HLEDAČI AZYLU V NEBI




Vojen Koreis
vk@vojen.com

Celá kniha zdarma ke stažení  pro vaši čtečku
v PDF




JEDNOTLIVÉ ČÁSTI






EPILOG






JINÉ KNIHY VOJENA KOREISE



V češtině:










Některé z knih psaných v angličtině










The Kabbalah
the timeless philosophy of life
K KK druhé čáýstiK Třetí částiK Epilogu






 
Kde a jak vznikají počítačové hry?
Mefisto a Feles nemají nic na práci.
Jejich šéf to vidí jinak a učiní jim kázání.
Šéfovi se dostane kázání od hlavního šéfa.
Mefistovi s Felesem se dostane pochvaly.
Jsou také postaveni před zcela nový úkol.
Případ doktora Fausta, který byl na pět století odsunut do pozadí, má být v nejbližší budoucnosti znovu otevřen.
Má slečna Kateřina, šéfova sekretářka, kterou Mefisto potají miluje, poměr s šéfem?
Leccos se zdá tomu nasvědčovat.
Je-li tomu tak, o kom bude Mefisto psát básně?
A kdo to byl, co tahle počmáral Gutenbergovu bibli?
 

Kdo takhle počmáral Gutenbergovu bibli?


MOTTO

Josef Škvorecký - Lvíče.

Seděl jsem ráno nad svým vždy čistým redakčním stolem, kde se nápis Festina lente pod skleněnou deskou ještě doplňoval se zásadou Učit se! Učit se! Učit se!, pozůstalou na stěně z nějakých horlivějších dob, a podstatu básnictví jsem měl dávno vyřešenou. Věděl jsem, že básnění je průvodní jev psychofyziologického vývoje, asi tak na hranici mezi vrcholící pubertou a počínající dospělostí, a normální člověk se jím zabývá, pokud je panic, a to nejenom v sexuálním smyslu. Když je mladý, zelený, nelíbí se mu, že je na světě nespravedlnost, přetvářka a pokrytectví, a touží po krásných dívkách, po dobrodružství, po blbostech. Později ho to přejde, touhu po dívkách zchladí dle svatého Pavla a biografem, touhu po dobrodružství detektivkami a fotbalem, a protože vydělává, může si dopřát blbosti. Ti dva tři, co zůstali panici v tom druhém, nesexuálním smyslu, promění se ve skutečné básníky. A určitý počet, které svět připravil o všechny druhy panictví, v mužské nebo ženské kurvy. Sám, to mi bylo zcela jasné a nijak jsem se tím netrápil, patřím k té třetí kategorii, ovšem naprosto ne k jejím špičkám.


 

Byl to takový ten tichý den, jaké se tu a tam v kanceláři naskytnou. Byl jsem natolik unuděný, že jsem už docela vážně začínal uvažovat o tom, že bych se mohl dát do práce na měsíčním výkazu naší činnosti, který bude náš Šéf určitě po nás chtít včera. Pokud ne před týdnem. Mně to tak připadá, že mu vždycky aspoň jeden takový výkaz dlužíme, i když jsem jej doručil slečně Kateřině, osobní sekretářce Jeho Nechvalné Bezvýznamnosti, jak se mi zdá, už aspoň před třemi dny. Ne, že by mně nějak obzvlášť vadilo doručovat zprávy, výkazy či referáty šéfovi prostřednictvím slečny Kateřiny. Tohle bych s radostí dělal každý den, po celý den! Taková to je hezká dívčina. Samý úsměv, věčně dobrá nálada. Jak tohle dokáže, když musí pracovat pro to hrozné stvoření, ohavnou, odpornou a hnusnou bytost, jíž je náš šéf! No, nějak to asi zvládne, má přece svoji vlastní kancelář, nemá ho pořád na očích a on ji také ne…
Představa slečny Kateřiny před očima mi dodala inspiraci. Jak se mi stále častěji a častěji stává, počaly se mi hlavou honit rýmy ─ Kateřina – připomíná, – neuhasíná, – planina, – hlubina, – jiná! – rozepíná, … raději bych toho měl nechat, než se dám příliš unést ..!

Zmínil jsem se prve o tichosti? Tak to bylo neprozřetelné a najednou už to neplatí. Zatím co jsem si poznamenával ty rýmy a přemýšlel, jak z toho všeho udělat nějaký trochu ucházející sonet, dostavil se do práce můj parťák Feles. Ten když přijde, první věcí kterou udělá je, že spustí svůj počítač, který má na stole napojený na veškeré možné jiné přístroje a zařízení. Když opustí kancelář, tak zásadně s laptopem, který má k sobě přirostlý. Dnes ráno si na plné pecky spustil zvuk k nějakému tomu svému výtvoru, které pro zábavní průmysl počítačových her vytváří jako melouchy. Vidina půvabné Kateřiny už tu náhle nebyla, rozplynula se, ukryla se asi před palbou zbraní. Jakmile se ta protivná věc totiž rozehřála, už to začalo z reproduktorů pálit! Taková ta směsice futuristických zbraní, co vám mám povídat, prostě randál na en-tou. Něco s tím budu muset udělat. Inspirace, pokud jsem nějakou měl, je ovšem v tahu a znovu se zabývám myšlenkou na to, že bych se přece jen pustil do toho výkazu. Tu jsem ale prozatím odložil; tady jde totiž o zdraví. Přinejmenším, o ušní bubínky…

“Feles!”
“Mefisto?”

