Vojen Koreis


Jak šel čas...



Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase
PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)

Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem!




 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D

ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/



Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

Psáno anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná...
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi.
 

Mephisto and Pheles

Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze.
 

The Fools' Pilgrimage

Anglická verze Poutníků v čase.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

Psáno anglicky.
Amatérská golfová kariéra autorova je vskutku zapomenutíhodná. Jeho jméno ale přesto znají dobře mnozí z těch, kteří kdy hráli virtuální golf na svých počítačích. Voyen Koreis totiž navrhl řadu virtuálních hřišť, na nichž hráli a stále ještě hrají hráči z celého světa.

An Introduction to the Study of the Tarot

Voyen Koreis je editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
Překlad do angličtiny dvou her Karla Čapka, z nichž jedna obletěla celý svět, zatímco ta druhá zůstává dodnes jednou z nejpopulárnějších na českých jevištích, zatímco svět ji téměř nezná.


Překlad do angličtiny knihy, kterou milovaly a milují celé generace mladých českých čtenářů.



Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není






Druhá smrt Orfeova


Moře


Přízrak


Myšlenka


Amfitrité


Abstraktní #3


Anima Mundi


Tři grácie


Eukalyptový háj


Mimozemšťan


Byron Bay


Byron Bay 2


Byron Bay 4


Stromy po požáru


Les


Binaburra


Cannungra


Maleny


Moře #6


Isis a Osiris


Král a jeho šašek


Král a jeho šašek 2


Pygmalion


Zrodil se Homunkulus


Spektrum


Strom života


Abstraktní #14




Obrazy vytvořené na počítači:


Setkání v prostoru


Planeta


Duch Franze K.


Myš


Mimozemská krajina
se zříceninami



Dobře vyvážené vejce


Blakeova spirální galaxie


Gorily na Měsíci




Věčný poutník


Roviny



Vrták


Terorista


Abstraktní 17


Kolébka


Měření kosmického vejce


Vyrůstal jsem v Krkonoších


Praha byla pro matku drahá a tak přemýšlela, jak to zařídit aby mohla vyjít se svou tenkou penzí, když jsem tam byl já, který jsem začínal růst a potřeboval jsem neustále nové oblečení atp. Prozatímní řešení bylo se aspoň na čas přestěhovat na Zbraslav k tetě Jiřině, která byla tou rodinou skálou, za níž obvykle chodíval i její jinak světácký a úspěšný bratr, když míval nějaký problém. Asi půl roku jsme tedy bydlili na Zbraslavi, bylo to tam ale prostorově poněkud stísněné. Zažil jsem tam konec jednoho školního roku, letní prázdniny a začátek roku nového. To už jsem odcházel rád, protože nová učitelka v páté třídě se mi vůbec nelíbila, na rozdíl od té kterou jsme měli ve čtvrté třídě, která se jmenovala Hoffmeisterová a která byla sestrou Adolfa Hoffmeistera, spisovatele, básníka, dramatika, karikaturisty, malíře a jednoho ze zakladatelů Děvětsilu. Jen tím, jak se tato dáma intenzivně s námi zabývala bohatou historií Zbraslavi, dokázala během těch několika měsíců, kdy na mne měla přímý vliv, ve mně vzbudit zájem o dějepis. S tím i zájem o školu vůbec.
 

    Dům v Rokytnici

Přechod z Prahy na Zbraslav se postaral o jedno: zaplašilo to obavy, jaké asi má skoro každý člověk, když se má přemístit z metropole do nějakého menšího místa. Berlín, stále ještě trpící poválečnou kocovinou, se dal celkem snadno nahradit o něco menší Prahou; odejít z Prahy do mnohem menšího města, toho se myslím matka podvědomě bála. Vím, že jsem sám měl později podobné obavy z toho zaměnit světový Londýn za provinční Brisbane! Existovala totiž ještě jedna možnost, znamenající odchod na úplný venkov. Zbraslav, dnes už dávno Prahou pohlcená, byla v té době jaksi na půli cesty mezi Prahou a venkovem. Tu možnost nám nabízela jedna otcova koupě, kterou učinil v době kdy byl zaměstnancem Ministerstva zahraničí. Po poválečném odsunu Němců z pohraničních oblastí, se nabízely domy ke koupi a otec jeden z nich skutečně koupil, v Rokytnici nad Jizerou. Stál ho asi šest tisíc korun, což byla v té době dosti směšná cena. Dům dal prozatím napsat na tetu Jiřinu s tím, že si jej postupně upraví a že se tam k stáru s matkou přestěhují. Nebo snad počítal s tím, že přece jen skončí někde na Západě a chtěl, aby majetek zůstal v rukou širší rodiny..? V každém případě jsem po letech, když jsem likvidoval matčinu pozůstalost, objevil přitom plány k renovaci, které si nechal vypracovat od nějakého architekta, na „Obytný dům náležející panu Daliborovi Korejsovi, generálnímu konzulovi“. Datum, které na plánech stálo mě ale opravdu uhodilo do očí a přinutilo mě k tomu přemýšlet nad tím, kde se končí náhoda a kde začíná osud (v tu dobu mně už nebyl neznámý termín „synchronicita“). Nuže, ono datum: 7. srpna 1950. Den otcovy smrti!

Dům v Rokytnici (současná podoba). V pozadí zasněžený vrchol Kotle (1435 m)

 

Teta, která se zřejmě považovala pouze za kustoda, nyní nechala přepsat majetnictví domu na matku, jako na právoplatnou dědičku. Když se mně matka, ještě plná nejistoty zda máme opustit oblast Prahy, zeptala na moje mínění, odpověděl jsem jí: „Mámo, nech mě užít mládí na venkově!“

Dům se ovšem renovace nedočkal, k té došlo až když jsme jej asi o deset let později prodali a koupil si jej místní lékař. V době kdy jsme se sem nastěhovali byl celkem obyvatelný, i když nějaké problémy se vyskytovaly. Střecha, původně šindelová, později byla pokryta dehtovým papírem. Na několika místech přesto propouštěla vodu, zejména když na ní tál sníh. Brzy jsme ale přišli na to, kam postavit vědra tak, aby vodu pochytala. Zadní polovinu domu někdo podezdil cihlami, k tomu aby je omítl se ale nikdy nedostal. My také ne, na to nám nikdy nezbývaly peníze. Po celou dobu kdy jsme zde bydleli, asi deset roků, svítily tam proto červeně cihly.

