Vojen Koreis





Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase

PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)





 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.
Druhá část knihy, která je stejně jako první část rozdělena do dvanácti kapitol, se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/\


Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

A satire on political correctness.
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Seen from the point of view of a non-Jewish person, who has however studied the subject for more than thirty years.
 

Mephisto and Pheles

A COMEDY WITH THE MUSIC BY GOUNOD. Three devils, two male and one female, form a team of Hell’s trouble-shooters. They use the modern methods of marketing.
 

The Fools' Pilgrimage

Millions of tomes packed with wisdom had ended their existence in flames, and such fate would have also awaited the Tarots, had their unknown but immensely wise creators not designed a deck of cards instead of a book.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

The amateur golfing career of the author of this book, which deals with the funny side of the game of golf, has truly been unremarkable.

An Introduction to the Study of the Tarot

For six centuries Tarot cards have been used in Europe, ostensibly for games and fortune telling, but really to preserve the essentials of a secret doctrine.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
This volume contains two stage plays, both written in 1920.

 



Nine adventure stories about a little dog and a cat, with illustrations. - 82 pages - for children of primary school age (approx. 6-9 years) -







Druhá smrt Orfeova


Moře


Přízrak


Myšlenka


Amfitrité


Abstraktní #3


Anima Mundi


Tři grácie


Eukalyptový háj


Mimozemšťan


Byron Bay


Byron Bay 2


Byron Bay 4


Stromy po požáru


Les


Binaburra


Cannungra


Maleny


Moře #6


Isis a Osiris


Král a jeho šašek


Král a jeho šašek 2


Pygmalion


Zrodil se Homunkulus


Spektrum


Strom života


Abstraktní #14




Obrazy vytvořené na počítači:


Setkání v prostoru


Myš


Mimozemská krajina
se zříceninami



Dobře vyvážené vejce


Blakeova spirální galaxie


Gorily na Měsíci




Věčný poutník



Tvary #2



Sadová 42 Karlovy Vary. Byt který jsme obývali se nacházel ve druhém patře prvního domu zleva. Dům je dnes zcela jasně v ruském vlastnictví, protože v době kdy byla tato fotografie pořízena je vidět v okně vlevo vyvěšený modrý plakát s nápisem Аренда, což znamená, že se nabízel k pronájmu. Buď jen ta místnost nebo celý byt, těžko říci. Věřím pevně, že balkon uprostřed byl řádně opraven: za nás byl v havarijním stavu a nedoporučovalo se na něj byť jen položit nohu!


    Po skončení vojny jsem se ocitl v Karlových Varech, kam jsme se s matkou mezitím přestěhovali. Dům v Rokytnici jsme prodali — koupil jej od nás místní lékař. Byl bych nejraději šel do Prahy; po uplynulých dvou letech jsem uvykl životu ve větším městě a venkov mě už pro mne neměl to stejné kouzlo. Jenže, v Praze byla bytová situace velice komplikovaná a pokud neměl člověk hodně peněz anebo dobré známosti, šance k tomu získat byt byla malá. Zmínil jsem se hned na počátku tohoto vyprávění o tom, jak moje matka odkojila poté, kdy zemřela moje sestra Živana, Lumíra Pospíchala, syna jednoho z vojáků otcovy štábní roty, když Lumírova matka se nacházela těžce popálená v nemocnici. Pospíchalovi nám nyní nabídli, že bychom mohli žít ve společném bytě v Karlových Varech. Byt byl pro ně trochu příliš veliký, takže navrhovali, že by nám uvolnili dvě místnosti a sami si nechali dvě, s tím že kuchyně a příslušenství budou společné. Vary se mi vždycky líbily, takže nebylo potřeba mě dlouho přemlouvat. K přestěhování došlo pár měsíců předtím než jsem 3. září 1964, na den přesně dva roky po nástupu na vojnu, odešel do civilu, už do svého nového působiště.
 


    První den v divadle

Měl jsem po vojně a najednou jsem se ocitl v Karlových Varech, v tomto lázeňském městě kde jsem skoro nikoho neznal. Neměl jsem navíc do čeho píchnout. Trochu jsem zpočátku zpíval s místní jazzovou kapelou Studio Club, kterou už tehdy vedl výborný pianista ing. Jan Spira, to by mě ale nebylo samo o sobě uživilo. Takže, když se mi náhle nabídlo místo kulisáka v karlovarském divadle Vítězslava Nezvala, vzal jsem to bez váhání; aspoň budu mít stálou gáži, říkal jsem si. A hlavně: budu u divadla!

    Den nato byla středa a první den v mém novém zaměstnání. Začínalo se od osmi ráno a pokud bych si byl přál, aby ta práce nebyla nudná, nemohl jsem si k tomu vybrat lepší den. Byla to práce přímo hektická. Nejprve jsme museli rozebrat scénu na níž se hrálo večer předtím, myslím, že to byla Maryša bratří Mrštíků. Odnosili jsme kulisy do skladiště, odkud jsme přinesli ty, které jsme museli postavit pro ten den. Tato scéna měla stát jen několik hodin. Navečer se totiž mělo hrát opět něco jiného, tuším, že Past na myši. Kulisy k té hře se budou stavět později odpoledne, mezitím ale bude na jevišti stát scéna ke Gogolovu Revizorovi. Ten měl mít premiéru v sobotu a toho dne byla na pořadu kostýmová zkouška.

