo nalézt toho správného člověka, kterému budu říkat Proto-faust. Kolem toho se vyskytovalo několik problémů. Například, místo Faustova narození bylo nejisté a stejně tak i jeho datum. Měl jsem na vybranou mezi Knittlengenem, Heidelbergem, Helmstadtem a Rodou. Vypadalo to ale na Helmstadt a na ten jsem se nakonec soustředil. Několik dalších výzkumů mi to potvrdilo. Datum narození se také ztrácelo v mlhách; někde mezi lety 1460 a 1480, podle toho komu chcete uvěřit. Bylo to ale opravdu důležité vědět tohle co nejpřesněji, protože na tom záviselo určení času naší první a rozhodující návštěvy. Potřebovali jsme se k Faustovi dostat dřív než naši konkurenti, ideálně někdy v čase kdy už bude náš vědec stárnout, kdy se mu už začne stýskat po ztraceném mládí, kdy si bude vyčítat příležitosti které kdysi propásl, tak jak se to děje mnohým ze starších lidí. Pokud bychom toho věděli co nejvíc o takovýchto detailech z jeho života, dávalo by nám to příležitosti k tomu uhodit na tu správnou notu, či ještě lépe, zahrát ten správný akord. Potom by se mohl Faust nechat motivovat k tomu podepsat se krví na kus pergamenu, který mu předložíme.

Hledal jsem, hledal a pořád to vyhlíželo dosti chaoticky. Potřeboval jsem mít jistotu. Nakonec jsem byl nucen se uchýlit k tomu, co činím jen v těch nejkrajnějších situacích; nabourat se do nebeské počítačové sítě. Byl jsem si jistý tím, že tam to budou mít správně. Tohle nedělám často, protože je to dost riskantní a šance, že Nebeské výzvědné služby by si mě mohly najít a to jsem nepotřeboval. Nebyly ale zase tak veliké, abych si nevěřil. Hacking se povedlo. Databáze oddělení Sv Petra zvané prostě “Přijetí” obsahovalo složku dr Fausta, narozeného 17. ledna 1466 v Helmstadtu, který prošel nebeskou Perleťovou bránou 15. března 1555, nebyl ale rovnou přijat. Byl poslán do Očistce na zkušební lhůtu, jejíž trvání měl k těmto záležitostem určený výbor ještě přesně definovat. K tomu všemu muselo dojít nedlouho poté, kdy se mu podařilo proklouznout našim činovníkům mezi prsty tak, že litoval svých činů a to právě v čas, kdy ho to zachránilo před pekelnými plameny.

Zjistil jsem dále, že jako sedmnáctiletý byl Faust přijat na proslavenou heidelberskou univerzitu, kde o čtyři roky později dosáhl magisterské hodnosti. Studoval podle všeho theologii, medicinu, astrologii a několik jiných příbuzných předmětů, které bývaly v té době slučovány do kategorie známé jako magická umění. Později po nějaký čas vyučoval na stejné univerzitě kde sám vystudoval. Stopa se poté na delší čas ztrácela; Faust zřejmě cestoval a asi také učil na několika jiných německých školách, snad i mimo Německo. Teprve kolem roku 1520 se znovu objevuje v Heidelbergu, kde opět učí na stejné univerzitě. Ty ztracené roky by nám příliš nevadily, sice bychom mohli získat víc údajů pokud bychom se na to soustředili; v této chvíli jsme ale potřebovali mít jen ty základní a toho jsme již dosáhli. O pět let později se Faust stále ještě nacházel v Heidelbergu. Protože doba trvání našich služeb bývá normálně určena jako třicet lidských let, musel být zmíněný kontrakt podepsán někdy v březnu 1525. To by našeho doktora bohosloví činilo starým 59 let, což byl poměrně vysoký věk v době pozdního středověku. To vše mě přesvědčilo o tom, že jsem nalezl toho správného doktora Fausta. Zavolal jsem Mefista a řekl mu vše o tom, na co jsem přišel.

 


Heidelberg kolem roku 1500





Brigita přichází na pomoc




Když mi Feles podal svou zprávu, zeptal jsem se ho:

“Jsi si s tím naprosto jistý?”
“Nemám nejmenších pochyb. Vypadá to na to, že budeme muset navštívit Heidelberg ještě před březnem 1525.”
“Proč právě v té době?”
“Muselo to být v březnu toho roku, kdy Fausta zkontaktovali naši kolegové. My se k němu potřebujeme dostat ještě před nimi. Také bych navrhoval, abychom udělali jakousi zkušební návštěvu, o pár dní předtím než Půjdeme naostro…”
“… abychom se seznámili s podmínkami, obhlédli si scénu. Souhlasím. Mám ale ještě jiný návrh.”
“Sem s ním!”
„Co kdybychom do věci zapojili Brigitu? Jednak ona ví o tomto historickém čase mnohem víc než my dva dohromady a navíc má i jiné přednosti.“
„A ty si dovede náramně dobře nosit, jen co je pravda!“
„Tak hele, toho sexismu si nech, s tím u ní dneska už nepochodíš. Jdeme přece s dobou.”
„Stejně si myslím, že pokud zapojíme do akce Brigitu, tak ona už se sama postará o to, aby sex nezůstal stát někde v koutku. Teď ale vážně. Nápad je to skvělý. Co potřebujeme, je opravdový think-tank. Jen jestli ji ten její současný boss pro nás uvolní…”
“Když se mu to správně podá. A když to vezmeme přes našeho bosse.”
“Už mu posílám email.”

Feles chvíli něco psal na svém počítači. Říkal jsem si, že by to opravdu bylo dobré, mít tu Brigitu. Také proto, že vyrůstala zhruba právě v té době, kam jsme se potřebovali vrátit. Její zkušenosti by nám byly nesmírně cenné. Řekl jsem to Felesovi.

“Také mě to napadlo a v tom dopise bossovi jsem se o tomhle zmínil. Snad to pochopí.”
“No uvidíme. Schopnost chápání bych v jeho případě příliš nepřeceňoval.”

Feles mi ještě pověděl víc o tom, co objevil stran Fausta. Chvíli jsme diskutovali, zda bychom přece jen neměli se pokusit zaplnit ta bílá pole našich nevědomostí týkajících se toho kde asi mohl náš dobrý doktor pobývat po bezmála tři desetiletí svého bezpochyby pohnutého života. Nakonec jsme se ale usnesli na tom, že to snad tolik důležité není a že bychom asi jen zbytečně mrhali časem. Najednou vidím, že v prostoru za zády Felesovými se vytváří cosi jako bublina vejčitého tvaru. Tušil jsem o co by asi mohlo jít, než jsem ale svého partnera mohl na to upozornit, z jejího středu se ozval ženský hlas, který jsme oba tak dobře znali:

“Tahle teleportace je ale skvělá věc! Jo, tohle kdybych byla měla k dispozici, třeba když mě v Zimostrázu jako helmbrechtnici chtěli dát na pranýř… “

Oba jsme se vrhli Brigitě kolem krku. Když se jí podařilo se nás zbavit, povídá ona:

“Tak slyším, že se snad do toho šestnáctého století asi znovu podívám.”
“To tě zpravili dobře, jak to ale, že jsi tu takhle rychle?”
“No váš boss zavolal tomu mému a ten mě hned poslal sem za vámi. Že prý to má přednost před tím, co právě dělám.”
“A cos právě dělala?”
“Vařila mu ten jeho oblíbený čaj z heřmánku a kajenského pepře. Prý si to udělá sám, ať hned za vámi jdu. Takže to musí být důležité.”
“To také je. Vychází to až od samotného…”

Ukázal jsem jen prstem dolů a Brigita ihned pochopila. Jen zhluboka nabrala dech. Feles dodal:

“No, vskutku to vypadá na to, že se asi spolu znovu podíváme do 16. století ve kterém jsi žila...“
“Žila, jedla, pila, souložila. Vzpomínky se hrnou! Také jsem přitom potkala vás dva…”
“Omyl! Potkala jsi mne. Felese ještě ani nebylo.”
“Jen dokud jsem ti neusekla tu tvou čertovskou ozdobu a nehodila ji do krbu. Když ono se to svíjelo na té podlaze jako had, co jiného jsem s tím měla dělat? Přišlo se už vůbec na to jak k té proměně vlastně došlo?” Feles se zasmál.
“Příčiny mého neposkvrněného početí zůstávají nadále zahaleny v mlhách. Podle té nejposlednější teorie ale za tím stojí mystická síla Cundalahini."
”Propánalucifera! Co tohle má být?”
“Ve vědeckých kruzích sice Cundalahini uznávaná jako síla není, psycholog Rararbotrusiel Hameltesipinion na ni ale přísahá. Má prý být stočená u spodku páteře a tam i zůstává, pokud ji něco nevyburcuje, což většinou mívá něco co dělat se sexem. Potom by se normálně ďáblovi vrazila do ocasu. Jenže, jak jistě víš, ten ocas už tam nebyl, tak jí v tomhle případě nezbývalo než se hnát páteří nahoru do mozku.”
“Tak to by vysvětlovalo proč začal Mefisto psát ty básně. A možná i proč přestal najednou koktat. Stejně ale pořád nechápu, jak se mohl kus zplihlého ocasu proměnit v tebe Felesi, takový vzorový exemplář virilního ďábla?
“Hameltesipinion tomu říká proces homunkulizace. Hraje v tom roli oheň a to je náš přirozený živel. Teď i pro tebe, Brigito, poté kdy ti bylo uděleno to vytoužené pekelné občanství.”
“No, zatím jsem ještě ve zkušební lhůtě.”
“Čaj už ale přece vařit umíš, to by snad mělo stačit.”
“Víš co, tyhle sexistické poznámky si raději nech a pověz mi něco o tom, co vlastně budeme dělat.”

Pověděli jsme Brigitě všechno, co jsme se až doposud dozvěděli.

“Jakou roli si představujete, že bych měla já hrát?”
“No, to je snad jasné. Roli svůdnice.”
“To snad zvládnu. Doufám, že ale ode mne neočekáváte, že bych se ho snažila přimět k podpisu smlouvy.”
“A proč ne?”
“To bude muset jeden z vás. Takový doktor by se o takových věcech se mnou vůbec ani nebavil, jako s žádnou obyčejnou ženskou. Musí to být šovinistický prasák nejvyššího kalibru!”

Zamyslel jsem se nad tím, to samé Feles. Najednou jsem viděl co máme dělat, jakým způsobem máme na Fausta jít. Doba v níž žil, či v níž z našeho hlediska žije, neví nic o politické korektnosti, což nám Brigita právě tou jedinou větou připomněla. Faust, jakého nám předvádí třeba Marlowe nebo později Goethe, či po něm Gounod a jeho libretista Carré, je produkt, když už ne přímo Faustovy doby, potom aspoň jejich doby, doby v níž kupříkladu trpěl Goethův mladý Werther a s ním stovky mladých mužů, z nichž někteří dokonce spáchali podle jeho předlohy sebevraždu. Faust s nímž se máme setkat se bude brát nesmírně vážně a bude-li postaven před něco jiného než na co je připravený, zachová se jistě jinak než ten původní doktor Faust. Potom bude už jen na nás, jak toho dokážeme využít. Povídám Brigitě:

“Obávám se, že neujdeš tomu, abychom tě zaměstnali jako sexuální objekt.”
“To je mi jasné. Je ten Faust aspoň trošku ucházející?“
„Tohle budeš moci posoudit brzy. Plánujeme totiž vyhlídkový výlet. Abychom viděli, do čeho to vlastně jdeme.“
 Koho se to ten Faust vlastně snaží zneužít?”
“Jeho idol se nazývá Markéta. Německy Margareta.”
“Mar-ga-re-ta? Čtyři slabiky. To snad je trochu dlouhé, nemyslíš? Já bych z ní udělala prostě Meg. To se dneska nosí.”

Zaradoval jsem se náramně. Viděl jsem totiž jasně, že Brigita už se vžívá do role. Feles to také viděl a spokojeně se zašklebil.
Celý jakoby omámený, vypotácel jsem se z kanceláře starého vojevůdce, neboť radost plnila až po samotné dno celičkou mou bezcennou černou duši! Generálův tajemník se mne ihned zmocnil, aby mi vysvětlil co se ode mne dále očekává. Mám se prý okamžitě hlásit u velitele devadesátého druhého pluku Černoboga Daramsufaela, od něhož se dozvím detaily své nadcházející mise. To jsem ještě netušil, jakou významnou roli má v mé budoucí kariéře hrát plukovník Daramsufael. Tentýž už mě očekával ve své kanceláři, která se nacházela o patro výše od té generálovy. Jistě šilhá po tom, že se jednou dostane na to nejprivilegovanější místo, na samém spodku podzemního labyrintu, říkal jsem si. Kancelář tohoto potentáta se ale k mému překvapení především vyznačovala svou strohostí. Jediným výstavnějším kusem nábytku byl ozdobný měděný kotel stavěný pro jedinou duši, jaké si někteří význačnější členové pekelné hierarchie s oblibou nechávají instalovat ve svých kancelářích. Nicméně, v ostrém kontrastu s poměrnou jednoduchostí veškerého vybavení, plukovník Černobog Daramsufael samotný se ukázal být opravdovým elegánem. I když byl o malinko menší postavy než by se snad hodilo k jeho perfektně střiženému obleku, vše na něm jinak bylo zdvořilé a uhlazené. Způsob jeho mluvy navíc prozrazoval vzdělanost; něco co je v Pekle opravdovou raritou. Jen tu a tam se tu vyskytne erudovaný ďábel, který bývá většinou samoukem, protože vzdělávací systém v Pekle je rudimentární a skutečnému rozvoji osobnosti by byl spíš na obtíž. Sám jsa produktem tohoto systému, byl jsem si jeho nedostatků vědom pouze intuitivně a tak tomu mělo zůstat ještě po nějaký čas, až do událostí které hodlám podrobněji popsat na jiném místě






Poprvé v Heidelbergu





Plánovali jsme, že zůstaneme po celou dobu našeho výletu ve čtvrté dimenzi, kde nás jednak nikdo nemohl vidět či slyšet, kam ale také nezasahovaly extrémní projevy počasí. A ty byly, jak se ukázalo, té zimy 1525, vskutku pozoruhodné. Lidé, pokud jsme vůbec nějaké zahlédli na ulicích města, chodili zabalení až po uši. Kdyby si byli vědomi nejposlednějších objevů rozkvétající se vědy, docela jistě by mluvili o globálním ochlazování. Připomnělo mi to ty časy, kdy jsem zpočátku U šotka s kozlem přežívali zimu. Mefisto byl z pekla pořád ještě dost nezvyklý a nepřipravený k podmínkám na zemi. Já jsem se sice právě narodil, téměř všechno jsem ale zdědil po něm. Trval jsem nyní ale na tom, že se sem do Heidelbergu musíme dostat aspoň dva měsíce před tím než došlo k předpokládanému prvnímu kontaktu v březnu. To znamenalo leden a z tohoto nebylo úniku. Hospod s proslaveným hlučným studentstvem si asi moc neužijeme; jejich majitelé nejspíš ani nedokázali své místnosti vytopit. Přišli jsme sem ale za doktorem Faustem a ne kvůli zábavě. Aniž bychom vybočili ze čtvrté dimenze, trochu jsme se procházeli tím středověkým městem; chtěl jsem se ještě dohodnout se svými společníky na tom, jak bychom vlastně měli Fausta kontaktovat. Mefisto, který si už aspoň dvakrát přečetl hru kterou napsal Goethe, měl na to svůj názor.

“Já bych se přidržel toho, co nám píše básník.”
“A to je?”
“Ve formě černého pudla, který se k Faustovi přidá cestou z hospody.”
“To nezní špatně,” prohlásila Brigita. “Znamená to, že vy dva nebo aspoň jeden z vás, bude mít dobrý důvod k tomu podívat se do některé z těch hospod. Vypadají úchvatně i takhle, poloprázdné v tom mrazu.” Obrátil jsem se na ni.
“Co myslíš, který z nás by se lépe hodil na černého pudla? Na tom, kdo bude naším prvním vyslancem, jsme se vlastně také ještě nedohodli.”
“Definitivně Mefisto,” prohlásila rozhodně Brigita.
“Proč zrovna já? Za celou svou kariéru jsem jen jednou dělal tříhlavého vzteklého psa s ohnivým ocasem a zakrvácenými tlapami; to byl jeden z mých prvních převleků v té naší hospodě. To má přece k pudlovi hodně daleko! A žádné ceny jsem přitom nevyhrál.”
“No, to co tady popisuješ, to musel být náramný podvraťák. Neboj se, tentokrát z tebe uděláme opravdový výstavní kus!”