Byla to původně typická podkrkonošská chalupa, hádám že mohla být asi tak sto let stará; přední část byla ještě z hrubě otesaných klád, ty se nyní nejspíš stále nacházejí pod povrchem. Dole byla kuchyně a dvě místnosti, oddělené od sebe úzkou síní, nahoru vedly lomené příkré schody k dalším dvěma místnostem, dále na půdu vedl ještě žebřík. Příslušenství veškeré žádné. Za domem sice kdysi tekla voda vedená sem dřevěnými trubkami, ty se ale místy propadly. Zatím se muselo chodit pro vodu s vědrem k sousedům; trvalo to asi rok, než se povedlo přítok vody s pomocí proutkaře nalézt a obnovit, stálo to ale zato! Voda se ukázala být nesmírně dobrá, chutná, se spoustou minerálů. Jistě proto, že jsem tuto kromobyčejně tvrdou vodu pil po deset let a právě v době kdy se ještě tělo budovalo, mám dodnes velice silné a zdravé zuby. Návštěvníci, které jsme mívali zejména z Prahy, si vždycky odváželi sebou domů lahve plné naší báječné vody, aby se ještě na den či dva vyhnuli pití toho, co jim tam teklo z kohoutků. Koupelnu jsme neměli, ta byla jen na plánech které objednal otec a  k jejichž uskutečnění nikdy nedošlo. Koupali jsme se v chromované sedací vaně a ve vodě ohřívané na kamnech.  Jinak, na záchod se chodilo na latrínu; nahromaděné výkaly se čas od času musely odstranit s pomocí peripatetického zařízení vydávajícího charakteristicky kvílivý zvuk a lidově zvaného hovnocuc.

Vaření byl také problém. Zpočátku užívala matka kamen, které byly z kachliček se železnou plotnou. Dosáhnout toho, aby se voda na ní začala vařit, si vyžadovalo spoustu trpělivosti. Té se mámě nedostávalo, zejména když se jí hladový syn neustále vyptával, kdy už budou hotové ty knedlíky? Usoužená žena začala zkoušet kde se co dalo — možností bylo několik, většina místností měla nějaká kamna, ne všechna se ale hodila k vaření. Například, v horní místnosti byla kamna dokonce s pecí, v níž se ale obvykle peklo jen vánoční cukroví. Zato to bylo dobré, pec fungovala skvěle! Co ale platno, když plotna tam byla stejně pomalá, ne-li ještě pomalejší. Nakonec to dopadlo tak, že velká část vaření se konala v elektrických spotřebičích, které se koncem 50-tých let už začínaly objevovat v obchodech. V té době už matka také měla celkem slušně placené místo v největší továrně ve městě, jíž byla dnes už dávno zavřená přádelna, jako mzdová účetní, takže jsme si mohli dovolit trochu víc.


Tato továrna, přádelna, kdysi zaměstnávala několik set lidí - pracovala zde i moje matka jako mzdová účetní. V době kdy jsme se sem přistěhovali se jmenovala Kapnar, později se z ní stal Seba. Nyní se má tato impozantní budova (od nás odvrácená strana je minimálně stejně veliká) předělávat na kulturní a sportovní středisko, jak jsem se nedávno dozvěděl...



    Jak jsem se stal pytlákem pstruhů

Pro dítě uvyklé pražským ulicím, i když ty na Hanspaulce měly ještě poměrně daleko třeba k těm žižkovským či smíchovským, to byl ráj na zemi! Jednu z hranic pozemku na němž stál náš dům tvořil Huťský potok, parcela byla asi stejně veliká jako ta v Šárecké ulici, snad něco přes tisíc čtverečních metrů a byla také trojúhelníkovitého tvaru, v tom se ale podobnosti končily. Především, byli jsme tu v horách, to znamenalo sníh, permanentně tak od prosince aspoň do března, někdy déle. Potok, který nám tam hučel pod okny, sváděl vodu údolím až od vrcholků Kotle a Lysé hory a protože doby průmyslového znečištění se teprve nacházely za rohem, byl kromě časů kdy se na jaře táním sněhu rozvodnil tak čistý, jak by o tom nesnil ani ten nejidealističtější člen strany zelených. Byl proto také plný pstruhů. Ryby byly sice chráněné a lovit se směly jen když jste k tomu měli povolení, záhy jsem ale přišel na to, že moji místní vrstevníci si takovýmito věcmi hlavy nelámou. Bylo to naopak otázkou prestiže dokázat chytit nějakého toho pstruha. Nezbývalo mi než pořídit si pár háčků a nějaký ten vlasec; to vše omotané kolem kratšího klacku se potom strčilo pod košili. Chodit kolem potoka s rybářským prutem by si přece jen žádný z nás klukovských pytláků byl nedovolil. Nějaké ty žížaly se našly pod kameny a už se na to šlo!

Pstruh je chytrá ryba. Má se neustále na pozoru. Umí plovat v hodně prudké vodě, přičemž pohybuje ploutvemi a ocasem téměř nepozorovatelně, právě tolik, aby mu to dovolilo zůstat stát v proudu na jediném místě, jakoby tam visel na nějakém neviditelném vlákně. Pohněte se ale směrem k němu, z místa se náhle odrazí a už vám zmizí z pohledu pod nějakým balvanem nebo pod kořeny stromů rostoucích kolem potoka. Musíte být strašně opatrní a hlavně trpěliví. Všimnout si kam ryba zmizela. Tam potom spustíte návnadu. Potrvá to chvíli, než se pstruh uklidní po kvapném útěku natolik, aby se začal zajímat o žížalu, kterou mu předložíte. Někdy vám ji trochu okouše, dřív než se rozhodne k tomu vzít si ji jedním soustem. Teprve v tu chvíli musíte trhnout vlascem a to takovým směrem, aby ryba pokud možno přistála na břehu. Tam se jí zmocníte, palec jí vrazíte do tlamy a ohnete hlavu směrem k páteři. Ucítíte malé lupnutí a ryba se přestane hýbat. To je ten nejrychlejší a nejhumánnější způsob jak ji usmrtit. Jako kluk jsem to dokázal, dnes už asi ne. Snad kdybych musel, kdyby jen na tom záleželo, zda přežiji. V těch dobách o nichž píši, jsem ale také nechytal nikdy víc ryb, než kolik jsme jich s matkou, případně někde v lese s kamarády, dokázali zkonzumovat. Maso bylo drahé.