    Tři přestavby jeviště v jediném dni. No, stal se z tebe kulisák, říkal jsem si, na tohle si asi budeš muset zvyknout, od toho tu přece jsi! Jednu věc jsem ale docela určitě nečekal a sice, že jako novopečený kulisák, si budu muset na sebe obléci ještě i kostým! V pojetí režisérově byli totiž členové jevištní techniky, jak se nám kulisákům říkalo ─ už tehdy zřejmě byla politická korektnost na postupu ─ zároveň policajty v ruském provinčním městě v němž se děj odehrává. Když se mezi jednotlivými obrazy přestavovalo jeviště, zazněla vždy píšťala, aby nás osm či devět policajtů vtrhlo na scénu, kde jsme po příští minutu nebo dvě vytvářeli zmatek podobný tomu, jaký dovedli na plátně dělat Keystone Kops. Nu, tak dobří jsme jistě nebyli, byli jsme ale aspoň snaživí. Dříve než nás náčelník policie opět sehnal dohromady se svou píšťalou a nechal nás před sebou nastoupit, se při tom všem hemžení na scénu tu přinesla židle, tam se objevil stůl, či se vrtíky připevnila k podlaze shora spuštěná kulisa, atp. Jevištní mistr Karel Kubart, který se v divadle prakticky narodil, který ve 24 letech byl nejmladším člověkem v takovéto odborné funkci v republice a který se brzy nato měl stát dobrým mým přítelem, kmital přitom s námi. Koutkem úst mi vždycky jen šeptem napovídal, „udělej tohle, postav to támhle“, a já jsem se snažil řídit jeho instrukcemi jak se dalo.

    Mezi tím vším, ve chvilce krátkého oddechu, jsem stál v portále. Se mnou tam čekala na svůj výstup přenádherná dívčina, oblečená a nalíčená do role Marji, hejtmanovy dcery. Netušil jsem ještě, že se mi má právě dostat názorné lekce z reality všedního dne v  profesionálním divadle. Krásná Marja se na mne podívala, koketně přitom zamžikala dlouhými umělými řasami a sdělila mi důvěrně:

    „Ten rejža se s tím zase sere a já potřebuju na záchod, jestli se s tím bude dál takhle srát, tak se asi pochčiju!“

    Karlovarské divadlo a Klimtové

 Divadelní budova v Karlových Varech (vlevo) by mohla soupeřit s kteroukoliv podobnou stavbou v Evropě, taková je to krásná ukázka vídeňské architektury z konce 19. století. Navrhla ji v roce 1884 firma architektů Fellnera a Helmera, kteří mj. navrhovali i budovu Vídeňské státní opery, kromě asi 150 jiných divadelních budov v Evropě. Navíc se na její výzdobě podílel tehdy ještě docela neznámý malíř Gustav Klimt spolu se svým bratrem Franzem a se společníkem Gustavem Matschem. Však se také všichni tři zvěčnili na pravé spodní straně bohatě zdobené opony, kterou navrhli.



Oba Klimtové (Gustav s flétnou, Franz s loutnou) a Matsch (s houslemi) jsou společně vyobrazeni na části opony, kterou koncem 19. století vytvořili pro karlovarské divadlo.

    Klimt je malířem obrazu, který před pár lety vytvořil nový světový rekord jako nejdražší obraz prodaný přímo při aukci. Neptejte se mě ani kolik tento portrét jisté dámy z vídeňské společnosti, jemuž se říká Zlatá Adéla, tehdy vynesl, bylo to ale hodně přes sto miliónů dolarů. Gustav Klimt tento obraz a jiné, které ho proslavily, namaloval ale až hezkých pár let poté kdy ještě patřil k tomuto společenství. To se ale rozpadlo poté, kdy Gustavův bratr Franz zemřel mladý, stěží třicetiletý. Takovéto věci mě vždycky donutí k přemýšlení. Co by se asi bylo stalo, kdyby byl Klimtův bratr Ernst nezemřel mladý a společenství se tím pádem nerozpadlo? Byli by všichni tři pokračovali v tehdy již úspěšně zavedeném podnikání jako designeři a malíři divadelních (i jiných) interiérů? Myslím, že to by bylo dosti pravděpodobné. Znamenalo by to ovšem, že jeden z nejúspěšnějších malířů 20. století a snad i všech dob, by se byl nejpravděpodobněji nikdy nestal známým a nikdy by nenamaloval  obrazy, které ho učinily slavným, ve svém vídeňském studiu které si otevřel až po smrti svého bratra a po rozchodu s Matschem. Ten také vydělal na tom, že se osamostatnil, protože sám si jako malíř získal velmi dobrou reputaci.

     Takto by člověk mohl pokračovat dále. Jednou jsme se s kamarádem toulali po karlovarském hřbitově, když jsme náhle objevili zřejmě nedlouho předtím vystavěnou hrobku, či spíše monument. Přistoupíme blíže, abychom zjistili komu se to tu činí takováto pocta. Čteme jméno toho člověka — Wolfgang Amadeus Mozart! Tohle přece není možné, kroutíme nad tím hlavami. Trocha bádání ale odhalila pravdu. Pohřben na tomto místě je syn slavného skladatele, který později přijal stejné jméno jako jeho otec. Byl také hudením skladatelem, ovšem daleko méně významným než jeho otec. Zemřel náhle poměrně mladý v Karlových Varech, kde měl tehdy jakousi zakázku a jeho hrob se původně nacházel v nedaleké čtvrti Rybářích. Jen několik měsíců předtím než jsme tento nový hrob objevili, byly zde jeho ostatky znovu pohřbeny, když se původní hřbitov měl rušit. Pokračujme ale dále po stejné linii — copak by se asi stalo, kdyby byl W. A. Mozart otec nechytil v pětatřiceti letech chřipkový virus, který skolil tisíce obyvatelů Vídně a kdyby byl žil, dejme tomu, do sedmdesáti? Byl by stejně slavný jako je dnes? Slavnější? Něco mi říká, že spíš naopak. Že by třeba byl skládal další opery, každou novou o něco málo slabší než tu před ní, až by třeba úplně zapadl do průměru. Což by ale znehodnotilo v očích kritiků i ty jeho ranější skladby, jakkoliv výtečné mohly tyto být. Všechno by možná bylo úplně jinak...


Toto je malá verze celé opony v tomto divadle, klikněte si na ni, pokud chcete oponu vidět v mnohem větší rezoluci. 

