Díl První

 

V němž se Faust pokusí volat do Pekla. Všichni konzultanti jsou ale zaneprázdněni.

O tom, jak působí Viagra na ďábly.

Mefisto se pokouší namluvit si Siebel.

Jakou mocí vládne poezie!

Meg a Siebel mají kávový dýchánek.

Feles představuje anglického butlera.

Mefisto, který je příliš vystresovaný, se rozhodl, že půjde hrát golf.

Faust není spokojený s obsluhou, stěžuje si pekelným zákaznickým službám.

Kam se asi dovolá?





Faust telefonuje do Pekla






Už je tomu týden co se nám sem nastěhovala Meg. Sedím na lavičce v zahradě a přemýšlím. Všechno se to má tak nějak jinak, než jak jsem si to představoval. Svět se mi smrskl do velikosti té boule, která tu bývala předtím než mi Mefisto dal tu Viagru, či jak tomu říkal. Očekával jsem, že podle jeho slov “naplním mysl své partnerky vzrušením i uspokojením!” Nic takového se nestalo. Kalhoty jsem sice měl “naplněné neskonalou vervou”, nikam to ale až doposud nevedlo. Mysl Meg se zdála být naplněna jen Siebel, hned od prvního dne. Ten jejich první rozhovor v kuchyni se natáhl až přes půlnoc. Kdoví, kolik kozího mléka přitom vypily…

Kdyby ale zůstalo jen při tomhle rozhovoru. Mysl Meg nadále plní Siebel a natolik, že spolu vedou další a další podobné rozhovory. Nemám potuchy o čem se spolu baví, ani jestli pořád ještě pijí jen kozí mléko. Siebel se sice stará o mé základní potřeby, to je ale všechno. Meg spí v její posteli, pokud vím, kde spí Siebel nevím. Snad na podlaze. Nebo také v posteli. To přece ale nejde, dvě ženské v jedné posteli, či ano?

“Tohle je přece úplné peklo!” říkám si a to mi něco připomnělo. Od čeho mám tenhle … jak tomu říkal Feles když mi to dával … tablet? Meg se bavit se mnou bavit nehodlá, nevím, třeba si jí mám nejdřív získávat, že na tohle ona hraje. Ach tyhle ženské! Na druhou stranu, na smlouvě kterou jsem podepsal jasně stojí, že mi po třicet let budou plněna veškerá přání. A já si přeji mít Meg. Takže mohu prostě a jednoduše zavolat Peklo a říci jim, aby jí to nařídili! Být mi po vůli. Vždyť od toho tu Meg přece je a od toho jsou tu oni, aby splnili veškerá má přání. Jenže, když tohle ona udělá jen proto, že se jí to nařídí, bude to ta samá věc? Je to těžké rozhodování!

Vytáhl jsem nakonec přece jen tu věc z kapsy. Pokoušel jsem se vzpomenout si na to, co mi o tom Feles říkal, že musím vyťukat ďáblovo telefonní číslo. To je, jak dobře vím, 666. Na tomhle přece nemohu nic pokazit. Hrál jsem si s tou věcičkou chvíli, až se mi podařilo otevřít kryt pod nímž se nacházela plocha, která se v té chvíli rozsvítila. Našel jsem číslo šest a zmáčkl jej třikrát, následkem čehož se na té osvícené ploše objevilo kýžené číslo 666. Feles říkal, že potom musím zmáčknout hlavní knoflík, což jsem také udělal. Dal jsem si celou věc k uchu, tak jak jsem ho viděl to dělat. Chvilinku se nic nedělo, potom se ozvalo jakési hrknutí. Trochu jsem se lekl, odtáhl jsem ten přístroj od ucha a zadíval se ne něj. Na obrazovce byla opět ženská tvář, překrásná! Její hlas zněl ale poněkud nepřirozeně, když odříkával, tak trochu strojeně:

“Peklo, společnost s ručením omezeným. U nás je vždy náš zákazník středem veškeré pozornosti, jeho spokojenost je pro nás tím nejdůležitějším. Snažíme se také neustále o to, aby čekací doba byla co nejkratší. Žel Lucifer, právě v této chvíli jsou všichni naši konzultanti zaneprázdněni. Jakmile se některý z nich uvolní, ihned vám bude k službám. Můžete proto buď vyčkat nebo položit a zavolat znovu o něco později náš bezplatný zákaznický servis, který je vám k dispozici od pondělku do soboty mezi 8 a 20 hodinou.”

Co tohle znamená, říkal jsem si, z míry poněkud vyvedený. Potom mi ale do ucha zazněla hudba. Taková, jakou jsem nikdy předtím neslyšel, nikoliv ale nepříjemná. Jsem zvyklý spíš na loutny, které občas slyšíme hrát při různých příležitostech na univerzitě. Tu a tam i hospodách… Konzultanti, že ti prý jsou zaneprázdněni, co má tohle znamenat? Nebo, copak asi je společnost s ručením omezeným. Tomu tedy opravdu nerozumím … žel Lucifer.

Hudba se ztlumila, ozval se znovu dívčí hlas. Že prý mi děkují za trpělivost a že už to nebude dlouho trvat. Nebo tak nějak. A zase muzika. A znovu hlas, tentokráte mužský: Náš zákazník, náš pán. Prosíme, vyberte si z následujících možností. Pokud máte zájem o některý z našich termínovaných plánů, zmáčkněte číslo jedna. Pokud si přejete… zmáčkněte číslo dvě… a tak to šlo asi minutu. Nic jsem nemačkal, byl jsem z toho poněkud oněmělý. Potom mě napadlo jméno té krásné dívenky, s níž jsem mluvil předtím. Belinda. Řekl jsem té věci: Haló, haló, je tam Belinda? Mohl bych mluvit s Belindou? Mezitím se vrátila hudba. Tedy, hudba to nebyla, tohle spíš znělo jakoby někdo tahal kočku za ocas. V přístroji to cvaklo, jakoby se něco dělo, zopakoval jsem jestli mohu mluvit s Belindou. Ozval se dívčí hlas, prohlásil, že hovořím s Amandou. Budiž, zněla aspoň ochotně. Vysvětlil jsem jí kdo jsem a zeptal jsem se, jestli mohu mluvit s panem Mefistem. Ano, s panem Mefistem.

“Ano pane doktore,” ozvalo se odkudsi.
“To je pan Mefisto?” Stále jsem hovořil do toho přístroje a chvilku to trvalo než mi došlo, že dotyčný stojí vedle mne.

Ukázal mi jak mám vypnout to ďábelské zařízení, které mi už začínalo jít silně na nervy.

“Jak jste se sem dostal tak rychle? Vlastně, tak moc rychlé to zase nebylo, když uvážíme ten čas strávený tím spojit se s tím vaším Peklem…”
“Omlouvám se hluboce, pane doktore. Naši zákazníci z pozdější doby jsou už na tohle zvyklí. Pokrok sebou také přináší občasné nepříjemnosti.”
“No, nepříjemné bylo hovořit s tím chlápkem co všechno odříkával takovým tím monotónním hlasem. Pořád jen opakoval, že mám zmáčknout ten a ten knoflík a nedal se nijak odbýt!”
“No, nakonec jste se ke mně dostal a máte nyní veškerou mou pozornost, pane doktore. Jaký máte problém?”
“Je to otázka satisfakce, pane Mefisto. A také tu jde o morální zodpovědnost. Poslali jste mi sem Meg a…”
“A Meg vám působí problémy.”
“Ani tak ne Meg, řekl bych. Spíš tu jde o Siebel. Ta je definitivně tím hlavním problémem. Připadá mi to tak, že její přítomnost tak nějak Meg rozptyluje, že Siebel odvádí její pozornost.”
“To se přece ale stává, že některé ženy bývají přitahovány k jiným ženám. Toho jste si ještě nevšiml?”
“Po pravdě řečeno, ne. Vždycky jsem si myslel, že ženy přirozeně tíhnou k mužům.”
“Ne vždycky. Už ve starém Řecku…”
“… míníte tu legendu o Sapfó? O té jsem něco slyšel, nebral jsem to ale nikdy příliš vážně.
“Asi byste měl. To co se dělo na ostrově Lesbos nějakých šest století předtím než se narodil ten člověk co podle něho určujete letopočet, se děje i nyní a bude se dít v Německu i za pět set let. O tom už bylo napsáni knih!”
“Žádnou takovou jsem nečetl!”
“No, někdy se musí číst tak trochu mezi řádky, to uznávám. Také záleží na tom, kdo to napíše, jestli muž nebo žena…”

Skočil jsem mu do řeči.

“Žena, říkáte? Copak ženy také píší knihy?”
“Samozřejmě, dokonce častěji než muži.”

Jen jsem nad tím kroutil hlavou, nezdálo se mi to nějak. Potom jsem se na něho obrátil:

“Vezměte si ji do Pekla, moc vás prosím!”
“Meg?”
“Ne, Siebel! Když nebude Meg pořád Siebel rozptylovaná, bude určitě mít víc času pro mne. O další už se postarám.”
“Vždyť tím už jsme se přece zabývali, pane doktore. Dopodrobna. Siebel nemá žádné hříchy, do Pekla jít nemůže. Nejsou tu žádné důkazy.”
“Potřebujete důkazy? Tak si je vytvořte! Poraďte se o tom s tím svým společníkem. Jste přece dva schopní ďáblové, podstrčit nějaké ty falešné důkazy by pro vás neměl být žádný problém!”
“Až na to, že by něčím takovým mohla utrpět naše pověst.”
“Počkejte. To míníte tak, že by vám ďáblům mohlo nějak záležet na vaší pověsti?
“Ovšem že nám na ní záleží! Spokojenost našich zákazníků závisí na tom, jak si vedeme při plnění našich úkolů.”
“Tak vidíte.”



  O ďáblech a Viagře



Neviděl jsem sice nic, i když naše debata pokračovala v tomto duchu po nějaký čas. Nakonec jsem ujistil našeho zákazníka, že uděláme vše v našich silách, abychom zajistili jeho spokojenost. Myslel jsem si ale svoje. Nejsme tu proto, abychom se zavděčili Faustovi, ať už si tentýž myslí cokoliv. Jde nám hlavně o to, nějak se zbavit toho celého případu. Napadlo mě přitom: o co jde vlastně mně? Po pravdě řečeno, jde mi momentálně hlavně o Siebel. Takže to, že se budeme nyní s Felesem dohadovat o tom, jak přimět tuto dívčinu k tomu, aby zhřešila, mi ani trochu nevadilo. Zejména, kdyby to šlo nějak zařídit, aby zhřešila se mnou!