Tento způsob chytání pstruhů jsem zvládl poměrně rychle a brzy jsem si v tomto směru získal docela slušnou reputaci. Většina z mých kamarádů by se s tím byla spokojila, já ale nikoliv. Doslechl jsem se totiž, že existuje mnohem efektivnější metoda chytání pstruhů. Poptával jsem se kolem, nikdo z mých známých ale nevěděl nic bližšího, kromě toho, že pstruzi se prý dají také chytat přímo do ruky! Adepti této esoterické disciplíny, kteří určitě někde existovali a jichž nemohlo být víc než pouhá hrstka, si svá tajemství přísně střežili. Nebylo pochopitelně v jejich zájmu zasvěcovat jiné do svého umění, protože i když ryb v okolních potocích bylo opravdu hodně a rybářům používajícím udice to většinou stačilo, větší množství podstatně výkonnějších rybářů by jich mohlo brzy vychytat trochu moc. Tomu všemu jsem rozuměl instinktivně a byv ambiciózním, šel jsem na věc sám a se zdravým selským rozumem. Bylo mi hned jasné, že s břehu se to dělat příliš dobře nedá, že se budu muset trochu zmáčet ve vodě, jíž se budu brodit tam, kde se to dělat dá. A že si na to budu muset obout staré tenisky, abych si o nějaký ostrý kámen nerozřízl nohu. Takto vyzbrojen velice rychle jsem zjistil, že v hlubší vodě nacházející se v tůních potoka tyto bystré tvory docela určitě lovit nepůjde. Některé z tůní byly i přes metr hluboké. Zbývala tedy místa pod břehy a pod balvany, kam se ryby uchylovaly, když vycítily nebezpečí. Další pravidlo, které jsem záhy formuloval, bylo to, že se zásadně musím pohybovat ve vodě proti proudu. Takto se totiž dalo zjistit kde se pstruzi nacházejí a to dřív než by je nějaké neobvyklé zvuky či pachy, jichž jsem si ani nebyl vědom, upozornily na mou přítomnost. Vibrace, které pstruzi pochytávali, zřejmě k nim putovaly hlavně po proudu. Když jsem se pohyboval proti proudu, dostal jsem se k nim podstatně blíž a měl jsem tak většinou možnost si všimnout a zapamatovat si kam se ryby plavaly schovat, když si mě všimly. Stačilo potom se dobrouzdat k té správné díře pod kamenem či pod břehem.

Oproti tomu, jak by se nezasvěcenec nejspíš domníval, pstruh který se schovává ve své díře (a oni většinou mívají své oblíbené skrýše), obvykle z ní nevystřelí hned jakmile se jej dotkne lidská ruka. Spíš se pokusí odcouvat co nejdál z dosahu, obvykle až na samý konec díry. Když jsem někdy objevil, že je díra hlubší než kam rukou dosáhnu, vzdal jsem se lovu a nechal jsem takového pstruha na pokoji. Časem jsem už věděl o všech dírách ve svém loveckém rajónu, jímž byl asi kilometr potoka, kde nemělo význam se namáhat. Tam kde se dosáhnout na konec díry dalo, měli jsme jak já tak i ryba zhruba vyrovnané šance na úspěch. Někdy se pstruhovi podařilo proklouznout kolem mé paže a dostat se ven na svobodu. Jindy zase se mi povedlo hlazením a šimráním po hřbetě pomalými pohyby ruky rybu jakoby hypnotizovat. V závěrečné fázi potom bylo nutné najít si to správné místo, uchopit rybu mezi palcem a ukazováčkem pevně za skřele, aby se dala vytáhnout ven. Pstruhů se takto dá chytit podstatně víc, protože jste po celý čas aktivní, místo abyste jen pasivně čekali na to, až vám ryba zabere. Už to ale by odradilo většinu rybářů, jimž asi nejvíc vyhovuje právě ta pasivita. Ne každý se také chce brouzdat ledovou vodou. 

Jakmile jsem tento způsob rybářského umění zvládl, chodil jsem takto lovit jen výjimečně, když jsem si byl naprosto jistý tím, že mě nikdo neuvidí. K tomu, abyste pstruha zhypnotizovali, je asi potřeba docela zvláštního druhu citu. O to hypnotizovat lidi jsem se nikdy nepokoušel, se pstruhy jsem to ale nějak dokázal. Jak, to se nedá dost přesně slovy vyjádřit a kromě toho, je to přece tajemství! Jak by k tomu přišli ti poctiví pytláci, kteří je pro sebe objevili sami, kdybych to tajemství teď před vámi vyjevil? 

   
Vlevo Ondřej Sekora, přesně jak si ho pamatuji. Vpravo jeho kresba, na níž jsem asi devítiletý. Bohužel, nepříliš kvalitní papír z počátku 50-tých let za víc než 60 let silně zežloutl a kresba tužkou dost vybledla.  I když jsem měl obrázek, který mi pan Sekora věnoval (asi 30 x 20 cm) kvalitně zarámovaný
za sklem, k tomu došlo až zde v Austrálii a asi příliš pozdě na to, aby se proces stárnutí mohl když ne zastavit, tedy aspoň zpomalit.

Lyžování v zimě, fotbal v létě

Rokytnice byla původně založena jako sklářská osada uprostřed 16. století, brzy se zde ale začalo dolovat stříbro i olovo. Později se zde vyvinul textilní průmysl. Ten v době kdy jsem tam přišel ještě dominoval, dnes už ale neexistuje. Život v horském městečku o nějakých třech tisících obyvatelů, byl hodně jiný než v Praze. Ta Praha ale na nás tak trochu dolehla, vždycky uprostřed léta i zimy, kdy se na krátký čas počet lidí ve městě zdvojnásobil, možná i ztrojnásobil. V době své největší slávy, zhruba uprostřed 19. století, mívalo sice město přes deset tisíc stálých obyvatelů, od té doby se ale dost zmenšilo. Lidé sem přijížděli na lyže nebo na letní dovolenou, dost místních pronajímalo místnosti, někteří prominentnější členové společnosti zde měli své vlastní chaty. Kousek nad námi měl tak svou chatu malíř a spisovatel Ondřej Sekora (vpravo), který sem jezdíval pravidelně. Oblíbil si mne docela, dokonce nakreslil můj portrét. Chodíval jsem s ním do přírody, znal snad všechen hmyz a dovedl o něm vyprávět, inu Sekora! Také s námi hrával fotbal, trénoval nás, piloval s námi techniku — brzy poté kdy jsme s tím začali už jsem se dostal do školního žákovského týmu. Nikdy se ale nepokusil o to v nás vzbudit zájem o ragby které, jak jsem se až po letech dozvěděl, prakticky sám už ve 20-tých letech po návratu ze studií na pařížské Sorbonně v zemi zavedl. Tam kde žiji dnes je ragby rozšířenější než fotbal, jemuž se tu říká soccer, v Česku se ale tato hra, přes Sekorovy snahy, nikdy příliš nechytla.