    Karlovarští herci

     O Klimtovi jsem toho ale v té době věděl mnohem méně než toho vím dnes, to že jsem občas vytahoval či stahoval jím navrženou oponu mě nadšením nenaplňovalo, dokonce ani Mozartovy opery mi ještě tak příliš moc nestačily přirůst k srdci — zajímalo mě hlavně divadlo, chtěl jsem být hercem v činohře. Začalo to vypadat, že bych se jím snad i mohl stát. Brzy mi totiž začali režiséři skutečně dávat menší role a vypadalo to tak, že bych časem mohl povýšit do hereckého souboru. Ten byl v té době dosti dobrý. Celkem čítal kolem třiceti členů, z nichž některé bych sice nezaměstnal, kdybych byl měl tu moc, často to ale vypadalo tak, že tu moc měli spíš oni, pokud byli členy strany. Pár takovýchto případů jsem poznal. Vary byly pro některé méně významné členy souboru zlatým dolem! Členství v souboru divadla jim dodalo potřebnou prestiž, ostatní už záleželo na podnikavosti jedince. Lázeňské domy vždycky potřebovaly nějak utratit své fondy na kulturu, takže některým z herců náramně vyhovovalo když si v divadle zahráli jen občas, protože jim to poskytovalo víc času k tomu dělat různé melouchy.
   
    Někteří z herců byli ale opravdu výteční. Vynikající herečkou byla například Libuše Řídelová, která v padesáti letech ještě dokázala vystřihnout Maryšu tak, že by jí záviděly dámy polovičního věku! Jiří Samek byl tehdy dominujícím všestranným hercem, který, jak se říkává, vyžral skoro všechny hlavní mužské role. Měl náramnou jevištní přítomnost a byl schopen hrát jakoukoliv roli, tragickou či komickou, dovedl také zpívat. Skončil svou rozmanitou kariéru v Plzni, kam přešel z Varů nedlouho po mém odchodu a kde byl ke konci svého života (zemřel 2009) dokonce starostou městského okrsku, jakožto i ředitelem Plzeňské filharmonie. Na Jiřího Samka si pamatuji také jako na náramného žertovníka který, když byl v náladě, pokoušel se občas své kolegy na jevišti "odbourávat". To je odborný výraz pro to, když se vás někdo snaží rozesmát na hodně nevhodném místě. Samek se k tomu účelu třeba postavil někde blízko portálu a to tak, aby mu obecenstvo nevidělo do tváře. Potom se začal šklebit a dělat různé opičky, zatímco navenek třeba vedl docela vážnou konverzaci se svým jevištním partnerem. Člověk by asi potřeboval vědět co takovémuto představení předcházelo; obvykle to ale bývalo prosté škádlení, tak trochu dětinské. Herci přece jen k dětem většinou příliš daleko nemají.
       
    Při té příležitosti nelze si nevzpomenout na Antonína Zacpala. Říkalo se mu zásadně "Toníček", přičemž se mu ale vykalo. Jeho jevištní kariéra sahala hluboko do předválečné doby, kdy si také zahrál různé menší filmové role. Toníčkovi už táhlo na šedesátku když jsem ho poznal, byl ale vždy velice fit. Hrávali jsme spolu často ping-pong a byl mně, o víc než třicet let mladšímu, rovnocenným partnerem. Byl to, tak pravíce, herec od Boha. Jeden z několika herců které jsem znal a kteří se dokázali do role vžít téměř okamžitě a úplně. Pokud hrál Toníček například krále, byl prostě králem a to přesto, že ani vy ani on jste nikdy v životě žádného živého krále nepotkali. On jím ale byl, o tom nebyla možná žádná diskuse, na jevišti stál před vámi král. Nebo ajznboňák. Nebo žebrák. Často vás Toníček překvapil nějakým novotvarem. Ráno jste ho třeba potkali na chodbě před zkouškou a pozdravil vás slovem "Probuzín"! Jindy zase "Vstáváček"! Bylo takovýchto pozdravů které měl v repertoáru mnohem víc, vzpomínám si ale jen na tyto dva. Ještě také na některé ze surrealistických obrazů, které ve volném čase maloval.

    Občas k nám zavítali různí hosté z Prahy – zahrál jsem si tak na jevišti s některými z legend českého divadla, jako s Jaroslavem Vojtou, či s Oldřichem Novým. S Novým jsem navíc hrával v divadelním klubu mariáš a to skoro po každém představení, v nichž svým skvěle se hodícím unylým způsobem hrál ve hře Harvey a já podivínského Elwooda P. Dowda, který má všem ostatním postavám ve hře neviditelného společníka – šest stop vysokého králíka. Když Nový vstoupil ve hře poprvé na jeviště a otočil se ve dveřích zpět, se slovy ,"Kde jste zůstal, Harvey?", vítal ho pokaždé potlesk. Nebylo možné o tom pochybovat, právě přišel Pan Herec! Nebo prostě Hráč, jak by se vyjádřil jiný herec. Nový tuto hru také režíroval, stejně jako jindy jednu z her Osvobozeného divadla a sice Slaměný klobouk aneb Helenka je ráda. Říkalo se mu zásadně "Mistře", což ovšem u mariáše po prohraném betlu někdy mohlo vest až k absurdnostem typu: "Mistře, vy ste to ale vůl!"
    
   Z herců, kteří se ve Varech tehdy vyskytovali, mi nejlépe vyhovovali Zdeněk Kryzánek a Gustav Opočenský. Je zajímavé, jak jsem byl vždycky přitahován k osobnostem rebelantských typů, které za komunismu měly problémy. Dovedu si dost dobře představit, že bych podobné problémy byl měl také, kdybych byl v Česku zůstal. Kryzánek dokonce skončil kvůli něčemu, co někde řekl, na tři roky ve vězení a v době kdy jsem ho poznal byl teprve poměrně krátký čas na svobodě. Angažmá ve Varech bylo jeho prvním po mnoha letech. Opočenského sice nezavřeli (to se povedlo až jeho synovi), také ale neměl povoleno asi deset let hrát a musel se živit jako dělník. Kryzánek, s nímž jsem se obvykle potkával buď v některé karlovarské restauraci, vinárně či v divadelním klubu, kde jsme mnohou číši vypili spolu, byl nadšený když se v angažmá objevil náhle také Opočenský. Oba byli stejný ročník 1920, oba začínali zhruba ve stejný čas krátce po válce v Praze (Kryzánek nedlouho poté dokonce hostoval v Národním divadle, tehdy měl kariéru opravdu slibně rozjetou) a oba měli sklony k pití (po tom, co zažili, se nebylo čemu divit), takže hned toho dne zaparkovali v hotelu vedle divadla ve výčepu. Když se blížil začátek představení, byl jsem vyslán silně znepokojeným inspicientem, abych se pokusil Kryzánka přesvědčit o tom, že musí přestat pít, pokud má ten večer hrát. Nějak se mi povedlo zabavit Opočenského natolik, že Kryzánka nechal na chvíli být, takže ten mohl zaskočit přes ulici do divadla a roli, která na štěstí nebyla moc náročná, odehrát. Potom se mohlo začít s pitím nanovo. 