 Mefisto už dál nic nenamítal, smířil se snad s tím, že se mu dostane této role. Nejspíš to i očekával. Dům který patřil Faustovi, jsme našli skoro okamžitě. Stál na okraji města, nedaleko hradeb, kamenný, jednopatrový, poměrně veliký na svou dobu, uprostřed docela slušně veliké zahrady. Jak se nám podařilo zjistit, zdědil jej od jakési příbuzné asi před šesti lety, což nejspíš bylo to, co ho přivedlo k stáru do města kde sám kdysi studoval a učil. Toho, že by měl nějaké jiné vlastnictví, jsme se nedopátrali ─ aspoň by mohl být o to svolnější při vyjednávání, říkali jsme si. Dům jistě poznal lepší časy, na to, že by byl přespříliš dobře udržovaný rozhodně nevypadal; doktor asi neměl peněz nazbyt. Řekl jsem Brigitě a Mefistovi:

“Pojďme se podívat dovnitř.”

Jakmile jsme se protáhli zdí a ocitli se uvnitř domu, v jeho hlavní místnosti, viděli jsme hned proč asi pánovi domu nezbývalo na údržby a kam docela určitě šel jistě slušný, ale nikterak okázalý plat univerzitního profesora. Knihy, které Faust dokázal sehnat pro svou na tuto dobu nesmírně impozantní knihovnu kterou jsme tu měli před očima, musely stát prakticky veškeré peníze které kdy vydělal. Nacházely se všude, v dřevěné ozdobně vyřezávané knihovně, na policích po stěnách, na velikém dubovém stole, dokonce i naskládané na židlích. Byly mezi nimi i nějaké ty rukopisy, hlavně ale to byly tištěné a v kůži vázané knihy. Gutenberg vynalezl svůj tiskařský lis jen před nějakými 75 lety a ještě to aspoň potrvá pár století, než si budou moci dovolit kupovat nějaké ty knihy obyčejní lidé. Náš pan doktor ale obyčejným člověkem zcela jasně nebyl, tohle nám jeho knihovna sdělovala nahlas. Bude to bezpochyby výzva, utkat se s ním!

A co samotný věhlasný pan doktor? Přesně tak, jak by se dalo očekávat. Vypadal dosti obstarožně, nacházel se v jediném křesle v místnosti, které na sobě nemělo knihy nebo rukopisy. Jednou z knih se právě probíral. Vypadala jako by byla o magii, což se dalo ostatně očekávat. Tvářil se přitom učeně, což žádného z nás také nepřekvapovalo. Z přilehlé místnosti, která asi byla kuchyní, se ale náhle ozval zpívající ženský hlas. Doktorem to trochu trhlo, nevypadal nijak potěšeně, nevím proč. Byl to mladý hlas, hlásek, skoro bych řekl. Mefisto se tam ihned šel podívat. Mrkl jsem na Brigitu.

“Tohle nevypadá dobře a mohlo by nám to zkomplikovat situaci.”
“Myslíš ta dívka? A Mefisto? Třeba není moc hezká…”
“Nebo také je.”

Šli jsme se také na ni podívat. Hezká byla. Štíhlá, dobře rostlá, s tmavými přirozeně se vlnícími vlasy. Měla veliké hnědé oči, v nichž se zdála být soustředěna veškerá nevinnost, která se kolem ní začala kupit hned po jejím narození a kterou, jak jsem pociťoval, byla ona připravena darovat pouze tomu, kdo by si to plně a bezvýhradně zasloužil. Že by tím někým mohl být Mefisto, o tom jsem silně pochyboval. Myla nádobí a zpívala si. Mefisto stál opodál a civěl. Vystrkal jsem Brigitu ven z kuchyně, nechtěl jsem, aby nás slyšel, i když nevypadal na to, že by vnímal cokoliv jiného než zpívající, nádobím se zabývající, mädchen.

“Opakuji znovu, že tohle nevypadá dobře. Už jsem to u něho viděl několikrát; dokáže se zamilovat naráz a potom nemá mysl na nic jiného. Nejhorší, pro něho tedy, je to, že žádná ještě tu jeho lásku neopětovala. Už to vidím, jak dneska někam zmizí, aby napsal jednu z těch svých básniček. Ty z něho potom tečou, že by naplnily sudy. Jenže, ty jeho múzy to nikdy neocení a bývám to potom já, kdo ho jednak musí utěšovat a také dělat za něho to, co on kvůli těm svým věčným literárním pokusům udělat zanedbal.”
“Co ty víš, třeba se právě tahle chytne.”

Brigita se na ni šla ještě jednou podívat. Vrátila se za chvíli; já jsem si zatím prohlížel některé z Faustových knih. Naše společnice se tvářila skoro závistivě. Přitom neměla proč. Sama nevypadá nijak špatně, i když ne takhle mladě. Jenže, tento zpívající objekt Mefistova obdivu časem tu krásu mládí, která jej zatím zdobí,  časem ztratí, zatímco nesmrtelná Brigita si svůj vzhled udrží…

“Je opravdu moc hezká. Mohla by to být dcera?”
“Nikde jsem neviděl, že by Faust měl nějaké děti. I když, jeden nikdy neví…”
“No nic, to brzy zjistíme, už podle toho jak se k sobě budou chovat. Co tomu říkáš? Knih tu má spoustu, to muselo stát moc peněz, na nic jiného mu zdá se nezbylo. Ale podívej se na něj. Nevypadá zrovna šťastně a spokojeně.”

Souhlasil jsem. Nábytek v domě byl starý a neokázalý a náš učenec vypadal dosti deprimovaně, jako člověk jemuž se štěstí obloukem vyhýbá. Věděl jsem, že je Faustovi 59 let, vypadal ale spíš aspoň na 70. Jenže, lidé stárli tak nějak rychleji, ve středověku.
Potřebovali jsme se ještě dohodnout na místě, přesně vyhraněném bodu, který budeme užívat pro teletransportace, abychom mohli jeho přesné místo předat centrále. Prošli jsme celým domem, Mefista jsme nechali tam kde byl. V tomto stavu by nám stejně k ničemu nebyl. Dole byla ještě jedna menší místnost, která byla plná harampádí a zřejmě se nijak zvlášť neužívala. Nahoře, kam se šlo po lomeném schodišti, byly dvě ložnice, jedna větší, zřejmě Faustova a druhá menší, kterou nejspíš užívala dívka.

“Ten menší pokoj dole by se asi hodil nejlépe,” povídám Brigitě. Ve chvíli kdy dochází k transformaci, můžeme být na několik vteřin trochu dezorientovaní a pokud k tomu dojde za zavřenými dveřmi, bylo by to asi nejvhodnější. Otevřít si dveře a projít jimi by neměl být potom žádný větší problém. "

Mefistovi jsme řekli, že se vracíme, nejevil ale žádný zájem o to jít s námi, jak byl zakoukaný a zaposlouchaný do tmavovlasé krásky v kuchyni. Nechali jsme ho nakonec tam kde byl, však se za námi časem přemístí sám, až ho to konečně omrzí.





Takovou zimu nepamatuji!







Zažil jsem těch zim už dost. Skoro šedesát už jich bude, ale pokud si pamatuji, žádná z nich nebyla takhle studená. Začalo to už dobře týden před Vánoci, od nich už uplynul víc než měsíc a pořád: ne a ne se oteplit! Na štěstí máme letos dost dřeva, díky Siebel, i když jinak k ničemu moc není a hubatá je až hrůza, to se jí musí nechat, že aspoň v jednom směru je holka užitečná. Do lesa chodí každý den, obvykle kolem poledne kdy je poměrně nejtepleji a až doposud vždycky dotáhla nějaké ty soušky. Jenže, ty prý už je skoro nemožné v lese najít, v téhle zatracené zimě na ně chodí kdekdo. Naštěstí se do Siebel zakoukal jeden mládenec ze sousedství, no, žádný zázrak to není, má ale k dispozici vůz s koněm. A má taky pilu. Takže jí pomohl sehnat a navozit i nějaké ty větší klády a prý ještě navozí. No, sliby, chyby! Kdepak je asi sežene, když v lese už nic není? Nevím ani, čím se mu odvděčila nebo hodlá odvděčit, spíš jen nějakými těmi neurčitými sliby, holka je v tomto směru myslím celkem rozumná, i když hlavu bych za to nedal, že ona tu svoji pro někoho neztratí.

No, mohl jsem asi sehnat trochu lepší a hlavně zkušenější hospodyni, musel bych jí ale určitě platit víc. Takhle mám Siebel a prakticky jen za nocleh a stravu, takže moc si stěžovat nemůžu. Vlastně, ona je oficiálně mou schovankou. Dalo to sice nějaké to přesvědčování lidí kolem sirotčince kam tehdy patřila, oni byli sice rádi, že se zbaví jedné chovankyně, musel jsem jim ale dokázat, že mám nějaký nárok na to vzít si ji do svého domu. Vymyslel jsem si totiž takovou historku, že jako ona o ničem neví, ale že je ve skutečnosti nemanželským dítětem jednoho z mých studentů. Když se ptali kterého, napadl mě Wagner, to byl v jistý čas můj nejlepší žák. Byl to také on, co se pořád snažil o to stvořit Homunkula, aspoň o tom nikdy nepřestal mluvit, nevím jestli se mu to povedlo, i když se proslýchalo, že to dokázal, musel bych to ale vidět na vlastní oči abych tomu uvěřil. Jenže, Wagner se mi z těch očí později ztratil, nemám potuchy kde by mohl být. Když potom chtěli po mně v tom sirotčinci nějaký důkaz, ukázal jsem jim úplně zfalšované astrologické schéma, které jakoby dokazovalo, že Wagner je otcem Siebel. Pochopitelně, že se museli přede mnou dušovat, že to dál neprozradí, protože je tohle přísně tajné, a tak dále, nicméně o důkazech které jsem jim předvedl se nedalo diskutovat. Ani by si to nedovolili, to že jsem světoznámým odborníkem v tomto směru, ví přece každý. Takže jsem celkem levně přišel k hospodyni. Kdyby tak ještě aspoň uměla vařit!

No, takhle jsem to dopracoval! Kdyby mi nebyla teta Valérie odkázala tenhle barák, tak bych neměl ani kam dát tyhle knihy. Kdyby jen knihy, neměl bych ani kde hlavu složit! Finančně jsem závislý hlavně na tom, co se mi falckrabství uráčí platit za to, že stále ještě učím na téhle naší světoznámé Heidelberské univerzitě a to mi věřte, že by ale takového odborníka jakým jsem já nějak přepláceli, to tedy ne! A to prosím mám kvalifikace k tomu, abych mohl učit filosofii, právní vědy, lékařské vědy a pochopitelně, teologii! Skoro čtyřicet let jsem takhle učil, stovky, tisíce žáků jsem za ty roky měl, no a podívejte se, co z toho všechno mám. Dům, který jsem zdědil, trochu ošuntělého nábytku, nějaké ty hadry na sobě a police plné knih. To je to jediné, čeho jsem si vždycky vážil. Knihy! Až na to, že v nich člověk nenajde jak to má dělat, aby měl vždycky dostatek peněz a mohl si tudíž koupit těch knih tolik, kolik by jich chtěl doma mít. Kdyby ovšem přišel nějaký takový ten človíček z ulice sem a viděl všechny ty knihy, co by si asi řekl? Kdyby tomu tak bylo dneska a byla by mu taková zima jako mně, nejspíš by zvolal “Ha, tady je něco, čím si můžeme zatopit!”

Já ale budu raději mrznout, než abych něco takového udělal se svými knihami. Co bych ale mohl udělat, je některé z nich prodat. Aby bylo za co koupit věci jako jídlo, topivo. Dřevník je už skoro prázdný, až na několik polínek a jestli Siebel něco dneska z lesa nepřitáhne, zítra nebude už čím topit. Co ale mám prodat? Tuhle Gutenbergovu Bibli? Což o to, někdo by se jistě musel najít, kdo by měl zájem, konečně, je to první kniha co vůbec vzešla z toho jeho tiskařského lisu, jenže, musel jich ten hlupák hned natisknout sto osmdesát? Takhle těmi svými biblemi úplně zaplavit potenciální trh! Myslel si jistě, že tím rázem zbohatne, ukázalo se ale, že skoro nikdo ty jeho bible nechce. Málem kvůli tomu udělal úpadek a byl by ho určitě udělal, kdyby nebyl dostal ten spásný nápad začít tisknout na tom svém lisu odpustky. Je v tom logika, či není? Číst si v bibli, to kromě pár podivínů běžné lidi nijak moc nezaujme, zato ale kupovat si odpustky, protože hřešili proti tomu o čem se v té knize knih píše, to je úplně jiná věc!

To bylo před víc než půl stoletím, kolik pak by asi tahle Gutenbergova Bible dneska vynesla? No, tenhle exemplář asi moc ne, hádám. Problém je v tom, že ten pacholek Martin Luther popsal všude okraje svými poznámkami. I svoje jméno tam má, exhibicionista jeden, v té své zahleděnosti do sebe sama asi vůbec nevzal na vědomí, že jsem mu tu knihu jenom půjčil. To bylo asi před sedmi lety, když se objevil tady na univerzitě, to bylo za Ludvíka Pátého Falckého. On totiž Luther potřeboval obhajovat ta svá prohlášení, těch svých 95 kritických tézí na téma odpustků. Vida, zase ty odpustky, je to taková ozvěna našich časů. No, vzal si toho na ramena dost, to se musí nechat! To byla ta Heidelberská polemika, jak se tomu potom začalo říkat. Potřeboval si proto pořád nacházet nějaké odkazy, tedy ten Luther, vlastní bibli po ruce neměl, tak jsem mu půjčil tuhle svoji a on mi ji takhle popsal. Kdo by chtěl prosím vás takovouhle počmáranou knihu? I když Luther se stává populárním v poslední době, to se musí nechat! Třeba by se dalo zbohatnout i z neprodávání odpustků, kdo ví? Už aby tu byla Siebel. A aby přinesla nějaké to dříví, abychom si mohli zatopit. Áá! Co to slyším zvenčí, nějaké dupání, že by to byla ona a shazovala z bot sníh? 

“Jsi to ty, Siebel?”
“Ano, to jsem já.”
“To jsem já, pane doktore, tak by měla správně znít tvoje odpověď!”
“To jsem já, pane doktore.”
“No, už je na čase, aby sis tohle zapamatovala. Že v lepších německých rodinách, když má podřízená osoba oslovovat někdo kdo má akademický titul, tak ten titul se přitom uvede. “Pane doktore”, to by pro běžné domácí situace mělo stačit, ovšem, kdybys se mnou měla mluvit třeba na naší univerzitě, což je sice krajně nepravděpodobné, protože by tě tam ani nepustili, mělo by to spíš být “pane profesore”. Protože to je jak jsem tam znám. Budeš si to pamatovat?”
“Ano, pane doktore. Ano, pane profesore.”
“Dále, když už jsme u těch manýrů, předtím než vstoupíš do místnosti, zaklepeš na dveře. Rozumíš?”
“Rozumím, pane doktore, pane profesore. Dřív než vstoupím do místnosti, zaklepu na dveře.”
“Tak. Co to máš na sobě? To je přece můj zimník!”
“Ten jsem si půjčila, když byla ráno taková zima a vy jste byl pořád ještě v posteli.”
“Vy jste byl v posteli, co?”
“Vy jste byl v posteli, pane doktore.”
“Tak. Pan doktor byl v posteli, protože mu byla zima. Mohla jsi ho ale požádat o povolení, než sis ten zimník půjčila. Zaklepat lehce na dveře, požádat pana doktora o povolení k vstupu, vstoupit, plaše požádat pana doktora o povolení půjčit si zimník. Pan doktor by ti to povolení buď dal, či nedal, podle okolností.”
“Nechtěla jsem vás budit.”
“Nechtěla jsem vás budit, co?”
“Když já nevím co vlastně jste, když se nacházíte v posteli, pane…”
“Co je tohle za pitomou otázku? No, asi bych měl být panem doktorem, či ne?”
“Myslím, že by se to mělo řídit podle, co se vám naposledy zdálo, pane doktore nebo pane profesore. Kdyby se vám zdálo, že jste doma, tak by to byl pan doktor, kdyby jste snil o tom, že jste byl na univerzitě, potom byste byl pan profesor. No, a kdybyste byl ve snu třeba někde na statku, tak by to mohl být…”
“Víš so, Siebel, dej si radši pozor na pusu! Ten zimník je ti dlouhý. Couráš ho po zemi. Je to jediný zimník který mám a musí mi ještě nějaký čas vydržet. Ledaže bych dobře prodal toho Gutenberga.”
“Gutenberga, pane doktore? Co to je?”
“To je kniha, Siebel. Tahle.”
“Jo, ta počmáraná bible, říkáte?”
“Říkáte …”
“Říkáte, pane doktore.”
“Ano, ta Martinem Lutherem popsaná bible.”
“Copak má nějakou cenu? … Pane doktore?”
“No, mohla by mít…”
“I takhle počmáraná? Zrovna tuhle jsem ji měla v ruce a říkám si přitom, tak tady bychom mohli mít něco s čím zapalovat kamna, když nám vyhasnou…”
“Ať tě ani nenapadne! Ať tě ani nenapadne zkoušet zapalovat kamna s čímkoliv, co tady vidíš. Od toho je suchý mech a toho máme, zaplať pánbůh, v dřevníku dost a dost. Dej sem tem zimník, půjdu ven. S troškou štěstí najdu nějakou hospodu kde mají pořádně zatopeno!”