Hned vedle Sekorovic chalupy byla prudká stráň, která v zimě sloužila jako skokanský můstek — říkalo se tam Na staráku. Dnes je tam už nějaká zástavba. Když jsem se do Rokytnice přistěhoval, první zimu jsem měl hodně co dohánět, pokud jsem se chtěl jen přiblížit úrovni svých soukmenovců, ve všem týkajícím se lyžování. Nejdřív jsem se musel naučit na lyžích vůbec jen stát, potom jsem začal zkoušet lehčí svahy. Až teprve tak třetí zimu jsem si troufl na to zkusit skákání. Nejprve na malých sněhových můstcích, které jsem si sám postavil, později jsem si troufl i na Starák. Můstek tam vždycky někdo postavil a to hned jak napadl první sníh, který vypadal na to, že by se mohl udržet. Nájezd byl nepříliš prudký a tudíž musel být poměrně dlouhý; těsně před místem kde, hned vedle Sekorovic domku, začínala rampa můstku dlouhá několik metrů, se muselo přejet přes cestu. Potom, když jste se na můstku odrazili, už se před vámi otevřel pohled dolů. Asi ve dvou třetinách svahu se nacházel po pravé straně javorový strom. Skočit až „k javoru“ to bylo cílem nás všech, ne každý to ale dokázal. Znamenalo to, že jste museli vzduchem proletět něco přes dvacet metrů. Až dolů „do prohybu“, jak se říkalo, to bylo skoro třicet metrů. Pár z mých kamarádů dokázalo i to — nejméně z jednoho z nich se časem stal špičkový závodník, který se prosadil i na mezinárodní úrovni. Pro nás ostatní bylo cílem si skočit občas na „velkým skoku“, což byl můstek s dřevěnou konstrukcí nájezdové věže, s tzv. kritickým bodem asi 50 metrů. Za kopcem byl potom Harrachov pyšnící se podobným můstkem, asi o dvacet metrů větším. Rokytnický můstek už neexistuje, hádám, že shnil a spadl nebo spíš byl z bezpečnostních důvodů stržen. Zato zde vznikla dnes asi nejlepší česká sjezdovka, která sice tehdy už existovala, neměla ale k sobě patřičné vleky. V Harrachově je dnes dokonce tzv. mamutí můstek, jeden z asi půl tuctu na světě, kde se dá skočit až přes 200 metrů! O něčem takovém se nám tehdy ani nesnilo, tak veliké můstky prostě neexistovaly. Dalibor Motejlek, jeden z naší západo-krkonošské skokanské líhně, s nímž jsem se ale potkával hlavně na fotbalovém hřišti (byl jako skokan úplně jiná třída), se později vypracoval až do čs. olympijského týmu a dokonce držel po celých 24 hodin světový rekord, když v německém Oberstdorfu skočil 142 metrů. Den nato ho ale někdo o metr či dva překonal. Současný světový rekord je ale už o víc než o sto metrů dál...

Na staráku, kam jsem chodíval nejčastěji trénovat, jsem měl jednou dosti vážnou nehodu. Skok na lyžích není zdaleka tak nebezpečný jak by se nezasvěcenci zdálo, na rozdíl třeba od sjezdu, většinou přitom totiž nebývá na co narazit. Takže pokud opravdu nešikovně nedopadnete, obvykle si moc ublížit nemůžete. Stává se ovšem, že si lidé zlomí nohu či udělají výron v kotníku následkem toho, že při pádu neztratili lyže. Když už pád se zdá být nevyhnutelným, modlíte se proto jen, aby povolilo bezpečnostní vázání. Vím ale o jednom případě, který se stal v Jilemnici na tamějším poměrně malém, asi 30 metrovém můstku (také jsem tam skákal), kdy přišel jeden mladý skokan o život. To bylo ale tím, že jak se později ukázalo, byl epileptikem a dostal záchvat právě ve chvíli kdy najížděl ke skoku, čímž pádem letěl zcela bez kontroly a zlomil si vaz.

    Mně se stala ta nehoda hlavně proto, že jsem byl velice odhodlán k tomu se zlepšovat a šel jsem tudíž trénovat i toho dne, kdy nikdo jiný se mnou nešel. Sníh byl totiž už od rána mokrý a pomalý. Abych vůbec mohl dosáhnout nějaké rychlosti, musel jsem si rozjezd prodloužit o nějakých dvacet metrů, což znamenalo vylézt si až nad druhou cestu, která nájezd přetínala a nad níž se normálně nechodilo. Tam byl svah podstatně prudší, takže jsem se rozjel rychle, i když bych byl většinu té rychlosti stejně na pomalém sněhu ztratil. K tomu ale nedošlo, tak daleko jsem se nedostal. Po tom rychlém rozjezdu jsem nezvládl dobře přejezd přes cestu a byl jsem hozen na stranu, kde se moje progrese zastavila o třešňový strom. Pamatuji si jen ten zvuk lámání větve na niž jsem narazi; potom jsem se probral k vědomí až na sáňkách, na nichž mě vezli k doktorovi nějací dobří samaritáni. Ti mě objevili napůl stojícího a napůl visícího za bradu o pahýl větve, kterou jsem předtím zlomil. Bradu jsem měl roztrženou od jedné strany k druhé a abych vzniklou jizvu skryl, proto jsem si později začal pěstovat onen bíbr, který je v názvu této knihy! Odnesl jsem to také docela slušným otřesem mozku, takže jsem si pobyl asi týden v jilemnické nemocnici. Od skákání mě to ale neodradilo, jen tak na měsíc či na dva.


Takto se skákalo v 50-tých letech, s rukama vpředu. ne jako dnes, podle těla. Lyže se přitom držely paralelně a blízko sebe. V dnešní době je všechno jinak a neřekl bych, že by to po estetické stránce vypadalo dnes lépe. Spíše naopak.


 

Mezitím jsem se začal víc a víc věnovat běhu na lyžích. Opět, v té době se běhávalo jinak než je tomu dnes, kdy se spíš jedná o jakýsi způsob bruslení. My jsme ještě běhali tzv. klasickým stylem, který se stále ještě užívá, jen ale jako specifická disciplína. Časem se mi podařilo získat od lyžařského klubu jak správné "skokačky", dlouhé hodně přes dva metry a patřičně široké se třemi žlábky, jakož i úzké "běžky", což by bylo bývalo nemožné pro mne si koupit. Odtud už byl jen krok ke sdruženému závodu, což je kombinace skoku a běhu. K tomu abych se v tomto prosadil bych byl ale musel zůstat v těchto krajích. Táhlo mě to přitom spíš někam do města, tam kde by byla divadla atp.

V létě jsme trávili spousty času na fotbalovém hřišti, kde jsme často zůstávali až do úplné tmy. Nedaleko od našeho domu se nacházelo tzv. Junácké hřiště. To tam kdysi postavili Němci pro své Hitlerjungen, odtud tento název. Mělo asi poloviční rozměr normálního hřiště a stálo jaksi vykopané ve stráni — pod ním byla jiná a užší terasa, kam se vešlo volejbalové hřiště, doskočiště pro skok do dálky (už dávno bez písku), atp. Tam se odehrávaly zápasy mezi jednotlivými třídami, pořádaly se dokonce i turnaje, či se prostě hrálo na jednu nebo na dvě branky, podle toho kolik se nás tam sešlo. Většinou dost k tomu, aby se na ty dvě branky hrát dalo. Školní zápasy se hrály mezi týmy o sedmi hráčích; zajímavé bylo, že když jsem přišel do páté třídy, měla tato lepší tým než jak třídy šestá i sedmá, přičemž čtvrtá třída byla skoro stejně dobrá jako my. Cílem ovšem bylo dostat se do týmu školy, který hrával předzápasy utkáním místního Spartaku Rokytnice, to už se ovšem hrálo na velkém hřišti. V žákovském týmu jsem si zahrál snad jen jednou či dvakrát, nebyl jsem ještě dost dobrý. O rok či dva později se ale vytvořil dorostenecký tým Spartaku a tam už jsem měl pravidelné místo, dokonce jako střední útočník. To proto, že jsem měl čich na to být na pravém místě v pravý čas a dávat přitom rozhodující góly. Těch gólů jsem celkově příliš mnoho nenastřílel, když jsme ale potřebovali vyhrát či vyrovnat, většinou jsem tím střelcem býval já. Když jsem později strávil rok v Pardubicích, zahrál jsem si dokonce několik zápasů v dorostenecké lize za místní Lokomotivu — to už byl vrchol v této kategorii do 18 let, někdy se hrálo i před ligovými zápasy, před několika tisíci diváků. Potom mě ale už začínalo víc a víc zajímat divadlo, takže fotbalu jsem brzy nechal. Až po letech jsem si v Karlových Varech párkrát zahrál za herce proti muzikantům. A opět jsem vstřelil vítězný gól do sítě muzikantů! 