    Opočenský přišel o nějaký čas později na představení naší malé divadelní scény a byl nadšený naší mladistvou vervou – "kluci, já bejt mladej jako vy, hned se k vám přidám...!" Hráli jsme tehdy operetní parodii, kterou její tvůrce Rudolf Staník nazval "Nechci vás proradné hrabě aneb deset let bez muže (hravě) aneb Evita Víta neodmítá." Oblečeni podobně jako postavy z Prodané nevěsty, jsme tam mj. zpívali blues, které nakonec vyústilo v improvizaci trvající několik minut. Dodnes mám před očima ten pohled, když si Bohunka Hošková v kroji české selky dala ruce v bok a zaimprovizovala celé dva chorusy ve stylu Elly Fitzgerald! Opočenského tolik nadchlo jak jsme se dokázali odvázat, že potom v divadelním klubu objednal celou láhev Johnny Walkera, která tehdy stála nějakých 400 Kčs, což byla asi čtvrtina základní měsíční gáže a tudíž moc peněz, abychom ji společně vypili. Zřejmě to musel opravdu myslet upřímně. Bohužel, k tomu aby omládl mu ani ta drahá whisky nepomohla. Když jsem v prosinci 1992 přijel do Varů, dozvěděl jsem se, že Opočenský právě umírá. Než bych se byl mohl dostat druhý den do nemocnice, už byl na onom světě. V tamějším divadelním klubu se nepochybně znovu setkal s Kryzánkem, který tam na něho čekal už nějakých 15 let.



S Rudolfem Staníkem u piána, zpíváme blues.

    Divadlo malých forem

    Zmínil jsem se o naší kabaretní skupině. Divadlo malých forem, jak se tehdy s oblibou říkávalo takovýmto scénám. K jeho založení došlo asi v polovině roku 1965. Zatímco jsem dělal kulisáka v divadle, ve Varech se objevilo několik mladých talentovaných lidí a společně jsme se rozhodli si vytvořit vlastní autorské divadlo. V zásadě se jednalo o politický kabaret a záleželo vždycky dost na obecenstvu jak dalece jsme si mohli "pustit hubu na špacír". Tu a tam se stalo, že nám přítomnost nějakého špízla v obecenstvu unikla a potom jsme mívali problémy. Když tam nějaký ten špízl seděl, lidé kolem to ale většinou věděli a vrhali tím směrem pohledy, hned jakmile jsme vypustili nějaký trochu ostřejší vtip. Potom nám bylo jasné, že jít dál si dovolovat nemůžeme. Od poloviny šedesátých let ale už režim nevládl tak tvrdou pěstí jako zpočátku, takže nám všechno celkem procházelo. Pamatuji si, jak jednou nějaký takový papaláš nás po představení začal přísně kárat. Otázal se nás nejprve:

      "A nemyslíte soudruzi, že to co jste tu dneska dělali, byla devalvace hodnot?"

    Okázale jsme se na to my všichni tři přítomní, Kim, Ruda a já, hluboce zamysleli. Jakoby nám možnost devalvace hodnot až doposud nepřišla v naší prostotě na mysl. Měl jsem přitom pocit, že něco jsme toho večera docela určitě devalvovali, neviděl jsem v tom ale žádné hodnoty. To jsem ovšem papalášovi říci nemohl. Kim, který byl vždycky náramně pohotový, se vzpamatoval první a požádal soudruha o to, zda by nám mohl přesněji definovat devalvaci hodnot, tak jak to on vidí. Abychom mohli porovnat vzájemně svá stanoviska a abychom se příště mohli podobným prohřeškům vyhnout. To byl voda na soudruhův mlýn a po příštích deset minut nám činil kázání o tom, co bychom měli z programu vypustit. Moc by bylo z něho nezbylo, kdyby bylo po jeho. Tvářili jsme se pokorně, takže když ho po chvíli povinnosti kamsi odvolaly, odkráčel jistě s pocitem dobře vykonané práce. My jsme se dali do smíchu až když byl bezpečně z doslechu!
    
    
    V té době odešel z Plzeňské Alfy do Prahy Václav Neckář a nabízelo se mi tam místo po něm. Rozhodl jsem se ale, že raději zůstanu v Varech, kde jsem v tu dobu ještě bez bíbru vystupoval v Písních pro kočku (vlevo). Výhodou pro mne tu bylo, že ve skupině k níž jsem patřil jsem byl jednak hlavním zpěvákem, také ale i dosti vytíženým hercem. Navíc jsem zpíval písničky, většinou šansonového stylu, které byly originální, tedy nic z druhé ruky.  Skládány byly přímo pro mne, takže mi seděly jak hlasově tak i obsahem. Tři z nás, Ruda Staník, Kim Novák a já, jsme si udělali brzy nato co jsme se dali dohromady přehrávky v Plzni, čímž jsme dostali profesionální punc a mohli jsme si začít vydělávat.