I přes ten randál mě slyšel, jinak to ale příliš povzbuzující reakci v něm nevyvolává. Sedí před tou svou obrazovkou, oči z ní nespustí. Prototyp absolutní koncentrace. Pouze jeho pravá ruka se mírně pohybuje, jak jezdí s myší po podložce. Občas se do akce zapojí ukazováček, to aby vyloudil ostré zvuky vybuchujících náloží, přestřelek mezi dvěma armádami vyměňující si vzájemně rány podobné těm jaké vydávají samopaly, ale i takové ty podivné zvuky v nichž si tolik libují výrobci futuristického zbraňového vybavení, znějící tak trochu jako kromobyčejně hlasité žbluňknutí.

“Nešlo by ten zvuk aspoň trošinku stáhnout? Vždyť není nic slyšet!”
“Slyšet? Co potřebuješ slyšet?”
“No přece, vlastní myšlenky.”
“Ty nějaké máš?”
“Heleď nedělej si legraci a stáhni ten zvuk!”
“A nešlo by místo toho utlumit tu tvoji neúčelnou mozkovou aktivitu? Já tady pracuji!”
“Tomuhle říkáš práce?”
“Náhodou…”
“Podle mne je to melouchaření.”
“Jistě, někdo to ale musí dělat.”
“Navrhovat válečné hry pro počítače?”
“Strategické hry. Když už nic jiného, bystří to mozek…”
“Já si naopak myslím, že ho to utlouká. Takovýle kravál! Čím jsem si tohle zasloužil?”

Poslední slova pronesená s hořkostí v hlase musela na mého partnera nějak přece jen zapůsobit. Po celou dobu naší konverzace Feles nespustil oči z obrazovky. Slova drtil mezi zuby, svaly v obličeji přitom zůstávaly zcela nehybné. Jediné co se na něm hýbalo byla ta jeho pravá, počítačová ruka, chvílemi jen pomalu a liknavě, jindy se zuřivostí létajícího vřetena na tkacím stroji. Teď ale jeho druhá ruka uhodila na jednu z kláves, čímž pádem zvuky přestaly, jako když je utne. Pohledem, jehož se mi nyní od něho dostalo, by naše pekelné pece dokázal rázem proměnit v chladírenská zařízení. Tón hlasu ale zněl už smířlivěji.

“Nech mě prosím tě aspoň dokončit tuhle epizodu. Dělám zrovna beta-testing a rád bych to už měl dodělané.”

Konvence si vyžadovala, abych na tomto místě projevil aspoň nějaký zájem. Zeptal jsem se ho tedy.

“O čem to vůbec je?” Ožil.
“Válka mezi planetami. Mám tu toho svého potrhlého Homunkula, který momentálně válčí se Schizogladiátory virtuálního prostoru.”
“Schizogladiátoři, kdopak zase tohle propánalucifera je?”
“To je taková poněkud zvrácená aliance časoprostorem migrujících Kyborgů. Homunkulus jim potřebuje ukrást lapis mutus, aby potom mohl s jeho pomocí vysvobodit robotické Golemy ze spárů Trýznitelů z Valhaly.”
“Co je lapis mutus?”
“Tohle nevíš?”
“Lapis je myslím latinsky kámen.”
“Přesně tak. A mutus znamená měnivý. Někdy se mu také říká rostlinný kámen. Je to prostě jedno ze stadií, kterým kámen musí projít, na cestě k tomu stát se kamenem mudrců!”
“Aha. Tak to by bylo. Jenom mi pořád není jasný, proč je k tomu všemu potřeba všechen ten rámus? Copak by se nedal kámen mudrců vyrábět potichu?”
“Řekl jsem snad, že ten kámen vyrábím? Ne, já dělám betatesting a tady se o ten kámen bojuje. A žádná válka se bez rámusu neobejde, to snad chápeš. Takže musím mít zvuk pořád naplno, abych věděl, že všechno tam je tak, jak to má být.”

S těmito slovy už zase stiskl klávesu, která navrátila počítači lomoz. Takže následující slova už musel vykřikovat, aby vzniklý randál překřičel.

“Já žádný kámen mudrců nevyrábím. Bojuji o to, abych jej dostal z rukou těch kybernetických zlodějů. Boj znamená kravál. Ty bys očekával, že by se taková kybernetická válka mohla odehrávat za zvuků klasické hudby? Takového nějakého mozartovského menuetu? Či snad něčeho z Vivaldiho?”