V hospodě, kde bylo zatopeno









Coural jsem se nějaký čas po městě. Bylo kolem poledne a trošku se oteplilo, bylo mi ale jasné, že to dlouho nevydrží. Nicméně, potřeboval jsem si trošku pročistit hlavu. Už nějaký čas se snažím přijít na to, jak by měla znít zaříkávací formule k vyvolání Božího posla. Myslím, že už ji mám, jenže nechci ji vyslovovat jen tak naplano, to by se také mohlo nevyplatit. Zítra se o to ale pokusím a už naostro! Taková procházka na čerstvém vzduchu by mi měla pomoci odehnat trochu tu nervozitu, která se mě začíná zmocňovat. Potom bych si mohl najít nějakou hospodu, která by, za prvé, byla vytopená a za druhé, v níž by se nacházeli nějací mí žáci. Nejlépe někdo, kdo má tak trochu obavy z toho, že bych ho při zkoušce mohl potopit. Takovíto žáci, hlavně pokud pocházejí z lepších rodin, bývají pohostinní a to by se při mé finanční situaci docela hodilo!

Hostinec U špinavé harpie, kam jinak rád chodívám, zatopeno neměl a skoro nikdo tam nebyl. Totéž U švindlířova hrnku. U trolla a šotka bylo sice teplo, ale také beznadějně plno. U děravého džbánu měli dosti plno a bylo tam celkem teplo. Místo se tam pro mě také našlo, takže jsem se ani nedíval, jestli objevím nějakou známou tvář. Vsunul jsem k jednomu stolu a poslouchal, co se povídá. Pochopitelně, že se mluvilo hlavně o počasí, které postihlo naši část Německa. Jeden náramně vokální student prohlašoval, že tohle se děje všude po celém světě, že to je část už započatého procesu ochlazování Země, k němuž dochází jako trest pro lidstvo. Přitom jak obíhají Zemi, Slunce, Měsíc a Planety reagují na to, jak se lidstvo chová. Slunce je z nich nejcitlivější v tomto směru a když vycítí, že zde není dostatek zbožnosti, oddálí se, čímž pádem na světě klesne teplota. Měl kolem sebe několik následovníků, kteří ho hlasitě podporovali v tom, že této změně klimatu se musí okamžitě čelit, už pro budoucnost našich dětí! Někteří spolusedící ho podporovali s tím, že by se hned mělo začít s modlitbami a snad i uspořádat průvod, při němž by si lidé bičovali nahá záda na znamení toho, jak zbožní dokážeme být. Jiní ale nad tím vším mávali rukou s tím, že počasí odjakživa takhle kolísalo a někdy že se prostě udělá zima. Jsem mnohem starší než kdokoliv v této společnosti a proto jsem zažil jak studené zimy tak i horká léta, určitě víc než kterýkoliv z nich. Takže jsem souhlasil s těmi druhými, ale jen potichu. Nemělo totiž smyslu se do debaty vkládat. U vedlejšího stolu byli dva mladí muži, kteří vyhlíželi trochu jinak než ta studentská chátra a vypadali i trochu inteligentněji. S nimi jsem se dal do řeči a přisedl jsem si k nim.

Bavili jsme se o lecčems a mladí pánové trvali na tom, že starého pana profesora musejí náležitě pohostit, čemuž jsem se sice bránil, jen ale tak, aby se neřeklo. Zbytek odpoledne a počátek večera se mi proto slil jen v jakýsi mlhavý obraz. Nevím ani, jestli mi ti dva řekli něco o tom odkud jsou, na studenty ale nevypadali a zdejší také asi nebyli. Nakonec jsem toho pití měl už dost, takže jsem se s nimi rozloučil a vydal se na cestu domů. Venku mě znovu prudce uhodila zima a to mě trochu probudilo. Doufal jsem, že Siebel doma zatopila a snažil jsem se jít proto co nejrychleji, v rámci toho co mi povolovalo moje už dost opotřebované tělo.

Pojednou mě ovanul pocit, že mě někdo sleduje. To bylo trošku znepokojující, pro nějaké výtržníky bych jistě byl snadným cílem útoku, i když moc by si toho na mně nevzali. To, že nic u sebe nemám, by je nejspíš jen popudilo; takže by mě nejspíš nakonec stejně zmlátili. Proto jsem raději ještě přidal do kroku. Ten “někdo” co mě sledoval, ale byl stále za mnou, neodpadal, ani se nepřibližoval. Připadalo mi, že tu nejde o lidské kroky a nakonec jsem sebral veškerou svou odvahu a ohlédl se, abych zjistil kdo mě to vlastně sleduje. Ukázalo se, že to je jen veliký černý pudl. “Běž, běž domů, jdi si k pánovi!”, snažil jsem se ho odpudit, pes ale neměl zřejmě nic jiného na práci, než jít za mnou. Když jsem se zastavil, zastavil se také, sedl si na zem a díval se na mne. Cokoliv jsem řekl nebo udělal, se ho jakoby netýkalo. Pes šel stále za mnou, až jsme došli k dveřím mého domu. Zaklepal jsem těžkým bronzovým klepadlem několikrát, tak aby mě Siebel slyšela a přišla mi otevřít. Věděl jsem, že má dveře zevnitř zajištěné na západku. Nakonec mě uslyšela a když se ujistila, že jsem to opravdu já, otevřela dveře dokořán. V tom okamžiku, černý pes, který musel stát přímo za mnou, vystřelil a proběhl kolem ní dovnitř, přičemž nás oba málem porazil.

“Co to bylo?” zvolala udivená Siebel.

“Jenom pes. Pudl, řekl bych. Jde za mnou skoro celou cestu, až od Děravého džbánu. Celou dobu se ho snažím poslat pryč, postavil si ale hlavu, že chce jít za mnou. No a teď, jak vidíš, chtěl by s námi nejspíš i bydlet!”

“Jé, to by bylo hezké. Vždycky jsem si přála mít pejska.”

“Tohle není žádný pejsek, podívej se na něj, vždyť je to dost velká obluda!”

“Prosím pěkně, pane doktore.”

“Vždyť jsi ho ještě ani pořádně neviděla.”

“Viděla. Je velký a černý.”

“No, právě. Velký pes. Víš kolik ten toho sežere?”

“No, nějaké zbytky by se jistě našly, pane profesore…”

“Ještě bych si snad dokázal zvyknout na to, kdybychom měli kočku, ta aspoň chytá myši a těch je tady požehnaně. Ale psa..?”

Mezitím jsme vstoupili do hlavního pokoje, kde skutečně planul v krbu oheň. Pes ležel natažený před krbem a tvářil se jakoby tam prostě a jednoduše patřil. Siebel to také hned postřehla a začala znovu žadonit. Šla k psovi, aby ho pohladila po hlavě a on jí hned olízl ruku. Nejprve jen tak zběžně, potom víc, nakonec jí lízal ruku už skoro divoce.”

“Podívejte se na něj, pane doktore, jestli pak to není milý pejsek. Já bych se o něj starala a on by nám hlídal dům…”

“No, ti cikáni co přitáhli nedávno sem do města a co táboří tamhle za branami, ti by se ho mohli třeba i bát. Taky by ho ale docela dobře mohli sníst.”

“Tohle neříkejte, pane doktore. Prosím pěkně, nechte ho tady. Pane doktore!”

Ten rychlý pochod přes celé město mě dost unavil, to všechno pití co jsem spořádal také, nedokázal jsem v té chvíli myslet na nic jiného než na teplou peřinu. Neměl jsem náladu na to, řešit otázku černého pudla a jeho přítomnosti v domě. Natož jeho případného udělení statutu permanentní rezidence. Tohle může přece počkat do rána. Tak jsem to také vysvětlil Siebel. Viděl jsem ale dobře, jak na psa mrkla okem a šla do kuchyně, nejspíš najít něco, čím by si ho zavázala. Já jsem se odebral nahoru, kde na mne čekala postel s peřinou.





Svědectví velkého černého pudla







Noc jsem strávil v ležící poloze před krbem, který zpočátku hořel a příjemně mi vyhříval kožich, potom ale začal skomírat a nakonec už jen stěží doutnal. To už mi pomalu začínalo táhnou na záda. K ránu to bylo čím dál horší; to už mě silně znepokojivě zábly pracky a měl jsem strach, že mi umrzne čumák.

Z technických důvodů, jimiž vás nehodlám zde příliš unavovat, by to pro mne bylo trochu moc komplikované přemístit se v této psí formě do čtvrté dimenze. Bylo by to totiž znamenalo přejít nejprve do své přirozené podoby a teprve potom do tepla čtvrté dimenze, přičemž bezduchého psa by bylo nutno zanechat na podlaze. No, a co kdyby někdo přišel právě v nevhodnou chvíli? Celý náš pracně vymyšlený plán by se tak mohl neslavně zhroutit! Takže jsem se raději rozhodl, že budu trochu trpět zimou. Což, jak jistě uznáte, není pro ďábla právě maličkost.

Když se konečně venku rozednilo, objevila se Siebel. I jako prokřehlý pudl jsem musel uznat, že takhle po ránu byla snad ještě hezčí než včera večer! Věděla také, jak se má zacházet se psy. Ze všeho nejdřív mě pustila ven, pochopitelně proto, abych mohl udělat svou potřebu. Je vám snad jasné, že něco takového by mě ani nenapadlo před ní dělat! Kromě toho, my ďáblové takovéto lidské potřeby nemáme a to se přeneslo i na pudla, jímž jsem právě byl. Bylo by jí to ale jistě divné, kdybych se jako správný pes nezachoval, takže jsem pro jistotu poodběhl za roh, odkud jsem se po chvíli zase vynořil, tváříce se přitom jakoby ulehčeně. Snad ji to uspokojilo. Chtěla mě potom něčím nakrmit, neměl jsem ale příliš velkou chuť na ty zbytky od večeře, které se mi snažila, jistě v nejlepším úmyslu, vnucovat. Vypadala zklamaně, když jsem odmítal jíst z misky, kterou mi přistrčila. Byl bych si dovedl představit, jak s ní sedím v nějaké prvotřídní restauraci, kde kolem nás neustále krouží několik číšníků, kteří nám snášejí ty nejvybranější lahůdky, napájejí nás tím nejjemnějším vínem, zatímco já jí šeptám něžná slůvka, která jakoby se mi už, už drala na jazyk… Jenže, s tím plajzákem, který jsem v té chvíli měl místo pořádného jazyka a který mi povětšinou visel z koutku tlamy, by to asi nijak dobře nevyznělo. I když ta růžová na černém pozadí činí nás, černé pudly, nanejvýše roztomilými. Žel Lucifer, budu si muset počkat na lepší příležitost, utěšoval jsem se. Olízal jsem jí aspoň znovu ruku, stejně poctivě jako včera večer, protože tohle na ni, jak se mi aspoň zdálo, docela mile působilo. Mně to také dělalo dobře. Udělal jsem to tedy opravdu pořádně, aby jí to trochu pozvedlo náladu. Řekla mi:

“Teď se chováš jako správný pes, to že nechceš nic jíst, mi ale dělá starosti.”

Zavrtěl jsem na ni ocasem a ještě jednou jsem jí olízal ruku, abych ji ujistil, že je všechno v pořádku. Snad to pochopila. Měl jsem ale pocit, že v ní už začíná pomaloučku klíčit jakési podezření.

Dostavil se Faust. Táhlo to z něho ještě i ráno, což moje zvýšené pachy rozlišující psí schopnosti ihned zaznamenaly.Vypadalo to, že má pořádnou kocovinu a zmizel také hned do kuchyně, aby s tím něco udělal. Co, to mě moc nezajímalo. Posléze se znovu objevil, sedl si ke stolu a vrhl na mne delší pohled. Ten jsem opětoval, zatímco jsem nadále zůstal ležet před nyní už znovu oživlým krbem. Mávl nakonec nade mnou rukou, jakoby říkal, ať si tedy zůstanu tam kde jsem a odšoural se ke své knihovně, aby si tam vyhledal nějakou knihu. Že by něco o psích plemenech a jak se mají chovat? Pochybuji, takové knihy se snad v té době ještě netiskly. Hlavně se tiskly jenom ty, ve kterých se píše o nebesích a o té bytosti, co tam přebývá…

Faust si začal z různých míst v domě snášet všelijaké věci a věcičky, které rozkládal po stole. Co chvíli se zahloubal do některé z knih, kterých měl kolem sebe otevřených několik. Potom zase kamsi zmizel, aby po chvíli přišel s něčím novým. Přemýšlel jsem, co má asi za lubem. Když přinesl dva svícny a k nim svíčky, začalo mi docházet, že se tu asi dnes večer budou konat nějaké magické rituály. Tohle by se nám náramně hodilo!

Faust si právě četl něco z jednoho z manuskriptů,, který odkudsi vyhrabal, když se ozvalo zaklepání na dveře. Doktor sebou trhl.

“Kdo je?”

“To jsem jenom já, Siebel!”

“A něco jsi zapomněla.”

“To jsem jenom já, pane doktore.”

“Správně. Můžeš vstoupit.”

Siebel vplula do pokoje s náručí plnou dřeva, které složila na zem vedle krbu.

“No, aspoň už jsi to měla z polovičky správně. Krok po kroku se tam nakonec dostaneme. Pokud budeš chtít, aby tu ten pes mohl zůstat, tohle jsou způsoby, jaké od tebe budu očekávat, že si budeš udržovat.”

“Takže, pes tu může zůstat, pane doktore?”

“Ano. Prozatím Dokud tu táboří ti cikáni.”

Vrhla se k Faustovi, nejspíš aby mu políbila ruku. Ten před ní ale utekl na druhou stranu stolu, kde se schoval za hromadu knih. Takže se vrhla na mne. Neměl jsem žádné námitky, i když mít pořádná ústa místo tlamy a čenichu by přece jenom bylo příjemnější. Tvář jsem jí ale přece jen jak se patří oblízl, dál to nešlo! Ona mě objímala a hladila, zatímco se mnou vedla tu šišlavou řeč, tak jak se mluví k malým dětem:

“Šlyšel ši, můžeš tu žůštat, pejšánku, pan doktor nám to povolil! A já tě budu milovat, ty krášný žvířátko, ano budu, moč a moč. Budeme ale mušet pro tebe vymyšlet nějaké moč hežké jméno…”

Ocitl jsem se z toho všeho úplně až v sedmém pekelném sklepě.

Siebel mě znovu pustila ven na zahradu, tentokrát ale se mnou nešla, jen mi nakázala, abych udělal to a ono, že pro mne za chvíli přijde. Ať prý nechodím daleko. Ani by mě nenapadlo jít někam daleko, když tu byla ona. Chvíli předtím mě telepaticky kontaktoval Feles, že se potřebuje se mnou setkat. Dal jsem mu nyní stejným způsobem vědět, že jsem právě k mání. Trochu jsem se prošel po zahradě, došel jsem až k altánku, který tam stál jako upomínka na lepší časy za některého z bývalých majitelů. Táhlo mě to dovnitř a vskutku, v altánku na mne čekal Feles. Řekl mi:

“Zůstaň tak jak jsi, nestojí zato se převtělovat. Mám tu jen něco pro tebe.”

Podával mi kus pergamenu. Vzal jsem pergamen opatrně do tlamy, co jiného jsem mohl dělat, můj tázavý pohled mu ale pověděl, že bych se chtěl dozvědět víc.

“Tohle potřebujeme nějak dopravit do domu, tak aby se to dostalo do ruky Faustovi. Nechám to na tobě, jistě si už nějak poradíš.” A zmizel.

Krátce nato mě volala Siebel. Zavolala “pejsku!”, protože ještě pořád pro mne neměla jméno, což mi nevadilo ─ časem se snad dozví to moje pravé. Přiběhl jsem k ní s pergamenem v tlamě. Pustila mne dovnitř.

“Co to máš”, chtěla hned vědět a vzala si tu věc ode mne. Chvíli pergamen zkoumala, potom se zřejmě rozhodla, že tohle by měl vidět její zaměstnavatel. Ten si jej také chvíli prohlížel, zpočátku zběžně, potom se mu ale náhle oči rozšířily.

“Kdes tohle sebrala?”

“Pes to měl v hubě. Přišel s tím, když jsem ho pustila na chvilku ven. Někde to musel najít.”