   
Jak jsem se naučil číst

To je všechno moc hezké, co ale škola, jistě si říkáte. Nuže, když jsem chodil do školy na Hanspaulce, nijak zvlášť dobře jsem se neučil. První rok jsem sice z velké části vynechal, což asi nijak zvlášť nevadilo. Jednak mě v Berlíně učila máma a kromě toho, číst jsem už uměl po nějaké dva roky, dávno předtím než jsem začal do školy chodit. Takže jsem se tam většinou jen nudil, zatímco se ostatní děti prokoktávaly textem čítanky. První knížku v životě jsem si přečetl dřív než mi bylo pět let; byla to kniha hlavně obrázková, na každé stránce bylo vyobrazené písmeno v nějaké hodící se situaci a k tomu vždy několik veršů. Jak se ta kniha jmenovala, jsem na dlouhá léta zapomněl, ale pamatoval jsem si z ní jeden jediný verš. To proto, že byl pro mne tehdy tolik enigmatický. Verš zněl:

"CH se jako blázen chechtá."

Písmeno CH tehdy pro mne představovalo nepochopitelnou záhadu. Znal jsem už obě písmena, která toto písmeno tvoří, C i H, v knížce jsem viděl obrázek, který si dodnes dokáži vybavit, dohromady mi to ale nějak nedávalo smysl. Na obrázku bylo CH, tančilo tam s ručičkami založenými v obou bocích a chechtalo se přitom na celé kolo. Problém spočíval v tom, že jsem najednou nevěděl, jak se tohle písmeno vyslovuje. Málem jsem se kvůli tomu rozbrečel a volal jsem hned na pomoc svou o mnoho let starší sestřenici Ninu, která u nás právě pobývala a která mi tehdy s čtením pomáhala. Dodnes se proto ani trochu nedivím těm národům, které to tvrdě vyslovované "ch" ve svých jazycích netrpí, protože se takto vyhnou nemalým potížím. Na chvíli přeskočím v čase o dobré půl století. V roce 2000 jsem v průběhu olympijských her zde v Austrálii pracoval jako tzv. language expert, jazykový znalec, no prostě tlumočník. Jednou z mých povinností bylo učit anglicky hovořící televizní komentátory správně vyslovovat jména českých sportovců. Šlo to většinou celkem slušně, zejména proto, že všichni jsme si přitom byli dobře vědomi toho, že dokonalosti v tomto směru dosáhnout nelze. Největší potíže nám vždy dělala jména, která obsahovala to české "ch". Vypracoval jsem si k tomu speciální metodu. Přišel jsem totiž na to, že anglicky hovořící lidé téměř vždycky dovedou vyslovit tvrdé "ch" v těch slovech, kde je mají Skotové. Ti potom "ch" vyslovují skoro stejně jako my Češi. Moje jazykové koučování tudíž vypadalo asi takto:

"Say Chvalovský." (ukázal jsem na seznamu hráčů na jméno tehdejšího brankáře fotbalového týmu)

"Čvalóóvsky."
      "Chvalovský," opakoval jsem trpělivě.
        "Kvalóóvsky." Pomocné metody bylo zcela jasně zapotřebí.
    "Say Loch Ness." Tohle skotské jezero přece zná kdekdo. A vyslovit to také každý     dovede. A vskutku:
    "Loch Ness."
    "Good. Now say Loch."
    "Loch."
    "Say ´ch´."
    "Ch."
    "Chvalovský."
    "Chvalóóvsky."

Ten přízvuk na druhou slabiku se prostě odstranit nedal, to "ch" ale nakonec všichni jakž-takž zvládli.

Po mnoha letech, ani nevím proč, mi z ničeho nic na mysli vytanul ten verš s chechtajícím se CH. Když se mi něco takového stane, jdu s tím v dnešní době často na Google. Čistě ze zvědavosti. Verš jsem tedy nagoogloval a bylo to tam! 

"G si sedlo, nic se neptá,
    CH SE JAKO BLÁZEN CHECHTÁ,
    D a E se strkají,
    hrozný rámus dělají.
    Kulihrášku, už nás umíš?
    Uč se, ať nám porozumíš!"
 

Po nějakých šedesáti pěti letech proto teď vím, že kniha se jmenovala Kulihráškova abeceda, že ji ilustroval Artuš Scheiner, verše složila Marta Voleská, vydal ji pražský knihkupec Gustav Voleský v roce 1927. Našel jsem tam i obrázky, z nichž mnohé jsem poznal.

    Škola

Po otcově smrti byla situace nestabilní, žádná z učitelek které jsme měli v Sušické ulici mi k srdci nepřirostla, takže si ani nepamatuji jejich jména kromě jediné, která se jmenovala Trdá. To jen ale kvůli tomu jménu, rád jsem ji neměl ani trochu. Zájem o školu ve mně tak vzbudila až již zmíněná učitelka Hoffmeisterová na Zbraslavi. To se promítlo i do Rokytnice, kde jsem si téměř okamžitě získal reputaci jako nejlepší či druhý nejlepší žák ve třídě. Měli jsme v jistý čas učitelku jménem Vanclová, která se neustále snažila rozřešit to dilema kdo je nejlepší — zdali Korejs či Brojer? Jednou to byl Přemek, jindy zase já, podle toho který z nás právě nějak zaperlil. Dnes to srovnávám s moderními učebními metodami, například waldorfskou či montessori, kde se prostě soupeřivost nevede. Byla to ale jiná doba. V páté třídě nás měl za třídního učitel Hezký, který ale do roka zemřel na rakovinu, musel být mladý, nebylo mu snad ani čtyřicet. Vzpomínám si ještě na oba Havlíčky, mladšího a staršího a také na učitele Macha, jehož jsme se všichni hrozně báli. O něm ale později.

Skončil jsem národní školu jako jeden z nejlepších žáků; tehdy se ještě dělaly závěrečné zkoušky, podobné maturitě, která mě čekala o tři roky později. Po ty tři roky jsem dojížděl denně do gymnasia v Jilemnici, jak se mu říká dnes, tehdy to byla Jedenáctiletá střední škola. Nebylo to snadné dojíždět takto denně. Musel jsem vstávat už před šestou ráno, abych stihl autobus v 6.10. Zastávka naštěstí nebyla daleko, jen asi 300 metrů. Autobus projel asi za půl hodiny celou Rokytnicí, rozprostírající se po obou stranách dlouhého údolí, až na nádraží nacházející se vedle toku Jizery. Odtamtud jízda motorákem, podobným tomu na obrázku (dole), přes asi osm stanic do Jilemnice trvala přibližně 40 minut. Dalších 20 minut jsme potřebovali k tomu dojít pěšky přes jilemnické náměstí až do školy. Jednou či dvakrát do roka se stalo, že vlak nejel; to když napadlo přes noc víc než asi 30 cm sněhu!


Takovýto motorák stále ještě jezdí na trati z Martinic, přes Jilemnici, do Rokytnice.

Prospěch jsem míval průměrný. Až na němčinu, kterou jsem přitom musel kdysi docela slušně ovládat, když jsem jako dítě trávil spoustu času s Frau Keller v Berlíně. Jenže, chtěl jsem se učit angličtinu, bohužel se nás ale v kdysi německém pohraničí tehdy nenašlo dost k tomu, aby se vytvořila anglická třída pro náš ročník (celkově kolem 80 lidí). Bylo by nás muselo být patnáct, do počtu nám ale dva žáci chyběli. Hádám, že dnes by to bylo obráceně. Tehdy jsem ale byl nucen se učit němčinu, kterou jsem živelně nenáviděl (vždyť jsem v Německu přišel o tátu) a v níž jsem tudíž neprospíval.

S větší částí naší tehdejší třídy se stýkám dnes po internetu. Když český Seznam zavedl web spoluzaci.cz, založil jsem jsem tam pro nás stránku. Už nás je tam kolem dvaceti,¨. Byl jsem jen jednou na společném setkání, v roce 1990, obvykle si ale se svými spolužáky při nich popovídám telefonicky. Scházejí se takto pravidelně, minimálně po každých pět let, v poslední době ale stále častěji, už od samého začátku. Nedávno jsem založil podobnou stránku pro naši třídu na národní škole, zatím nás je tam sedm. Při nedávném srazu se ale podařilo sehnat dohromady celkem 25 lidí! Vzhledem k tomu, že devět či deset je jich již na onom světě, to je až neuvěřitelný počet.


Při setkání naší třídy po 50 letech mne zúčastnění spolužáci pozdravili takto do kamery na jilemnickém náměstí. Sledoval jsem je na internetu a hovořil jsem s nimi telefonicky.


Začínám zpívat

Chodil jsem do poslední, jedenácté třídy (tehdy ještě dvanáctiletky nebyly), když jsem objevil, že umím zpívat. Matka tvrdila, že vždycky tušila, že ve mně je zašitý nějaký druh baviče. To prý ještě když jsme bydleli v Stratfordu, městě proslulém svým shakespearovstvím. Byly zabrána do jakési domácí práce a začala si k tomu broukat “všechny krásy světě, všechny krásy světa…” z Prodané nevěsty. Já jsem se prý najednou postavil a začal jsem sám zpívat, prý bylo k poznání, že to má být to samé, text jsem si ovšem upravil podle svého. Musely mi být asi dva roky, snad i o něco méně.  

Když mi bylo sedmnáct, začal jsem chodit na různé podniky, které se v Rokytnici konaly, obvykle to byly taneční zábavy. Jednou hrála jakási kapela odkudsi sem zavítající a její vedoucí, snad aby trochu rozehřál celkem studenou atmosféru, se s mikrofonem v ruce zeptal, jestli je v sále někdo kdo by si s nimi chtěl zazpívat. Neváhal jsem ani chvilku a šel jsem na pódium. Tehdy byl populární valčík o tulipánech v Amsterdamu, na tom jsme se tedy dohodli a já jsem to zazpíval. Vysloužil jsem si slušný potlesk. Na pana kapelníka jsem zřejmě také udělal dojem, takže jsem si toho večera ještě zazpíval několikrát. Byl jsem opojen svým úspěchem.  

Ředitel mé bývalé obecné školy je jmenoval Jaroslav Hejral a byl v něm také zašitý muzikant. Na nic nijak zvlášť dobře nehrál, trochu na trumpetu, vzal si ale do hlavy, že v Rokytnici založí taneční orchestr, který bude dirigovat. Odjakživa zde bývala dechovka a to docela dobrá — vyhrála i několik soutěží na krajské úrovni, takže jakýsi základ zde byl. Panu řediteli se skutečně podařilo dát dohromady slušnou kapelu, hlavně když přišel na to, že žádnou glenmilerovku z místního talentu nevykřesá a že bude lépe se soustředit na menší kombo, které se dalo spíš zvládnout. Když to se potom rozjelo, už pana dirigenta příliš nepotřebovala a začala si žít od té doby svým vlastním životem. Mně brzy nato začali zaměstnávat jako zpěváka a konferenciéra, takže při plesech a tanečních zábavách, namísto tancování, jsem si rychle zvykl se dívat na svoje na parketu se svíjející vrstevníky (či spíš vrstevnice, ty mě v té době začínaly zajímat čím dál víc...) s výšin pódia, ať už v Rokytnici či někde jinde, kam si nás právě pozvali. Sám jsem si ovšem příliš často nezatančil, což mi ale nijak zvlášť nevadilo. Byl jsem přece jen víc než kompenzovaný tím, že jsem odtud měl takový krásný přehled a že jsem za to byl navíc placený. To už jsme měli tzv. přehrávku, takže jsem si začal docela slušně přivydělávat.

Příležitostně jsem si zazpíval i s lepšími kapelami, jakou byl třeba orchestr Zdeňka Marata (nahoře), v němž tehdy ještě hrál na trumpetu můj budoucí kapelník Pavel Bayerle, kterého ale na obrázku vidět není.

       Čím mám být?

    Sám jsem neměl sebemenší pochybnosti o tom, že ze mne jednou bude buď zpěvák či herec, případně obojí. Zde se ale křížily tyto moje představy s představami matky, která ze mne chtěla za každou cenu mít “pana inženýra”! Jen v něčem takovém viděla ona záruku úspěšného života a nic jiného ji nezajímalo.

     “Hraj si divadlo, ale jako ochotník. Já jsem sama hrávala. Zpívej si, přivydělávej si, nečekej ale, že z toho budeš mít profesi. Mnoho povolaných, málo vyvolených”!

     Těmito slovy vždy zakončovala tato svá kázání. Žila v té době pod dojmem toho, že jistý bratranec z druhého kolena, s nímž jsme se často stýkali, nedlouho předtím dokončil vysokou školu slaboproudé techniky a stal se z něho kýžený pan inženýr. To, že já nejevím sebemenší zájem o cokoliv elektrického, snad kromě zesilovače mikrofónu, ji vůbec neodradilo od toho snažit se neustále prosazovat svou. Přinutila mě k tomu, abych si za výběrový předmět vzal fyziku, protože se mi to “bude hodit”. Já bych si byl vybral dějepis, v němž jsem vždycky vynikal, to to ale nešlo. K čemu by takovému slaboproudému technikovi mohl být dějepis? Když jsem složil maturitu s průměrným prospěchem, který mě ke vstupu na vysokou školu slaboproudou ovšem nekvalifikoval, pouze k vysoké škole technické v Liberci, kde brali kdekoho, aby po prvním semestru asi tři čtvrtiny lidí vyhodili, přišla máma s následujícím plánem:     

     “Dohodla jsem s příbuznými v Pardubicích, že ti tam zařídí ubytování. Půjdeš na rok do Tesly v Přelouči, aby ses naučil dělat trochu s rádii. Potom tě přihlásíme ke zkouškám na tu vysokou slaboproudou.”

       A hotovo! Co jsem měl dělat? Nezbývalo, než odjet do Pardubic. Na to, abych se matce postavil, jsem asi byl ještě příliš mladý. V přeloučské Tesle jsem rok pracoval ve vzorkovně, kde se dělaly prototypy rádií, ovšem to co jsem tam dělal byla jen mizerná nekvalifikovaná práce, podle toho také placená. Trvalo mi to asi půl roku, než jsem vůbec přišel na to jak asi vypadá transistor, tehdejší div technologického pokroku. Touhou po tom začít se vrtat v rádiích a dostat se na onu kýženou vysokou školu slaboproudou, to ve mně nevznítilo. O něčem takovém, že budu jednou pravidelně vysílat z rozhlasového studia své programy, se mi v té době snad ani nesnilo! K tomu by mi ale znalost transistorů stejně nebyla nic platná.

   Na štěstí byly Pardubice docela zajímavým městem. Brzy jsem začal také zpívat s přeloučským orchestrem, který vedl dirigent Jan Březina — jednou s námi dokonce vystupoval jako host Milan Chladil, měl jsem tak možnost ho trochu poznat. Chodil jsem často do Rotundy (ta už dávno neexistuje), kde se většinou konaly zajímavé akce.  Jednou, jak si vzpomínám, tam hrál orchestr Gustava Broma a s ním vystupoval také Edmund Hall (vpravo), jeden z nejlepších jazzových klarinetistů všech dob, který hrával i s orchestrem Louise Armstronga. Jak se dostal do tehdejšího Československa mi bylo dlouho záhadou, až jsem nedávno přišel na to, že se nedlouho předtím rozhodl vrátit se do Ghany, odkud kdysi přišli jeho předkové do Ameriky. Za několik měsíců byl ale zpět, zklamaný a na volné noze, takže rád přijal pozvání k turné od brněnského dirigenta Broma, který měl v amerických jazzových kruzích dobré jméno.

    Chytlo mě divadlo

    Matce konečně došlo, ze mne pana inženýra mít nebude. Přijel jsem v létě 1961 zpátky do Rokytnice, kde jsem mohl hned dostat místo jedné ze zdejších továren jako technický kontrolor. Stejně budu muset za necelý rok na vojnu, říkal jsem si, potom se uvidí… Hned druhý den ráno někdo klepe na dveře. Otevřu, venku stojí učitel Mach. Hrklo ve mně, to ještě ze starého zvyku. Býval totiž naším třídním v 8. třídě, učil hlavně matematiku, fyziku, chemii a byl postrachem celé školy. Bylo mu tehdy asi padesát, velice přísný, všichni jsme z něho měli hrůzu. Jenže, říkám si, vždyť už je mi osmnáct, co by mi proboha mohl udělat, když jsem se ničím neprovinil! Kdysi tolik lítý učitel Mach se ale tvářil docela pokorně protože, jak se brzy ukázalo, přišel za mnou s prosíkem. Jestli bych prý byl ochoten zaskočit v roli Čapkova Loupežníka? Po jakési náhlé nehodě a zranění jim vypadl v ochotnickém spolku herec. To byla ta druhá, měkká stránka monstra – miloval divadlo. A byl dobrým režisérem. Udělal s námi pár školních her a zřejmě tehdy musel ve mne nějak začít věřit. Takováto nabídka se ovšem neodmítá, i když zbýval jen pouhý jeden týden ke zkoušení. Ujistil mě ale, že se bude zkoušet každý večer. Vrazil mi do ruky roli. Potom natáhl ruku:

    Učitel Jan Mach

    "Jo, a já sem Honza."

    Večer při zkoušce už jsem mu říkal "Honzo", jako všichni ostatní. Pokud jste hru viděli, asi si vzpomenete na myslivce, který je Loupežníkovým rivalem v lásce a který ho před koncem prvního dějství puškou postřelí. Při představení se pro správný zvukový efekt používaly dvě stejné lovecké pušky. Jedna byla nenabitá, tu nosil na scéně myslivec, zatímco z té druhé, nabité slepou patronou, se mělo za scénou vystřelit. Nikdo nikdy nevysvětlil jak došlo k tomu, že při zmatcích provázejících každou premiéru, se ty dvě pušky nějak prohodily. Vyhoupl jsem se na asi dvoumetrovou zeď a zamával jsem svému jevištnímu rivalovi se zvoláním: "Na shledanou věčný čarostřelče!" Rozzuřený rádo-by-milovník stiskl kohoutek. Hromová rána, z hlavně pušky vyšlehl oheň. Ucítil jsem, že mě něco horkého uhodilo do pravého stehna...

    S té zdi jsem padal ještě tak, jak jsem si to během zkoušek pracně nacvičil. Ležel jsem potom, levou stranou k obecenstvu, takže pravou rukou jsem si mohl nepozorovaně ohmatávat stehno, které začínalo silně bolet a také prudce napuchat. Prsty jsem přitom nahmatal díru v kalhotách a pod ní objevil hlubokou ránu. Mezitím se na jeviště seběhlo několik vesničanů kteří mne, podle scénáře, nakonec naložili na trakař a odvezli ze scény. Přitom jsem pořád ještě hrál toho zraněného Loupežníka, i když mi začínalo docházet, že roli už ten večer nedohraji. Představení bylo zrušeno. V nemocnici mi z nohy vytáhli skoro celou patronu a kusy plstěné ucpávky. Protože rána vyšla poměrně zblízka, náboj se neměl čas rozprostřít. Dodnes tam mám aspoň deseti centimetrovou jizvu. Kdyby byla šla ta rána o něco výš, tak jsem už tehdy mohl vědět, jak se to má s tím posmrtným životem.  Poležel jsem si v nemocnici asi dva týdny. Později, přestože jsem ještě trochu kulhal, jsem konečně Loupežníka dohrál až do konce a potom ještě několikrát, vždycky před plným hledištěm. Fáma o postřeleném Loupežníkovi se postarala o to, že do divadla začali chodit i ti, kteří tam předtím nikdy nepáchli.

    K tomu se váže ještě jedna příhoda. Po více než třiceti letech navštívím znovu tato místa, jdeme s jedním starým kamarádem do hospody. Sedí tam i jeden náš současník. Pohlédne na mne, a jakoby mě naposledy viděl včera, prohlásí:

    "S tebou nemluvím!" Táži se, co jsem mu udělal.