Takovouto znalost klasické hudby, jakou právě projevil, bych byl tedy od něho neočekával. Tým těch nejslovutnějších psychologů kdysi Felese přece prohlásil za kořenového racionalistu a pokud vím, až doposud jediný druh “hudby”, který občas poslouchal, byl ten hlučného charakteru, heavy metal a tak podobně. Tím, že vůbec věděl o existenci něčeho jiného, mě dost překvapil. Byl bych mu ještě rád navrhl Čajkovského ouverturu 1812; ta přece má v sobě dokonce i dělové výstřely…

Už jsem se k tomu nedostal. Všiml jsem si totiž, že klika od dveří se pohnula a že tudíž ten někdo, kdo za nimi stojí, je na cestě do naší kanceláře. Nejen to, věděl jsem s naprostou jistotou, o koho se jedná a sice, že je to náš šéf! Stačil jsem ještě rychle sundat nohy s desky stolu, kam je často pokládám když se nacházím v kanceláři; k tomu abych upozornil svého parťáka na to, že hlava našeho kmene padlých andělů se nám chystá nabourat do místnosti, jsem ale čas už neměl. Dokonce ani k tomu, abych mohl předstírat, že se zaobírám nějakou užitečnou prací. V ruce jsem sice držel sešit, jenže tam byly jen verše, tak jsem jej raději rychle schoval za zády. Myslím ale, že si šéf přesto něčeho všiml. No nic, aspoň, že jsem v okamžiku jeho vstupu neměl už nohy na stole, ani že jsem nebyl totálně absorbovaný děním na obrazovce podmalovaným vše prozrazujícím randálem, jako chudák Feles. No, ten to teď schytá!

Moje mimosmyslové vnímání mi posloužilo dobře, když mi prozradilo, že osobou vstupující do naší kanceláře bude samotný šéf. Kdybych byl ale tušil, že ho bude doprovázet jeho osobní sekretářka, byl bych si jistě ráno na sebe šplíchl trochu víc kolínské…
Copyright © Voyen Koreis 2015


Šéf nám dělá nebesa!









Jeho Nechvalná Bezvýznamnost přelétla rychle scénu pohledem. Jako vždy byl náčelník oblečený bezvadně, tentokráte v trojdílném vínově červeném jemně proužkovaném obleku; pod sakem, které vypadalo jakoby mu právě bylo přineseno z žehlírny, měl světle fialovou vestu. To vše doplňovaly kravata v barvě rosničky a oranžový, do trojúhelníku složený, kapesníček. V obličeji se mu už začínal klubat krutý úsměv, zatímco ho nohy přenášely od dveří k Felesovu pracovnímu stolu. Ten úsměv jsem znal moc dobře. Hádám, že si jej každého večera dolaďoval před zrcadlem, aby měl vždycky v pohotovosti celou škálu a mohl tak na kteréhokoliv z nás zaměstnanců vždy vrhnout tu správnou variantu, odpovídající okolnostem a stupni zastrašení, jehož si podle něho situace vyžadovala. Měl celá staletí na to, aby si jej vypěstoval a dovedl k dokonalosti. Úsměv se zpravidla začínal v levém dolním koutku úst a pomalu se odtud rozlézal po zbytku tváře, podobně jako postupují neštovice. K němu obvykle patřil umírněný hlas, který když jste zaslechli nabyli jste okamžitého dojmu, že se tu navýsost šetří energií, která ale nepřijde nazmar. V okamžiku, který ďábelské stvoření zvolí k tomu aby nažhavilo své kotle, dojde k Velkému třesku!
Pro tuto chvíli zněl ale hlas celkem sladce.

“Co kdybychom projevili trochu větší ohleduplnost vůči nám sluchově méně handicapovaným a stáhli ten zvuk tak o stupínek či dva níže, Felesi?!”

Ve své zaujatosti, oslovený si teprve nyní všiml, že nejsme sami. Na jakýkoliv úhybný manévr bylo už pozdě, takže mohl jen čekat na to, jak se situace vyvine. Že to nebude v jeho prospěch, bylo nabíledni.

“A-a-ano, Vaše Nechvalná Bezvýznamnosti, li-li-lituji…” zakoktal, zatímco vypnul zvuk docela. Potomek padlých andělů to přijal lehkým pokynem hlavy.
“Hádám, že měsíční výkaz už máte pro mne hotový, podle toho, že se s takovouto vervou věnujete odpočinkové činnosti?”
“…právě jsem chtěl, pane…”
“Kdy asi má být ten výkaz připravený, slečno Kateřino?”

Roztomile se tvářící sekretářka se poradila s notepadem, který měla v ruce. Vyhlížela přitom uvolněně a tudíž i rozkošně; zcela jasně se nemusela obávat toho, že by se sama mohla ocitnou v palebném poli. Kdoví, třeba se v něm neocitala nikdy. Nedovedl jsem si představit, jak by mohl někdo, dokonce i někdo vládnoucí mocí našeho šéfa, vystavit takovéto rozkošné stvoření něčemu podobnému. Nedokázal jsem spustit oči z ní a zejména z těch dvou překrásných malých kopečků nesměle se schovávajících pod látkou modré blůzičky, kterou na sobě měla. Mohl jsem svým očím povolit takovouto pastvu, aniž bych byl přitom přistižen, zatímco ona se soustřeďovala na to, co mohla vyčíst ze svého notebooku. Nakonec ale zvedla hlavu a vinobraní se pro mne skončilo.

“Včera, pane.”