“Dobře, že jsi mu to sebrala. Tohle by mohlo být zajímavé. A důležité!”

Sedl si ke stolu a chvíli se zabýval pergamenem a něco si přitom mumlal. Potom se v jeho mumlání dala rozeznat některá slova a mně už bylo jasné, co má Feles za lubem. Na pergamenu se nacházela část zaklínadla, jímž je možné vyvolat posla našeho podniku. Vtip byl v tom, že kdybychom se spojili my s Faustem, nemělo by to tu stejnou váhu jak by tomu bylo, pokud by iniciativa vyšla od něho. Bylo teď na Faustovi, jestli toho využije. Nejprve by ale musel přijít na to, co to vlastně drží v ruce. Prozatím vypadal spíš jen zmateně. Siebel vycítila, že její pán tápe v temnotách.

“Vy víte, co to je, pane doktore?”

“Abych se popravdě přiznal, nejsem si tím tak úplně jistý. Mám ale jisté podezření, to musím přiznat. Obávám se, že by nám to mohlo způsobit problém. Jako bych těch neměl už dost!”

“Problémy, ty máme každý, pane doktore. To já, no podívejte se…” Siebel si položila nohu na židli a začala si vyhrnovat sukni a s ní i to všechno co ještě měla pod ní, až odhalila docela slušnou část nádherně tvarované nohy. Jednala přitom naprosto přirozeně, jako úplně nevinná panna, jíž také bezpochyby musela být. Faust na ni pohlížel asi s takovým zájmem, jaký mu jeho pozice theologa ze 16. století povolovala, když se ale okraj sukně dostal až nad koleno, zarazil ji. K mému velkému zármutku.

“Podívej se, Siebel, problémy které ty máš se svojí spodničkou či co, ty mě nezajímají. Tady by se mohlo jednat o problémy mnohem, mnohem závažnějšího charakteru, problémy světového dosahu, dalo by se říci. Dej to dolů!”

Siebel spustila poslušně sukni a s nosem vzhůru se odebrala do kuchyně. Šel jsem s ní a nechal jsem Fausta potýkat se s problémem o jehož závažnosti měl prozatím jen nejasné tušení. Lehl jsem si na podlahu tak, abych viděl co nejvíc z těch krásných nohou, jednu z nichž nám předtím ukázala. Moc toho ale vidět nebylo. Nevadí, však se dočkám…

Pomalu se blížil večer a Faust se stále ještě potýkal s věcmi kolem ceremoniálu, který zamýšlel uspořádat. Netušil ovšem, že k tomu, aby se nás dovolal, stačí pouze přečíst slova na pergamenu a že všechny ty svícny, rituální kord a podobné věci, vůbec nepotřebuje. Já jsem se vyskytoval většinou v kuchyni, protože tam byla Siebel. Dokonce jsem se překonal a snědl jsem několik kousků které mi podala, abych ji aspoň trochu upokojil. Hlavně, že jsem si to mohl od ní vzít z ruky, že už netrvala na tom, že mi to musí dát do psí misky.

Faust si Siebel posléze k sobě zavolal. Šel jsem také a tak jsem se dozvěděl, že má obavy z toho, že by její či moje přítomnost mohla nějak narušit obřad, k jehož provedení se chystal. Pochopitelně, že jí neřekl nic o tom, co má za lubem, pouze jí nakázal, aby šla spát a zůstala až do rána ve své ložnici. Mne potom aby na noc dala ven. Siebel se tomu bránila, tvrdila mu, že je tam náramná zima a že bych příliš mnoho trpěl. Navrhla, že by si mne na noc vzala sebou do ložnice. Když tohle Faust odmítl, dala se do breku. Nakonec svolil, že mohu zůstat v domě, že ale musím spát ve vedlejším pokoji mezi haraburdím které tam je nakupené. To našim plánům vyhovovalo, i když bych jistě byl určitě dal přednost tomu spát s ní v ložnici, pokud možno přímo v posteli. Jako spousta jiných psů. Siebel mne s velikými omluvami odvedla do oné místnosti. Olízal jsem jí aspoň znovu důkladně ruku, na znamení toho, že se nijak nezlobím. Šla potom sama spát, zatímco já jsem si lehl na hromadu jakýchsi hadrů, kde jsem si udělal pohodlí. Budu muset čekat aspoň do půlnoci, kdy náš doktor zjevně plánoval provést magickou evokaci.





Faust vyvolává ďábla!










S tím jak se blížila půlnoci, Faust se viditelně stával nervóznějším, stále víc a víc. Ze svého stanoviště ve čtvrté dimenzi jsem pozoroval, jak se urputně snaží naučit se nazpaměť zaříkávadlo, které jsem mu přes Mefista poslal. Nacvičoval si také to, jak přitom bude mávat a píchat do vzduchu svým kordem, který zřejmě rovněž považoval za klíčový pro představení k němuž se chystal. Potom se dal s křídou v ruce do malování velikého obrazce na dřevěnou podlahu. Ten kopíroval z jedné z knih, jichž měl několik otevřených na stole. Občas zřejmě udělal nějakou chybu, takže musel křídu smazat mokrým hadrem a znovu překreslit, to vše netušíce, že ani trochu nezáleží na tom, co na podlahu načmárá, čím se kolem sebe bude ohánět, jestli kordem či koštětem, i co jiného ještě udělá. Pokud vysloví ta slova které jsem mu poslal, klidně je i přečte z toho kusu pergamenu, vše bude tak, jak má být.

Těsně před půlnocí jsem se telepaticky spojil s Mefistem. Ten mi potvrdil, že je připraven ke svému úkolu a že se promění z černého pudla na obchodního zástupce v okamžiku, kdy Faust vypustí z úst ona klíčová slova. Řekl jsem mu ať zlomí vaz a on mi popřál totéž. Brigitu jsem zastihl u garderobiérky, která ji připravovala k jejímu úkolu; do toho jsem se raději nepletl. Jen jsem potřeboval vědět, že bude připravena vstoupit na scénu v tu pravou chvíli. Ujistila mě, že připravena bude. Na svém místě a ve stavu pohotovosti byl i Scottie, jehož úkolem by bylo přenést mě na Zem, pokud by moje přítomnost zde byla žádoucí a který později sem vyšle také Brigitu. Na rozdíl od Fausta, který bude muset odříkat několik delších vět, nám k tomu bude zapotřebí jen pěti-slabičného magického zaříkávadla:

“Beam me up, Scottie!”

Čekal jsem, kdy se ozve slavný heidelberský orloj, pořád nic, až mi došlo, že ten ještě sestrojený není, až za nějaká ta desetiletí. Budeme asi muset vzít za vděk ponocným. Jeho trubka a hlas se posléze ozvaly a Faust se, trochu roztřeseně, dal do provádění rituálu, scénu k němuž si připravil. Jen anděl ví, co vlastně měl na mysli. Řekl bych, že od počátku tušil, co asi z toho vzejde, namlouval si nejspíš ale, že se hodlá spojit s tou druhou stranou, tedy s naší konkurencí. Jako vyškolený teolog přece jinak nemohl, musel aspoň předstírat, aby si sám před sebou zachoval tvář… Přitom se nejspíš bál, že by mohl vyvolat ďábla sedícího na koze, tak jak nás zobrazují různí rytci v knihách, které se nacházely všude kolem něho.

Faust, zatímco čekal až ponocný vyhlásí půlnoc, přecházel po místnosti, mával přitom tím svým rituálním kordem a mumlal různé latinské průpovídky. Žádná z nich by nebyla vyvolala nikoho z nás a tím jsem si byl jistý, dokonce ani nikoho od konkurence; byli jsme sice kdykoliv schopni toho zakročit a objevit se jaksi pod vlastním pohonem, jenže z důvodů jimž by porozuměl kdekterý právník, jsme si přáli, aby to vyšlo od Fausta, z jeho iniciativy. Viděl jsem, že Siebel, která také vytušila, že se něco výjimečného bude dít, potichu slezla po schodech dolů a postavila se ke dveřím, odkud mohla pozorovat klíčovou dírkou co se děje. Jen ať se dívá.

Konečně jsme se dočkali! Faust se chopil toho kusu pergamenu, který jsme mu podstrčili a jal se odříkávat formuli, která měla způsobit Mefistovu proměnu. Povedlo se, Mefisto stál za dveřmi a čekal jen na můj povel, který jsem mu měl poslat podle naší dohody. Počkal jsem si, až se Faust nacházel zády ke dveřím a vyslal jsem Mefistovi telepaticky povel k tomu, aby vstoupil. Mohli jsme sice zařídit, aby se jeho vstup udál za patřičných zvukových i vizuálních efektů, rozhodli jsme se ale k tomu, že budeme postupovat co nejjednodušeji a nenápadně. Čím komplikovanější scénář, tím také větší pravděpodobnost toho, že se někde něco zvrtne. Mefisto, který si pootevřel dveře pouze natolik, aby jimi mohl proklouznout, byl zjevem dostatečně impozantním k tomu, aby našemu potenciálnímu klientovi doslova vzal dech.

Náš vyslanec si dal na svém vzhledu opravdu záležet. Pochopitelně, že jsme o tom spolu diskutovali, jen ale v hrubých rysech a detaily jsem nechal na něm. Dohodli jsme se na tom, že nejlépe bude když uděláme dojem na našeho vyhlédnutého klienta tím, že Mefista oblékneme z Faustova pohledu mírně futuristicky, ve stylu pozdní renezance nebo počátku baroka, zhruba asi o století po jeho éře. Aby důraz byl na tom, že jsme institucí moderní, avšak nikoliv natolik, aby to mohlo u něho způsobovat znepokojení. Jakmile si zvykne na to jak Mefisto vyhlíží, mohli bychom přejít i na modernější způsoby oblékání. To by se výrazně projevilo v celkovém rozpočtu, který by byl nižší následkem toho, že moderní obleky z doby počátku 21. století v šatnících našich garderobiérů momentálně převládají. Naladilo by to kladně i našeho šéfa, což by také nebylo k zahození. V tomto případě se Mefisto zjevil v černém plášťi, pod nímž byla vidět bílá vyšívaná košile a kostkovaný, černo-žluto-modrý pulovr. Široký černý klobouk doplňoval výbavu, k níž se náramně hodily černé vlasy vzadu stočené do uzlu a poměrně krátký, avšak do špičky střižený vous, rovněž černé barvy. Celkově vypadal jako kříženec jevištního kouzelníka a romantického básníka, což v jeho případě nebyla žádná náhoda, protože právě v tomto směru se nacházely Mefistovy ambice. Najednou stál v místnosti a když se Faust otočil tak, aby ho shlédl, zarazil se a trochu i uskočil dozadu. S očima široce rozevřenýma údivem a s rukou na hrdle, jakoby se snažil ovládnout momentální hlasovou indispozici, stál po několik vteřin nehnutě. Potom se začal rozhlížet a na chvíli to vypadalo, že by se dokonce mohl dát na útěk. Kam ale, ve svém vlastním domě? Pod stůl? I tak to na vteřinku vypadalo, vrhl aspoň tím směrem pohled. Nakonec se přece jen ovládl. Co přešlo přes jeho rty, nebyla ale mluva, spíš jen jakési koktavé zakrákání.

Náš vyslanec si dal na svém vzhledu opravdu záležet. Pochopitelně, že jsme o tom spolu diskutovali, jen ale v hrubých rysech a detaily jsem nechal na něm. Dohodli jsme se na tom, že nejlépe bude když uděláme dojem na našeho vyhlédnutého klienta tím, že Mefista oblékneme z Faustova pohledu mírně futuristicky, ve stylu pozdní renezance nebo počátku baroka, zhruba asi o století po jeho éře. Aby důraz byl na tom, že jsme institucí moderní, avšak nikoliv natolik, aby to mohlo u něho způsobovat znepokojení. Jakmile si zvykne na to jak Mefisto vyhlíží, mohli bychom přejít i na modernější způsoby oblékání. To by se výrazně projevilo v celkovém rozpočtu, který by byl nižší následkem toho, že moderní obleky z doby počátku 21. století v šatnících našich garderobiérů momentálně převládají. Naladilo by to kladně i našeho šéfa, což by také nebylo k zahození. V tomto případě se Mefisto zjevil v černém plášťi, pod nímž byla vidět bílá vyšívaná košile a kostkovaný, černo-žluto-modrý pulovr. Široký černý klobouk doplňoval výbavu, k níž se náramně hodily černé vlasy vzadu stočené do uzlu a poměrně krátký, avšak do špičky střižený vous, rovněž černé barvy. Celkově vypadal jako kříženec jevištního kouzelníka a romantického básníka, což v jeho případě nebyla žádná náhoda, protože právě v tomto směru se nacházely Mefistovy ambice. Najednou stál v místnosti a když se Faust otočil tak, aby ho shlédl, zarazil se a trochu i uskočil dozadu. S očima široce rozevřenýma údivem a s rukou na hrdle, jakoby se snažil ovládnout momentální hlasovou indispozici, stál po několik vteřin nehnutě. Potom se začal rozhlížet a na chvíli to vypadalo, že by se dokonce mohl dát na útěk. Kam ale, ve svém vlastním domě? Pod stůl? I tak to na vteřinku vypadalo, vrhl aspoň tím směrem pohled. Nakonec se přece jen ovládl. Co přešlo přes jeho rty, nebyla ale mluva, spíš jen jakési koktavé zakrá“K-k-kdo jste, k-kde jste s-se ta-tady vzal?”

“Zdravím vás, pane doktore Fauste. Jsem vám plně k službám!”

“V-vy jste, jste t-tu kvůli t-té formuli?”

“Jsem, pane doktore.”

“Jak to, že zná-znáte mé jméno?”

“O vás se ví, pane doktore. A bude vědět. O vás se dokonce budou psát knihy!”

Dohodli jsme se společně na tom, že nejlépe bude když nejdříve zapůsobíme na Faustovu ješitnost, která v tom vzdělaném, ale celkem dosti zneuznaném člověku musela někde dřímat. Byl jsem proto zvědav, jak bude reagovat. A nemýlili jsme se!

“Psát knihy, že se o mně budou? Vá-vážně? A kdopak?”

“Hodně jich bude, těch autorů, hodně, pane doktore. Když je vezmu jen tak namátkově, tak třeba takový Christopher Marlowe, Friedrich Müller, Christian Grabbe, Alexander Pushkin, Hermann Hesse, Thomas Mann, Michail Bulgakov, Terry Pratchett, no a stovky jiných pisálků. A abych nezapomněl, mezi nimi ten nejprominentnější, Johann von Goethe.”

“Neznám. Ani jednoho z těch pánů.”

“ Jistěže neznáte. Ti teprve přijdou.”

“Vážně?”

“Vážně. Stovky, ne tisíce jich budou. A to nepřeháním. Někteří z nich budou hodně známí, jako ti které jsem právě jmenoval. A v mnoha jazycích budou také psát, protože o vás se bude vědět všude, ve všech zemích.”

“Vážně? A povězte mi prosím, jak tohle všechno víte? Nebo si jen tak vymýšlíte? Kdo vůbec jste?”

Ještě než mohl Mefisto reagovat, Faust natáhl významně nosem vzduch. Věděl ovšem moc dobře o co tu jde; jednání s ním určitě nebude snadné.

“Tak mi to připadá, že ta naše Siebel musela něco připálit v kuchyni. Siebel! Nepálí se ti někde něco?!”

To zavolal hodně nahlas ─ věděl moc dobře, že jeho služebná na nih špehuje. Dívka, která skutečně stála za dveřmi a měla právě na nich ucho, prudce odskočila. Neprozradila se ale, aspoň ne příliš okatě. Počkala několik vteřin, než strčila hlavu dovnitř. Když spatřila Mefista, zatvářila se jakoby ji to překvapilo. Měla ovšem být v posteli, takže její herecký výkon Fausta určitě nepřesvědčil. Mefisto se celkem rozumně rozhodl, že raději nebude to hraní si na nevinného zbytečně přehánět. Promluvil k Faustovi.

“Promiňte, moje chyba. Riziko povolání.”

“O jaké povolání tu jde, pane, pane…”

“Promiňte nepředstavil jsem se, nebyla k tomu ještě příležitost. Mefisto jest mé jméno.”

“A to povolání?”

Faust docela jasně získával na sebedůvěře. Aspoň už nekoktal.

“Měl jste pravdu, má to dost co dělat s ohněm…”

“To prodáváte nějaké rachejtle, či co?”

Mefisto po pravdě tuhle partii nerozehrál právě nejlépe. Potřeboval znovu nabýt převahu, která se jaksi začínala přenášet na opačnou stranu. Faust si všiml, že Siebel stojí stále ještě u pootevřených dveří, jako socha. Posunkem jí nakázal, aby šla ven a dveře za sebou zavřela. Neviděl potom, či snad nechtěl vidět, jestli bude za nimi poslouchat. Což učinila. Nedivil jsem se jí. Být na jejím místě, nezachoval bych se jinak. Mefisto se mezitím rozhodl, že obchodní linie, kterou Faust právě naznačil, by nebyla právě tou nejhorší a té že se nyní přidrží.

“Ne, pane doktore. Oheň, který jsem měl na mysli, jest onoho vzácného druhu, který bývá označován jako věčný.”

“A to vy prodáváte? Neříkejte!”

“My se na to díváme úplně jiným pohledem, pane doktore. Neprodáváme nic. Nabízíme ale služby těm, kteří si jich zaslouží, kteří je potřebují a kteří by je tudíž mohli náležitě ocenit.”

“Jistě, nabízíte služby. Neříkejte mi ale, že to děláte zadarmo, Přece ani to kuře…”

“… Našim případným klientům nabízíme termínované plány s pevnou lhůtou, které jsou jim nejen dostupné, ale vysoce výhodné. Pokud se na nich obě strany dohodnou, je jim to potom oběma náramně prospěšné.”

“Dobře, termínované plány, to ano, ale k čemu?”

“Naplánované kariéry, pracovní příležitosti, otevření nových perspektiv, sebezdokonalování, vzrůst osobnosti, zvýšená síla mysli, rozvoj osobních talentů, pocit naplnění v životním úsilí—

—Panebože! Vždyť tohle je přesně to, co si přeji já! Mimochodem, nedotkl jsem se vás něčím? Všiml jsem si, že jste sebou trošku cukl. Vy se s Pánembohem asi příliš rádi nemáte, či snad ano?”

“Po pravdě řečeno, pane doktore, když to vezmeme po obchodní stránce, nacházíme se zhruba ve stejném oboru podnikání, i když jaksi na opačných pólech. Dalo by se dokonce i říci, že se vzájemně doplňujeme.”

Ze svého stanoviště jsem viděl, jak kolečka ve Faustově mozku začala pracovat. Jako každý rádoby mág musel jistě už předem uvažovat o tom, že by s námi udělal nějaký pakt; o tom stěží mohlo být pochyb. Pouze asi nepočítal s tím, že by se takováto příležitost nabídla takto rychle a nejspíš ho to trochu zaskočilo. Rád by z toho vytěžil co nejvíc, nechtěl se ale unáhlit.

“Zmínil jste se o tom, že máte ve vašem podnikání konkurenci, či něco v tom smyslu. Jak ale mohu vědět, že pokud bych jednal přednostně s vámi, neunikla by mi třeba i výhodnější nabídka, kterou by mohla podat ta druhá strana, kterou před vámi ve své přirozené ohleduplnosti raději nebudu jmenovat?”

“Oceňuji váš takt, pane doktore a chápu vaše obavy, ovšem k tomu, aby se vám takové nabídky mohlo dostat, musel byste nejprve tu druhou stranu, jak ji nazýváte, kontaktovat. Máte k tomu vhodný postup? O tom bych si totiž dovolil pochybovat.”

Faust šel ke stolu, kde se chvíli hrabal v různých papírech. Konečně vybral jeden, který podal Mefistovi.

“Tohle je formule k vyvolání andělské bytosti řádu serafů, která se užívá už od dob římských císařů, jak jsem se dozvěděl.”

Mefisto chvíli předstíral, že formuli zkoumá, i když měl odpověď dávno připravenou. Očekávali jsme totiž z Faustovy strany něco podobného. Mefisto podal papír s napsanou formulí zpátky Faustovi, přičemž nasadil vážnou tvář.

“Víte o někom, kdo by se s použitím této formule někam dostal, pane doktore?”

“Jak to myslíte, pane Mefiste?”

“Myslím to tak, že od dob římských císařů, jak jste to právě sám podal, tato magická formule už dávno ztratila jakoukoliv účinnost, kterou kdysi snad mívala.”

“ Míníte jako, že je tato formule zastaralá,”

“Přesně tak, pane doktore. Proč si myslíte, že se Římská říše rozpadla? V okamžiku kdy se rozhodla už před víc než tisíciletím přidat se na stranu oné lobbistické organizace, jejíž jméno je nám oběma známé a tudíž je nemusím vyslovovat, tato formule, spolu s jinými podobnými, byla postupně stažena z oběhu. Její znění se zachovalo pouze díky úsilí některého z mnišských řádů, které se v klášterech těmito věcmi zabývali. To vše přišlo ale vniveč a dnes to nemá cenu brka jímž to ten mnich kdysi psal.”

“Vy tedy tvrdíte, že je tato formule zastaralá a neúčinná. Jak to chcete dokázat?”

“Já to dokazovat nepotřebuji. Zkuste si to sám. Připravte se tak, jak k tomu znějí doporučení, sneste si své náčiní, zvolejte slova této formule do všech světových stran a počkejte si, co se stane. Nestane se nic.”

“Jste si s tím jistý?”

“Naprosto jistý. Není ale proč si zoufat. Společnost, kterou představuji, je lepší. Je progresivnější, je spolehlivější. My užíváme pouze zaručeně vědecké metody a zásadně i ta nejmodernější technická zařízení. Také zázraky jsou naším přednostním cílem, nicméně se jedná především o zázraky na poli ekonomickém. Přitom všem vám můžeme dodat ta nejlepší doporučení a také vám zaručíme naprostou důvěrnost a mlčenlivost. Našim zákazníkům zásadně nemalujeme žádné vzdušné zámky, prostě jim vždy a všude naservírujeme to nejčistší víno. Takovéhle!”

Tohle bylo jedním z kritických míst v naší prezentaci a muselo to být provedeno v patřičném stylu. Mefisto byl v tomto směru úplným kouzelníkem a dokázal vždy dosáhnout potřebného efektu. Nyní vykouzlil starobyle vyhlížející láhev v jedné ruce a pár ozdobných skleněných číší v té druhé. Faust jen zíral. Jednak na něj muselo udělat dojem to, jak se tyto předměty náhle objevily jakoby odnikud (o čtvrté dimenzi neměl ovšem ponětí), také ale nebyl pochopitelně zvyklý pít víno, které by pocházelo z láhve; pokud kdy vůbec pil nějaké, potom čepované ze sudu. Víno v lahvích si v jeho čase mohli dovolit snad jen ti nejbohatší. O to větší dojem to na něho muselo udělat! Starý vědec nemohl spustit zrak z láhve v jejímž skle o prominenci spolu soupeřily modrá barva s barvou zelenou, zatímco Mefisto naléval víno do číší.

“Co je tohle,” chtěl vědět Faust ukazujíce na láhev.

“To je láhev, pane doktore. Lze v ní uskladnit tekutiny, jakou je toto vynikající staré víno.”

“Staré víno, říkáte? A nestane se z něho ocet?”

“Ne, pokud se to udělá správně nebo když se do něho přidají prezervativy. V každém případě, čím je takové víno starší, tím bývá lepší, o čemž se záhy přesvědčíte.”

Mefisto ovšem silně přeháněl. Jednalo se o dosti mladé víno, které zbylo minulý měsíc po party v naší kanceláři, kde jsme oslavovali převzetí standarty za nejlepší výkon v oblasti korumpování parlamentárních politiků. Naši nejbližší rivalové se soustředili na Čínu, kde jim čisté množství potenciálních klientů mělo podle jejich názoru zaručit vítězství. My jsme si ale předvídavě a chytře, jak se ukázalo, zvolili Evropu. Přestože naše vítězství se očekávat nedalo, šéf se přes kapsu moc nepraštil a pořídil jen kartony jakéhosi španělského vína, jehož nakonec zbylo docela slušné množství. Šéf tvrdil, že nic kvalitnějšího mu nepovolil rozpočet. Z jednoho z těchto kartonů jsem sám slil víno do láhve, kterou měl nyní v ruce Mefisto. Věřil jsem ale, že na Fausta to dojem udělá. Udělalo. Mefisto mu podal plnou číši a naznačil přípitek. Napil se a pouze já jsem postihl malý úšklebek, který přitom učinil, náš hrdina! Faustovi ale víno viditelně chutnalo. Prohlásil:

“To je nápoj přímo z nebes!”

“To snad ne,” nemohl si odpustit Mefisto, “jak ale říkám, je to víno čisté, nezkažené, nezkorumpované. Destilované z představitelů církve, ze zkorumpovaných politiků, bankéřů, ze soudců, z kapitánů průmyslu…”

“Fuj!”

“To je jen to nejlepší doporučení. Tihle lidé vždycky pili opravdu jen to nejkvalitnější, dokud ještě mohli, tím vás mohu ujistit. A nejen to, mnozí z nich měli mnohem mladší družky. A tak byla kolem toho všeho spousta plastických operací, facelifty, silikony, což všechno z této tekutiny činí něco jako elixír!”

“To jako míníte elixír věčného mládí?”

“Jak pravíte.”

“Znamená to tedy, že když jsem se napil tohoto vína, že také omládnu?”

“Ano, pouze ale když splníte ještě jiné podmínky.”

“A promiňte mi pokud se příliš moc táži, ale co vlastně jsou ty facelifty a silikony. To zní zajímavě. Mohl bych je také mít?”

“Ty nejspíš potřebovat nebudete, pane doktore. To se týká hlavně osob ženského pohlaví, i když ty facelifty si někteří pánové také nechávají udělat, hlavně ale jen filmoví herci.”

“Filmoví herci?”

“To jsou herci s nimiž se natáčejí filmy.”

“Natáčejí na co?”

“Tradičně se vždycky natáčely na celuloidové pásky, tak aby se na ně mohli lidé dívat.”

“To tedy ty herce natáčejí, tak jako se lidé natahují na skřipec aby se na to lidi mohli dívat? To bych také rád viděl!”

“I já, pane doktore, i já. Jenže, na neštěstí tohle se zatím v Hollywoodu nedělá, i když dělat by se to někdy určitě mělo!”

V Hollywoodu? Kde to je?”

“V Hollywoodu? Kde to je?”“To je takové místo v Americe.”

“Neříkejte! V Americe? To míníte tu zemi, co o ní ti zatracení Španělé pořád tvrdí, že ji objevili? Já jsem tomu nikdy nevěřil, kdo by také věřil, prosím vás, vždyť těmhle Španělům se přece nedá ani za mák věřit!”

“No a vidíte, tu Ameriku oni objevili. Jenže, teď už s ní nemají nic moc co dělat. Amerika má svoje vlastní cesty a vládne teď celému světu. Nebo si to aspoň myslí. My ovšem víme svoje.”

“Takže Amerika. A já jsem si vždycky myslel, že svět ovládneme my, Němci!”

“K tomu také málem došlo. Jenže, potom se to tak trochu zvrtlo.”

“A nedalo by se to nějak, víte co myslím … napravit?”

Tak tohle vypadalo na to, že by se celá záležitost mohla pěkně zkomplikovat. Pro nás určitě, zvlášť kdyby se měl náš Faust ukázat mít nějaké světovládné ambice. Takovéto zásahy do světových událostí by si z naší strany vyžadovaly speciální povolení a asi nejen od našeho šéfa, ale i z vyšších instancí, snad i z těch nejvyšších… Rychle jsem Mefistovi našeptal, aby změnil raději téma a soustředil se na to jak prodat doktorovi naše služby. Přehodit výhybku se mu povedlo celkem hladce.

“Všechno se dá napravit, pane doktore. Nikdy není na nic pozdě. Dokonce, když se může zdát, že celý život je tak nějak pokřivený, že se věci v něm nevyvedly zdaleka tak dobře jak mohly, i potom se dá něco dělat!”

“Já vám věřím, pane Mefisto. Jste tady od toho, abyste nabízel lidem služby, jak jste to prve chytře podal. Ovšem, něco za něco, že ano? A co si vy budete vyžadovat, je moje duše, není-liž tomu tak?”

“Ale prosím vás, pane doktore. Vy s vaším vzděláním, se všemi těmi diplomy které jste posbíral a vy věříte, že člověk má nějakou duši? Tohle je přece jen pro ty ubohé, ignorantské, indoktrinované masy!”

“A vy tedy tvrdíte, že lidé žádné duše nemají?”

“Nemají nic, co by se duší mohlo nazvat, to mi věřte.”

“A to si myslíte, že se studovaný theolog, jakým jsem já, s něčím takovým jen tak snadno vypořádá? Že bych se jen tak lehkovážně zbavil něčeho, o čem jsem až doposud pevně věřil, že je samotnou podstatou mého bytí?”

“Vždyť se jed… jedná, jen… jen… jenom o pod…pod…pis…”

Příčinou toho, že se náš jindy tak plynule se vyjadřující obchodní zástupce takto zakoktal, byla dívka Siebel, která nyní proklouzla dveřmi za nimiž předtím stála a poslouchala. Že by rozuměla tomu o co se to jedná a rozhodla se zakročit? Aby svého zaměstnavatele zachránila před věčným ohněm? Faust ale nejspíš o záchranu nestál.

“Co tady děláš Siebel? Vypadni! Běž dát vyvenčit psa!”

Dívka jen němě poukazovala bradou na Mefista. Zřejmě už jí došlo, kam se ztratil pes, práská jí to! Faustovi zřejmě tolik ne. Tentokrát byl nehoráznější.

“Vystřel, tady nemáš co dělat!”

Dívku to zřejmě naštvalo. Otočila se jen a obklopena aurou uražené topmodelky ladně vyplula z místnosti. Mefisto si mohl oči vykoukat. Faust její odchod také sledoval, dřív než se otočil k Mefistovi.

“To je celá ona. Vsadil bych se, že zase poslouchala u dveří. Tady máte hříšnici! Vidíte, to je nápad. Proč si nevezmete Siebel, když už musíte mít nějakou hříšnou duši? Patří přece k těm nižším vrstvám, co podle vás tu duši mají, či ne?”

Mefisto už se vzpamatoval ze svého momentálního poblouznění a chytil se opět drápkem.

“Vážně? Říkáte, že je to hříšnice? To by mohla být zajímavá propozice, mít ji v pekle. Na to bychom se měli podívat. Budeme se ale muset poradit s odborníkem.”

A už mě volal, telepaticky. Potřeboval podporu, pacholek jeden.

“Felesi, je tě tu potřeba, mohl bys sem přijít?”








Feles přichází na pomoc








Uslyšel jsem hned, jak se můj kolega štrachá ve vedlejším pokoji. Faust se díval směrem ke dveřím ven, odkud snad očekával, že by zmíněný odborník mohl přijít, takže Felesovi se podařilo za zády Faustovými proklouznout dveřmi a byl zde, v celé své kráse. Oblečený byl tak, jak jsme se předem dohodli, přesně jako špičkový businessman 21. století, uhlazený a elegantní, s nezbytným laptopem v ruce. Napadlo nás totiž, že bychom mohli na našeho rádoby mága udělat nejlepší dojem tím, že se budeme před ním parádovat s tou nejmodernější technologií. Teď se k tomu naskytla vhodná příležitost. Když si Faust konečně všiml nově příchozího, poněkud ucouvl a pozoroval s notnou dávkou podezíravosti, jak Feles přemisťuje knihy na stole, aby udělal trochu místa pro svůj počítač a jak tentýž otevírá tak, aby Faust dobře viděl na obrazovku. Feles se na Fausta usmál, zatímco doktor se nepřestával na něho mračit. Nakonec se otočil ke mně.
Uslyšel jsem hned, jak se můj kolega štrachá ve vedlejším pokoji. Faust se díval směrem ke dveřím ven, odkud snad očekával, že by zmíněný odborník mohl přijít, takže Felesovi se podařilo za zády Faustovými proklouznout dveřmi a byl zde, v celé své kráse. Oblečený byl tak, jak jsme se předem dohodli, přesně jako špičkový businessman 21. století, uhlazený a elegantní, s nezbytným laptopem v ruce. Napadlo nás totiž, že bychom mohli na našeho rádoby mága udělat nejlepší dojem tím, že se budeme před ním parádovat s tou nejmodernější technologií. Teď se k tomu naskytla vhodná příležitost. Když si Faust konečně všiml nově příchozího, poněkud ucouvl a pozoroval s notnou dávkou podezíravosti, jak Feles přemisťuje knihy na stole, aby udělal trochu místa pro svůj počítač a jak tentýž otevírá tak, aby Faust dobře viděl na obrazovku. Feles se na Fausta usmál, zatímco doktor se nepřestával na něho mračit. Nakonec se otočil ke mně. Uslyšel jsem hned, jak se můj kolega štrachá ve vedlejším pokoji. Faust se díval směrem ke dveřím ven, odkud snad očekával, že by zmíněný odborník mohl přijít, takže Felesovi se podařilo za zády Faustovými proklouznout dveřmi a byl zde, v celé své kráse. Oblečený byl tak, jak jsme se předem dohodli, přesně jako špičkový businessman 21. století, uhlazený a elegantní, s nezbytným laptopem v ruce. Napadlo nás totiž, že bychom mohli na našeho rádoby mága udělat nejlepší dojem tím, že se budeme před ním parádovat s tou nejmodernější technologií. Teď se k tomu naskytla vhodná příležitost. Když si Faust konečně všiml nově příchozího, poněkud ucouvl a pozoroval s notnou dávkou podezíravosti, jak Feles přemisťuje knihy na stole, aby udělal trochu místa pro svůj počítač a jak tentýž otevírá tak, aby Faust dobře viděl na obrazovku. Feles se na Fausta usmál, zatímco doktor se nepřestával na něho mračit. Nakonec se otočil ke mně.
“Kdo to je a jak se sem dostal?”
“Můj kolega Feles a přišel sem přes pokroucenou časovou rovinu.”
“Cože? Co to je?”