    "Kvůli tobě jsem jednou dostal moc na prdel."

    Ukázalo se, že nešťastník chodíval s jistou dívkou, navzdory přání svých rodičů. A měl s ní rande právě toho večera, kdy mě v divadle postřelili. Když se ho potom doma ptali na to kde byl, prohlásil nevinně, že byl v divadle. O střeleckém incidentu pochopitelně nic nevěděl. Takže dostal na prdel. Dali jsme si na to pivo. Potkal jsem potom i tu dívku, bývalou spolužačku. Taky dostala na prdel a je vdaná za jiného. Taky jsme si na to dali pivo.

  Není tomu dávno, přišel mi na toto téma dopis, od jedné z dcer toho herce, který měl v rukách tu nešťastnou pušku. Objevila mě na internetu. Cituji:

    ...můj tatínek Václav byl ten, co Vás postřelil, když jste hrál v rokytnickém přírodním divadle v Loupežníkovi. Moc dobře se na ten den resp. večer pamatuji. Když zazněl výstřel a Vy jste padl z té zdi, v obecenstvu zašumělo: "Ten Vojen to ale hraje..." Za chvíli se ale začala šířit jiná novinka: "Hladík postřelil Vojena! " Ta hrůza. Běžely jsme se sestrami do šaten pod jevištěm. Tam byl zmatek, někdo Vás ošetřoval, tatínek byl bledý, ani nás nevnímal. "Tatínka zavřou, tatínka zavřou... " bušilo mi do hlavy.

    Nezavřeli, ale následky to přece jenom mělo. Bylo nás pět holek a jak jsme dorůstaly, tak kluci říkávali : " Bacha, starej Hladík hned střílí...".

       Dodala k tomu ještě:

      Vás obestíral (obzvlášť u adolescentních dívek, slovo puberťačka se snad ještě ani nepoužívalo) nimbus pražského, a navíc pěkného, kluka. Myslím, že by Vás to mohlo i po tolika letech potěšit.           

  Měla pravdu, potěšilo mě to.

  Karlu Čapkovi, který tyhle všechny mé nepříjemnosti nepřímým způsobem zavinil tím, že napsal Loupežníka, jsem se skoro o půl století později "pomstil" tím, že jsem tuto hru, která je stále populární v Česku, o níž se ale na západě skoro vůbec neví, přeložil do angličtiny.

Zde hraji, krátce předtím než jsem šel na vojnu, zamilovaného vojáka. Myslím, že se jedná o Topolův Jejich den.. Na jméno své partnerky zde si už nevzpomínám. Druhý pár tvoří Miloš Čihák a Jana Mařasová. S Janou jsme vytvořili nedlouho předtím milenecký pár Luisy Millerové s Ferdinandem z Walterů v Schillerově dramatu Úklady a láska.

    Půjdu na vojnu!

    Blížilo se léto a s ním odvody na vojnu. Připravoval jsem se mentálně na to, že až se stanu na dva roky armádním majetkem, skončím nejspíš v nějaké zapadlé vesničce někde na Slovensku, tak jak se to stalo kdysi mému otci. A víte už, jak to dopadlo, táta se nakonec rozvedl. Na tom Slovensku potom nebude pro mne nic lepšího co dělat než si namluvit nějakou místní holku a vrátit se potom do Čech jako beznadějný ženáč, v tahu se Slovenkou s rostoucím břichem, tak jak jsem to viděl stát se několika z těch starších než já, kteří na vojnu odešli v nedávných letech. Někteří z nich se ani nevrátili; nejspíš se usadili kdesi v nových domovech, poté kdy na kolenou poprosili celou vesnici o to, aby jim povolila se k nim přiženit. Třeba se z nich stali pastýři či výrobci kozího sýra.

   Hrozil i jiný, snad ještě katastrofičtější, scénář. Mohl bych se někam dostat na jihozápadní hranici, kde bych patroloval podle plotů z ostnatých drátů nabitých elektřinou a takto ochraňoval čistotu tohoto našeho dělnického ráje proti zlému a ideologicky podvratnému Západu. Dokonce bych mohl být donucen k tomu střílet na někoho, kdo se rozhodl prostříhat se dráty určenými k tomu udržovat v zemi její šťastné občany. 

Skupinka rekrutů  Lomnici nad Popelkou. Ležím vlevo dole.

    Potom nás na vojenském úřadě v Lomnici nad Popelkou odvedli. Byl přitom jeden důstojník, dost vysoké hodnosti, podplukovník, či něco takového, který mě znal a vážil si mě jako zpěváka. Ten, když jsem tam stál nahý před stolem s odváděcí komisí (ano dámy, tak se to dělalo a nejspíš ještě i dělá…), učinil několik kryptických poznámek o tom, že budu překvapený tím, kam půjdu, atp. Neměl jsem sebemenší potuchy, co tím myslí. Několik měsíců nato už začaly chodit první obálky s povolávacími rozkazy. Když tato první vlna přešla, oddechl jsem si zhluboka a nahlas. “Na čáru” mě už nepovolají. Byl v tom totiž systém. Ti, kteří byli odsouzeni k tomu sloužit jako pohraničníci, dostávali z nějakého důvodu povolávací rozkazy jako první a o celé dva měsíce dřív než ti ostatní — rukovali už v srpnu. Mně jistě teď přijde ten můj na to Slovensko (s tím už jsem byl tak nějak smířený; skoro každý Čech byl povolán na Slovensko a naopak, jak mi to připadalo) až za dva měsíce, s nástupem k 1. říjnu. Když mi náhle dali z pošty vědět, že tam mám doporučený dopis, bylo to ale příliš brzy k tomu, abych rukoval až prvního října.

    Kam mě to asi povolávají? Skoro celou cestu k poště jsem běžel, zatímco jsem se potichu modlil, aby to bylo někam nepříliš daleko a do trochu slušného místa. Úředník na poště mě pozorně sledoval, zatímco jsem rozechvělými prsty otevíral obálku. Poslední dobou prožíval tohle napětí společně s více kandidáty na vojenský mundúr a většinu z nás znal i křestními jmény. Byl prostě zvědavý.

“Tak co, kam to máš?”

Byl jsem z toho trochu omámený, takže jsem hned nereagoval. Opakoval otázku.

“Do Prahy.”

“Do Prahy? No, to máš tedy kliku! To jsi první co to má do Prahy koho letos vidím. Ani vloni tam nikdo nešel. K jaké zbrani to prosím tě máš?”

“Já nevím, já tomu nějak nerozumím…”

Už jsem si to přečetl, ale bylo to příliš bláznivé, abych o tom vůbec začal uvažovat.

“Ukaž to.” Vzal si ode mne obálku, vyhledal si to místo. “Umělecký vojenský soubor. Tos to tedy kamaráde vyhrál!”





©Voyen Koreis 2013 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena