Díl První

 

Mefisto s Kate pobývají v uprchlickém táboře v horní části Očistce.

Dozvíme o tom, jak se případ pekelníka, který je zasnoubený s osmnáctiletou služtičkou z německého Heidelbergu, dostal až před Komisi pro rovnoprávnost bez ohledu na pohlaví a rasu (KPRBONPAR), které předsedal samotný svatý Petr (SVP).

Seznámíme se také s výsledkem jejího dlouhého jednání táhnoucího se po celý galaktický měsíc, tak jak byl uveřejněn v oběžníku Heavens Litigators League (HELL).

Je to možné, aby ďábel být pokřtěn?

Co se asi mohlo stát s Felesem a s Brigitou?







V utečeneckém táboře v horní části Očistce









Stali se z nás utečenci. Jak se už předtím Feles ujistil, nebeské autority mají povinnost vzít do ochranné péče každého, kdo o to požádá. Později se řeší, zda je jejich případ opravdový a zda jim má či nemá být prozatímně povolen pobyt. Pokud uprchlík dostane povolení k pobytu, ocitne se v utečeneckém táboře. Odtud může podat žádost o udělení politického azylu, přičemž musí být prokazatelné, že při jeho případném navrácení by byl vystaven nebezpečí toho, že bude uvězněn. O tom komu má být udělen azyl potom rozhodují příslušní činitelé, kteří s každým kandidátem vedou sérii pohovorů. Hned po prvním takovémto pohovoru nás rozdělili; Brigitu a Felese odvedli kamsi jinam a už jsme je od té chvíle neviděli. Kateřinu a mne naštěstí nechali pohromadě ─ nebeské autority se vůbec chovaly k nám velice korektně a jakmile zjistily, že my dva jsme v nějakém vztahu, jednaly s námi v tomto duchu. Napadlo mne, jaké by to asi bylo, kdybychom se jako dva cizinci ocitli v Pekle? Celkem bez pochyby bychom skončili ve dvou kotlích na úplně jiných podlažích a na míle od sebe vzdálených, bez jakýchkoli možností komunikace!

Bylo ovšem jen otázkou času, kdy se můj případ dostane do rukou nebeské tajné policie. To, že Kate, jejíž rejstřík byl čistý jak slovo toho, jehož jméno si budu teprve muset zvyknout vyslovovat, tolik trvala na tom, že my dva patříme k sobě, autority zpočátku dost mátlo; nakonec si ale přece jen daly dohromady kdo vlastně jsem a jak se stalo, že jsem se ocitl v jejich péči. Bylo mi celkem jasné, že moje šance na to dosáhnout vytouženého statutu politického uprchlíka se zhruba rovnají asi tak nule, nicméně jsem o tomhle nic neříkal Kate, která oplývala zdravým optimismem. Bylo s podivem, jak rychle se ze služebné děvečky stala zkušená, jakoby světem protřelá osoba, která dokázala v tu pravou chvíli sypat z obou rukávů politicky korektní výrazy, o jakých se jí před krátkým časem ani nesnilo. Ty také padaly na úrodnou půdu v přítomnosti nebeských byrokratů kteří, jak jsem rychle odhadl, si s těmi pekelnými téměř v ničem nezadali. V jednou směru se ale od těch posledních lišili ─ dominantní tón který u nich vládl byl smysl pro dobro, zkrátka a dobře se nacházeli na opačném pólu než ti, na něž jsem byl až doposud zvyklý. V tom jsem také začínal větřit aspoň drobounký závan naděje, že vše nakonec by přece jen mohlo pro nás dobře dopadnout.

Případ osmnáctileté služtičky ze šestnáctého století zasnoubené starému, i když ve věcech vzájemných vztahů krajně nezkušenému ďáblovi, se začínal stále více komplikovat. Uřední osoby neustále vyšší a vyšší kapacity se v něm angažovaly. Totéž lze říci o jejich oponentech z řad právníků, kteří ve svém oboru nutně museli patřit mezi ty nejkompetentnější jaké si lze představit a to už proto, že dostat se do nebe je pro právníka podobně obtížné jako zkorumpovat anděla.

Takto se případ dostal až před Komisi pro rovnoprávnost bez ohledu na pohlaví a rasu (KPRBONPAR), které předsedal samotný svatý Petr (SVP). Podobalo se to soudnímu řízení, v síni plné právníků a soudců v parukách, za pozornosti zástupců tisku i veřejnosti na galerii. Jednání se táhla asi po galaktický týden, někdy veřejná, jindy za zavřenými dveřmi, a nakonec jejich výsledek byl publikován v oběžníku Heavens Litigators League (HELL) a vysílal se také živě na čtvrtém kanálu organizace Eternity Broadcasters (4EB). Svatý Petr si přitom téměř zopakoval svůj mučednický akt, protože přečtení celých 122 stránek mu trvalo déle než čtyři hodiny ─ naštěstí mohl přitom zůstat v pozici hlavou vzhůru. S ohledem na své čtenáře, nehodlám zde publikovat celý dokument, který si ale ti kteří mají zájem mohou objednat a přečíst sami. Suma sumárum se v něm praví, že komukoliv, včetně ďábla, by se mělo dostat šance vstoupit na nebesa.

V mém konkrétním případě zde byly další okolnosti, které mi napomáhaly a z nichž moji právníci dokázali vytěžit, co se dalo. Trvali totiž na rekonstrukci celé události. Při ní vyšlo najevo, že se Kate v kritické chvíli pomodlila a že potom mi polila hlavu svěcenou vodou, přičemž já jsem se nacházel v klečící poloze. Tedy vše bylo tak, jak by tomu mělo být při ceremoniálu pokřtění. Jediné co chybělo, byl kněz. Protože zde ale byly výjimečné okolnosti, SVP rozhodl, že Kateřina Siebel v tomto případě jednala správně a že akt mého pokřtění může být prohlášen za platný. Jak dalece jednala Kateřina vědomě a promyšleně, či zda šlo v tomto případě o spontánní reakci na danou situaci, o tom si raději ani netroufám spekulovat. Pro nás dva je důležitý výsledek a na ničem jiném už nezáleží.

Následkem rozhodnutí KPRBONPAR jsme se ocitli, aspoň pro tu chvíli, v uprchlickém táboře v horní části Očistce, kde nás čekaly ještě další procedury. Já jsem se kupříkladu musel oficiálně zřeknout svého občanství Pekla, což se muselo provést podle speciálně navrženého rituálu. Poté už nás přemístili do domu na půl cesty do Nebes, zatímco se ještě vyřizovaly detaily. Nejdůležitejším z těchto byla ovšem naše svatba, kterou jsme ale plánovali jako čistě soukromou záležitost. Jak také jinak, když ten, který by jinak nutně musel být mým svědkem, nebyl na obzoru? Co se s nimi stalo?





Konec vše napraví




Můj budoucí manžel a já jsme seděli u stolku v zahradě ─ ano v Očistci se nacházejí zahrady, i když zdaleka ne tak pěkné na jaké jsme se mohli těšit o stupeň výše ─ když po cestičce podél bungalovu, který byl pro tuto chvíli naším domovem, jsme spatřili přicházet dvě postavy. Jedna vyšší, druhá menší, obě zahalené v tmavých plášťích ─ v Očistci nebývá vždycky právě horko, jenom občas, snad aby se hříšníkům připomnělo jaká je alternativa. Mef, který okamžitě rozpoznal styl jejich chůze, už stál a s otevřenou náručí čekal, až k nám dojdou. Objali jsme se s Felesem a Brigitou.

“Tak jak jste dopadli? Hádám, že asi dobře, jinak by vás sem nepustili!”

“Hádáš správně. Dopadlo to dokonce lépe, než v co jsme mohli doufat.”

“Jak se vám to povedlo? Povídejte!”

Jak to bylo jsme se dozvěděli celé zanedlouho, když už jsme seděli všichni čtyři v našem obývacím pokoji a popíjeli jsme kávu, kterou jsem mezitím uvařila. Tady v Očistci se dá sehnat docela dobrá, to prý ale není nic proti tomu, jakou mají v Nebi. Na tu už se těším! Feles a Brigita se mohli rozpovídat. Myslím, že do větších detailů zde zacházet nebudu, jedna veliká romance kterou zažíváme my dva s Mefem přece pro tyhle stránky stačí. Že tito dva jsou také ve vztahu romantickém bylo jasné a musím říci, že jsem něco takového tušila už dávno, když jsme ještě byli v Heidelbergu. Což mě přimělo k tomu, abych se optala na osud svého bývalého zaměstnavatele. Cítila jsem se tak trochu provinilá tím, že jsem ho takovýmto způsobem nechala na holičkách a zeptala jsem se proto Felese, jestli o něm aspoň něco ví. Dal se do smíchu.

“Doktor Faust? Samozřejmě, že se to k nám doneslo. Co ten se toho navyváděl! Ti co nás vyšetřovali, já jím říkám FBI, se tím náramně bavili a leccos nám pověděli. Zkrátka a dobře, náš doktor se cítil podvedený, takže si začal stěžovat ve velkém. Netrvalo dlouho a stal se z něho takový nějaký profesionální stěžovatel. Telefonoval kam a komu se dalo, nejprve na tu linku, kterou jsme mu původně dali, jenže tam už ho měli za čas plné zuby, takže ty jeho věčné hovory převáděli někam jinam. Postupně si Fausta předávali stále vyšší a vyšší členové hierarchie, včetně našeho bývalého šéfa, který si ho, jak se zdá, užil až do aleluja. Byl by se nejspíš protelefonoval až k samotnému Luciferovi, kdyby nebylo došlo k tomu neodvratitelnému. Ha-ha-ha! Mobilu se vybily baterie. V šestnáctém století to ovšem znamenalo definitivní konec komunikací s Peklem. To by sice jistě dokázalo něco v tomto směru udělat, nějak mu je dát dobít, proč by to ale dělalo?”

“Asi bych si položil stejnou otázku”, řekl Mef, “a odpověď by byla stejná. Proč to dělat? Takže od něho už bude teď pokoj.”

“Já bych ho nepodceňovala”, ozvala se Brigita. “Prý už zase pracuje na nějaké magické formuli, která by měla ten jeho mobil oživit. Hádám, že má tentokráte na mušce Nebe, když se s Peklem takhle spálil…”

Tohle bych si dovedla docela dobře představit. Sledovala jsem přece jeho rituální magické pokusy několikrát klíčovou dírkou. Na podlaze bude mít křídou nakreslený magický pentagram, s mrtvým mobilem na prominentním místě v jeho středu. Doktor Faust přitom stojí v magickém hábitu pomalovaném hebrejskými písmeny a mumlá nějaká zaklínadla… Mef se zeptal Felese:

“A co náš dobrodinec Daramsufael? Slyšeli jste něco o něm?”

“To je taková malinká záhada. Nevím, co si o tom mám myslet. Vlastně si něco myslím. Zvláštní totiž bylo, že nikdy nikdo z našich vyšetřovatelů nahlas nevyslovil jeho jméno. Přitom ho znali, museli! Když jsem to jméno vyslovil já, párkrát se mi přitom dostalo tak trochu podivných pohledů. A řeč se obvykle zavedla někam jinam. Co si o tom myslíš ty, Mefisto?”

“Že by dvojitý agent?”

“Přesně to mě také napadlo. Takže, raději o něm nebudeme dál mluvit, nemyslíš? Abychom náhodou něco nepokazili.”

Teď nám ale pověz to nejhlavnější. Co to bylo co vám zajistilo status politických uprchlíků? Z toho, že jste tady předpokládám, že tentýž vám byl udělen.”

“Předpokládáš správně. Rozhodlo ovšem to, že jsem pro nebeské autority měl dar.”

“Dar? Jaký dar?”

“Přesně takový, v jaký jejich tajné služby doufaly.”

“Teď jsi mne už úplně zmátl.”

Já jsem ale zmatená nebyla, protože jsem tušila, co má Feles na mysli. Hned, jakmile sem k nám dorazil, mi totiž něco na něm chybělo. Po chvíli mi to došlo. Neměl u sebe až doposud všudypřítomný laptop! Povídám proto:

“Laptop.”

Mef zajásal:

“Ano, laptop! Nemáš sebou laptop.”

“Máš všímavou snoubenku. A to ani nevyrostla v generacích, které si z laptopů a tabletů udělaly modly!”

“Tak pozor, pozor, Felesi”, povídám mu, “už měsíc chodím denně do lekcí, kde neděláme nic jiného.”

“A my jsme se ve své namyšlenosti domnívali, že veškerá elektronika vyvěrala z našeho kouta.”

Mef se zasmál, s ním i Brigita.

“I kdyby to byla pravda, teď už to zpoždění tady náramně rychle dohánějí a na všech frontách. Měl bys vidět svatého Petra, jak dokáže ovládat ten svůj tablet. Má přitom tu nejnovější značku a navíc mu to pořád drnčí ─ to víte, tenhle svatý je úplně k roztrhání!”

“Ty se s ním znáš?”

“Měl jsem tu čest, že mi dokonce pogratuloval, když se skončilo moje řízení. Takže, ty jsi jim předal svůj laptop?”

“Naprosto dobrovolně. Tedy, bylo mi hned jasné, že tohle je naše jedna veliká šance. A měl jsem pravdu. Vždycky mi bylo jasné, že mezi Nebem a Peklem existuje něco jako studená válka. Nikdy bych ale nebyl věřil, kolik industriální špionáže se k tomu váže. To, co jsem jim dal, je zaměstná na dlouhý čas. Jsou tam detailní popisy našich akcí, spousty informací o pracovních postupech, o různých komisích i o individuálních zaměstnancích, zkrátka, no, vždyť přece víš sám!”

“No jo, bude tam ale také toho hodně o nás třech, nemyslíš? To by se nám v budoucnu nemuselo vyplatit!”

“A co si prosím tě myslíš? Že jsem nějaký hlupák? To první co jsem udělal bylo, že jsem vymazal všechno to, co by se nás mohlo nějak týkat, co by nám mohlo nějak uškodit.”

“A jsi si jistý tím, že se ty soubory nedají znovu obnovit?”

“Teoreticky by to možné bylo, nikoliv ale v tom případě, kdy původcem jejich propadnutí se do virtuální prázdnoty bylo individuum na které právě hledíš.”

Začalo mi to škubat v koutcích úst, až jsem se dala do hlasitého smíchu. Teď už se dívali na mne; nevěděli čemu se směji. Pověděla jsem jim to.

“Náš instruktor nám často opakuje, že jediné tajemství jaké se skrývá za světem počítačů, je zdravý selský rozum. Ten jsem snad podědila, i když nevím po kom. Třeba se to i jednou dozvím. No a když se z takových počítačů něco vymaže…”

“Tak už to tam není”, řekl Feles.

“Jistě. Ale nejen to. Je tomu, jakoby to tam nikdy nebylo.”

“Jenom v takovém případě, kdy to smazal skutečný expert”, řekl Mef.

“Jakým je Feles”, dodala Brigita.

“Jsem ráda, že se mnou souhlasíte. Co to ale znamená je, že když Feles nadobro vymazal všechny ty soubory, zrušil tím nadobro i všechny hříchy, které jste napáchali, není-liž pravda?”

Všichni tři přikývli.

“No a já žádné větší hříchy nemám, neměla jsem ani čas k tomu je napáchat. Takže, cesta do nebes je otevřená pro nás pro všechny!”


 

K O N E C

Copyright © Voyen Koreis 2015