Feles přispěchal se svou troškou do mlýna. Ne, že by jeho vysvětlení pro udiveného doktora něco znamenalo.

“Podle Einsteinovy teorie, čas a prostor tvoří kontinuum, které se dá ohnout nebo zakřivit, to jest z hlediska pozorovatele. Pochopitelně, to vše také závisí na jiných faktorech, jakými jsou pohyb či gravitace—”
“Co to povídá? Vůbec mu nerozumím!”
“Promiňte, pane doktore. To víte, odborníci Felesova ražení tak nějak předpokládají, že každý jim bude rozumět. Často se mýlí. Feles je můj partner a computer whiz.”
“Co tohle znamená?”
“To znamená, že je náramně dobrý v práci s počítači.”
“V práci s s počítači? A co tohle prosím vás znamená?”
“Umí prostě zacházet dobře s počítači, lépe než já.”
“Co jsou proboha počítače? Nedotkl jsem se vás s tím slovem? Nějak mi zase ujelo.”
“To nevadí,” řekl Feles, “před námi si servítky před ústy držet nemusíte.“ Ukázal na svůj laptop. „ Po technické stránce je takovýto počítač strojem, který lze naprogramovat. Sestává se obvykle ze základní desky, součástky zpracovávající data, obvykle známou jako CPU, paměti rovněž zvané RAM, pevného disku a videové karty. Kromě toho má také řadu různých doplňků.”
“Dobře. Co to ale dělá?”
“Dovede to počítat a výsledky zaznamenávat.”
“Aha. Něco jako abakus?”
“Ano, tak nějak. Jenom tak trochu vylepšený…”

Faust vyhlížel nadále dosti zmateně; snad proto, že mne znal o několik minut déle, obrátil se nyní ke mně.

“Jistě, rád bych ale věděl, co s tou věcí … jak tomu říkáte … co s ní dělá?”
“S tím počítačem? Nic zvláštního. Většinou jenom hraje hry.”
“Hry? Jaké hry?”
  “Počítačové hry,” odpověděl mu farizejsky se tvářící Feles. Raději jsem k tomu ještě rychle dodal:
“To je také jedním z našich skvělých vynálezů. Zachvátilo to, či spíš teprve zachvátí, prakticky celý svět!”
“To myslíte jako hry v karty, které byl nucen starosta našeho města nedávno zakázat? Ti zatracení cikáni je sem přitáhli, bůhvíodkud? Ah, vyjadřuji se opět netaktně, omlouvám se…”
“… to nevadí, pane doktore, na to jsme my zvyklí…”
“Když se tu ty karty najednou objevily, někteří lidé prostě nedokázali vstát od stolu, tak je to vzalo, pořád by jenom hráli a hráli. Když se podstatně zhoršila návštěvnost v kostelích a velebníčci si začali stěžovat na to, jak se jim ztenčily sbírky, pan starosta se rozhodl, že do toho praští!”
“Ano, zavedení hracích karet spolu s využitím kočovných Romů pro jejich obecné rozšíření, to bylo kdysi jedním z našich nejúspěšněji provedených schémat. Vlastně, snad by se dalo říci, že překonáno to bylo až právě těmi počítačovými hrami. No a hraní na počítači, to se trochu podobá hře v karty. Jenom, ha ha ha, návyk se dostavuje ještě mnohem dřív!” Faust zdvořile sečkal až se přestanu smát, potom se zeptal.
“A když ty hry pan Feles hraje, to jako hraje s vámi?”
“Kdepak, já na takovéhle věci čas nemám. To hraje s počítačem.”
“Copak ten také má v sobě schovaného ďábla?”
“Kdepak ďábla, má v sobě jenom Microsoft.”
“Stejná věc.” To si neodpustil přidat Feles. Dloubl jsem ho do ramena.
 “Felesi, co kdybys panu doktorovi ukázal co všechno ten tvůj počítač dovede, kromě hraní těch her. Zjisti, jak se to má se Siebel.”
 




Siebel je bezúhonná








Byla jsem na svém stanovišti, připravena k výstupu. Jako na divadle. Garderobiérka mi ještě oprašovala nějaká ta smítka na ramenou, dokonce Scottie se obtěžoval vylézt z té své boudy, aby mi ještě podával na poslední chvíli nějaké instrukce. Poslouchala jsem ho ale jen na půl ucha, zajímalo mě víc, co se děje nahoře. Výhled odtud byl dobrý, opravdu tomu bylo skoro jakoby člověk stál v portálu vedle jeviště, viděl všechno a slyšel každé slovo. Feles si právě sedl ke svému laptopu a prsty mu běhaly po klávesnici. Faust zíral. Feles se zamračil. Řekl jste Siebel, S-I-E-B-E-L? Tak tohle nevypadá dobře, to tedy ne...

“Copak? Jak to můžete vědět?”

“Na tomto počítači, pane doktore, mám takový program...”

“Co tím míníte, když říkáte program?”

“No, jak bych vám to vysvětlil, pane doktore? Hříchy, které z našeho hlediska stojí za zaznamenání, jdou všechny automaticky do centrálního počítače. Ten je roztřídí, podle stupně jejich vážnosti. No a když přijde čas spočítat celkovou bilanci, jsou potom jednotlivé duše hříšníků zařazeny do odpovídajících nápravných programů z těch, které máme k dispozici. Každý z těchto se provádí na jednom z podlaží či, chcete-li podpeklí. Máme sedm takovýchto hlavních pekelných rovin, protože, jak kdosi kdysi moudře prohlásil, ‘jak nahoře, tak i dole’. Jak jistě tušíte, sedmá nejnižší rovina je tou, kam jdou ti nejtěžší hříšníci, kteří zde nejvíc trpí za své hříchy. Ohně zde nikdy nevyhasnou a voda v kotlích má také vyšší bod varu než kdekoliv jinde. Každá zatracená duše má ovšem možnost se postupně propracovat na vyšší a vyšší roviny, na nich bude trpět méně a méně. Funguje to ale i naopak.”

“Dobře, chápu. Kam zapadá Siebel? Pochybuji, že by pro ni byla ta nejnižší rovina, tak daleko se ve svém věku ještě asi nedostala, řekl bych, že tak někde uprostřed, nemám pravdu?”

„Nemáte, pane doktore. Siebel nezapadá nikam.”

„Jakže! To jako míníte…”

“Míním tím, že Siebel není hříšnice.”

„Všichni jsme přece hříšníci.”

„Někteří z vás nejste.”

„A Siebel...

„Pane doktore, podle našich záznamů, které zřídkakdy bývají nepřesné, to vypadá tak, že Siebel patří k těm z lidí, kteří žádné zaznamenání hodné hříchy až doposud neučinili.“

“Jste si tím naprosto jistý, pane…”

“Feles.”

“Pane Felesi?”

“Tak jistý, jak jen je možné být, pane doktore. Siebel není právě nejběžnějším jménem, máme tu celkem na našem Doodle jen asi dvanáct miliónů vstupů, z toho většina připadá jakési softwarové společnosti, jejíž vedení nám jistě dodá slušný počet individuálních kandidátů na místa na těch nejnižších pekelných rovinách, až k tomu dozraje čas. Když ty prozatímně vyjmeme, zbudou nám asi čtyři milióny. Kolem dvou miliónů, když vyloučíme osoby mužského pohlaví. Omezíme to na Německo, pořád tu je skoro milión, musí to být v této zemi poměrně běžné jméno…”

Vložil se do toho Mefisto.

“Zredukoval jsi to na Heidelberg, Felesi, to by mělo pomoci?”

“Díky, Mefisto, ale zredukoval a opravdu to pomohlo. Takže, už nám tu zbývá jen asi patnáct set hříšnic a když to dále zredukujeme na 16. století, už jich opravdu je jen malá hrstka. Alice Siebel, je jednou z nich, ta by vypadala nadějně… Jak se, pane doktore, vlastně jmenuje ta vaše Siebel plným jménem?”

“Oni mi to v tom sirotčinci říkali, zapomněl jsem to ale. Alice to nebyla, to je mi jasné.”

“Co takhle Barbara? Tu tady máme dokonce zaznamenanou jako příležitostnou prostitutku.”

“Ne, to si nemyslím. Jako hospodyně Siebel sice za moc nestojí, ale prostitutka? O tom bych pochyboval!”

“Cordelia? Ta je dokonce služkou a navíc příležitostnou prostitutkou.”

“Cordelia Siebel, že je prostitutkou? O tom kdybych byl věděl..!”

“… tak byste…”

“Tak bych nebyl vůbec uvažoval o tom, že bych ji zaměstnal, což se málem stalo! Teď když mi to ale říkáte, tak si uvědomuji… No, kdyby to se provalilo, co ona je a že já ji zaměstnávám, tak by to mojí reputaci asi dost uškodilo, nemyslíte?”

“Takže můžete být rád, že máte tu vaši Siebel, ať už se jmenuje jakkoliv. To my už si zjistíme. Na hříšnici to ale nevypadá, s tím se budete muset smířit.”

“Jste si tím naprosto jistý, pane Felesi?”

“Já vám to raději ukáži, pane doktore.”

Feles byl ve svém živlu. Asi to ještě chvíli potrvá, než přijde čas kdy mne tito dva konečně představí Faustovi. Ne, že bych se nemohla dočkat, žádný fešák to nebyl. Doufám jen, že se jim podaří ho aspoň trochu omladit!

 




Pokračujeme s prezentací








Nepletl jsem se nijak zvlášť Felesovi do jeho prezentace, vedl si ostatně sám velmi dobře. Právě nyní si Fausta postavil po boku tak, aby tentýž dobře viděl na obrazovku. Potom prolétl několika stránkami po sobě, kde vždy zvýraznil barevně jméno Siebel. Nikdy se vedle něho nic neukázalo. Chvíli o tom debatovali, potom Feles proběhl ještě několika jinými stránkami a s podobnými výsledky, takže Faustův pokus zahrát míč do autu tímto způsobem zlikvidoval bez potíží. Doktor vypadal zklamaně, dokonce sklíčeně. Spíš bych byl ale řekl, že je docela dobrým hercem. Nedal se ale přece jen tak snadno. Obrátil se na mne.

“Pane Mefisto, jste si jistý, že váš pan kolega se nemýlí? Když porovnám Siebel s jinými dívkami, tak mi vychází…”

“Vidíte a teď jste na to kápl!” Chopil jsem se okamžitě příležitosti, kterou mi Faust takto nechtěně nahrál. “Přesně tak, v porovnání s jinými dívkami. My vám totiž můžeme takováto porovnání umožnit.”

“Tak tohle mě nenapadlo.” Samozřejmě, že ho to napadlo, měl to napsané na čele. To, jak se nám snažil prodat Siebel, to bylo samozřejmě míněno k odvedení pozornosti. Nebo spíš jen takový malý pokus ─ co kdyby? Od počátku mu muselo být jasné, o co nám jde ─ o jeho duši. Že nám ji nakonec prodá, o tom jsem příliš nepochyboval. Šlo tu hlavně o to, co z toho on získá. Elixír mládí, o ten už zájem projevil. A k čemu by mu bylo mládí, kdyby je neměl na čem vyzkoušet?

“Co kdybychom vám, pane doktore, ukázali něco úplně jiného, než nějakou obyčejnou dívku z toho vašeho šestnáctého století? Co takhle nějakou z doby o půl tisíciletí v budoucnu?”

“No, víte pane Mefisto, nehodlám před vámi předstírat, že mě nic takového nenapadlo. Měl jsem ale na mysli něco, tak říkajíce, z opačné strany, tedy z minulosti. Něco opravdu glamorózního. Jako, na příklad, třeba takovou Trojskou Helenu.”

Aha, už je to tady! S Helenou z Tróji ho přece spojoval Goethe, asi moc dobře věděl proč. Do krámu se nám to ale nijak zvlášť nehodilo. Jistěže by to šlo vydávat Brigitu za Trojskou Helenu, trochu bychom ale museli improvizovat a do toho se mi moc nechtělo. Jenom ty instrukce, které bychom museli za prvé sehnat a za druhé nalít Brigitě do hlavy…

“I tu bychom vám mohli opatřit, pane doktore. Příliš bych vám to ale nedoporučoval.”

“Proč, prosím vás?”

“Víte, tyhle dámy ze starověku mohou mít sice pověst náramných kurtizán, jenže ve skutečnosti to nebylo nic tak oslnivého. Když už zmiňujete Helenu z Troji, ta byla sice krásná, ale nic dobrého z toho nevzešlo, ani pro ni, ani pro ty, kteří se jí obdivovali. Jejímu prvnímu manželovi ji unesl Paris, deset let potom trvala válka o ni v Tróji; s Řeky před branami města asi pro ty dva na žádné milostné radovánky nezbýval čas ani nálada. No a nakonec Řekové vyhráli, Helenu si Menelaos odvezl zpátky do Sparty, řekl ji podle všeho jen “ty, ty, ty!” a potom zřejmě žili spokojeně až do smrti. Od těch dob se Helena sice stala symbolem krásné záletné ženy, jenže ‘skutek utek’, řekl bych!”

“Víte, máte asi pravdu. A co takhle nějaké ty dámy z pozdější doby, ty byste doporučoval?”

“No, byla by to pro vás úplně nová zkušenost. Nerad bych se vyjadřoval sexisticky či politicky nekorektně…”

“Co tím míníte?”

Trochu jsem to přehnal, ve svém entuziazmu. Naštěstí tu byl Feles a ten mi teď přispěchal na pomoc.

“Politická korektnost a podobné věci se nedají jen tak snadno slovy popsat, pane doktore, musí se to zažít. A právě k tomu bychom vám mohli poskytnout příležitost.”

“Tak,” řekl jsem, “politicky korektní osoba ženského pohlaví je něco zcela unikátního, to vám pane doktore zaručuji!”

“A vy byste ji, jaksi…”

“Ale samozřejmě. Jsem přece ĎÁBEL!!!”

To jsem zadeklamoval jako tragéd na jevišti, ještě jsem k tomu nechal pořádně zahřmít. Trochu jsem to asi přehnal. Na bouřku to v takovémto studeném lednovém počasí nevypadalo. Na druhou stranu se to ale obzvláště vyjímalo. Na Fausta to přitom veliký dojem neudělalo. Položil si prst na ústa.

“Pst. Trochu ohleduplnosti, pane Mefisto. Nechceme přece vzbudit celé sousedství.”

Potom ale přece jen u něho zvítězila zvědavost.

“Jak jste tohle dokázal?”

Feles si nemohl odpustit.

“Ha, naši pekelní zvukoví technici dokáží všechno, pane doktore! Tohle je jen pro vás, žádní sousedi to neuslyší. Přiložil si ruce k ústům a jakoby hlásnou troubou zvolal směrem dolů:

“Hej, vy hoši tam dole, hoďte nám sem nějakej pořádnej death metal, ať si pan doktor může poslechnout!”

Populární skupina Nikdoonásvčeranicnevěděl otřásla domem od samých základů. Stěny zavibrovaly. Faust si zacpal uši. Kde se vzala tu se vzala Siebel, která vtrhla celá zděšená dovnitř dveřmi, když ale zjistila, že je zde hluk ještě větší, zase jimi proletěla zpátky. Zadeček se jí přitom vrtěl ještě víc než normálně, měl jsem na co koukat. Faust se pokusil překřičet ten randál.

“Nechte toho, nechte toho už, prosím vás! Vždyť to člověku trhá uši”

Feles lehce zatleskal rukama, death metal přestal jako když utne a dům se okamžitě naplnil nádhernou a s jemností provedenou houslovou hudbou. Faust si odkryl opatrně uši. Prohlásil:

“Tohle už je lepší. Co bylo to předtím?” Feles mu odpověděl.

“To vzešlo z jednoho z experimentů, které prováděli naši anti-zdravotní experti. Ti doporučují, aby se zvýšily náklady na tento druh zábavy, stejně tak jako na hlasitost hudebních projevů. Jsou přesvědčeni o tom, že bude výhodné dát se tímto směrem, takže vše se bude stávat hlasitějším a hlasitějším, až všichni lidé budou muset nosit naslouchátka. Teď se prý soustřeďují hlavně na výzkum laserových paprsků v souvislosti s epilepsií, podle všeho to také vypadá nadějně!”

Fausta ale zřejmě příliš nezajímaly laserové paprsky ani epilepsie. Houslová hudba ho ale přece jen naladila trochu pozitivněji. Spěchal jsem s tím toho využít a vytáhl jsem z kapsy již připravenou smlouvu na pergamenu. Podal jsem ji beze slova Faustovi. Ten si ji chvíli prohlížel.

“Tohle po mně chcete, abych vám podepsal?” Pergamen mi vrátil. “Nic nepodepisuji!”

Složil jsem opatrně pergamen a vložil jej zpátky do kapsy. Prohlásil jsem jakoby s nezájmem:

“Nevadí. Když nepodepíšete, podepíší jiní. Tucty jiných. Svět se jenom nikdy nic nedozví o doktoru Johannovi Faustovi, zato bude mít jiné modly k uctívání. Takového Michaela Jacksona. Nebo Madonnu. Nebo Edisona Rusty Stephensona.”

“Kdo je Edison Rusty Stephenson?” zeptal se se zájmem Feles.

“Nikdo. Zatím. Právě jsem si ho vymyslel. Můžeš ho využít pro svou příští hru, pokud budeš chtít¨. Rusty je Nikdo, který se stane Někým. Protože podepsal, to je vše. Má proto něco, co pan doktor tady nikdy mít nebude.”

“A co já nebudu mít, pane Mefisto?”

“Nesmrtelnost, pane doktore. To je vše. Buďto vás bude znát celý svět, nebo vás nebude znát nikdo, skončíte jako tuctový profesor teologie na jedné z německých univerzit. Za sto, dvě stě let, po vás zbude jen pár záznamů v kronice univerzity. Ty jednoho dne zničí požár, jaký dříve či později zasáhne všechny historické budovy … Pokud ovšem podepíšete…” Vytáhl jsem znovu pergamen.

 

 


Faust podepisuje smlouvu!









Faust si vzal pergamen znovu do ruky. Podal jsem mu plnící pero.

“Co je tohle”, chtěl vědět.

“To je pero.”

“K čemu to ale je?”

“Píše se s tím. Například: vaše jméno.”

“To snad nemyslíte vážně! S tímhle, že se dá psát? To ani nemáte pořádná brka?”

Feles se zasmál.

“Tohle je mnohem lepší než nějaké brko. Jen to zkuste. Zkuste sem napsat svoje jméno a uvidíte. Podpisy brkem se snadno rozmáznou.”

“Víte co? Nedělejte si ze mne legraci.” Spěchal jsem Fausta ujistit.

“Pane doktore, my si z vás žádnou legraci neděláme. Víme přece, že stačí jediný podpis a celý svět vám bude ležet u nohou.”

“Vážně? A kdepak máte kalamář?”

“Toho není zapotřebí. Uvnitř je náplň, tu dodává krevní banka.”

Na vteřinu či dvě to už vypadalo, že by Faust mohl podepsat. Tak snadné to s ním ale nebylo. Zamyslel se.

“Co když se to někdo nějak dozví. Potom přijdou pomluvy, stejně jako tomu bylo když mě nařkli ze zhýralosti v Kreuznachu…”

“No, jestliže naši asistenci nepotřebujete, potom se nedá nic dělat. Johann von Goethe by sice neměl o kom psát, jak ho ale znám, najde si někoho jiného. Třeba i Edisona Rusty Stephensona. Utrpení mladého Stephensona, to by také znělo docela dobře … Die Leiden des Jungen Stephenson … no a potom už by mohl přijít Faust. Co myslíš Felesi, nebyl by tohle krásný titul pro knihu: Faust. Der Tragödie erster Teil.

Faust zpozorněl.

“To jako má být ve dvou dílech?”

“Samozřejmě. Faust. Der Tragödie zweiter Teil by měla vyjít o něco později. Avšak, běda! Nebude o kom psát. Ledaže by titul zněl: Stephenson. Der Tragödie erster und zweiter Teil.”

“To by byl také náramný titul pro knihu, jen co je pravda”, souhlasil Feles. Nemohl jsem si odpustit:

“Pro takový název se budou beznadějně zamilovávat všichni vzdělaní mladí muži po celém světě. Padat budou na kolena, plánovat sebevraždy …”

“… a páchat je ve velkém …” Faust Felese zarazil.

“Počkejte ještě! Jste si jisti, že se o tom nikdo nedozví..?”

“Naprosto jisti. Jsme diskrétnost sama.”

“Víte, já bych to nedělal pro sebe. Udělal bych to ale pro veškeré lidstvo!”

S Felesem jsme si vyměnili pohledy. Ty říkaly: Je na čase vybalit tu naši nejtěžší artilerii. Chvíli jsem se hrabal v náprsní kapse, tak aby to Faust dobře viděl. Nakonec jsem vytáhl tablet, deseti palcový Samsung Gallaxy. Podal jsem jej Faustovi. Díval se na tento zázrak technologie raného 21 století se značnou dávkou podezíravosti. Obrátil černý tablet párkrát v ruce. Nakonec se zeptal.

“Co je tohle?”

“To by byl váš bonus. Pouze ale za předpokladu, že podepíšete dnešní noci, ještě před úsvitem.”

“K čemu to je? Nic moc to nevypadá…” Byla řada na Felesovi.

“Tohle je Tablet Exynos 5420 Octa-Core 1.9GHz, dotykový 10.1. Rozlišení 2560x1600, 3GB RAM interní paměť 32GB, microSD, WiFi ac, Bluetooth 4.0, GPS, 2x kamera 8MPx + 2MPx, funguje jako mobilní telefon, fotoaparát nebo čtečka. Je k dostání jen v těch nejlepších obchodech s elektronickým zbožím…”

“Tohle mi nic neříká. Co to dovede?” Dříve než Feles mohl přijít s další salvou technologických informací, vysvětlil jsem Faustovi raději já tak, aby tomu pokud možno porozuměl.

“Tahle věcička, pane doktore, sice nevypadá nijak zvlášť nápadně, když ji ale spustíte, nahradí vám veškeré zastaralé magické formule.”

“Ach tak! Znamená to, co si myslím? Že s pomocí této destičky se člověk může spojit s peklem, povězte mi, rozumím tomu správně?”

“Rozumíte tomu naprosto správně. Můžete se dokonce spojit s kterýmkoliv jiným člověkem na Zemi, pokud ovšem tento vlastní podobnou destičku.”

Povedlo se! Doktor Faust už zase obracel plochou černou destičku mezi prsty a zřejmě přemýšlel jak to asi funguje, kudy se lze dostat dovnitř. Feles viděl svou příležitost a vzal mu tablet jemně z ruky, aby mu mohl předvést schopnosti přístroje. Tohle jsem mu rád přenechal. Dotýkal se přitom tu obrazovky, tu jejích okrajů, rukou vycvičenou. Podával k tomu komentář.

“Když si budete přát komunikovat s někým z nás, pane doktore, nejprve tohle zařízení takhle zapnete. Potom prostě v tomto rámečku vyťukáte ďábelské číslo 666. To je to jediné číslo, které si potřebujete zapamatovat, 666, snadné k zapamatování, tady jej máme. Během několika vteřin, jak vidíte, se vám zjeví jedna z našich recepčních, které jsou vždy připraveny odpovídat na jakýkoliv venkovní hovor. Potom zmáčknete tento knoflík a můžete hned začít mluvit. Tak, zkuste si to.”

Předal tablet zpátky Faustovi. Ten hleděl na vteřinku na obrazovku, potom se mu oči zúžily, aby se hned nato rozšířily a hrozily tím, že mu vylezou z důlků.

“Óóó. Je tam takový miniaturní portrét mladé ženy… “

”To je právě jedna z těch našich recepčních. Myslím, že tahle se jmenuje Belinda.”

“A je živá, hýbe se! Vypadá, jakoby mi chtěla něco říci.”

“Když zmáčknete tenhle knoflík, tak ji i uslyšíte.”

“Jé, ta je hezká!”

“Jen počkejte, až uvidíte naši Markétu.”

“Markétu? To je ještě hezčí jméno.”

“To nic není. Děvče, kterému to jméno patří, je úplný výstavní kus! Chtěl byste ji také vidět?”

“Proč ne? S touhle krásnou hračičkou?”

“Jistě. Sečkejte jen malý okamžik, prosím, hned vám to zařídím.”

Feles vzal tablet Faustovi z ruky a cosi zmáčkl.

“Nazdar Belindo! Promiň, jestli tě budeme trochu otravovat, ale pan doktor tady, no víš, on je ze šestnáctého století, neumí s tímhle ještě moc dobře zacházet. Mohla bys nám teď pustit to promo … ne … to ne … jaképak porno zase, ty sprosťačko, řekl jsem promo! Propagační klip. Ten co pro nás udělala Meg van Dyke, tu ty znát nebudeš … No. Díky.”

Feles obrátil oči v sloup mým směrem, vrhl další pohled na obrazovku, potom se otočil k Faustovi a podal mu zase do ruky tablet.

“Tady ji máte, pane doktore. Čistě jen pro vás. Tenhle knoflík, prosím.”

Faust zmáčkl třesoucím se prstem něco na obrazovce tabletu, objevilo se mu zřejmě video, protože je začal sledovat úplně beze slova, jakoby oněměl. Feles mi po straně pošeptal.

“Teď už to podepíše.”

“Žádné strachy. Jen se něj podívej. Brada se mu chystá spadnout na podlahu.”

Sledovali jsme potom zpovzdálí, jak se Faustovi začíná objevovat pěna v koutcích úst. Zeptal jsem se potichu Felese, co je na tom videu. Měl jsem podezření na nějaké to soft porno, jak si to myslela i Belinda, Feles byl ale při natáčení a vyvrátil mi to.

“Tohle jsem Brigitě také navrhoval, nesouhlasila s tím. A je to ona, kdo má v těchto věcech zkušenosti! Prostě tam vykládá nějaké pohádky o tom, kdo ona je a tak podobně. Že je Američankou ruského původu, že se jmenuje Margarita Valerievna Dombračevskaja nebo tak nějak, zkráceně ale Meg van Dyke. No a kroutí přitom všelijak očima i čím jiným se ještě dá.”

“No, s tím že je Američanka jste se dobře strefili, všiml sis snad, jaký ta Amerika udělala předtím na Fausta dojem. Hollywood, facelifty a silikony, to s ním zamávalo. Ten žertík s Meg van Dyke mu snad nedojde, lesbičkám se přece v jeho době tak neříkalo.”

“Pokud by náš pan doktor vůbec měl potuchy o tom, že nějaké existují.”

“To všechno časem poznáme.”

“Pozor, myslím, že show se chýlí ke konci a rozhodující okamžik se blíží…”

Faust skutečně ukončil svůj jednostranný hovor a blížil se k nám, zatímco tablet si zastrkoval do kapsy kabátu. Bylo jasné, že učinil rozhodnutí.

“Co mám tedy podepsat?”

Podal jsem mu beze slova pergamen a plnící péro, ukázal jsem mu místo k podpisu. Podepsal jedním rozmachem a podal mi pergamen. Péro si chvilku prohlížel, opatrně se rozhlédl jestli se koukáme, předstírali jsme, že se díváme někam jinam, takže si jej také strčil do kapsy. Odkašlal si.

“Dobře. Očekávám, že mi teď budete k službám, pánové. Kdy mi sem přivedete tu vaši Margaretu?”

“Kdykoliv si budete přát, pane doktore. Felesi, co kdybys teď šel a zařídil příchod naší démonické Lilith?”

Feles se usmál, podal ruku Faustovi se slovy ‘Adié, pane doktore!’ Malinko si poodstoupil a zavolal směrem dolů:

‘Beam me down, Scottie!

S drobným pokynem rukou směrem Faustovým se rozplynul v dým. Ocitl jsem se sám s Faustem, v jehož tváři se zračilo očekávání. Doktor si poodešel ke stěně, na níž viselo dosti staré, ohmatané a poněkud oprýskané zrcadlo, v němž chvíli zkoumal odraz své tváře. Tušil jsem, co nyní přijde.

“Nerad bych vypadal jako přespříliš lačný, pane Mefisto, jak se to ale má s tím mým omládnutím? Zatím totiž žádné známky téhož v zrcadle nevidím. Slíbil jste ale, jak si vzpomínám, že svého ztraceného mládí znovu nabudu poté, kdy splním určité podmínky. Ty jsem přece svým podpisem splnil, či snad ne?”

“Jiste, pane doktore a děkuji vám, že mi to připomínáte. K omlazovacímu procesu přistoupíme okamžitě.”

Vyndal jsem z kapsy malou čtverhrannou krabičku s kulatým náhubkem, stlačil a odšrouboval jsem víčko. Vyklepal jsem do dlaně modrou pilulku ve tvaru zaobleného kosočtverce, tu jsem nabídl svému klientovi. Zíral na ni dosti nevěřícně.

“Tohle že má být elixír mládí? Představoval jsem si jej trochu jinak. Spíš jako tekutinu duhových barev. Tohle mi připadá tak nějak…”

Nebyl jsem nepřipraven. Při nedávno proběhnuvším školení perzonálu našeho oddělení pro styk s veřejností, jehož jsem se chtě nechtě musel zúčastnit, údělem nám bylo vyslechnout nudnou přednášku zabývající se sexem a jeho propagací. Viagra pochopitelně hrála jednu z předních rolí a zmíněny proto byly i reklamní slogany, některé z nichž jsem si zapamatoval. Což se mi nyní hodilo. Započal jsem s jejich přednesem a všiml jsem si, že s každým slovem které mi prošlo mezi rty, Faust se stával vzrušenějším a vzrušenějším…

 

“Modrá pilulka zajistí to, že skuteční muži nevyhynou!

Vezměte si jedinou modrou pilulku a připravte se na noc plnou dobrodružství!

S Viagrou naplňte mysl své partnerky vzrušením i uspokojením!

Dokonce ani ve zlatnictví nenajdete nic, co by působilo na ženy tak, jako Viagra!

Viagra vám naplní kalhoty neskonalou vervou!”

 

“Tohle jako mám sníst?” zeptal se Faust. “To co tady recitujete zní náramně pěkně, jak mám ale vědět, že můžu téhle pilulce důvěřovat?”

“Je naprosto spolehlivá, pane doktore. O tom vás ujišťuji.”

“Natolik, že si vezmete jednu sám také?”

Vyklepal jsem z krabičky jinou pilulku a vhodil jsem si ji do úst. Nikdy jsem sice žádnou neměl, nebylo k tomu sebemenšího důvodu a i kdyby se k něčemu schylovalo, my ďáblové žádné takovéto pomůcky nepotřebujeme. Proč ale neukázat nedůvěřivému doktorovi, že je to bezpečné. V což jsem alespoň doufal. Žádné pojednání o tom, jak může působit Viagra na organizmus ďábla jsem po ruce neměl. Faust učinil totéž, zda správně, tím si ještě nebyl tak docela jistý.

“A to, co jste prve říkal o tom, jaké to má účinky, to je pravda?”

“Ovšem, že je to pravda. Ty reklamní slogany to nepřehánějí, aspoň nijak zvlášť ne. No nic, pane doktore, vaše Markéta tu bude zanedlouho, mne snad nebudete zatím potřebovat, takže se s vámi prozatím rozloučím. Pokud byste si něco přál, víte co máte dělat. Prostě si vezmete ten tablet a vymačkáte 666, tři šestky. Na shledanou!”

Zopakoval jsem rutinu, kterou předtím předvedl Feles. Jakmile jsem se ocitl ve čtvrté dimenzi, pokusil jsem se vyndat si z úst aspoň zbytky té pilulky. Nebyl jsem si totiž ani trochu jistý tím, jak by mohla na mne působit. Bylo už celkem pozdě, podařilo se mi jen vyplivnout zbytečky jakési modré kaše, podstatná část pilulky už se ale nacházela v mých útrobách.

Feles už na mne čekal a viděl, co dělám.

“Myslíš, že je to tak neškodné?” zeptal jsem se ho. “Co jsem měl ale dělat, abych ho přesvědčil? I když já bych tomu moc nevěřil.”

“Já taky ne”, ujistil mne. “No nic, uvidíme. Dívej se na to tak, že jsi se pro jednou stal ty tou laboratorní krysou!”





Siebel se Meg líbí!









Nikdy bych si nebyla myslela, že dělat služku našemu panu doktorovi se bude nějak zvlášť vymykat všednosti, jakou by osoba mého nízkého postavení mohla v denním životě očekávat. Až doposud jsem se nijak špatně neměla. Můj zaměstnavatel dovede sice být náročný, někdy trochu náladový, tu a tam mi dokáže lézt i značně na nervy s některými svými zvyky. Většinou se s ním ale dá vyjít. 

Záhy jsem přišla na to, kdy se mám okolo něho točit a kdy je lépe se mu vyhýbat. Celkově ale vedl po tu dobu co u něho sloužím dosti ustálený způsob života. Většinu času strávil čtením svých četných knih, občas si čmáral nějaká astrologické schémata či co, občas sem za ním do domu někdo přišel se v tomto směru poradit. Nevím, kolik si Herr Doktor započítával za takováto poradenství, ale nebylo toho asi málo. Lidé, kteří za ním chodili, patřili totiž rozhodně do těch vyšších vrstev společnosti. Někdy si sbalil několik svých knih a různých pergamenů a šel někoho navštívit, hádala jsem, že asi to musel být někdo opravdu vysokého postavení, který si mého pána mohl prostě k sobě nakomandovat. To se mi potvrdilo, když jednou měl těch knih a jiných věcí tolik, že mě potřeboval k tomu, abych mu to pomohla nést. Vláčela jsem se toho rána s plným vakem knih a šli jsme na druhou stranu řeky, do paláce kde přebýval jakýsi církevní hodnostář. Snad arcibiskup, či dokonce kardinál? To už jsem nezjistila, protože dovnitř mě nepustili. Tiskoviny si ode mne převzal jakýsi sluha a mne poslali domů. Herr Doktor tam potom zůstal dlouho do noci; přišel ale dobře naladěný, asi mu ten sluha boží dobře zaplatil!

Ty páně doktorovy knihy i rukopisy mě od první chvíle fascinovaly. Kdykoliv se mi naskytla příležitost, prohlížela jsem si je. Ne, že bych jim příliš rozuměla, zpočátku skoro vůbec ne, k tomu bych musela umět hebrejsky. V sirotčinci ty z nás, kteří jsme o to stáli, učili číst a psát ─ ne že by se v tom směru přetrhli, základů němčiny a dokonce i latiny se mi ale takto dostalo a zbytek už byl na mně. Už tehdy jsem se snažila přečíst všechno co mi padlo do rukou a i tady se nacházely nějaké ty německé knihy, které jsem si samozřejmě pročetla ze všeho nejdřív. Těm jsem rozuměla poměrně dost a trochu i těm latinským. O tom, co se asi nacházelo v těch ostatních knihách, jsem získala aspoň jakýs-takýs přehled. Doktor Faust si totiž německy dělal výpisky a to zřejmě ze všeho, co si přečetl v jiných jazycích. Když jsem se nad tím zamýšlela, pochopila jsem brzy proč to dělal. Přednášel přece svým žákům na univerzitě německy, takže si asi dělal jasno o tom, co autor té které knihy zamýšlí a to tak, aby to mohl při svých přednáškách aspoň shrnout. Následkem toho se v několika jeho zápisnících vyskytovaly synopse (tohle slovo jsem si vyhledala ve slovníku, který v knihovně také byl) knih, které můj chlebodárce, nejspíš dosti pracně, přelouskal v originále! Pro mne to ovšem znamenalo náramný zisk. Aniž by dobrý doktor něco tušil, já jsem se za jeho zády už skoro po dva roky vzdělávala v tajných vědách!

Pochopitelně, že jsem si musela dávat pozor, abych se před ním neprozradila. Věděla jsem ale už několik dní předtím než se to stalo, nejspíš ještě dřív než to věděl Herr Doktor sám, že se pokusí o to vyvolat nějakou bytost z té druhé strany. Prostě k tomu směřoval. Když se nám sem potom vnutil ten černý pudl, tušila jsem hned, že za tím stojí něco krajně podezřelého. Přitom mi byl ten pejsek sympatický a když se z něho nakonec vyklubal ten Mefisto, byl mi snad ještě sympatičtější. Nic naplat, není to žádný ošklivec, dokonce bych řekla, že je náramný fešák. Černé vlasy, osmahlá pleť, to by se při jeho původu dalo očekávat, pěkně vzrostlý, to také, že ale nemá nikde žádné kopyto ani žádný ocas, to jsem opravdu ocenila. Také toho, že si mne hned všiml. Co mě ale nejvíc překvapilo bylo, že mě to nijak nevadí. Dokonce naopak! Tady si budu muset dát pozor. Protože něco takového jsem v plánu neměla. No, uvidíme jak se věci vyvinou…

Zatím tu máme jiný problém. Má se dostavit jakási Markéta, kterou mu ti dva čerti slíbili a na niž se Herr Doktor zřejmě těší. Bylo by to poprvé co bych ho viděla v dámské společnosti, kromě pár příležitostí kdy si sem za ním s doprovodem přišly nějaké ty klientky kvůli svým horoskopům. To ale šlo všechno vždycky striktně po obchodních liniích. Tentokrát to vypadá, že by tomu mohlo být jinak. Nijak se tomu do cesty stavět nehodlám, jak bych také mohla, nadšená tím ale nijak nejsem. Přece jenom to je velká neznámá a jak spolu budeme vycházet, to se teprve pozná.

Myslím, že už ji tady máme! Ve vedlejším pokoji slyším ozývat se nějaké štrachání a tam odtud také vyšel Mefisto, poté kdy jsem ho tam, ještě jako pudla, dala spát. Řekla bych, že tam ti čerti mají nějakou převlékárnu, či co. Půjdu se tam raději podívat. Můj pán se k ničemu takovému nemá, nejspíš si ani ještě nevšiml, že se něco děje, nakrucuje pořád ten svůj obličej před zrcadlem. Mefisto mu řekl, že omládne, zatím jsem si nevšimla, že by byl nějak mladší. Možná, že si to tak ale představuje, taková sugesce by mohla udělat divy. Jsem moc zvědavá na to, jak asi bude vypadat tahle čertice, půjdu otevřít ty dveře. Jako bych to nebyla tušila! Stojí tam, v jedné ruce má takového něco malého, podle toho jak se do toho pitvoří bych řekla, že je to nějaké zrcátko a v druhé ruce drží nějakou takovou tyčinku, s níž si, jak se zdá, maluje rty. Tohle je tedy typicky ženské, jinak ale na ženskou nijak zvlášť nevypadá. Má na sobě kalhoty, tak tohle by mě nikdy nenapadlo, že by mohla ženská, i když čertice, nosit, je tomu ale tak! Kalhoty. Tedy takové náramně přilnavé, které zdůrazňují její postavu, barvu mají tmavomodrou. Proto také mohu říci, že je to opravdu ženská, protože všechno je na ní přilnavé; kdyby na sobě neměla vůbec nic, pořád by bylo jasné, že to ženská je a ne jen tak ledajaká. Vzrostlá. Krev a mlíko, jak se říká. Až na to, že když se řekne něco takového, tak se to jen tak nějak lehce tuší. Tahle Markéta má jistě tam někde v žilách (pokud je čertice mají) ukrytou nějakou krev, ale to mlíko je nápadnější. Ono se tam vzdouvá a ty špičaté bradavky těsně pod tenkou látkou toho, co má na sobě na vrchní části těla nad těmi kalhotami, ty se prostě dožadují pozornosti. Kdybych byla mužským, tak by mě to asi dráždilo k nepříčetnosti, i takhle mě to dráždí..!

Povídám: “Ehm.”

Otočila se, všimla si mne. Na vteřinu vypadala trošku rozpačitě, asi proto, že jsem ji přistihla při tom jak si upravovala obličej. Tvář se jí ale hned rozjasnila. Šla ke mně, podala mi ruku.

“Já jsem Markéta. Meg.

“Těší mě, Siebel.”

Podívala se na mne dlouze a já jsem věděla, že mě má prokouknutou. Že si budeme navzájem vyhovovat, že si nebudeme v ničem konkurovat. Tohle je u dvou ženských, pokud mají spolu vycházet, to nejdůležitější. Napadlo mě totiž už, jestli není náhodou ten černý fešák Mefisto, zadaný. Ne, že bych o něho nějak moc stála, to ne, přece jen ale, když se kolem vyskytuje mužský a když není ani trochu ošklivý, přece jenom to aspoň trošilinku člověka potěší, když ví, že zadaný není. A tohle a spoustu jiných věcí, jsem vyčetla z toho jediného pohledu, který jsme si s Meg vyměnily. Zatím mi jen pošeptala do ucha:

“Teď se budu muset chvíli zabývat tím tvým bossem, potom si ale spolu popovídáme, jasné?”

“Jasné,” řekla jsem a už jsem se na ten rozhovor začala těšit. Meg mi prostě učarovala. Nevím čím, chovala se ke mně jako rovný k rovnému, hned mi začala tykat. Věděla jsem, že očekává, že já jí také budu tykat, i když věkově byl mezi námi podstatný rozdíl. Jenom ale věkově. Myslím si ale, že s tím budu mít po nějaký čas problém.






Margarita Valerijevna Dimitrova









Copak byste řekli, že mi ti dva pekelníci doručili? Ženskou v kalhotách, to je co! Zpočátku mě to šokovalo, to musím přiznat. Brzy mi ale začalo docházet, jak ďábelsky to měli ti dva namyšlené! Kdyby mi byli poslali Markétu v nějakém cestovním úboru či něčem takovém, to je co bych byl dostal ─ ženskou v cestovním úboru. Cestovní úbory nejsou právě sexuálně nejvzrušivější. Všímáte si, jak se začínám vzdělávat, zejména pokud jde o ty výrazy, které mají co dělat s tou oblastí lidských činností týkajících se reprodukce? Zdá se, že v tom jedenadvacátém století o němž se oni tak často zmiňují, musí mít nějaký obzvláštní význam! Ujalo se to ale už trochu i tady. Až donedávna člověk slyšel hlavně jen nějaké ty trubadúry zabývat se tímto námětem, začíná se to chytat ale víc a víc. Vidím to na těch svých studentech, ti se poslední dobou skoro o ničem jiném mezi sebou nebaví, než o ženských. Takže, už bylo na čase, abych dohnal to, co jsem v tomto směru zameškal. No, od toho tu teď mám Markétu, která tedy dokáže vypadat jako ženská. I když nosí kalhoty. Má ale pravdu, to v čem ty ženské dnes chodí po tom našem Heidelbergu, patřičně neukazuje jejich přednosti. Ty lze na Markétě ocenit a to po jednom jediném pohledu!

Ona ale Markétou být nechce a dokonce ani Margaretou. Prý jí mám říkat Meg. Meg van Dyke. Tak se mi představila a trochu se přitom uchichtla. Také jsem se jí představil, i když, jak se ukázalo, nebylo toho zapotřebí. Věděla kdo jsem. Že prý se o mně v 21. století učí děti ve škole! A co se o mně učí, chtěl jsem vědět. Prý hlavně to, že o mně jakýsi Goethe napsal jakousi hru, která se ale v žádných divadlech nehraje, protože byla určena jen ke čtení. To mi připadlo uhozené. Hraje se ale prý jakási opera což, jak Meg tvrdí, je jako divadelní hra, jenže při ní účinkují zpěváci, kteří zpívají a hrají. Nebo také herci, kteří umějí zpívat, to prý je celkem jedno. O čem ale ta opera vlastně je? Že prý o tom, jak podepíši smlouvu s ďáblem a jaké z toho budu mít výhody. Když jsem se z ní pokoušel dostat nějaké detaily, zavedla řeč na jiné věci. Jak prý by se na ni dívalo obyvatelstvo Heidelbergu, kdyby vešlo ve známost, že je tu návštěvou z 21. století? Toho se chytila Siebel.

“Asi by vás upálili jako čarodějnici.”

Zhrozil jsem se. Takovéhle věci se přece návštěvníkům neříkají. Meg to ale zřejmě pobavilo, protože chtěla vědět, jak by celý ten proces vypadal. Siebel se zastavit nenechala, i když musela vidět, jak se mračím.

“Nejdřív by vás musel pochopitelně někdo udat. Já bych to neudělala a Herr Doktor určitě také ne, i když za něho mluvit nemohu. Dejme ale tomu, že vás někdo udal, takže si sem pro vás přišli. Nejprve by na vás čekala zkouška vodou. To by vás dali do takové železné klece a asi na pět minut by vás v té kleci spustili do vody. Když by vás potom vytáhli a vy jste byla mrtvá, tak by vás prohlásil soudce za nevinnou a byla byste potom pohřbena jako správná křesťanka. Pokud byste zkoušku vodou přežila, bylo by to důkazem, že tou čarodějnicí jste. Takže by na vás začali vymáhat přiznání. Kvůli tomu by vás možná přivázali na skřipec, trochu vás natáhli a přitom pálili buď žhavým železem nebo pochodní. Také by mohli na vás užít španělskou botu, to podle toho, jaká by byla katova specialita a také jaké nástroje by se právě nacházely v jeho mučírně. Ty by v každém případě na vás užívali, dokud byste se nepřiznala. Teprve potom, když se takhle dopracovali k vašemu plnému přiznání, potom by vás upálili na hranici.”

Netušil jsem, že by ta moje děvečka byla takhle výřečná. Meg to zřejmě také ocenila, když předstírala hrůzu při jejím projevu. Chystal jsem se do toho vložit, Siebel se ale nenechala jen tak zastavit.

“Nebojte se, ještě jsem neskončila. Tak zle by to s vámi nedopadlo. Znám se s někým, kdo zná pomocníka našeho zdejšího kata a ten by se za vás určitě přimluvil. Něco by nás to stálo, ale Herr Doktor by jistě rád pár dukátů dal a koupil si tím spokojenost mysli.”

Opět se mi nezdařilo se prosadit, protože Meg se ihned zeptala s jistými pochybnostmi v hlase Siebel, jestli by jí to zachránilo život.

“No, to asi ne”, mínila Siebel, “ale kat by vás třeba mohl uškrtit dřív, než byste začala hořet. Oni tohle někdy dělávají, zejména když upalovaná je žena.”
“Rovnost pohlaví v tomhle případě neplatí? No aspoň v tom jsou tu pro tuto osobu nějaké výhody!”
“Ale, jak říkám, žádné strachy, ani jeden z nás by vás jako čarodějnici stejně neudal.”
Abych se přiznal, začínal jsem o tom už i uvažovat. Že bych udal Siebel, tedy. Tahle Meg se mi náramně líbila. Měla v sobě něco, co v ženách které kolem sebe denně vidím, nenaleznete. Teď uhodila na Siebel.
“Ve dva nejste přece manželé, či snad ano?”
“Jak vás tohle napadlo?”
“Ani de-facto?”
“Co tohle znamená?”
“No, jako žít spolu jako manželé, aniž byste byli oddáni.”
“Proboha, kdepak! To by přece byl hřích, či ne? Já jsem tady jenom služkou.”
“Platí ti aspoň trochu slušně?”
“Mám tu, co potřebuji…”
“Aha, tak tě určitě vykořisťuje. My dvě si o tomhle budeme muset promluvit, zdá se mi, že potřebuješ nějaké to poučení o svých právech. Pověz, kdepak bychom si my dvě mohly spolu promluvit?”
“Kde, já nevím. Třeba v kuchyni…”
“To je právě kam nejraději chodím, když jsem někde pozvaná na party. V kuchyni se vždycky nacházejí ti nejlepší debatéři. Můžeš nám udělat kafe…”
“Kafe? Co to je?”
“Promiň zapomněla jsem ,že tahle vaše doba ještě kafe nezná. Že to sem přijde z Ameriky teprve za nějaký čas.”
“Z Ameriky? Kdo to je?”

Tohle jsem věděl a konečně se mi tak naskytla příležitost vmísit se do rozhovoru. Cítil jsem se tak trochu ponechaný stranou.

“Amerika, to je místo za mořem, které objevili ti pacholci Španělé a kde se dávají facelifty a silikony.”
“K čemu jsou silikony?”
“To docela přesně nevím, mám ale pocit, že ty nic takového nepotřebuješ.”
“Já ti to později vysvětlím,” dodala rychle Meg. “Až budeme spolu sedět v kuchyni. Hádám, že čaj asi také znát nebudete. Nevadí, uděláš nám něco, co vy pijete, když potřebujete trošku podpořit tu mozkovou  šedou hmotu.”
“Šedou hmotu?”
“Nevadí. Jaké nápoje konzumujete, když při malých společenských událostech hodláte vést inteligentní a plodnou debatu? Co přitom pijete?”
“Co pijeme? Aha, vy musíte mít po té cestě žízeň. Pojďme do kuchyně, ohřeju vám trochu kozího mléka.”

Odkráčely spolu do kuchyně, držíce se v podpaží jako dvě nejlepší přítelkyně. Mne přitom nechali  v knihovně, nehodného jediného pohledu.
 

K Třetí části

Copyright © Voyen Koreis 2015