     Zde je poněkud dadaistický úvod, který přednášela způsobem klasické "naivky" Majka Koudelová (mimo jiné majitelka oněch nohou na piáně, ruka patří Kimovi), po němž následuje text jedné z písniček, kterou jsme zpívali společně s Rudou Staníkem, přičemž Ruda hrál na piáno na němž jsem já obvykle seděl. Tuhle písničku jsme hodně často museli opakovat (hudba Rudolf Staník, text Petr Novák):

 
Bajka je, když se zvířata chovají jako lidé.
Život je, když je tomu naopak.
Bajky jsou staré. Starší než samo lidstvo.
Jinak by se do nich určitě nějaký člověk vetřel.
Bajky mají poučit. A poučí? Poučí.
Zvířata už se nechovají jako lidé.
Chovají se v klecích.
První bajky vyprávěl Ivan Ivanovič Bajkal.

Píseň:
V jedné poušti žil byl šakal,
který tuze nerad makal, 
když měl makat hořce plakal,
o-o-ó
inu jako šakal!
V téže poušti tam v Africe
žil byl lev a paní lvice,
šakal často lez a sice
o-o-ó
lvovi do zadnice.    
Dost dlouho měl šakal kliku
jednou slunce v nadhlavníku
stálo když lez podle zvyku
o-o-ó
lvu do konečníku.
Jenže došlo k velké změně,
velký lev stál obráceně,
jak nám praví sága.
Úslužný šakal v tu ránu
svému pánu vlez do chřtánu
a to byla trága! 
                                      
Ref.
Šakal totiž v mysli chová,
že pan lev a paní lvová
jsou králemi pouště.
Žije v díře v pevné víře,
že žádné veliké zvíře 
sluhu nepokouše.
V jedné poušti žil byl šakal,
kterej tuze nerad makal,
spíš se kolem pánů flákal,
o-o-ó
nad výdělkem splakal

Prosíme za odpuštění,
že tu není poučení,
neboť toto naše pění 
o-o-ó
šakaly nezmění!

Ref.
Šakal totiž v mysli chová...

     Některé z textů písní byly lyrické, jiné satirické, další byly docela jasně ovlivněny tím, co v Semaforu dělali Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem. Například: 

Dala jsem do novin zprávu
ať se u mne přihlásí
ten kdo pro mne ztratil hlavu
v tomhle počasí

venku prší z drátů kape
on v tom chodí louže šlape
hlavu svoji hledá
a já ji mám pod kanapem
denně běhám domů trapem
hlava spát mi nedá

chytrá hlava dosti těžká
už by pro ni přijít měl
líbám ji a hladím ježka
aby nevěděl

Jistě říká hlavo vrať se
vyřiďte mu prosím ať se
pro ni zastaví
básníku mé přání zrýmuj
ať to dobře pochopí můj
rytíř
      můj rytíř
                  můj rytíř
                             bezhlavý

     Nebo, co byste řekli tomuto textu, který se recitoval — vybírám namátkově ze zázračně se zachovavšího skripta, celého počmáraného a přelepovaného (zdá se, že muselo patřit našemu osvětlovači, jímž byl Jarda Štorm), kde mi zežloutlý papír někdy stěží dovoluje slova přečíst:

jazyk je dítě
hodné děti chodí večer spát
jazyk je dítě
hodné děti nelžou
jazyk je dítě i když nehodné
tu a tam si zalže trochu
aby mohl večer ven
poznávat nevinně beztrestně
vinné tresti
                ryzling pinot noir hořčák
jazyk je dítě
ale zná nikotin
jazyk je hodné dítě
                        poznává cizí jazyky
francouzáky
kolik znáš jazyků tolikrát jsi člověkem
jazyk je zkažené dítě
pokousán nocí plete si to od stoličky ke stoličce
jazyk je zkažené dítě
a tak je ráno v hubě jak v polepšovně
(v polepšovně zkažené dítě)
jedva mu kartáčkem odemknete
uteče vám
bude se tedy
brzy jazyk nazývati
recidivista
a proto
         pozor na jazyk!

****

Krásné dámy ... i vy ostatní. Všechny věci, které nějak souvisejí s Amorem, nazýváme amorálními. Největší epidemie v dějinách lidstva způsobili Amor a mor. Mor jsme vymýtili docela, lásku téměř. Naší nejúčinnější zbraní jsou písně. To se napíše píseň o čisté lásce a za honorář se jde večer ... od toho jsou lékařské přednášky. Ani my nezůstáváme v tomto boji pozadu. Co by tomu řekli vnuci. Když v tomto boji pozadu nezůstaneme, vnuci nebudou, nic neřeknou.  Toto je naše největší zbraň. Klavír s OB sluhou. Hudebník duší i tělem. Duší, to už jste poznali — tělem — tady má prosím houslovou klíční kost.

****

    V jedné z pozdějších her, takto promlouvá úspěšný mladý architekt ke svému sluhovi:

      Zde, Kvido, leží na prkně krematorium. Zde místa pro truhlící, zde truhlíc pro drahého zesnulého, zde úschovna jiných drahých zesnulých, zde vyhlídka na Olšany, vápenka a školní družina...



Tyto snímky jsou z operety (tedy spíš parodie na operetu) nazvané: Evita Víta neodmítá, aneb Nechci vás proradné hrabě, aneb Deset let bez muže (hravě). Byly pořízeny při přímém přenosu v Čs. televizi, tuším, že v roce 66. Hraji a zpívám zde naivního, smolařského, zato ale v lásce šťastného Víta, který po tragickém nedorozumění se svou milovanou Evitou prožije deset let jako poustevník. Konec ovšem vše napraví..