‘Dokáže být tak přenádherně překrásná, i tehdy kdy se jen zabývá svými sekretářskými povinnostmi’, říkal jsem si. Stála na půli cesty mezi dveřmi a stoly nás dvou a vypadala připravená k čemukoliv, co by boss mohl po ní chtít. Jak jsem se tak na ni díval, začínal se mi ale do mysli kradmo vtírat pocit, že s tou připraveností by to mohlo jít o trochu dál než k těm povinnostem veskrze schopné sekretářky. Pocit nabíral na síle s tím, jak její pohled sledoval šéfa, podle mého názoru s o trochu větší pozorností než by to bylo na straně sekretářky nutné. Také jsem cítil, že sám jsem tu tak nějak přebytečný, jako bych pro ni neexistoval, jako bych byl jedním z těch kusů kancelářského nábytku, které se v místnosti náhodou vyskytují. Předmět soustředěné pozornosti slečny Kateřiny se posléze zastavil za zády Felesovými, odkud mohl dobře vidět na obrazovku kterou měl nešťastník před sebou.

“Vidím, že se chystáte k útoku na jakási monstra, Felesi. Copak ta asi jsou?”
“Zlodějští Kyborgové, Vaše Nechvalná Bezvýznamnosti.”

Felesův hlas zněl nejistě, jakoby v očekávání tvrdého úderu, který musí přijít každým okamžikem. Ten zatím ale nepřicházel.

“No, vida. Tihle kleptomanští kyborgové. Jistě se také podíleli na zmizení toho měsíčního výkazu, či snad ne? A co ta zpráva o produktivitě, kterou jsem od vás měl dostat minulý týden, nemají s tím, že ji stále ještě nemám, také něco co dělat? Tak bych řekl, že budete muset na ty kyborgy zaútočit co nejdřív a s co největší silou, abych mohl mít ty dokumenty na stole do zítřka do rána!”
“Ano, vaše Nechvalná Bezvýznamnosti…”
“A nezapomeňte vyplnit ten formulář k letošnímu sebe-vyhodnocení. To se týká vás obou, pánové. No, a když už jsme u toho tématu zatoulaných dokumentů a dlužných zpráv, tak si matně vzpomínám, že by tam někde měla být ještě jedna, kterou postrádám. Copak to bylo, mohla byste mi trochu osvěžit paměť, slečno Kateřino?”

Věděl jsem hned co teď přijde, ještě než se ta osudná slova protáhla mezi rty ve tvaru poupat rudých květin, které podle mne nebyly stvořeny k žádnému jiného účelu než aby přiváděly poetické duše, podobné té mojí, do stavu neutuchající touhy. Procházet jimi by správně měla pouze slova u těch naslouchajících veskrze vyvolávající radost a extázi! Nicméně…

“Analýza nastupujících tržních trendů, vaše Nechvalná Bezvýznamnosti.”
“Tak, Analýza tržních trendů. Kdy asi jsem tu měl dostat, slečno Kateřino?”
“Před dvěma týdny, pane.”
“Kdepak je ta analýza, Mefisto? Na svém stole jsem ji neviděl. Ztratila se nám také v kybernetickém prostoru?
“Ne, pane. Je hotová. Skoro. Potřebuje už jen trošinku doladit.”
“Aha. A na tom jste bezpochyby právě pracoval když jsem vstoupil. Psal jste přitom do toho notesu, co teď držíte za zády, jak jsem si všiml, či snad ne? Ukažte.”

Podal jsem mu notes, nešlo to jinak. Nalistoval poslední popsanou stránku, četl nahlas:

“Kateřina – připomíná, Kateřina – neuhasíná, Kateřina – rozepíná… tohle nemá nic co dělat s tržními trendy. To vypadá spíš jako nějaká prasečinka. Že by rýmy k veršům? Snad ne o naší slečně Kateřině?”
“Ne, pane. Lituji…”
“Litujete toho, že jste to nedopsal? Já taky. Aspoň bychom měli něco k čemu se zasmát, viďte slečno Kateřino?”

Nevypadalo ale na to, že by jí bylo do smíchu. Spíš vypadala poněkud zhnuseně. No, nedivil bych se jí. Věděl jsem, že ty verše asi za moc stát nebudou, takhle se ale o nich dozvědět nemusela. Byl jsem z toho celý zdrcený. Ten hajzl! Tohle vypadalo na pěkný výprask, pro nás pro oba. Zdálo se, že už k tomu nezadržitelně směřuje, když mu naštěstí právě v té chvíli zacvrlikal v kapse telefon. Vytáhl jej ven, zašklebil se na nás jakoby omluvně a poodešel směrem do rohu kanceláře. Viděl jsem, jak mu trochu spadla čelist, když se mu volající ohlásil. Tohle vypadalo na to, že bude na příjmu pro změnu on. Že už by si jeho nohy, obuté v módních střevících z kůže hříšných dominikánek, benedyktýnek a boromejek, měly vyhledávat onen proslulý kobereček. Slyšet ho moc nebylo, jen samé to ‘ano, Vaše Bezedná Hlubokosti, jistě, Páne Much…’ Tím “Pánem Much” ovšem prozradil s kým to mluví, je to přesný překlad slova Belzebub a slyšel jsem, že dotyčnému tak říkají, když se mu chtějí co nejvíc zavděčit. S Pánem Much jsem sám ještě nikdy nemluvil, tohle bylo dokonce poprvé, kdy jsem se nacházel ve stejné místnosti jako někdo s ním hovořící. Hovorem se to ale stěží dalo nazvat, k tomu to znělo trochu příliš jednostranně. Jeho Nechvalné Bezvýznamnosti se dostávalo jakýchsi pokynů nebo spíš rozkazů; tolik mi bylo jasné. Dlouho to netrvalo. Náš šéf srazil podpatky, zastrčil svůj tablet zpátky do kapsy a otočil se k nám. Teď to nejspíš teprve schytáme my dva!

Jenže, po tváři se mu najednou rozlil úsměv. Ne ten připomínající neštovice, jiný druh úsměvu, takový, jaký jsem ještě u něho neviděl. A byl tam ten úsměv pro nás, tohle bylo opravdu záhadné. A jeho hlas zněl mírně, dokonce i bez ukrytých hrotů, které tam jinak vždycky někde pod povrchem číhaly.







Šéf nás vychvaluje až do pekel!



Šéf po chvíli rozjímání, kdy zjevně absorboval obsah právě skončeného hovoru, prohlásil: “Ta analýza ještě počká, pánové. Konečně, jste odbytový personál a o to nám tady jde především. Prodáváme tu služby veřejnosti a to bychom měli vždycky hlavně mít na mysli. A v tomto směru, musím uznat, že jste se pánové v poslední době celkem vyznamenali!”

Copak asi tímto sleduje? Najednou nám takhle lézt tam, kam světla světa nedolehnou! Jistě, naše pracovní výsledky byly dobré, o tom nemůže být pochyb. Takovéto věci ale bossové přece skoro vždycky přehlížejí. Že by tohle bylo ozvěnou onoho telefonního hovoru? Jak jinak? Feles, jak jsem viděl, vypadal asi tak stejně překvapený tímto náhlým obratem, jako já. Jeho Nechvalná Bezvýznamnost ale pokračovala.

“Takže, soustřeďme se raději na ta pozitiva. Kolik pak duší politiků tihle naši dva přeborníci upsali, za poslední galaktický pracovní den, slečno Kateřino?”

Slečna Kateřina, jako správná sekretářka, už musela předem vytušit co má přijít, protože už v průběhu onoho telefonického rozhovoru se horečnatě zabývala něčím na svém tabletu, takže nyní vypadala nanejvýše připravená. Bylo by mi to poskytlo další příležitost k tomu viset očima na těch jejích kopečcích; po té ostudě s verši mě ale přešla k něčemu takovému nálada.

“Sto devadesát tři, pane. To je víc než dvojnásobek stanoveného objemu, Vaše Nechvalná Bezvýznamnosti.”

To poslední dodala jistě z vlastní iniciativy, jakoby byla na naší straně. Ten stanovený objem byl devadesát, takže jsme si opravdu vedli výjimečně dobře. Jistě, dost nám pomohlo to, že se hned v několika klíčových zemích schylovalo k volbám, takže bylo všude dost a dost politiků, kteří potřebovali prodat své služby jednotlivým stranám. A co lepšího mohli pro to udělat, než nám upsat své duše?

“To není špatné, co? Impozantní, dokonce bych řekl! A kolik pak že bylo těch bankéřů?”

“Dvě stě osmdesát sedm, pane.”

“Tak to je ještě lepší! No a bravurní kousek, který nám naši pánové předvedli, byl ovšem ten, když nám upsali samotnou presidentku Světové banky, dokonce společně s jejím zástupcem. To si zaslouží potlesk!“

A jak by se od toho šaška bylo dalo očekávat, skutečně naznačil potlesk spojený s úklonou našim směrem. Slečna Kateřina se, i když trochu zdráhavě, přidala. Po něčem takovém musela ale přijít studená sprcha, takže jsem čekal, že se příštím dechem zmíní o duchovních. A nezmýlil jsem se.

“Škoda jen, že těch kněží bylo jen asi sedmdesát pět procent cíleného počtu, tam se nám to trochu zadrhlo, že ano?”

“Když dovolíte, pane, ten cíl byl stanovený ještě předtím než došlo k oněm skandálům, které tolik otřásly církví.”

“Chápu, chápu. Stát se knězem je dneska docela rizikovým povoláním, takže velebníčků nám začalo dost ubývat. Nicméně, v této oblasti bychom si měli vést lépe. Tohle ale není o čem jsem tu chtěl hovořit.”

Jasně. Něco po nás bude chtít a tohle byla jenom preambule. A už to tu bylo.

“Chtěl jsem si s vámi pohovořit o Faustovi!”

Tak tohle mě nenapadlo. Že by se k němu doneslo něco o tom mém melouchaření? To by nás ale takhle nechválil. Podivné. Pohlédl jsem na Felese, ten také vypadal dost udiveně. Zmohl se jen na tohle:

“O Faustovi, pane?”

“Tak. O tom pacholkovi, co nám už jednou proklouzl mezi prsty. To bylo … pomozte mi, slečno Kateřino…”

“Před čtyřmi sty padesáti čtyřmi lety, osmi měsíci a dvaceti čtyřmi dny, Vaše Nechvalná Bezvýznamnosti. To jest podle lidského kalendáře. To jsou přibližně čtyři galaktické dny, patnáct hodin a třicet šest minut.”

Byla dobře připravená, tahle naše krasotinka. Takovéto okázalé lezení do konečníku se mi ale nelíbilo, zvedla se proto v mých očích o pár stupínků výš. Tedy, snad mi rozumíte a všimli jste si, že tu máme věci tak nějak obráceně, oproti vám. No, asi jsem si ji přece jen trošinku moc idealizoval. Šéfovi se to ovšem líbilo, protože mohl bezešvým způsobem přejít na jednu ze svých tirád, během nichž se nedalo dělat nic jiného než myslet si svoje, ale tvářit se přitom jakoby zaujatě, s občasnými pokyny hlavy provázenými souhlasnými zvuky v těch místech, kde se to hodilo.

“Jak žalostně takových necelých pět století lidského času vyhlíží, z naší perspektivy, nemyslíte? Přitom, tenhle malý neúspěch, přehmat, jehož se dopustili někteří z vašich předchůdců v této funkci, pořád ještě spadá do toho galaktického týdne o němž jsme tady mluvili. Je to skvrna na našem jinak tak čistém výkazu! Bohužel, skvrna natolik výrazná, že si jí povšiml i samotný Pán Much, jak jste si možná už dali dohromady. Ono je těžké si toho nepovšimnout. Tenhle Faust se pokoušel o to slepit dohromady Homunkula a vyrobit Kámen mudrců. Pochopitelně, že to nedokázal, takže nám upsal svou duši. No a když přišlo na to, aby svůj dluh splatil, podařilo se mu nějak z toho vyklouznout. Tím, že svého jednání litoval. Kdyby jen to. Stala se z něho celebrita. Básně, knihy, hry, to všechno o něm, dokonce i pár oper, žel Lucifer! Jak já nesnáším zpěv! Jak já nesnáším ty tlusté malé přestárlé tenory, kteří se žalostně pokoušejí o to vypadat jako mladí muži, zamilovaní do svých ještě těžších partnerek!”

“Ano, pane, to je…” Jenže šéf nenechal Felese domluvit.

“Víte co nejvíc nesnáším,? Když tam máte ženské, které zpívají mužské party. To je potom hrůza! No představte si tady naši slečnu Kateřinu, jak vám v kalhotách zpívá nějakou árii!”

Navodil jsem si tu představu před svým vnitřním zrakem a vůbec mi nepřipadala odpudivá. Viděl jsem ji v takových těch legínech, černých, tak jak to nosívali panoši, pěkně přiléhavých, no a vypadala by v tom absolutně nádherně! Jenže, ona by vypadala překrásně i žebráckých šatech. Zejména v takových těch co nejděravějších… Šéf ale zdaleka nebyl hotov.

“Teď si samotná Jeho Maličkost té věci povšimla a chce po nás, abychom s tím něco udělali. Někdo ji totiž upozornil na to, že už se Faustem zabývají samotní výrobci reklam!”

Tak tohle pro mne vyhlíželo vážně. Kdyby se nějak provalilo, že jsem v to také měl prsty, tak nejspíš skončím zpátky u kotlů jako topič! Nezdálo se mi ale, že by boss něco věděl o mém úletu. Nicméně, budu si muset dát náramný pozor.

“Žádné další šíření Faustova věhlasu jako vítěze nad Peklem, si prostě nemůžeme dovolit. Image naší firmy by tím příliš utrpěla. Pán Much si přeje, aby se naše Oddělení pro styk s veřejností do toho ihned zapojilo. To znamená, pánové, že necháte všeho a soustředíte se od této chvíle na Případ Faust!”

“Znamená to také, že nemusíme pracovat na té analýze tržních trendů, pane?”

“Tohle vám náramně vyhovuje, viďte Felesi? Ano, analýza zatím počká. I ty ostatní věci. Vybral jsem vás dva k tomu, abyste se tímto zabývali, protože vám věřím. Musím už jít, slečna Kateřina vás zpraví o podrobnostech.”

S těmito slovy se vzdálil. Aniž by jí poplácal po zadečku, jak jsem napolo očekával. Ona možná také, podle toho jak ho její oči sledovaly celou cestu ke dveřím. Zeptal jsem se jí:

“Co má proti těm operám, slečno Kateřino?”

Dostalo se mi od ní koketního úsměvu, cítil jsem ale, že ten stále ještě náležel odešlému šéfovi. Mohl jsem to vědět. Pro ni prostě neexistuji…

“To nevíte? Má to co dělat s jeho ženou.”

“Copak on na Fausta žárlí?”

“Svým způsobem ano. Nesnáší všechno to, co se líbí jeho ženě. A ona má ráda operu. Gounodův Faust je jednou z jejích nejmilejších, takže ho sebou vždycky tahá jakmile je někde na světě nějaká premiéra. Jedna taková má být příští týden v Paříži a on se na to ani trochu netěší.”

“Proto nám tu vykládal o tom, jak nesnáší když lidé zpívají?”

“Přesně tak. Ona totiž pochází z aristokratické rodiny, její rodokmen má prý sahat až k samotnému Satanielovi. Takže její výchova byla taková, že se v rodině často chodilo do opery. No a Val měl vždycky ty sklony být tak trochu socialistou…”

Takže ho nazývá ‘Valem’. To je zkratka pro Valefarius, což je šéfovo hlavní  jméno. A ona nám tu takhle nestydatě dává najevo, že jejich vztah zcela jasně není jen ‘slečno Kateřino ─ Vaše Nechvalná Bezvýznamnosti’, že asi musí být nějaký intimnější. To jsem si ostatně mohl myslet. Feles se také po straně zašklebil. Zeptal jsem se ještě.

“A vy jste věděla, kam ta jeho návštěva povede?”

Ukázala prstem dolů. Zatvářila se přitom samolibě.

“Tušila jsem, že se tam k něčemu schyluje a byla jsem proto připravena na všechno možné. To, že ale Valovi takhle zavolá, to překvapilo i jeho samotného!”

Ten její ‘Val’ už mi silně začínal jít na nervy. Viděl jsem, že Feles se chystá převzít otěže a získat od Kateřiny potřebné informace. Je přirozeným racionalistou, takže tyhle věci rád ponechávám na něm. Kromě toho jsem nebyl ani trochu nadšený z toho, že má naše slečna Kateřina, jak se zdá, nějaké ty pletky s tou odpornou bytostí ─ jak tohle dokázala to nevím, ženské jsou ale nevyzpytatelné. Už jsem si myslel, jak ji miluji, teď ale vidím, jak snadné je z takovéto ‘lásky’ zase rychle vypadnout.





Jak se to mělo s těmi reklamami?







Jakmile Kateřina odešla, aby se věnovala svým povinnostem sekretářky (zda ty zahrnovaly nějaké techtle-mechtle s Jeho Nechvalnou Bezvýznamností, jsem se mohl jen domýšlet, spíš asi ano…) vybafl na mne Feles:

“Tak co, nejsem tak úplně sám, s tím melouchařením, že ne?”

Dal si to ten pacholek můj parťák rychle dohromady. Hlavně, že to nenapadlo šéfa, o tom dole ani nemluvě. Budu s tím muset okamžitě přestat a i potom to asi nebude snadné zastírat stopy. Felesova podpora by se mi teď hodila. Díval se na mne pohledem, jaké asi vrhají postavy z jeho her, jakými jsou Rune Heartmourner nebo Magus Nemesisreaper, kteří se neustále nacházejí na nějakých cestách za poznáním. Či hledáním něčeho ztraceného, jako Pokladu na dně propasti bídníků nebo tajemných artefaktů zmizelé civilizace ukrytých v Nekonečné divočině milosrdných… Feles mi čas od času podal instrukce, abych pro něho takovéto názvy vymýšlel. Tu a tam přišel sám s něčím podobným, hádám ale, že to měl vytvořené nějakým počítačovým programem.

“Tak co, svěříme se strejčkovi Felesovi? Viděl jsem, jak ti to ve tváři škublo, když padla zmínka o těch televizních reklamách.”

“No… trochu jsem to asi přehnal.”

“No, tak vyklop ten náklad který leží tak těžce na tvé černé duši. To tě popadla touha po televizní slávě? Doufám jen, že jsi tam někde nezapomněl tu svoji odpudivou tvář, to by bylo obzvlášť nemoudré!”

“Kdepak! Víš přece, že jsem poeta a žádný herec.”

“Poeta? Copak jsi už prodal nějakou tu svoji báseň? To by ses s tím určitě přede mnou pochlubil. Či je snad tohle pro básníka způsob jak nakopnout kariéru, tím že začne s tepáním veršů v kovárně na reklamní slogany?”

“Někde se začínat musí… Problém leží v tom, že je do toho zamotaný Faust!”

“Vážně? Věky o něm nic čert neslyší a najednou hned dvakrát a během pár minut.”

“No, nic lepšího mě nenapadlo. A teď mě to mrzí. Tohle by mohlo znamenat hezkých pár století zpátky u kotlů. Tys tenhle druh práce nikdy nezažil, narodil ses se stříbrnou lžičkou u pusy, takže nevíš…”

“Moje neposkvrněné početí do toho prosím nezatahuj. Byli bychom v tom oba, kdybys do toho měl spadnout. Jsme přece parťáci! Teď mi pěkně pověz, co jsi vyvedl.”

To máš tak. Jedna agentura mi zadala přípravu kampaně s reklamami v nichž figuruje Faust. Jde o to, že Faust podepíše smlouvu se vší pompou, no a potom si žije život samá zhýralost a nakonec, když má splatit svůj dluh, svým věřitelům zmizí. Tak jak už nám to jednou udělal.”

“A na co jsou ty reklamy, Ritz-Carlton či tak nějak?”

“Pointa je v tom, že jim ujede v červeném ferrari. To je taky, co se tu prodává.”

“A slogan?”

“V tomto autě ujedete všem a všemu. Dokonce i své minulosti!”

“Chytré. Jak jsi přišel k té smlouvě?”

“Jak slepý k houslím. Vzpomínáš si, jak jsi se zabýval tou hrou Bratrství proroků kyberprostoru? A prohlásil jsi, že toho klienta zvládnu sám? Vyklubal se z něho autor reklamních sloganů jedné známé firmy, kterému došla inspirace. Býval tam nejlepším, jenže mezitím už se třikrát rozvedl a párkrát prodělal protialkoholické léčení. Víš sám, že většinou tyhle lidi dostaneš tak, že jim nabídneš nějakou nejnovější elektronickou hračičku či tak nějak, tenhle chlápek ale chtěl něco jiného.”

“Nápady k reklamám.”

“Tak. Byl na úplném konci, jeho exmanželky ho vyždímaly jak se dalo, agentura se ho chystala propustit. Takže podepsal. Teď už zase má nápadů habaděj, nejspíš i nějakou novou manželku a co nevidět jinou, hádám, že i to červené ferrari, nový model každým rokem, tak to půjde po celých třicet let.”

“Jenže, teď jsme to my, kdo má problém. Cítím se zodpovědným za to, že jsem tě tehdy do toho poslal samotného. Kdybych byl býval přítomen, jistě bych ti byl vymluvil tu účast na reklamách, nenechal bych tě jednat takhle iracionálně. Teď máme hned dva problémy, místo jednoho. Jednak musíme vymyslet něco s tím Faustem a potom také to, jak zahladit stopy po těch tvých reklamách. Tak mě ale napadá…”

“Co?”

“Že ty dva problémy jsou vlastně jedním problémem.”

“Jak to myslíš?”

“No, když vyřešíme ten první problém, tak se tím vlastně vyřeší i ten druhý problém.”

“Aha, už ti rozumím. Pokud se nám podaří nějak dosáhnout toho, aby Faust nad námi tentokráte nevyhrál, potom už to nebude ten Faust, který by byl hrdinou. Takže nebudou literáti mít o kom psát básně, hry, opery, nic! Není v tom ale paradox?”

“Jistě, že je. Jakmile si začneš zahrávat s časoprostorem, dostaví se zašité paradoxy.”

“Hlavně, aby ta série reklam by přestala existovat. Přestane?”

“Pochopitelně. Nebude tu Faust, takže nebude mít nikoho o kom by mohla být.”

“Tomu nerozumím. Jak může něco, co už se stalo, najednou zmizet? Odestát se?”

“To máš tak. Ono to vlastně nezmizí, jen se to přesune do jiné, z našeho hlediska méně exponované, dimenze.”

“A tam se to potom na mne provalí! Boss nás seřve, možná i samotný Lucifer, já pošupajdím zpátky ke kotlům a ty nejspíš taky…”

“No jo, jenže i kdyby k něčemu tak drastickému došlo, tu už bychom nebyli my, komu by se to stalo. Nebyl by to ani Faust, ani Valefarious, nikdo. Peklo samotné by pro nás vypadalo asi k nepoznání. Prostor je zakřivený, tohle musíš mít na paměti. Čím dál od tohoto bodu v časoprostoru se bude nacházet ta dimenze, tím bude z našeho hlediska pokřivenější a tím méně se to bude všechno podobat tomu, co se kolem nás právě teď nachází a odehrává. O to už se postará kvantová fyzika.”

“Tak té jsem nikdy nerozuměl. Hlavně ale, jestli nám nějak pomůže najít cestu jak vyzrát na toho našeho Fausta! Teorii kvantové fyziky s radostí nechám na tobě.”

“Pomůže a tak abychom mohli obšťastnit našeho šéfa. Aby nemusel s tou svou paničkou do opery. Co si myslíš, že nesnáší víc, operu nebo tu svoji manželku?”

“No, já jsem se s ní jednou potkal. Je tím typem, který když opustí místnost, tak zbytek společnosti viditelně pookřeje!“

„No, život po jejím boku musí být jediným neustávajícím nebeským vytržením. No a pokud tolik miluje operu...“

„... potom chápu, že Valefarius zpívání nemůže vystát.“

„Zejména jestli ona navíc pořádá doma hudební večírky.“

„To také určitě dělá a těm asi ten náš boss také neunikne. Skoro k němu začínám pociťovat sympatie...“

„Kdosi kdysi řekl, že Peklo je plné hudebních amatérů.“

„To byl George Bernard Shaw. Ten také prohlásil, že hudba je nápojem zatracenců.“

„Chytrý pán. Poslyš, není on jedním z našich?“

„Shaw? Kdepak. V jistý čas se dokonce ocitl v užším výběru k tomu soukromém kotli, co má Černobog Daramsufael ve své kanceláři.“

„Nedostal se tam ale?“

„Nedostal. Na našeho vrchního velitele by byly prý jeho výroky příliš inteligentní. S inteligentním humorem u něho nepořídíš. On má raději, když slyší co nejvíc obhroublostí. Proto dává teď víc příležitostí velebníčkům. Co ale uděláme s tím naším problémem? Zmínka o kotlích mi připomněla...“

„Víš co? Nech mě tu na chvíli, abych mohl zjistit nějaká ta základní fakta. Najdi si zatím něco jiného na práci, moc dlouho mi to nepotrvá.“



Copyright © Voyen Koreis 2015