To, že jsem si vzal tu Viagru, abych byl Faustovi příkladem, bylo asi chybou. Či snad ne? To se ještě ukáže! Učinil jsem tak ale bez rozmýšlení a teď, jak se zdá, to má nějaké následky. Mezitím už jsem si zjistil to, co jsem měl udělat už dávno a sice ověřil jsem si, že Viagra musí na nás ďábly mít podstatně jiné účinky než na obyčejné smrtelníky, jakým je doktor Faust. Žádné věděcké studie sice neexistují, platí tu ale to, co nám říká zdravý selský rozum. Tohle ovšem míním obrazně, protože mezi námi ďábly se žádní sedláci nevyskytují. Zmíněné pilulky byly vynalezeny pro lidi, aby se s jejich pomocí zvýšila schopnost organizmu zastávat určité funkce v dobách, kdy už v něm buď následkem pokročilého věku či z jiných důvodů, dochází k celkového oslabení organizmu a s tím i k určité ochablosti sexuálních orgánů. V podstatě jde jen o to, přimět mužský pohlavní úd k tomu, aby dosáhl erekce. My ďáblové nicméně podobnou asistenci nepotřebujeme. Především: my nestárneme! Pokud se nacházíme ve hmotném těle, potom veškeré naše orgány fungují na sto procent a to ze dne na den, z roku na rok. Ty níže umístěné orgány, jakým je právě ten o něž je zde řeč, potom zejména. Ďábel je kdykoliv připraven k pohlavnímu styku, ať už kdekoliv, kdykoliv a za jakýchkoliv okolností. Takže žádnou Viagru nepotřebuje. Co se ale stane, když si přesto nějakou tu pilulku vezme? Na jeho pohlavní orgány to vliv mít nemůže, takže se to nutně musí obrazit jinde. Zkrátka a dobře, vrazí se mu to do ocasu!

Známý psycholog Rararbotrusiel Hameltesipion nám to již pověděl při své přednášce, když se zmínil o mystické hadí síle Cundalahini. Ta, podle tohoto starého vědce, se normálně nachází stočená do klubíčka na spodku naší páteře a to ve stavu naprosté netečnosti. Pouze když je z tohoto stavu vyrušena, probuzena, k čemuž většinou dochází následkem stimulace sexuálního druhu, přemístí se do ďáblova ocasu. Jenže, díky Brigitině intervenci já už ocas nemám; stal se z něho Feles. Poté kdy jsem neuváženě požil pilulku Viagry, následnou chemickou reakcí čerstvě probuzená hadí síla se tudíž do ocasu hnát nemohla. Někam ale jít musela, takže se hnala nahoru, podle páteře až do mozku. Co tam vyvedla, to už mi začínalo být jasné. Rararbotrusiel Hameltesipion by jistě před svými kolegy dokázal vysvětlit tento problém vědecky a mnohem přesněji než to umím já, snad vám ale bude stačit vysvětlení laika jakým jsem já. Já mohu jen říci to, čemu by asi nerozuměl on, že mi od té doby jde náramně básnění!

V anglickém jazyce, jehož jsme my ďáblové nuceni užívat stále víc a víc následkem toho, že ze světa se stal jeden veliký počítač, existuje výraz “falling in love”, jímž se vyjadřuje to, že někdo se zamiluje. Doslova přeloženo by to znamenalo “spadnutí do lásky”, což je asi výmluvnější než jak tomu bývá v jiných jazycích. Když se takováto šťastná (či naopak nešťastná) lidská bytost zamiluje, jedná se ve skutečnosti opravdu o “pád”. Jemnohmotná tvořivá energie, která je tím rozhodujícím faktorem a která se nachází v té nejvyšší poloze v lidském mozku, se z vlastního rozhodnutí, či možná z pouhého pohnutí mysli, zřítí dolů, do nižších částí organizmu. Tam, podle okolností, způsobí buď ztopoření pyje či lubrikaci vagíny. V mém případě ale nešlo o pád; naopak, šlo o vzestup, přičemž důraz kladu na to, že místo toho aby mě přepadaly myšlenky obscénní, chlípnické, jak by se dalo zejména u ďábla očekávat, stal jsem se romantičtějším, idealističtějším, zasněnějším, dalo by se nejspíš i říci, naivnějším. Přesně tak, jak se to mívá s lidskými panici či pannami, kteří když ”spadnou do lásky” ve skutečnosti povolí svým nejjemnějším myšlenkám a citům sestoupit o stupeň či dva níže a nechat sebou mávat v kolotoči rozbouřených vášní. Což se ovšem stává leckterým lidem, nikoliv ale ďáblům.

Pokud jde o mé ďábelství, jen se mi tímto potvrdilo, o čem jsem už dávno měl podezření, že totiž nejsem ďáblem normálním, že jsem v mnoha směrech úchylným. Což se až doposud projevovalo hlavně oněmi tendencemi, které ze mne činí básníka, mohu-li se takto nazývat. Ďáblové normálně neprojevují žádné sklony k psaní básní, či vůbec k jakékoliv tvořivé činnosti, pokud ovšem té není zapotřebí ke spřádání intrik a podobných věcí, které z nich činí to, čím jsou. Mohou proto projevit zájem o umění; ten ale bude vždy jen povrchní, v nejlepším případě snobský, jak jsme tomu už byli svědky v případech některých členů vyšších vrstev ďábelské společnosti. Můj případ je jiný. Tím, že jsem bizarním způsobem přišel o ocas, se mohlo stát, že semeno které dřímalo v onom hadím stvoření stočeném do klubíčka u spodku mé páteře, se mohlo rozvinout. Ne nadarmo se v oné knize, kterou velká část lidstva považuje za svatou, nachází ta pasáž, v níž se had stává hlavním pokušitelem. A na koho se ale nejprve obrátí s tím svým pokoušením? Na osobu ženského pohlaví. Má tomu snad tak být i v mém případě?

Tyto a podobné myšlenky mi táhly hlavou. Začínalo mi být jasné, že budu muset do těchto záležitostí zasvětit Felese. Za pomoci jeho racionálního způsobu myšlení snad společně nějak vyřešíme, co vlastně mám dělat. Jakmile jsem jen pomyslel na svého společníka, stál tentýž vedle mne!

“Jak to, že ses sem dostal takhle rychle? Myslel jsem, že ti Potulní Ostnatí Snílkové v té tvé hře tě plně zaměstnávají.”

“Už ne tak moc. Přišel jsem na to, že zaměstnám Toxické Frajery z planety Alfa Eridani Theta a ti už si s nimi poradí. Zaženou je na planetu Torehio Kappa a…”

“Kde jsi zase sebral ty Toxické Frajery z …

“… z planety Alfa Eridani Theta. To je takové silně vyspělá rasa filosofů s velice dobře organizovanou armádou.”

“Takže říkáš, že by měli mít navrch těch Ostnatých Snílků?”

“Docela určitě. Ti jsou sice náramně početní a mají navíc obrněná těla, jenže biologicky by spíš měli mít tendence k tomu zabývat se obchodováním. Jsou vlastně dost nepovedeným výsledkem pokusů o vyšlechtění rasy Nebojácných Mrchožroutů a Schizoidních Mikrotitanů z Antaresu…”

Feles pokračoval v tomto duchu ještě chvíli a byl by pokračoval i dál, kdybych ho nakonec velice opatrně a s užitím vyspělé diplomacie nezastavil. Mám ale vyzkoušeno, že když takto předstírám zájem o jeho počítačové výtvory ─ nevytvářel ta jména ani charakteristické rysy oněch ras mimozemšťanů on sám, ale velice sofistikovaný počítačový program ─ bývá potom natolik na měkko, že je ochoten se bavit i o mých problémech. Vysvětlil jsem mu, že Faust po nás žádá, abychom ho zbavili přítomnosti Siebel. Že by nejraději byl, kdybychom si ji odnesli do Pekla.

“Nemáme k tomu žádné podklady,” prohlásil Feles kategoricky.

“Pravda, on ale tvrdí, že prý bychom mohli nějaké ty důkazy vytvořit. Od toho, že prý jsme ďáblové. Má sice tak trochu pravdu, nějak se mi to ale nezdá…”

“To chápu. Jsi do ní zamilovaný.”

“Já…”

“No, jen to přiznej. Nemá význam zapírat. Jasné jako facka. A víš co? Celkem tě chápu!”

“Co mám dělat, Felesi?”

Stáli jsme v zahradě Faustova domu, nedaleko altánku, nacházeli jsme se ale v neutrální zóně a byli jsme tudíž neviditelní pro Siebel, která se jako na zavolanou mezitím objevila na zadní verandě, s koštětem v ruce. Dala se do zametání cestičky vedoucí k altánku, která se nacházela pod nepříliš tlustou vrstvou čerstvě napadaného sněhu. Mohl jsem se tak obdivovat její ohebné postavě a viděl jsem, že Feles se také dívá stejným směrem. Podíval se na mne.

“Takže, už je to zase tady, ty potíže s ženskými…”

“Víš, neměl jsem si brát tu Viagru.”

“Já bych řekl, že je za tím něco trochu víc. Jistě, mohli bychom ji teď postavit před nějaké to pokušení, kupříkladu nastražit nějaké dukátky na tu cestičku, tak aby je našla a neoprávně si je přivlastnila, jenže to by pořád nebyl žádný veliký hřích, žádný čin, který by si zasluhoval trestu v pekle, co myslíš?”

“No, vidíš, v té opeře o Faustovi se takovéhle věci dějí ─ ďábel pokouší Margaretu tím, že takhle nastraží skříňku se šperky.”

“Vidíš, tohle si musím zapamatovat, mohlo by se to někdy hodit. Pokud jde ale o to jak vyhovět našemu zákazníkovi a ještě tak nějak vyřešit ten tvůj problém, měl bych jen jediný návrh.”

“A tím je?”

“Měl by ses prostě pokusit tu dívčinu svést. Smilstvo s ďáblem, to by byl přece hřích postačující k tomu, aby se vařila v kotli nějaká ta tisíciletí, či ne?”

"To přece nemyslíš vážně! Já nechci, aby se vařila v nějakém kotli!”

“Pochopitelně, že nechceš. Ty ji přece miluješ, či snad ne? Přitom ale a to mi přece přiznáš, svést bys ji chtěl!”

“No…”

“No… chtěl, o tom není pochyby. Podívej se na to takhle. Zabili bychom tím hned dvě mouchy jednou ranou. Vyhověli bychom zákazníkově přání a zbavili ho nepohodlné schovanky, no a ty, ty by sis přitom navíc užil…”

“Felesi, mě tady ani trochu nejde o to si užívat. Nejde mi o spojení dvou těl, jde mi tu o spojení dvou duší!”

“Takhle jsi to dopracoval? Takhle s tebou zacloumala jediná pilulka Viagry?”

“Já si myslím, že to s Viagrou už nemá nic co dělat.”

“A s čím tedy?”

“Jen se na ni podívej. S jakou pružností, lehkostí, s jakou grácií mete tím koštětem! Už to, jak ho drží, jakoby se s ním mazlila…”

“No vidíš, tohle je ten správný náhled na věc. Teď už jen zapojit trochu té tvé lyriky a trochu šarmu a to by bylo, kdyby tomu nepodlehla!”

“Když já ale nechci, aby se kvůli mně dostala do pekla!”

“Ty bys raději s ní byl v sedmém nebi, že ano? Víš co? Zapojíme do toho Brigitu. Ta určitě přijde s nějakým dobrým nápadem, je to stará profesionálka!”






Jak namlouvat dívky






Feles mi řekl, že o tom vskutku mluvil s Brigitou, ta prý je ale toho mínění, že vše záleží jen na mně. Že prý ani Brigit, ani on sám, nemají žádné námitky proti tomu, abych se pokusil o to si Siebel namluvit. Podle toho jak to dopadne, se potom zachováme. Takhle přesně to řekl, namluvit, jak to také najdete ve starých knihách. Takže jsem si ji šel namlouvat…

Počkal jsem si až když šel Faust na univerzitu, kam čas od času chodíval učit, obvykle na celý den. Siebel jsem našel v knihovně, kde zametala podlahu a utírala prach z hřbetů knih. Již jsem se zmiňoval o tom, že ve svádění dívek a to dokonce oněch ďábelského druhu, které bývají podstatně povolnější než ty lidské, jsem náramným břídilem. Ani teď mě nenapadlo nic lepšího a nedokázal jsem se vyjádřit o nic inteligentněji, než takovým tím suchým zakašláním.

“Ehm … ehm!”

Prudce se otočila s rukou položenou na hrdlo, tak jak to polekané mladé dívky často dělávají, rychle se ale ovládla.

“Ahh … Vy jste mě ale polekal!”

“To jsem já, Mefisto.”

“Ten pudl? Dobře, já vím, že teď už jste vlastně čertem! A já hlupačka jsem nechala lahvičku se svěcenou vodou vedle v kuchyni! No nic, obyčejná modlitba snad postačí, raději ale latinsky:

Pater Noster, qui es in caelis,

adveniat Regnum Tuum,

fiat volúntas tua, sicut in caelo et in terra.

Panem nostrum…”

Zatímco se modlila, nedokázal jsem z ní spustit oči. Vím, že takhle bych se vyjadřovat neměl, vypadala ale při té modlitbě jako překrásný andílek! Měl jsem také přitom dost času, abych se aspoň trochu vzpamatoval a nabyl své obvyklé zručnosti jazyka. Počkal jsem si proto, až ukončí ten svůj Otčenáš. Teprve potom jsem ji oslovil.

“Obávám se, že tohle na mne působit nemůže. Naši laboratorní technici vyvinuli velice účinný sprej proti modlitbám. Máme jej v naší příruční lékárničce. Preventativně se jím nastříkáme pokaždé když máme sebemenší podezření, že u lidí s nimiž se dostaneme do styku by se mohla projevovat náboženská vášeň.”

“Já vám sice nerozumím, povězte mi ale, co mám s vámi dělat? Zavolat na vás policii?”

“To by také nefungovalo. Na úrovni jak ministerské tak i komisařské už dávno došlo k plné amalgamaci, což zahrnuje i Německo šestnáctého století.”

“Ne, opravdu nevím o čem to mluvíte, povím vám ale, co docela jistě udělám. Pošlu na vás kněze. S takovým tím velikým zlým křížem!”

A aby svou pevnou odhodlanost náležitě předvedla, začala mi mávat před tváří nástavcem koštěte před nějž vodorovně nastavila paži, čímž vytvořila improvizovaný kříž. Nenechal jsem se tím vyvést z míry. Řekl jsem jí:

“Víte Siebel, už při tom nejzákladnějším tréningu jímž každý ďábel musí projít, jsme takovéto situace probírali, abychom se s nimi byli schopni náležitě vypořádat. To, že na nás někdo míří křížem, že po nás kropáčem stříká svěcenou vodou, že nějací kněží kvůli nám provádějí exorcismus, to nám ani trochu nevadí. Ať už na nás provádí exorcismus místní farář, biskup, arcibiskup nebo třeba i samotný papež, vždycky nás to tak nanejvýš pobaví! V opravdu vážných situacích tu vždycky máme kurs sebeobrany zvaný EASE, což značí Exorcism Avoidance Special Exercises neboli speciální výcvik proti exorcismu, který jsme prodělali a o který se v nouzi můžeme opřít. Obsahuje skutečně velice účinné obranné pohyby a úhybné manévry a to jak fyzické tak i psychologické. Nemyslím si ale, že bych v tomto případě musel něco takového zapojovat.”

Dívka mě až doposud poslouchala celkem pozorně, i když nemohla příliš chápat o čem mluvím. Teď mě ale přerušila.

“Proč mi vlastně tohle říkáte?”

“Jen proto, abyste si uvědomila co tu před vámi stojí.”

“Ano, ale proč?”

“Třeba jenom proto, že se mi líbíte a že bych byl moc nerad, kdybyste došla nějaké újmy.”

Tvář Siebel mi připadala být tak trochu do ruda, dalo se ale těžko říci, jestli to bylo její přirozenou nesmělostí či zda tu hrál roli chlad, který byl v místnosti. Spíš to bylo to druhé, protože řekla:

“Víte co, rozdělám v krbu oheň, budeme si tu moci sednout a trochu víc si popovídat. Herr Doktor a Meg tu nebudou ještě celé hodiny. A vy jste to přece tolik miloval ležet před zapáleným krbem, když jste byl ještě pudlem!”

“Copak Meg šla ven s doktorem Faustem?”

“Ano, že prý jí ukáže univerzitu a ona nato, že ji to zajímá. Já si ale myslím, že to říká jenom tak.”

“Proč si to myslíte?”

“Meg přece patří k vám, či ne? A vy jste tady kvůli Herr Doktorovi. Nevím sice proč, z nějakého důvodu jste se ale na něho soustředili. A svedli jste ho k tomu, aby vám prodal svou duši.”

“Jak tohle víte?”

“No, dívala jsem se přece klíčovou dírkou a poslouchala jsem za dveřmi, jak ho svádíte.”

“Svádět lidi, to je přece naše hlavní poslání.”

“Tak proč nesvádíte třeba mne?”

“Vy byste chtěla být sváděná?”

Nemohl jsem uvěřit sluchu. Že by to mělo být takhle snadné, to mě ani nenapadlo. Jenže, tak snadné to nebylo.

“Jestli si myslíte, že bych chtěla skončit v tom vašem pekle, tak to tedy ne! Jen mě zajímá, proč jste si vzali na mušku právě Herr Doktora a ne třeba mne.”

“To by bylo složité vysvětlování.”

“Zkuste mi to vysvětlit.”

“Až někdy jindy.”

Mezitím zapálila oheň v krbu a přitáhla si k němu židli. Udělal jsem totéž. Podívala se na mne zkoumavě.

“Co ten váš kolega? Feles. Vy dva jste si hodně podobní, on mi ale připadá být jiný než vy, povahově myslím.”

“To bude tím, že on je racionalista.”

“A vy nejste?”

“Ne. Já jsem básník.”

“Vážně? No tohle! A to vy jako píšete básně?”

“To je, co básníci většinou dělají. Dělám to i já. Někdy.”


“A napsal byste mi nějakou báseň? Takovou, která by byla jen a jen pro mne a pro nikoho jiného?

“To už jsem udělal.”

“Neříkejte! Mohla bych ji vidět?” Prosím pěkně!”

“Někdy. Teď to ještě nejde, musím na ní ještě trochu pracovat. Tak se to má s většinou básní, člověk nikdy neví kdy je skončená, jestli je vůbec skončená.”

“Herr Doktor pořád něco píše, někdy i latinsky a myslím, že občas snad hebrejsky, aspoň to tak vypadá a nedá se to přečíst.”
“Copak vy dovedete číst? Dokonce i latinsky?”

“Latinsky dovedu jen trochu číst. V jakém jazyce vy píšete své básně?”

“Věřila byste, že většinou anglicky?”

“Tak to bych číst nezvládla.Proč právě anglicky?”

“Z několika důvodů. Jednak je to jazyk Shakespeareův, ale také jiných anglických básníků, které mám rád, jako třeba John Donne, John Milton nebo William Wordsworth. Kromě toho, v moderním světě, v němž my se nejvíc pohybujeme, je angličtina dominantním jazykem.”

“Vážně? A co němčina, francouzština, španělština?”

“Tyto jazyky sice stále existují, angličtině ale nemohou konkurovat.”

“Tak to mě tedy podržte! Mohla bych si poslechnout takovou báseň v angličtině? Abych věděla, jak to zní…”

Chvíli jsem se hrabal v kapsách, kterých mám několik a v nichž se vždycky nějaké ty básničky nacházejí. Nakonec jsem jednu vytáhl.

“Tuhle jsem složil včera, je úplně čerstvá. Určitě ještě potřebuje trochu dotáhnout, ale nějakou tu představu si z ní snad uděláte. Mimochodem, je to tak zvaný sonet, takové začne skládat asi necelé století po vaší době právě ten Shakespeare, o němž jsem se už zmínil. Nebyl ale prvním, před ním už přišli se sonety Italové, nejprve jakýsi Jacopo da Lentini, po něm Petrarka, Dante…”

“Tak o těch dvou jsem něco slyšela.”

“Překvapujete mě.”

“Prožila jsem nějaká ta léta v sirotčinci, kde nás učili kněží. Jeden z nich, moc hodný, si se mnou dal dost práce. Už je ale po smrti. O čem je ten váš sonet?”

“Dívejte se na to jako na toužebné přání ďábla, který se cítí být jakoby uvázlý v soukolí nebo bloudící labyrintem, z něhož není pro něho cesty ven.”

S těmito slovy jsem začal číst a dával jsem si přitom co nejvíc záležet na přednesu.


THE SONNET

 

Give those Immortals whove become swollen

With pride, the benefit of the doubt,

‘Twas through their doings that they have fallen,

This is what their sojourn was e’er about.

Yearnings of going back to their own sphere,

Within themselves intensely they’ve carried,

Ad infinitum bound to interfere,

In human affairs for’er stay buried.

Tho’ longing for their abode o’er cloud nine,

Anacamptic sound of harps in their hearts,

They can’t evade it, but must lay supine,

Unable to outsmart the Cupids darts.

Knowing not what picking up this cherry

Entails, they moan: Enjoy life, be merry!







Jakou mocí vládne poezie!






D
ívka pozorně naslouchala, řekl bych dokonce, že mi skoro visela na rtech. Když jsem dočetl zůstala chvíli zticha, potom spíš zašeptala než řekla:
    “To bylo moc hezké… Škoda, že tomu skoro vůbec nerozumím. Malinko ale ano.”
    “Co kdybychom to spolu zkusili přeložit?”
    “Vy byste si na něco takového troufal?”
    “No, kdybyste mi třeba pomohla…”

Netušil jsem, že by se mi u Siebel vedlo takhle dobře s mým básněním. A teď bychom to mohli posunout zase o pěkný kousek dál!
Dali jsme se skutečně do překládání. Cítil jsem se jako opravdový rytíř, jako správný trubadúr. Dokonce o něco víc. Měl jsem nejen tu příležitost k tomu, opěvovat svou dámu; ona sama se na tom podílela! Nejprve jsem se soustředil na hrubý překlad, bez rýmů. Dívka hned nato přišla s prvními dvěma verši. Rychle pochopila, že se tu jedná jak o rýmy tak i o rytmus. Ve svém jazyce na tom pochopitelně byla mnohem lépe než já. I když ovládám všechny hlavní jazyky (a dokáži se skoro ihned naučit i ty ostatní, když je to zapotřebí), přece jenom na básnění by to nebylo. Vytvořili jsme ale tým. Já jsem obvykle přišel s konečným slovem verše a dívka mi potom k němu začala přihrávat slova, která by se rýmovala. Některá jsem přijal, jiná odmítl; v takovémto případě mi vždycky navrhla jiné slovo, jichž zřejmě měla v zásobě spousty. Jindy jsem to byl já, kdo změnil původní slovo, když se ukázalo být těžké nalézt pro ně rým. To ale rád nedělám, takže až po značném váhání. Asi po hodince už se sonet začínal rýsovat. Pochopitelně, že překlad nebyl doslovný, na pár místech byly i původní verše zpřeházené, u překladů to jinak asi ani nejde. Protože jsem ale autorem originálu, mohl jsem si jakožto spoluautor této nové verze dovolit cokoliv. Anglicky by se řeklo, že mám k tomu licenci. Ještě jsme tu a tam něco pozměnili, což si ovšem vyžádalo další dolaďování. Když jsme dospěli ke Kupidovu šípu viděl jsem, že se jí znovu trochu zapálily tváře. Celkový výsledek byl takovýto:

Ty Nesmrtelné kteří svou pýchu

Nikdy neukrývají v srdcích svých

Vinit nelze. Zcela bez ostychu,

Bez váhání, dali se cestou zlých.

Tužby objevit svou vlastní sféru

Zpola zahalené v sobě nosí

Manipulací lidských aktérů

Těch, jež ostrá čepel Smrti kosí,

Bez ustání se jen zabývají.

Tím, co uchovají pro pravnuky,

Jimž andělské sbory pějí v ráji

Jsou nebeských harf kouzelné zvuky.

Však vzdor veškerému svému vtipu

Neuniknou Kupidovu šípu!


Tahle dívka je ta pravá! A Kupidův šíp mě docela určitě zasáhl. Cítil jsem se jako ještě nikdy předtím, zatímco jsem stál ve Faustově pracovně, obklopený ze všech stran impozantně vyhlížejícími knihami o astrologii, prorokování a věštbě, kabale, angelologii, démonologii, magické evokaci, hermetických vědách a všemožnými jinými okultními náměty, které náš doktor za všechna ta léta nasbíral. A přitom všem jsem věděl, že ani jeden  z těchto svazků, jejichž tvorbou se po léta a léta zabývaly některé z těch nejvýkonnějších lidských mozků, se zdaleka nevyrovná jedinému dobře vyvedenému verši! Úplně ztracený v těchto myšlenkách jsem ani neslyšel, že mi Siebel něco říká.

“Panebože, jste v pořádku? Vypadáte takový celý bledý. Počkejte, skočím do kuchyně a dám vám napít trochu vody, to je co potřebujete!”

Stál jsem, hlavu v dlaních, takže jsem ani nevěděl, že kamsi odběhla, zatímco jsem se jí vyznával, zatímco jsem vyléval obsah svého srdce!

“Ano, ano, jste to vy a nikdo jiný, má milovaná Siebel! Pojďme a utečme spolu od toho všeho, utečme od těchto knih a od toho pompézního doktora Fausta, který by chtěl mít v životě všechno a který, když to nedostal, byl ochoten upsat svou duši mně, jehož osudem je navěky hrát roli pokušitele! Tu hraji jen neochotně, bez nadšení, jak jsem si už uvědomil. To proto, že v tom nejtajnějším koutku svého srdce jsem básník, a žízním, žízním…”
“Tady máte, napijte se!”

Siebel právě přiběhla z kuchyně, v ruce lahvičku se svěcenou vodou. Vzala ji do ruky náhodou, místo sklenice pitné vody? Nebo to udělala naschvál? To jsem se nikdy nedozvěděl a dozvědět se to ani nechci. Narušilo by se tím něco posvátného, něco čemu se říká “feminine mystique”, něco čemu nikdy zcela neporozumí žádný muž a dokonce ani žádný ďábel. O andělech ani nemluvě.
Ulila mi trochu vody na temeno hlavy, potom mi lahvičku podala. Vzal jsem si ji, vypil jsem téměř celý její obsah a vrátil jsem ji do jejích rukou.

“Děkuji, to jsem sice potřeboval, co jsem ale mínil je, že žízním po svobodě. Vy jste mě neslyšela?”
“Ne byla jsem v kuchyni pro tu vodu. Co jste říkal?”
“Ach. Nevadí. Co jsem říkal bylo, že se mi nedostává svobody.”
“Svobodu máme přece všichni.”
“V tom se mýlíte. Ano, vy ji máte, vy můžete, pokud byste chtěla, odejít odsud, nechat doktora Fausta doktorem Faustem, sebrat se a jít kam se vám zachce a dělat si tam, co se vám bude líbit. Já ale musím neustále pokoušet lidi, svádět je k hříchům, k tomu aby dělali zlé věci. Žel Lucifer, já takovou svobodu, jakou máte vy, nemám!”
“Slyšela jsem správně, že jste řekl, žel Lucifer?”
“Ano, tak to my ďáblové říkáme. Tam to musíme říkat.”
“To my, lidé, zase říkáme bohužel. Řekněte to také!”
“Co mám říci?”
“Bohužel.”
“Bohužel.”

Nějak mi to přes rty přešlo, nikdy bych byl něčemu takovému nevěřil! Tahle dívka má pro mne mocné kouzlo!

“Vidíte, že to jde. Udělal jste právě první krok k té vaší svobodě.”
“Máte snad pravdu, z mého hlediska jsem ale právě těžce zhřešil!”
“Všichni občas hřešíme. Všichni občas propadáme pokušení. Když se mi něco takového stane, polévám si hlavu studenou vodou a modlím se. Když ani to nepomůže, jdu a dělám něco, co mě pomůže zapomenout na to, že na mne přišlo pokušení. Jdu třeba umývat nádobí nebo ustlat postele. Pokušení mě přejde a mám navíc umyté nádobí nebo ustlané postele. A zpívám si přitom. Zpíváte si také někdy?”
“Někdy…”
“Co děláte vy, když na vás přijde pokušení?”
“Jak to myslíte? Já jsem přece ten, kdo je pokušitelem. A sebe samotného přece pokoušet nemohu.”
“Ale můžete. Právě jste to udělal, když jste řekl ‘panebože’.”
“Máte pravdu. Vlastně bych se měl propadnout do země. Nebo snad, vznést se do nebe?”
“To je nápad!”
“Což o to, nápad by to byl. Musel bych ovšem nějak překonat veškeré své dispozice ke zlu, zášť, zlobu, nenávist, ohavnost, hrůzu, pomstychtivost. Prostě, postavit to všechno na hlavu! Povězte mi ale, vy přece musíte jistě mít ještě nějaké jiné jméno než Siebel?”
“Tak na tohle se mě ještě nikdy nikdo nezeptal. Nikdy jsem své jméno neslyšela vyslovené někým jiným nahlas.”
“Ani doktorem Faustem?”
“Kdepak! Ten mi vždycky jen říká Siebel. Nemyslím si, že by mé křestní jméno vůbec kdy znal. Nikdo je nezná!”
“Já bych to jméno znát chtěl!”
“K čemu?”
“Chci o vás vědět všechno! Když mi to jméno nepovíte, stejně si to zjistím. Felesovi stačí podívat se do počítače. Takže mi jej můžete říci rovnou.”
“Kateřina.”
“Kateřina. Krásné jméno. Kateřina. Káča. Čert a Káča. Pokud se dokáži zbavit všeho toho špatného co ve mně je, byl bych pro vás přijatelný, Kačenko?”
“To nevím… Možná..?”
“Chtěla byste například žít se mnou jednoduchým nekomplikovaným životem, třeba v takové opuštěné staré zájezdní hospodě?”
“To byste toho po mně žádal příliš mnoho najednou. Vždyť vás skoro vůbec neznám!”
“Ano máte pravdu, Kateřino. Buďte opatrná. Je to příliš riskantní, povolit ďáblovi, aby vám pěl serenády!”

Nevím, kde se to ve mně vzalo, dal jsem se ale náhle do zpěvu arie z Gounodova Fausta:

Vous qui faites l’endormie,

N’entendez-vous pas,

N’entendez-vous pas,

Ô Catherine, ma mie!

Bylo to úplně jako karaoke, až na to, že o půl tisíciletí před svou dobou. Nasadil jsem přitom svůj nejlepší bas, dokonce jsem k tomu dirigoval neviditelný orchestr, který jsem nechal hrát v pozadí. Prostě, úplně tak jak jsem to viděl hrané a zpívané v pařížské opeře a jak jsem si to přesně zapamatoval. Dívka na tu absurditu hleděla nejprve s překvapením a potom s rostoucím obdivem. Když jsem skončil arii tak, jak to má být, s ďábelským zachechtáním, po němž jsem se zhroutil na zem, přistoupila ke mně a položila mi jemně ruku na rameno.

“Co tohle bylo, nevím. Bylo to divné, ale krásné. Až na ten chechtot. Hlavní věcí je ale, jestli vám to pomohlo?”
“To nevím,” zašeptal jsem, stále ještě zcela opanovaný jevištní horečkou.
“Když jste tak nějak přetížený, přepracovaný, vystresovaný, co potom děláte, abyste se uklidnil?”

Vzchopil jsem se, vstal jsem ze země.

“Jdu hrát golf.”
“Vážně? Co je to ─ golf?”
“Jednou vám třeba i ukážu…”
“A co jste to vlastně zpíval?”
“To byla arie ďábla z opery Faust od Gounoda.”
“Faust, říkáte? A povězte mi ještě, co je to opera?”
“To je jakoby divadlo, bývá ale velikánské, pro moc a moc diváků. Třeba dva tisíce nebo i víc. Bývá přitom orchestr s dirigentem, takže je tam spousta hudby, tance a zpěvu na jevišti. To co herci, jaké vidíte v divadle, proklamují, operní zpěváci zpívají. Tak, jak jste to právě slyšela.”
“Řekl jste opera Faust. Proč to nese Doktorovo jméno? Je to celé o něm?”
“Tak nějak. Musíte si ale představit, že ta opera bude složena teprve za nějakých tři sta let.”
“Škoda. To ji nikdy neuvidím.”
“No a vidíte, tohle by se snad dalo i zařídit.”
“Vážně? Jak, prosím vás..?”

Zarazila se, naslouchala něčemu co se dělo venku. Podívala se na mne, usmála se.

“Budeme muset v tomhle našem rozhovoru pokračovat jindy, Herr Doktor se vrací. A Meg jde myslím s ním.”

Nedalo se nic dělat, raději jsem se rychle přemístil do čtvrté dimenze. S Faustem se mi právě moc bavit nechtělo. A potřeboval jsem se trochu odstresovat.





Meg a Siebel mají kávový dýchánek






Značnou část dne jsem strávila ve společnosti Faustově. Že by byl nějakým oslňujícím společníkem, to bych neřekla; nevím odkud se vzala ta reputace, kterou má později vládnout. Nebo nebude? Jsme tady přece proto, abychom mu to nějak překazili! Jenže, začínám mít obavy, že veškeré naše snažení bude marné. Něco mi říká, že Faust je zde, že zde vždycky byl a vždycky bude. V nějaké formě. Podobně jako je ďábel oponentem Stvořitelovým, je tu Faust od toho, aby byl výzvou pekelným mocnostem.

Musela jsem se pochopitelně obléknout tak, abych v Heidelbergu nezpůsobila pozdvižení. Na štěstí moje garderobiérka na to pamatovala a připravila mi k tomu vhodné šaty. Faust mi ukázal univerzitní budovy, dovnitř jsme se ale nedostali, tam by se přítomnost ženy netolerovala. Když musel jít na nějaký čas přednášet, pověřil pár svých žáků tím, aby mi dělali doprovod; v jejich společnosti mi čas uběhl docela příjemně. Potom už byl doktor zase zpět a snažil se být neodolatelným.   Ve svém bývalém povolání jsem byla zvyklá na leccos, takže jsem to jeho věčné obtěžování nějak zvládla, říkala jsem si ale, že tahle role ďábelské pokušitelky mi nějak nesedí. Že proti svádění v zásadě nic nemám, záleželo by ovšem na objektu případného mého snažení. Opravdu mám stále větší a větší pochybnosti o tom, zda tahle naše mise někam povede!

Když jsme konečně dorazili domů a Faust se, dosti neochotně, uchýlil do své pracovny, ihned jsem ucítila změnu atmosféry. Něco se tu stalo a to něco mělo co dělat se Siebel. Že by Mefisto už na ní zapracoval? Vypadalo to tak. Dívka chodila jakoby tak trochu ve snách, přesně jak by se dalo očekávat v případě počínající zamilovanosti. Jakmile se k tomu naskytla příležitost a mohly jsme si spolu sednout v kuchyni u stolu, udělaly jsme to. Siebel nebylo potřeba nijak přemlouvat. Jednak celá plála tím, že se mi chtěla svěřit a v neposlední řadě měla chuť na kávu. Tu jsem k naším dýchánkům začala importovat poté, kdy původní experiment s kozím mlékem mě ponechal jaksi chladnou. I když to, co jsem mohla narychlo sehnat, většinou byla jenom instantní káva z automatu, takového jaké se nacházejí na všech frekventovanějších pekelných chodbách, kozí mléko porážela na všech frontách a i samotná Siebel se po ní mohla utlouct. Dnes ji ale zajímaly také jiné věci než káva, kterou sice srkala s viditelnou potěchou; myslí se jí ale zcela jasně honily jiné myšlenky. A jak jsem předpokládala, figuroval v nich Mefisto!

Přišla na to, že je Mefisto básníkem a to na ni udělalo náramný dojem. Chtěla především vědět, jak je možné, že ďábel může být zároveň básníkem. Nějak jí to nezapadalo do celkové koncepce ďábelství. Nezbývalo, než doznat, že mně také ne. Mohla jsem jí pouze naznačit, že Mefisto je prostě jiný, že jako ďábel mi od samého počátku neseděl. Do výkladu toho, jaký ten počátek byl, jsem se nepouštěla, třeba jí to jednou vyjevím, čas k tomu ale zatím nenastal. Vysvětlila jsem jí ale to, že Mefisto a Feles jsou jako dvojčata, téměř, ne ale úplně, že se jaksi vzájemně doplňují. Feles ji ale nijak zvlášť nezajímal, což mi vyhovovalo. Přiznám se celkem bez mučení, že chovám k němu sama určité pocity…

Mefisto, jak se zdá, učinil na tuto dívku docela slušný dojem. Ne, to bych se vyjadřovala příliš slabě; měla jsem říci kromobyčejně dobrý dojem! Nevím, kde se to v něm vzalo ─ vždyť byl přece vždycky takový plachý, v těchto věcech rozhodně. Musel se před ní docela předvádět. Dokonce jí i zazpíval něco z té opery o Faustovi a Siebel se chtěla něco víc o ní dozvědět. Žel Lucifer, musela jsem ji zklamat, o opeře vím toho asi tolik, že se tam zpívá. Prý jí naznačil, že by mohl třeba nějak zařídit to, aby nějakou tu operu uviděla, opravdu nevím, jak tohle chce udělat. Co z toho ale usuzuji je, že má s Kateřinou velice vážné úmysly. I to jméno z ní prý vytáhl, mne samotnou tohle nenapadlo, jméno to je ale hezké a navíc navazuje na tu jeho tajnou lásku co choval až donedávna, ano i o té vím, i když Kateřině jsem o tom raději nic neřekla…

Protože to její jméno mi ale připadalo trochu moc upjaté a protože pro ni už nějaký čas jsem prostě Meg, navrhla jsem, že jí budu říkat Kate. Kate po mně nyní chtěla, abych jí pověděla co nejvíc o tom, jak bude vypadat svět za pět set let, v době o níž věděla, že je v ní zakotvena naše společnost. O tom, k jakým silám patřím, věděla něco hned od počátku intuitivně, chtěla ale znát víc podrobností. Naznačil jí snad Mefisto něco v tom smyslu, že by ji chtěl vzít sebou do moderní doby? Raději jsem se jí moc nevyptávala, abych mezi nimi to něco, o čemž jsem tušila, že musí být ještě značně křehké, nenarušila. Jedna věc mi byla jasná; Kate není typem ženy jakým jsem já, která jsem nikdy (nebo snad až donedávna…) nerozlišovala a ani se příliš nestarala o to, co je fundamentálně dobré či zlé. Kate prostě je ztělesněné dobro. Už tím, že se s ní vůbec takto stýkám určitě porušuji nějaké směrnice, to ale ať vezme anděl!

Přišel za mnou nedávno Feles. Má prý starosti a potřeboval si o tom se mnou popovídat. Mefisto podle něho zapadl do lásky až po uši a jen tak se z toho nevyhrabe. To se mi dnes potvrdilo a s tím i to, že v tomto směru budeme muset něco udělat, jinak že je výsledek celé naší mise ohrožený. Řekla jsem mu, co si stejně myslím, že totiž je ohrožený tak či onak. Že svést Fausta by pro mne nebyl vůbec žádný problém, co ale s tím? Jak já to vidím, nikam by nás to totiž nezavedlo. Jistě, Faustův podpis už máme, kde je ale psáno, že neudělá znovu to, co už udělal jednou? Tedy, že neudělá to, co udělal ten Faust v oné dimenzi v níž k tomu původně došlo? Klidně to udělat může, protože něco v něm už bude vědět jak na to. Ať už si ti naši šéfové skáčou jak chtějí. Feles mě sice obvinil z falešné loajality, nemyslel to ale příliš vážně a nakonec se mnou musel souhlasit.

Pokud jde o ten tak zvaný Mefistův problém, ten vidím trochu  jinak než jak to vidí Feles. Mám pro něho slabost ještě z dob, kdy jsme žili společně v tom bývalém zájezdním hostinci, mám ji ale také pro Felese a řekla bych, že ještě větší. Asi to bude tím, že jsem byla přímým svědkem jeho narození, ba co pravím, byla jsem vlastně hlavní příčinou téhož!

Odbornicí v oboru citových vztahů sice nejsem ─ ve své bývalé profesi jsem se s milostnými city příliš nezabývala, většinou to bývalo tak, jak tomu říkají Angličané Wham bam thank you ma’am!‘ Nějaké ty zkušenosti jsem ale za ta léta posbírala. Věděla jsem proto, že musím na Siebel opatrně. Zatímco jsme spolu seděly v té kuchyni, pomalu jsem ji vyzpovídala. Z toho co mi pověděla jsem si dala celkem snadno dohromady, že dívka je ještě pannou, což bych byla konečně očekávala. S Mefistem jsem se o tom předtím bavit nechtěla, jak ho znám, přivedlo by ho to jen do rozpaků. Jeho romantická, básnická duše, se podle mého názoru k ďábelské činnosti nikterak nehodí, i když až doposud to nějak zvládal. S ďáblicemi nikdy velké štěstí neměl a asi nikdy mít nebude. Nejspíš proto, že nikdy nic jiného nepoznal. Vůbec si občas říkám, že oba tito pánové, kteří mě na této misi doprovázejí, se nacházejí v nesprávné profesi a možná, že se v ní nacházím i já. Tohle si ale asi čas od času říká každý obchodní cestující, když obchody zamrznou. A co jsme my jiného, než obchodní cestující?

S Felesem jsme se sice už předtím dohodli na tom, že zůstaneme pouhými neutrálními pozorovateli a to i v tom případě, že by se mezi těmito dvěma měl vyvinout nějaký vážný vztah. Jenže to, že se nám takto zamiloval do někoho, kdo je úplným, ale opravdu úplným protějškem toho, čím bychom měli být my, naši celkovou situaci hodně zkomplikovalo. Přesto všechno, když jsem se dívala na tu hezkou tvářičku naproti mně, bylo mi čím dál tím jasnější, že budeme Mefistovi držet palce!

Pověděla jsem Kate toho hodně o moderním světě, o technologickém rozvoji jakého byl svědkem, o tom jak to podle mne ovlivnilo lidi, jak je rozdělují náboženská a společenská dogmata. Jak jedni ze sebe dělají živé výbušné bomby, zatímco jiní se předhánějí v tom, jak získat u druhé strany azyl. Samozřejmě, že já vše vidím přes filtr, který je dán mým povoláním, ano, v mém případě se jedná vskutku o povolání, které jsem si sama vybrala. Když se ale na svůj výběr dnes dívám z hlediska toho, co jsem se mezitím naučila, dokonce i nyní od téhle holky z 16. století, už si nejsem zdaleka tak jista jestli jsem vybrala správně. Jenže, jiná alternativa se mi tehdy nenabízela, aspoň jsem si žádné nebyla vědoma a jednou už jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla. I o tom jsme se spolu bavily. Dívka byla toho názoru, že nikdy nic není definitivní, že nikdo z nás nejsme nadobro zatraceni, tak jak si to snad představují různí velebníčkové, když dští oheň a síru na náš podnik. Doufám jenom, že má pravdu.

Šly jsme spát pozdě, až někdy k půlnoci, i když nic podstatného jsme nevyřešily. Ona se takováto věc stejně jen tak lehce řešit nedá. Musím se přiznat, že mám z toho dost velké obavy. Ráda bych viděla, kdyby se tito dva mohli nějak dát dohromady. Řešení se třeba časem nějak samo nabídne, spíš se ale obávám, že z toho bude další zklamání pro našeho básníka a trubadúra.

 







Feles anglickým butlerem







Mefisto, jak jste si už možná dali dohromady, šel hrát golf! On tohle dělá, když má toho v hlavě příliš mnoho, nemůže se rozhodnout co dál, potřebuje se zbavit stresu. Měli jsme kdysi jednoho klienta, který byl profesionálním hráčem golfu. Dostal se hodně daleko, až skoro do úplné světové špičky, něco mu ale pořád chybělo k tomu, aby mohl úplně dominovat. Zkoušel co se dalo, golfové hole či míčky od různých výrobců, zaměstnával a propouštěl nové a nové kouče i nosiče holí. Dokonce si změnil jméno ─ z Cecila se přejmenoval na Panthera. Posiloval v tělocvičně, aby měl větší svaly a dokázal ten míček odpálit 360 metrů místo jen asi 330, bral k tomu všelijaké steroidy, ty ale musel kvůli kontrolním orgánům, které už roztáhly své sítě i v tomto sportovním odvětví, zase nějak zamaskovávat, což znamenalo polykat či píchat si jiné chemikálie a tak podobně. Prostě, začarovaný kruh. Nakonec zkusil černou magii a to nás k němu přivedlo. Na golfovém hřišti se prý uzavírá nejvíc obchodů, takže kde jinde by se jednání týkající se golfového hráče měla vést, než na golfovém hřišti?

Na naší straně hlavní vyjednávání vedl Mefisto a udělal si proto rychlokurs, aby našemu potencionálnímu zákazníkovi stačil. Jeho učitelem se stal jistý bývalý golfový přeborník, kterého jsme si vyžádali a pro kterého náš šéf zařídil dočasné propuštění z kotle. Na první obchodní schůzku šel proto Mefisto dobře připravený a na našeho profíka, který byl jinak zvyklý kromě velikých turnajů hrát také při tzv. pro-am, kde se potkávají nejlepší hráči s mohovitými amatéry a kde musel proto občas narazit na pořádná dřeva, udělal náramný dojem! Smlouvu jsme nakonec podepsali, náš klient se dostal tam kam chtěl, to jest vyhrál několik turnajů kategorie Major, jenže náš Mefisto přitom všem chytil golfovou nákazu. Od té doby, když se potřebuje odreagovat, vyřešit nějaké problémy, odklidí se na golfové hřiště, kde stráví dlouhé hodiny odpalováním míčků a tichým rozjímáním. To poslední pochopitelně ve čtvrté dimenzi, aby ho jinými hráči špatně odpálené míčky nerušily.

Takže, když se ozval Faust na svém mobilu, bylo tentokrát na mně, abych mu posloužil. Fausta to trochu překvapilo.

“Vy jste ten druhý, kde je pan Mefisto?”

“Mefisto je beznadějně zaneprázdněn.”

“A čímpak asi?”

“Mefisto hraje golf,” odpověděl jsem po pravdě. Ta mu sice nic neříkala, znělo to ale impozantně.

“Hmm, golf, co je to? To se asi také dělá v té vaší Americe, hádám?”

“Hádáte dobře.”

“Také jsou k tomu zapotřebí silikony? A facelifty?”

“To zatím ne, jenom golfové hole.”

“Oh, to se s nimi navzájem bijí, či co?”

“Ne, jenom s nimi tlučou do míčku, aby ten letěl co nejdál. Potom za tím míčkem jdou, aby jej odpálili ještě dál.”

“Tohle mi připadá dost uhozené.”

“Však také jeden moc chytrý člověk, spisovatel Mark Twain, prohlásil, že golf je pěkná procházka, kterou si takto pokazíte.”

“Tak proč to lidé tedy hrají?”

“No, víte pane doktore, někdo jiný zase řekl něco v tom smyslu, že ví jen o dvou věcech, které si může člověk užívat, aniž by byl v nich dobrý: Golf a sex.”

“Ten golf bych asi vynechal, ale toho posledního bych si užil rád, to uznávám. Tohle zůstane jen mezi námi, rozumíte?”

“Pochopitelně.”

“Potřeboval bych poradit.”

“Jsem vám k službám, pane doktore.”

“Říkal jsem si, že se s Meg tak nějak nedostávám tam, kam bych chtěl. Říkám si také, že s tím by se mělo něco dělat!”

“Vy máte nějaký plán, pane doktore!”

“Od toho jste tu přece vy, abyste spřádali plány!”

“Já bych jeden měl, pane.“

Najednou se mi vybavilo v mysli možné řešení našeho problému. Nedávno jsem si zahrál jednu strategickou hru od konkurence, což občas činívám, abych byl dobře obeznámený s vývojem. Hra se odehrávala v kruzích mezinárodních výzvědných služeb, přičemž hrdinou byl tzv. dvojitý agent, který to ovšem hrál na obě strany. Byl k tomu víceméně donucen okolnostmi, když se ukázalo, že strana pro kterou pracoval nehrála férově. Což sice je na této úrovni zcela běžné, dělá se to ale tak, aby se na to nepřišlo. Můj plán si vyžadoval, abych se o něm poradil s Brigitou, Mefista jsem do toho zatahovat nechtěl. Takže jsem zastavil čas, abych Brigitu mohl přivolat. Faust ustrnul uprostřed věty, zatímco my dva jsme se spolu dohadovali. Můj plán je poněkud riskantní a hlavně, značně originální, Brigita s ním ale souhlasila. Rychleji, než bych byl očekával, což mě povzbudilo. Když nakonec Brigita odešla, mohl jsem nechat Fausta dokončit následující otázku; věděl jsem totiž už přesně, co mu navrhnu.

„Povězte mi, jaký tedy máte plán?“

„V podobné situaci se vždycky hodí nějaké ty šperky, pane doktore. Ale musí jich být hodně. Něco vskutku mimořádného, tomu přece žádná dáma neodolá!”

Tohle ovšem bylo inspirováno Gounodovým Faustem, o němž mi vyprávěl Mefisto. Měl jsem ale také kdysi v práci anglického lorda, opravdového, který se silně zadlužil a teď hledal cestu ven s pomocí našeho podniku. Neměl, chudák, už ani na to, aby mohl zaměstnat butlera, onoho správného majordoma a často i důvěrníka, bez něhož se žádný britský aristokrat neobejde. Poté, kdy podepsal, sehnal jsem mu toho nejlepšího, kterého mu všichni ostatní členové Sněmovny lordů záviděli. Sledoval jsem ho tehdy při práci a teď by se mi to hodilo. Počítal jsem s tím, že když bych těď jako takový butler vystupoval, zavděčil bych se Faustovi náramně. Nepřepočítal jsem se. Ihned se toho chytil!

“To je skvělý nápad, Felesi! Jak bychom měli přitom postupovat, máte nějaký návrh?”

“Jistěže, pane doktore. Co byste si přál mít, pane, safíry, rubíny, diamanty?”

Věděl jsem, že mohu nabízet našemu doktorovi cokoliv, protože stejně se mu dostane nějakých napodobenin. Dobře provedených, jistě, nicméně to ale budou falzifikáty. Jak ho znám, náš šéf by nikdy přes srdce nepřenesl to, aby se někomu za podobných okolností dostalo šperků pravých, nefalšovaných. Odůvodní si to tím, že finanční rozpočet by to neunesl. Faustovy oči se rozzářily.

“No diamanty docela určitě, i když safíry a rubíny by se také neztratily, co myslíte Felesi?”

“Jistěže ne, pane. Jak byste si přál mít tyto vzácné drahokamy usazené, pane? Ve formě prstenů, náramků, tiár, či snad náhrdelníků?”

“Copak byste navrhoval vy, Felesi? Zdá se mi, že máte v tomto směru nějaké zkušenosti.”

“Jisté zkušenosti mám, pane, vskutku. Především bych vám doporučil náhrdelníky, pane. Náhrdelník tvoří smyslům mimořádně lahodící dar, zejména dovolí-li vám dáma vašeho srdce pověsit jej kolem jejího hrdla, čímž se vám nabídne možnost toho sledovat zblízka zářný drahokam i to, jak tentýž si nalezne své osudem mu určené místo v záňadří dotyčné osoby, laskaný z obou stran…”

“Dobře, dobře, Felesi, to postačí. Opravdu není nutné se zabývat příliš detaily. Co takhle půl tuctu náhrdelníků, zvládl byste to?”

“Jistěže, pane.”

“A k tomu nějaké ty prsteny?”

“Náramně vhodné, pane, zejména prsteny diamantové, kterákoliv dáma by si…”

“Dobře, dobře, také půl tuctu, ne, proč ne rovnou celý tucet, he, he? Také nějaké ty náramky, pár tiár s diamanty a třeba s nějakými těmi smaragdy, no a nesmíme zapomenout na náušnice, aspoň tucet párů nebo ještě lépe, dva tucty. To všechno ve zlatě, v tom nejčistším!”

“Jistě pane. Dovolte mi pane, abych vyjádřil svůj obdiv nad vaším vkusem, který se mi jeví jako zcela bezchybný!”

Takhle nějak by se vyjádřil ten anglický butler. Faustovi se to náramně líbilo!

“Ano, ovšem, děkuji vám, Felesi. Jsem-li takto privilegovaný, tak proč to patřičně neukázat, že ano? Co takhle nějaká vhodná skříňka na šperky?”

“Stříbrná, zlatá, či snad platinová, pane?”

“Platinová by asi byla nejlepší. Posázená smaragdy, rubíny a pochopitelně i diamanty. Jakpak dlouho vám to asi potrvá, dát tohle všechno dohromady? Budete muset…”

Zastavil jsem opět čas, takže ve chvíli kdy jsem zařídil vše potřebné, což nebylo ani trochu snadné a kdy jsem Fausta mohl opět oživit, skříňku se šperky jsem měl už v ruce. Byla docela těžká, dámě útlejší postavy bych ji zvedat nedoporučoval, to by se spíš hodilo pro ty moderní vzpěračky, ty svalnaté Amazonky s nimiž se v 21. století protrhl pytel. Případně pro mne, který dokáže zrušit gravitaci. Faust, u něhož atletická postava nepřevládala, si skříňku ode mne vzal a dost se přitom prohnul. Doufal jsem, že si nepohnul plotýnkou – to by mu mohlo pokazit ten vytoužený sex. Pokud se k němu někdy dostane, o čemž jsem pochyboval. Faust ale vyhlížel celkem nadšeně.

“To je skvělé, tomuhle říkám služba! Teď mi ještě poraďte, prosím. Jak byste takovéto šperky nabídl dámě?”

Opravdové dámě bych tu bižuterii nenabízel, v hloubi mysli jsem ale cítil rodící se plán. Ten si vyžadoval, abychom Faustovi ještě po nějaký čas hráli do noty.

“Učinil bych to tak, aby to vypadalo náhodné, pane. Jemným ponoukáním, v čemž my pekelníci vynikáme, bych zajistil to, aby se dáma vašeho srdce v pravou chvíli nacházela na místě, které bychom předem určili. Navrhoval bych altánek ve vaší zahradě. Učinivše se neviditelným, poházel bych některé vybrané kousky šperků na cestičku tak, aby je nemohla nenalézt. Potom, když ty šperky už nalezla a obdivovala se jim, vy se náhle vynoříte ze stínu šeříkového keře, nabídnete jí celou šperkovnici a takto nenuceně se představíte jako jejich dárce.”

“Skvělé. Tak jdeme na to!”




Meg dohazovačkou






Feles mi dal vědět, že se ode mne očekává, že najdu šperky, které pro mne objednal u něho Faust. Že prý mám dát najevo bezuzdnou radost. Na tom jsem si dala obzvlášť záležet, i když vím to, co v této chvíli ještě neví Faust, že totiž většina z nich pochází z Jablonce na Nisou. Faust se ovšem hned nato přihnal se skříňkou plnou jiného haraburdí, takže jsem se musela radovat a jásat až do aleluja! Čekal určitě, že mu padnu kolem krku, to se ale zmýlil. Začíná mi ten náš doktor jít hodně na nervy. Když jsem ještě bývala helmbrechtnicí, tak mi tu a tam na nějakém tom páprdovi, kterého mi osud přihrál do postele, moc nezáleželo. Stejně se skoro žádný z nich na moc nezmohl. Teď, když jsem jí jen na poloviční úvazek, mi to vadit začíná a byla bych ráda, kdybych si mohla vybírat koho do té postele pustím. A ten Někdo, kterého bych tam měla nejraději a permanentně? To vám zatím nepovím, třeba to ale uhodnete.

Měla jsem delší a vážný rozhovor s Felesem. Přišel právě z jednání s Faustem, při němž zastupoval svého parťáka. S Mefistem v té chvíli nebylo možné nijak komunikovat, protože hrál golf. Ano, golf! Podle Felese je celý vystresovaný a tohle prý je jediné, co ho dokáže uklidnit. Asi si budeme muset počkat až se nám, doufejme už odstresovaný, vrátí do náručí! Mohla jsem Felesovi už předtím podat zprávu o tom, jak se to má mezi naším poetou a jeho Múzou která, jak se zdá, by nebyla tak docela neochotná k tomu si něco s ním začít. Felese to potěšilo, protože by byl opravdu rád, kdyby se jeho dvojník konečně dočkal nějakých úspěchů v lásce. Feles Fausta ‘zmrazil’ v čase, aby se mohl dohodnout se mnou na plánu, který právě zosnoval. Věděl, že plán je dosti hazardní a nijak to přede mnou nezastíral. Riskantní pro nás dva určitě, pro Mefista asi také. Když se ale rozhodl hrát golf, místo toho aby se s námi také radil, nemůže se přece divit, když se tu jedná o něm bez něho! Záleží na tom, jak se ten plán celkově vyvede, především na tom kdy a pochopitelně jestli se vůbec k jeho provedení naskytne příležitost. Protože ale mám v zásadě duši dobrodružnou, souhlasila jsem. Náš plán si vyžaduje, by se nějak přišlo na to, že šperky, které mi Faust daroval, jsou falešné. Právě o tom se chtěl Feles se mnou poradit. Navrhla jsem Felesovi, že bychom měli do plánu zasvětit také Kate.

Šla jsem za ní. Doktor byl opět někde na univerzitě, takže jsme měly většinu dne pro sebe. Tentokráte se mi podařilo sehnat opravdu dobrou kávu, když jsem si odskočila do kanceláře na našem oddělení kde, jak se ukázalo, boss právě pořádal jakousi menší konferenci, přičemž měl zajištěné občerstvení přes speciální firmu. Uzmula jsem celou konvici nejlepšího espressa, podařilo se mi nepozorovaně vyklouznout s ní ven a nechala jsem se hned Scottiem dopravit do 16. století.

Kate si už na kávě vypěstovala docela slušnou závislost. Když jsem jí řekla, že tohle je káva jakou pijí naši představení, zeptala se žertem jaká se asi pije káva v nebi? Chtěla mě tím ovšem trochu popíchnout, já jsem se ale nenechala vyprovokovat. Až později vyjde najevo o čem jsme se spolu toho dne bavily, důvody k tomu se vyjasní.

Po tomto dýchánku už bylo také mezi námi dvěma jasno. Jak si Kate věci vyjasní s Mefistem, to jsem ovšem nechala na ní. Padne mu do náručí a on jí? Co ale by Mefisto v takovémto případě udělal? Rozhodl by se k tomu stát se pekelným psancem a najít si společně s ní útulek na zemi? Tím by nás definitivně postavil před dilema. Zeptala jsem se při nejbližší příležitosti Felese:

“Co nakládá Peklo s případnými disidenty? Musí přece existovat nějaký systém, nějaký postup. Protože jsou nesmrtelní, zbavit se jich tak, jak by to udělaly kdekteré pozemské tajné služby, by asi nešlo. Zavlečou je násilím zpátky do Pekla? Noří je tam do studené vody, či tak nějak?”

“Abych se po pravdě přiznal, nevím. Nikdy jsem takovou otázku řešit nemusel, takže mi ani nepřipadla na mysl. Nepřekvapilo by mě ale, kdyby tomu tak bylo.”

„Byl bys připraven riskovat, že to na vlastní kůži poznáme?“

“No, tak daleko zatím ještě nejsme, máš ale pravdu. Bylo by dobré si trochu ujasnit, že to co děláme, by se mohlo obrazit negativně na našich kariérách.“

„Míníš tím přeřazení na nižší pozice?“

„Ano, tak to míním.“

„Já bych řekla, že kdyby jen to, vyvázli bychom z toho poměrně lehce. Spíš bych očekávala přeřazení do železných klecí a následným mnohanásobným nořením do ledové vody!“

Nemaluj hned anděla na zeď! Mefisto a já bychom nejspíš byli posláni někam do kotelny, jako topiči. Co ale s tebou, zejména když se ještě nacházíš ve zkušebním období.”

“Nezní to ani trochu dobře. Ty bys mě nechal padnout?”

“Záleží na tom, kam bys padla. Pokud by to mělo být mně do náručí…”

“Pacholku!”

Ale myslím, že jsem se začervenala. To by se zkušené helmbrehtnici stávat nemělo.

Věděla jsem, že bude nutné si znovu promluvit s Kate. A že tentokráte bychom za ní měli jít oba dva.

 





Mefisto se vrací z golfu










Miluji golf! Nehraji jej závodně, to ne. Ani by to nešlo, nikam by to totiž nevedlo. Nadpřirozené schopnosti, které mám jako ďábel, by vedly jen k tomu, že bych vyhrával nad obyčejnými smrtelníky kteří, ať už jsou jakkoliv dobří, by mi prostě stačit nedokázali, ledaže bych je nechal vyhrát. Když chci, dokáži totiž dobře odpálit míček z jakékoliv pozice, klidně i z traverzy rozestavěného mrakodrapu, jak to kdosi kdysi udělal. Jediným důstojným protihráčem by mi mohl být jiný ďábel, jenže přesvědčujte si třeba někoho jako Feles, aby si se mnou šel zahrát 18 jamek! Kdyby to mělo být na počítači, to bych ho jistě dlouho přemlouvat nemusel ─ jenže to by zase nebavilo mne. Takže hraji nejraději sám se sebou a proti sobě. V golfu se tohle dá tak dělat, dík Lucifer!

Golf hraji když se potřebuji uvolnit. Lidé, kteří jej hrají, si sice také myslí, že takto zahánějí stres, já ale vím, že tak jednoduché to není, že na vynálezu této hry se Peklo muselo aspoň podílet. Představte si člověka, zavilého hráče golfu, který nikdy nijak zvlášť nehřešil a proto se dostane do Nebe. Svatého Petra, který ho tam uvítá, se hned ptá:

‘Kdepak tu máte nejbližší golfové hřiště?’ Svatý Petr mu odpoví:
‚To mě moc mrzí, takovou věc tu ale nemáme.‘
Člověk se otočí na podpatku a vydá se opačným směrem, protože věří, že konkurence určitě golfová hřiště mít bude. Ďábel, který slyšel co se stalo, ho už očekává.

‚Tudy, pane. Osmnácti jamkové hřiště nejlepší kvality, jakou si můžete přát!‘
Golfista jde s ním a vskutku, přenádherné hřiště s čerstvě střiženými trávníky ho očekává hned za rohem. Okamžitě se podepíše na nabízený pergamen.

‚Tak, a teď mi prosím přineste nějaké dobré golfové hole, pěkně střižené pro moji postavu a pár míčků, ať mohu začít hrát!,‘
‚Obávám se, pane, že žádné hole ani míčky nemáme. ‘
‚Vy žádné nemáte? Žádné hole ani míčky a přitom tu máte takovéhle překrásné hřiště?‘ Ďáblova odpověď zní:
‚Ne, pane. To je právě to peklo!‘

Vidíte a už se uklidňuji, takže vám povím ještě jednu anekdotu, tentokrát o té druhé straně, aby se to vyvážilo.
Pětaosmdesátiletý párek zemře při autonehodě a ocitnou se v nebi. Oba byli perfektně zdraví, hlavně díky ženině až neurotické zálibě ve správné výživě. Muž byl nadto i nadšeným hráčem golfu, takže měl spoustu pohybu. V nebi je očekává všechno co si mohou přát ─ nádherný domov pro jeho paní, hned vedle golfového hřiště, které je perfektní replikou Royal St Andrews, ráje všech golfových fanoušků. To, jak svatý Petr, který našeho golfistu s manželkou doprovází, upozorní, se navíc vždycky po čase proměňuje a stává se z něho replika některého jiného z proslavených pozemských hřišť, Augusta National, Sandhurst, Pebble Beach, Troon, Muirfield či Royal Melbourne. Aby žádné z nich hráčovi příliš nezevšednělo.

‘Kolikpak se tady asi platí za členství?’, ptá se trochu znepokojeně náš golfista.
‘Nic. Jste přece v Nebi.’
Dojdou až do klubové místnosti. Tam je očekává švédský stůl plný těch nejlepších dobrot. Muž se opět ptá:
‘Co tohle stojí?’
‘Nic. Pamatujte si už pro jednou, že jste tu v Nebi! Úplně všechno tu je zdarma.’
‘No jo, kdepak ale máte jídla s nízkým obsahem cholesterolu?’, zeptá se po chvíli, tak trochu nesměle, když si prohlédl co všechno se mu nabízí. Odpověď zní:
‘Tak tohle je na tom všem to vůbec nejlepší! Tady můžete jíst a pít cokoliv si přejete a přitom nikdy neztloustnete a nikdy vám nebude špatně.’
Muž se obrátí k ženě:
‘Tak vidíš. Ty a ty tvoje věčné ovesné placky. Klidně jsme tu mohli být o dvacet let dřív!’

A do třetice, jednu která se moc dobře hodí i na mne.

Hrál už přes dvacet let a ještě nikdy se mu to nepovedlo. ‘Hole in one’, míč v jamce na jednu ránu, sen každého golfisty.
‘Dal bych za to cokoliv’, a náhle slyší:
‘Cokoliv?‘ Vidí, že před ním stojí šklebící se postava s rohy a s ocasem. Ptá se:
‘Dal bys půlku svého sexuálního života?’
‘Klidně.’
‘Tak platí!’

A hned na příští jamce odpálí, míček letí a spadne rovnou do jamky. Na další jamce totéž, i na té příští. Tak až do konce. Objeví se znovu ďábel. Povídá:

‘Tak, teď ta naše smlouva. Kterou půlku sexuálního života chceš obětovat?’
Golfista se zamračí.
‘Pověz mi, kterou půlku chceš ode mne mít? To moje přemýšlení o sexu nebo to snění?’

V té poslední větě je zhuštěně vyjádřen celý můj problém.

Dnes jsem hrál a … přemýšlel. Co mám v takto nastalé situaci dělat? Jak to zařídit, abych mohl být s Kateřinou a aby přitom nijak neutrpěli moji společníci, k nimž mě váže víc než jen pouhá loajalita! Nejdřív ovšem musím zjistit, jak vlastně na tom jsem s Kateřinou. Jestli mě má ráda nebo aspoň jestli by mě ráda mít mohla, i když to poslední už mi naznačila.

Na nic konkrétního jsem tentokráte nepřišel. Jednou se mi ale podařilo trefit míčkem praporek z asi 150 metrů tak, že spadl rovnou dolů do jamky. To se v této hře občas stane i obyčejným smrtelníkům. Mně se to ale stalo právě když jsem byl v tom největším přemýšlení. Už dříve jsem přišel na to, že když se vám něco nenadálého stane, je dobré si to zapamatovat, protože to může něco znamenat, může z toho vzejít něco pozitivního. Když se zdálky trefíte do tyčky která stojí v jamce a nese nahoře praporek, spíš to neznamená nic dobrého. Nejčastěji se totiž stane to, že se míček od pružného kovového materiálu odrazí a skončí někde poměrně daleko od jamky, klidně i mimo jamkoviště, kde bývá nakrátko střižená tráva. Na té si přejete míček mít, abyste jej odtud mohli co nejsnadněji dostat s pomocí speciální hole zvané putter do jamky. Jenže, v tomto případě se míček odrazil přímo dolů a prošel mezerou mezi ve středu ukotvenou tyčkou a okrajem jamky, která je jen o několik milimetrů větší než míček, dovnitř jamky. Hole in one! V jamce na jednu ránu! A přišlo to právě, když jsem něco takového nejméně čekal. Tohle je dobré znamení, řekl jsem si. Něco se stane, co moji situaci vyřeší! Nějak.

S tím jsem opustil golfové hřiště i čtvrtou dimenzi a přesunul se do Faustovy pracovny, kde jsem doufal, že najdu Kateřinu. Nacházeli se tam ale jen Faust s Felesem, oba v dosti vzrušeném rozhovoru. Když mě Faust spatřil, hned se pokusil mě do té debaty také zatáhnout:

“Tady váš kolega mi tvrdí, že není nikde psáno, že Meg mi bude po vůli když jsem jí daroval šperky! A co naše smlouva?”
Odpověděl mu ale Feles. Věděl, že bych stejně neměl potuchy o co se jedná. Zřejmě jsem musel přijít o dost; zatímco jsem si užíval své golfové dovolené, v naší ‘soap opeře‘ se muselo odehrát několik nových epizod.
“Ve smlouvě jasně stojí, že naše strana se zavazuje k tomu splnit každé vaše přání, Herr Doktor. A vy jste si přál šperky, které jsme bez prodlení dodali. Jak na to reagovala Meg, to už je jiná věc.”
“Víte co? Mám podezření, že ty šperky nejsou zdaleka tak cenné, jak vypadají. A že Meg to ví nebo aspoň tuší. Myslím, že bych si je měl nechat přezkoumat někým, kdo o těchto věcech něco ví.”

Feles se jenom usmíval. Bylo mi hned jasné, že za mé nepřítomnosti nejen, že se tu děly věci, ale že to byly věci pochybného charakteru. Faust měl nespíš na co si stěžovat, Felese to ale nerozházelo:

„Chtěl byste si nechat jejich pravost ověřit? Klidně. Pokud vám to Meg dovolí, jsou přece její.“

V té chvíli se objevily obě dámy, které se nejspíš až doposud zdržovaly v kuchyni. Faust si jich stěží povšiml, jak byl zabrán do své hádky s Felesem. Mrkl jsem na svého partnera a on hned věděl, co mám na mysli. Zmrazil situaci. Faust ustrnul v náramně komické pozici, když právě otevíral ústa s jazykem vystrčeným dopředu, s jednou nohou nakročenou, zatímco ukazováčkem pravé ruky se chystal bodnout do vzduchu směrem k Felesovi. Zato Kateřině to slušelo! Stála, lehce opřená o veřej dveří, ruce složené na prsou, s mírným úsměvem na tváři, jakoby se jí to všechno netýkalo, přitom ale jsem věděl, že je rozhodnuta k tomu nenechat si nic ujít.

Zůstali jsme v pracovně, i když ve čtvrté dimenzi. Usadil jsem se pohodlně na stole mezi Faustovými knihami, pergameny a papíry, Brigita si sedla na židli, Feles visel pod stropem. Nejprve jsem se potřeboval něco dozvědět právě od něho. Musel jsem k němu vyvracet hlavu.

“Jak to bylo s těmi šperky? Hádám, že má Faust dobré důvody k tomu si stěžovat…”
“A co bys jiného čekal? Na pravé diamanty, safíry, rubíny a kdoví co si to všechno přál, nám rozpočet nevydal. Stejně to všechno potom dal Meg, tedy Brigitě.”
“Teď ale bude po mně chtít, abych mu aspoň nějaké ty šperky, tu bižuterii, vrátila, aby si ji mohl dát přezkoumat.”
“Tohle přece správný džentlmen nedělá,” namítl jsem.
“Džentlmen? Do toho má daleko. To bys měl vidět, jak se mě snažil osahávat!”
“To přece každý mužský…” Feles pípl.
“Pokud jde o to mužské osahávání, jsou prasáci a jsou džentlmeni. A Faust…”
“Přece se tu nebudete hádat o takovýchto hloupostech!” zasáhl jsem rozhodně. Oba zmlkli. Pokračoval jsem.
“Může nám nějak ublížit?”
“Mohl by si stěžovat, pokud mu Meg nějaké ty šperky dá a on si je nechá ohodnotit. S tím už počítáme. Přijde se ovšem na to, že šperky jsou nepravé. Potom by Faust měl pádný důvod k tomu podat si stížnost oficiálním postupem, takže by se nakonec dostala až k našemu šéfovi.”
“Ano Felesi, šéf ale přece nemůže vinit nás z toho, že jsme se snažili udržovat výdaje v rámci rozpočtu, který sám schválil.”
“To sice ne, mohl by nás ale vinit z toho, že jsme vzniklou situaci náležitě nezvládli. Může jednoduše nechat potopit nás, aby si tím kryl záda před svým bossem.”
“To by nebylo nic nového. Co teď uděláme?”

Brigita prohlásila rozhodně.

“Pokud se Faust skutečně pokusí ode mne získat některé ty tak zvané šperky, tak bych mu je prostě dala!”

Bylo na Felesovi, aby mě zpravil o tom, na čem se dohodli předtím s Brigitou. Byl jsem z toho hodně překvapený; nemyslel jsem si, že by kterýkoliv z nich byl schopen učinit tak radikální kroky. A že by v tom byla zapojena i Kateřina, tedy Kate, jak jí teď říká Brigita a jak se mi to líbí a jí zřejmě také, to už mě vůbec nenapadlo!
Dohodli jsme se nakonec na tom, že momentálně necháme věcem více méně volný průběh. Kam to povede, se ovšem dalo předpokládat Vrátili jsme se do třídimenzního světa, kde Feles obrátil kouzlo jehož předtím užil. Faust málem upadl, když dokončoval gesto namířené na Felese. Protože jsme se ale nerozestavěli přesně tak, jak jsme stáli předtím, málem svým prstem vypíchl oko Meg, která nyní stála na Felesově místě. Místo toho aby se omluvil, spustil ale na ni zhurta:

“Vy, vy, kde jste se tu vzala? Nevadí. Když už tu jste, co kdybyste mi vrátila některé z těch šperků, které jsem vám dal?”
“A proč bych vám je měla vracet? Daroval jste mi je přece!”

Hrála to ovšem naoko, byli jsme přece dohodnuti na tom, že Faustovi šperky k přezkoumání dá.

“Mám podezření — nevadí, prostě bych chtěl nějaké zpátky. Aspoň jednu z těch tiár, nějaký ten náhrdelník, pár prstenů…”
“A já vám zase říkám, že jste mi ty věci daroval. Džentlmen takovéto věci…”
“Džentlmen možná ne, tím já ale nejsem. Jsem německý profesor theologie a… víte co? Já už toho mám dost! Budu si na vás na všechny stěžovat!”
“Jak?” zeptal se Feles.
“Takhle.”

Silně rozrušený, Faust vytáhl z kapsy tablet a třesoucími se prsty začal vyťukávat číslo. Muselo to být 666, jiné číslo neznal. Nejspíš přitom nějak zavadil o knoflík s hlasitostí, protože když mu na druhé straně odpověděl sonorní, nevzrušený mužský hlas, bylo jej i pro nás ostatní dobře slyšet.







Deus ex machina!









Z éteru se ozvalo:

“999, Nebeská tísňová linka, prosím uveďte vaše jméno, místo v němž se nacházíte a naléhavost případu.”

Faust zíral do obrazovky tabletu; zaskočen, nevěděl co má říci. Nám ostatním, kteří jsme si rychle vyměnili pohledy, došlo, že doktor musel asi držet tablet obráceně, když vymačkával číslo 666. Bylo to úplně nová situace a nevěděli jsme, jak se zachovat. Hlas se po chvíli ozval znovu.

“999, Nebeská tísňová linka, slyšíte nás?”

“A-a-ano—” dostal nějak ze sebe falsetem popletený doktor.

“Kdo jste a v jaké situaci se nacházíte?”

Brigita byla první, kdo se vzpamatoval. Přikročila k Faustovi a rázně mu vzala tablet z ruky. Nijak se tomu nebránil. Klesl jen do židle, opřel se lokty o stůl a dal si hlavu do dlaní. Brigita na nás pohlédla jakoby omluvným způsobem a potom řekla rozhodně do tabletu:

“Jmenuji se Marguerite van Dyke. Pocházím z 21. století, ale ocitla jsem nějakým způsobem v 16. století, v  Hiedelbergu, v domě doktora Fausta.”

“Říkáte, v domě doktora Fausta?”

“Ano.”

“A je vám známo datum?”

“20. únor 1525.”

“Hrozí vám nějaké nebezpečí?”

“Je nás tu několik a hrozí nám nebezpečí od temných sil!”

“Od temných sil, říkáte. Za takovéto situace se musím držet protokolu a předat vás dál. Držte prosím tuto linku otevřenou.

Hleděli jsme jeden na druhého. Tohle by mohl být pro nás rozhodující okamžik. Na mysl mi připadl ten golfový míček, který se trefí rovnou do jamky. Ozval se jiný hlas, tentokráte ženský, tón který nasadil, zněl oficiálně.

“Popište prosím podrobně vaši situaci.”

Brigita se po nás podívala a volnou rukou učinila gesto, které mohlo znamenat jen jedno: Držte mi palce!

“Promiňte, ale na podrobnosti není čas. Chceme požádat o politický azyl.”

“Kolik vás je?”

“Jsme tu tři.”

Na to reagovala okamžitě Kate. Přistoupila rychle k Brigitě a prohlásila rozhodně do tabletu:

“Jsme tu čtyři! Moje okolnosti jsou ale trochu jiné.”

“Tím se budeme zabývat později,” řekl hlas. “Pro nás je směrodatné, že hodláte podat žádost o politický azyl. Je tomu skutečně tak? Potvrďte prosím jednotlivě.”

“Ano,” řekla Brigita a po ní totéž opakovala Kate. Feles a já jsme přistoupili, abychom také řekli svá ‘Ano!’ do mikrofonu.

Předali nás opět někam jinam. Jiný hlas se nás zeptal, jestli adresa, kterou mají na svém počítači jako rezidenci doktora Fausta, je správná. Opakoval potom adresu a my jsme ji potvrdili. Faust jim byl znám. Hlas ještě po nás chtěl přesný čas, zřejmě aby se mohli zaměřit. Potom nám už bylo řečeno, že speciální Nebeské jednotky jsou na cestě k nám.

Tohle jsem nečekal. Měl jsem ale plné ruce Kate, která se ke mně přitulila, abych o tom nějak zvlášť přemýšlel. Brigita, poté kdy se hovor skončil, odnesla tablet, aby jej předala jeho majiteli. Faust ale na to nijak nereagoval, když mu položila tuto modlu všech mladých lidí v 21. století vedla lokte na stůl. Hádám, že po tom všem se asi cítil být trochu příliš starý. Také na to i vypadal.

Zeptal jsem se Felese:

„Tak na tohle jste s Brigitou hráli?“

„Domlouvali jsme to i s Kate.“

„A se mnou ne!“

„Tys hrál golf. Navíc jsme věděli, že ty půjdeš tam, kam půjde ona. A Kate nám naznačila, jak se asi rozhodne.“

„No, měli jste pravdu. Co teď?“

„Teď si počkáme na ty zvláštní jednotky. To, že je za námi určitě pošlou, jsem si zjistil už před časem, když jsem si prohlížel jejich webové stránky. Oni to totiž mají ve směrnicích. Magické slovo je ‘azyl’. Jakmile Brigita to slovo vyslovila, museli je sem za námi poslat. Potom už se uvidí...“

Odkudsi zdáli ke mně dolehl hlas polnice. Zatímco jsem v náručí držel Kateřinu, která se do něho pevně uchýlila, táhly mi hlavou představy o tom, jak nám všem do toho zpívá smíšený sbor ‘Gloire immortelle de nos aieux’ z opery Faust. Nebeské jednotky byly na cestě a já jsem zpíval s nimi!



Copyright © Voyen Koreis 2015