    Také si vzpomínám na to, jak jsme zhruba v té době uspořádali První svátek bláznů, což nebylo ve skutečnosti nic jiného než Happening. Až na to, že jsme v té době o existenci této umělecké formy ještě ani nevěděli, i když v Americe Kaprow a Kerouac tohoto výrazu užívali už po několik let. V té době to ale vždy nějaký čas potrvalo, než moderní trendy dorazily až do tehdejšího Československa. Nějaké ty vibrace jsme ale asi pochytávali ze vzduchu, jinak si to vysvětlit nedovedu. Náš Happening se začal v místě kde jsme v té době regulérně hráli, tj. v sále městské knihovny. Když se obecenstvo sešlo, nabídli jsme jim šňůru, takovou jakou užívaly mateřské školky, kde se děti povinně držely za jakási ucha ke šňůře přidělaná. Bylo zapotřebí několika na sebe navázaných délek. Žádný z diváků se kupodivu nevzpouzel, takže jsme mohli své obecenstvo vést od knihovny, přes podstatnou část lázeňského komplexu, až ke kavárně, kde jsme měli předem dohodnuté, že zde provedeme náš program. Cestou bylo obecenstvo, jakož i náhodní diváci, z nichž se někteří dokonce připojili na konec šňůry, dobře poučeno s pomocí hlásné trouby o místních zvláštnostech. Zbytek programu byl v podstatě improvizovaný text-appeal. Po pódiu jsme rozházeli listy papíru s různými texty, které jsme jakoby objevovali lezouce po kolenou. Většina byla našich vlastních, některé jsme měli ale importované. Rudolf, který v té době ještě byl zaměstnán vojenskou správou jako kulturní referent, posbíral na příklad slušné množství materiálů, které se mu dostaly do rukou — většinou to byly výtvory amatérských básníků, kteří se pokoušeli o to prorazit a získat si uznání tím, že jejich pracím se dostalo publicity. Některé z nich pro svou naivnost byly prostě k popukání. Mimochodem, o dva nebo tři roky později jsme v Praze šli na tzv. První pražský happening – to už se tak jmenovalo. O tom, že jsme happening provedli ve Varech o několik let dříve, jsme ale nikomu z přítomných neříkali. Stejně by nám to nebyli uvěřili. Inu, Pražáci...



Intelektuální debata v rámci  jakéhosi divadelního festivalu někdy v polovině let šedesátých. Zleva Rudolf Staník, Miroslav Kovářík, já, Petr (Kim) Novák a kdosi zřejmě důležitý, na koho si už ale nepamatuji.


    Být na volné noze bylo sice dobré, mělo to ale také své háčky. Protože jsem neměl stálé zaměstnání, kvalifikoval jsem se jako "svobodný umělec". To by bylo v pořádku, pokud jsem nešel pozdě v noci po ulici (což patří k životu svobodného umělce a docházelo k tomu tudíž často) a nenarazil na policejní hlídku. Když se tak stalo, ten z těch dvou, který uměl číst, si ve vyžádané občance nalistoval stránku kam se normálně dávalo razítko o zaměstnání, které tam ovšem nebylo. Nastalo vysvětlování, které většinou pokračovalo na policejní stanici. Zvykl jsem si u sebe mít VŽDYCKY občanku a v ní navíc složenky, kterými mě platil Krajský podnik pro film, koncerty a estrády, abych těm tupcům mohl dokázat, že nejsem příživník. Občas se stávalo, že na stanici byl ten stejný policajt jaký tam byl posledně, přesto se ale musela vždycky dovést do konce ta stejná šaškárna, než mě někdy k ránu laskavě pustili domů.
  

  Zde už nosím na jevišti svého bíbra


    Chtěl bych zkusit operu

   Zpívat populární a kabaretní písničky mě po čase přestávalo bavit. Nikdy neustávající intelektuální debaty vedly časem nevyhnutelně k tomu, že se vyskytly rozpory v souboru, který se následkem toho rozpadl. Okamžitě sice vzniklo pár vzájemně si konkurujících skupin, což není nic nového pod sluncem a což se děje snad všude kde se něco tvoří. Náladě to ale nepřidalo. Starosti mi dělalo také to, že jsem na jevišti býval často dosti zřetelně nejlepším zpěvákem mezi herci a nejlepším hercem mezi zpěváky, což mi také řeklo hned několik lidí. Říkal jsem si, že bych s tímhle měl konečně něco udělat. Vždycky jsem měl rád klasickou hudbu a lákala mě hlavně opera. Ještě kdysi ve vojenském souboru se mne stále snažil přesvědčovat kolega Juraj Oniščenko, barytonista a později dlouholetý člen opery Slovenského národního divadla, dnes už bohužel také zesnulý, s nímž jsem tehdy hodně kamarádil, že bych měl ten svůj bas pořádně vyškolit. Juraj byl skoro o celých deset let starší než já – byl jedním z těch kteří studovali a studovali, vojnu odkládali a odkládali, nakonec jí ale stejně neunikli, jako v té době skoro žádný člověk mužského pohlaví s hlavou a čtyřmi končetinami. Když na tu vojnu konečně přišel, výjímal se představitel Eugena Onegina či toreadora Escamilla z Carmen mezi nastoupenými vojáky natolik, že jakýsi opery milovný důstojník zařídil, aby Juraje poslali k nám do Prahy. Když ten konečně dorazil, veškeré role byly už dávno rozdané, takže dost dlouho neměl do čeho píchnout. Nevyhnutelně se mu proto dostalo přízviska "Nefachčenko". Juraj byl jedním z těch lidí, jichž bylo u souboru víc a s nimiž se stýkat bylo pro mne jako mnohem mladšího ohromnou školou života.

    Teď jsem říkal, co když měl ten Juraj pravdu a já bych bych mohl najít své pravé poslání na prknech operního jeviště? Přesunul jsem se do Prahy a šel jsem za profesorkou Jelenou Holečkovou-Dolanskou, která také kdysi zpívala ve Slovenském ND a potom po dlouhá léta učila na pražské AMU. Její manžel, profesor slavistiky na Karlově univerzitě, býval dobrým přítelem mého otce (v jeho pozůstalosti se v sedmdesátých letech nalezl dávno pohřešovaný rukopis knihy mého otce, který těsně před válkou připravoval k vydání, k němuž už nikdy nedošlo po příchodu nacistů). Paní Dolanská, která v té době už byla na penzi a udržovala si proto jen menší skupinku žáků, mě tehdy za žáka přijala. Jen jsem jí musel slíbit, že se skutečně plně věnuji opeře, že ji nezradím a nesklouznu zpět k populární hudbě, tak jak to přede mnou udělalo několik jejích bývalých žáků, například Richard Adam či Jiří Vašíček. Začal jsem s ní tedy vážně trénovat své "basso profondo" s tím, že se pokusím dostat na AMU. Mezitím vypuklo Pražské jaro. Byl jsem při té pamětné schůzi na Střeleckém ostrově, když se zakládal Klub angažovaných nestraníků KAN a odnesl jsem si odtamtud přihlášku, kterou jsem hned druhý den vyplnil a poslal. Jistě ji potom měli soudruzi někde dobře uloženou. Když se do Prahy přihnaly tanky, nebyl jsem nijak zvlášť překvapený. S kolegou Rudou Staníkem jsme šli na Václavák, kde stála celá řada těch oblud. V jednu chvíli mě před jednou z nich pěstmi hrozící dav postrčil takovým způsobem, že jsem se ocitl přímo před hlavní samopalu, který třímal v rukou vojáček sedící na tanku, takové nedomrlé, vyděšené, nic nechápající stvoření. Hrdinou jsem se ale necítil, raději jsem tedy vklouzl zpět a splynul s davem.




    Když se čas nachýlil ke zkouškám na AMU, dost jsem si důvěřoval. Dokonce natolik, že mě ani nenapadlo oholit si vous, který jsem si začal pěstovat již před nějakým časem. Nejprve jsem si pořídil knírek a o něco později se dostavila i bradka. Tehdy se tomu říkalo bíbr – dnes už je tohle slovo asi skoro úplně zapomenuté. Už proto jsem se je rozhodl v názvu tohoto životopisu vzkřísit. Moje paní profesorka byla sice ženou liberální a můj bíbr jí normálně nijak nevadil, dokonce se jí i líbil, přesto mi ale radila, abych si jej aspoň pro tuto příležitost oholil. Věděla zřejmě svoje. Pokud si správně pamatuji, zpíval jsem s tím bíbrem při svém vystoupení před přijímací komisí arii Vodníka z Novákovy Lucerny, bass buffo arii z Pergolesiho jednoaktovky Služka paní (s vlastním českým překladem) a pár Janáčkových písní. Paní Dolanská, která mi s výběrem pomáhala, byla přítomna, i když v té době již jako penzistka neměla hlasovací právo o tom kdo má být přijat. Mohla mi ale říci ještě v ten samý den, jak to v místnosti poroty potom vypadalo. U většiny členů poroty jsem prý měl úspěch a byl bych se asi na AMU dostal. Jenže, potom se do toho vložil samotný předseda komise, jímž byl Přemysl Kočí. Ten, spíš než jako zpěvák, proslul neblaze jako náramný straník a později, v dobách "normalizace" i jako ředitel Národního divadla. O mně tehdy prohlásil kategoricky, že „žádné beatniky na AMU mít nechce!" Nikdo se prý potom už neodvážil pro mne volit.

    Co tady tenhle Angličan vlastně dělá?

    Odjel jsem do Karlových Varů, kde jsem stále ještě měl trvalé bydliště. Tam jsem šel utopit žal do vinárny Embassy, v níž jsem trávil nejednu noc (zavírali až někdy po třetí ráno), když jsem býval ještě u divadla. Sedělo tam několik známých, kteří se velice hlasitě a okázale bavili o tom, že v téhle zemi už žít nechtějí, že „raději budou dělat závozníky někde na Západě" (jaká naivita!), atp. Povídám si, ale jen potichu a pro sebe, že já tu také být už nemusím a nechci. Nejsem snad rozeným Angličanem? Co tu tedy dělám?! Potom jsem si řekl ještě jedno, že jsem dosti silně napojený vínem a tudíž že nejspíš postrádám zdravého úsudku. Také to, že ráno je vždy moudřejší večera a pokud moje předsevzetí do rána nevyprchá, něco v tomto směru podniknu. Ráno jsem se probudil jen s poměrně malou kocovinou a mojí první myšlenkou bylo, že v téhle zemi dál zůstat nehodlám...

    Začal jsem si tedy zařizovat všechny náležitosti, které jsem potřeboval k tomu, abych mohl vycestovat. I když jsem se v Anglii narodil, oficiálně jsem byl čs. občanem a tam jsem jel jen na dovolenou. Jinak by mě jistě nebyli pustili ven. Jako každý občan Československa jsem musel mít pozvání — to mi poslali jedni příbuzní žijící ve Warvicku v Midlands, nějakých 150 km od Londýna. Bylo ovšem nutné zařídit celou řadu dalších věcí. Potřeboval jsem cestovní pas s výjezdní doložkou, do něho vízum z Britské ambasády. Na to jsem musel čekat ve frontě po celou noc a následující ráno. V té době již fronty pomalu opadaly — v prvních měsících po invazi se prý stálo ve frontě několik dní, dokonce také celý týden... Navíc tu bylo potvrzení od vojenské správy, od místní veřejné bezpečnosti, od uličního výboru, k tomu ještě řada jiných povolení a potvrzení, jejichž názvy a smysl mi již vypadly z paměti, která ale byla v té době absolutně nezbytná. Zajímavé bylo, že v okamžiku kdy jsem začal činit tyto kroky, vše šlo poměrně hladce, pokud něco takového za tehdejšího režimu bylo vůbec možné. Jedinou obětí, kterou jsem musel s těžkým srdcem podstoupit, byla ta, že jsem si oholil svůj bíbr, o nějž ironickým způsobem vlastně šlo od samého počátku mojí londýnské anabáze. Důvod k tomu byl ten, že jsem bíbr ještě neměl na orazítkované fotografii v občanském průkaze, přičemž o pravděpodobných následcích téhož jsem byl náležitě poučen policejním úředníkem. Měl jsem ale už na té občance knírek, takže aspoň ten jsem si mohl ponechat. Však mi v Anglii bíbr zase doroste, utěšoval jsem se, když jsem po tomto symbolu své mužnosti před zrcadlem smutně přejížděl žiletkou.

    Karel Kryl

    Po celou tu dobu jsem se všechny přípravy k odchodu snažil uchovávat pokud možno v tajnosti; nechtěl jsem být jako ti křiklouni z vinárny Embassy z nichž, pokud vím, žádný nakonec nevycestoval. Takže nikdy nepřišli na to, že závozník byl ryze český fenomén a že o české závozníky (a o závozníky vůbec) na Západě žádný velký zájem nebyl a není. Když to jinak nešlo a někdo se mě přímo zeptal, prostě jsem jim řekl, že jedu na tři týdny na dovolenou do Anglie. Vzpomínám si, jak jen necelý týden před mým odjezdem jsme s kolegou Staníkem na schodech pražského rozhlasu, kde jsme měli jakési pohledávky, potkali Karla Kryla, s nímž jsme se oba dobře znali z dob kdy s námi občas vystupoval, ještě předtím než se proslavil. Slovo dalo slovo a šli jsme si sednout na pivo do jedné z vinohradských hospod. Karel mi prozradil, že jede za několik dní do Mnichova, kam byl pozván na jakýsi festival, já jsem mu na oplátku řekl, že se chystám příštím týdnem do Anglie. To, že se ani jeden z nás nehodláme vrátit, sice viselo ve vzduchu a nám oběma to muselo být jasné, naplno vysloveno to ale nebylo. Ne, že bych byl Karlovi nevěřil či on mně, jenže co kdyby se některý z nás někde v hospodě o něčem takovém v podroušení neopatrně zmínil a pracně spředené plány by se přičiněním nějakého donašeče zhroutily? Tohle se prostě nedalo riskovat. Taková to byla doba. Když jsme se nedlouho před pádem komunistického režimu sešli s Karlem zde v Austrálii, tuším, že to bylo v r. 1987, vzpomínali jsme na to jak jsme tehdy z Československa utíkali a srdečně jsme se tomu zasmáli. Pověděl jsem mu ale také o tom, co jsem se nedlouho předtím dozvěděl, že náš někdejší kumpán Staník, s nímž jsme oba vypili nejeden žejdlík a který mimochodem byl jedním z původních signatářů Charty 77, utrpěl mozkovou mrtvici a zůstal po ní ochrnut na půl těla. Karel tehdy chmurně prohlásil: "No víš, tam odtud už choděj jenom samý špatný zprávy!" Situace se sice za pár roků nato změnila, o něco později mě ale stihla ještě horší zpráva, ta o Karlově náhlé smrti...

    Přípravy k odchodu

   Všechny ty složité přípravy k odchodu trvaly nějaké tři měsíce, člověk k tomu aby mohl vyjet do zahraničí potřeboval celou řadu různých kulatými razítky opatřených povolení, uličního výboru až k vojenské správě. Nakonec to vyšlo tak, že letenku do Londýna jsem měl rezervovánu na 20. srpna 1969, tedy na první výročí dne kdy jednotky Varšavské dohody překročily čs. hranice. K tomu, jak se zdá, došlo již před půlnocí 20. a ne až 21. srpna, datum které se ale později stalo oficiálním. V každém případě se toho dne opět očekávaly demonstrace (k nějakým potom snad skutečně došlo, ne ale v příliš velkém měřítku), což ve mně vyvolávalo dosti značnou nervozitu. Co kdyby se soudruzi rozhodli, že zavřou letiště? Že to byly obavy vcelku oprávněné se potvrdilo jen asi o šest týdnů později, kdy skutečně ta klec spadla. Nedávno jsme zde v Brisbane byli na pohřbu jedné dámě, kterou jsme znali od samého počátku našeho pobytu v Austrálii. Přišla sem s manželem a s tehdy tříletou dcerou, poté kdy utekli z Československa v 69. roce a to právě toho dne, kdy se režim rozhodl k tomu hermeticky a permanentně uzavřít hranice. Měli štěstí. Nacházeli se totiž už na palubě rakouského letadla do Vídně, když přišel k tomu povel od čs. úřadů. Soudruzi se je ještě pokusili vrátit a chtěli letadlo zastavit, jenže sympatizující posádka prohlásila, že poté kdy se zavřely dveře, nacházejí se už technicky na rakouském území a že je tudíž nevydají. Nastaly asi dvouhodinové tahanice, nakonec ale muselo být letadlu povoleno odstartovat. Cestující, přestože to pro ně znamenalo podstatné zdržení, jim fandili a nakonec jim prý i spontánně zatleskali.

    Když už jsem u tohoto tématu, znal jsem později v Londýně jednoho mladíka, který pracoval na Ruzyni se zavazadly a který se nechal uzavřít v nákladním prostoru letadla do Anglie. Vytáhli ho jeho angličtí kolegové na letišti Heathrow celého promrzlého, ale šťastného. Nebyl prý tehdy jediný kdo takto z Českoslovenka odcestoval.

      Den odletu

    20. srpna 1969 se nás dopoledne v Ruzyni sešla celá skupinka mladých lidí, kteří jsme všichni čekali na letadlo BEA do Londýna. Pochopitelně, že jsme se spolu bavili a pochopitelně, že každý z nich letěl někam na dovolenou, stejně tak jako já. Když se po nevyhnutelném zpoždění, které se nám za těchto okolností zdálo být obzvlášť nekonečné, letadlo konečně vzneslo, ozval se také potlesk a všichni náhle rozvázali, jakoby už nedokázali udržet jazyky na uzdě. Ten vedle mne měl namířeno do Kanady, ta na sedadle před ním chtěla do USA, ten přes uličku se vybarvil jako budoucí Australan. V Anglii nikdo z nich zůstat nehodlal... Říkal jsem si ještě v té chvíli, co by se stalo kdybychom naletěli do bouřky a letadlo se muselo vrátit, co potom? Raději jsem ještě chvilku mlčel, jenže když už jsme letěli delší dobu nad Německem a blížili se ke kanálu La Manche, také jsem to nevydržel a se svými zaječími úmysly jsem se už netajil. To už jsem začínal být přesvědčen o tom, že se mi to opravdu povedlo! Bouřka tam sice kdesi nad severním Německem byla, ovšem naši zdatní britští piloti se jí dokázali vyhnout, aniž bychom se museli vracet.





©Voyen Koreis 2013 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena