Vojen Koreis


Jak šel čas...

1 — Anglie (1943-45)
2 — Praha, Berlín (1945-53)
3 — Rodina (18.-21. století)
4 — Krkonoše (1953-62)
5 — Vojna 1962-64)
6 — Karlovy Vary 1964-69)
7 — Londýn (1969-73)
8 — Do Austrálie (1973)
9 — Australanem 1973 —)
10— Český akcent ( — )
11— Výtvarníkem (1980 —)
12— V rádiu (1979-2000)
13— Knihy, knihy (2000—)
14— Moje filosofie ( — )



Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase
PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)

Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem!




 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D

ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/



Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

Psáno anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná...
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi.
 

Mephisto and Pheles

Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze.
 

The Fools' Pilgrimage

Anglická verze Poutníků v čase.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

Psáno anglicky.
Amatérská golfová kariéra autorova je vskutku zapomenutíhodná. Jeho jméno ale přesto znají dobře mnozí z těch, kteří kdy hráli virtuální golf na svých počítačích. Voyen Koreis totiž navrhl řadu virtuálních hřišť, na nichž hráli a stále ještě hrají hráči z celého světa.

An Introduction to the Study of the Tarot

Voyen Koreis je editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
Překlad do angličtiny dvou her Karla Čapka, z nichž jedna obletěla celý svět, zatímco ta druhá zůstává dodnes jednou z nejpopulárnějších na českých jevištích, zatímco svět ji téměř nezná.


Překlad do angličtiny knihy, kterou milovaly a milují celé generace mladých českých čtenářů.



Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není











 Ten nešťastný český akcent v angličtině!



     Od samého počátku mi bylo dost jasné, že asi nemám šanci se v Austrálii uživit jako zpěvák, herec, či něco podobného, což mě kdysi v Česku živilo. Rozhodně ne na plný úvazek. Na jevišti a všude jinde by mě byl vždycky silně omezoval můj přízvuk. Tohle je jedna konstanta s níž musí každý kdo se rozhodne žít v anglicky mluvícím světě, počítat. Že ve své angličtině bude do smrti mít akcent, který vždycky lidem prozradí, že sem přišel odněkud odjinud, kterého se nikdy nedokáže úplně zbavit. Z Čechů, kteří se pokusili prorazit jako herci v anglicky mluvících zemích, jich proto moc úspěšných nebylo. Z té hrstky jimž se povedlo si na svém přízvuku vybudovat kariéru, daleko nejúspěšnější byl v Česku až donedávna kupodivu téměř neznámý Herbert Lom (1917-2012), který si vybudoval impozantní kariéru trvající déle než sedmdesát let a čítající víc než stovku filmů. Původním jménem Herbert Karel Angelo Kuchacevič ze Schluderpacheru, Lom pocházel ze staré pražské šlechtické rodiny. Jako mladík si zahrál ještě před válkou v pár českých filmech, jako 22-letý ale přesídlil v roce 1939 do Anglie. Lom prý bylo nejkratší jméno které namátkou našel v telefonním seznamu, takže je od té doby užíval. Snad jen ti, kteří učiní takový přesun tak do věku 16-18 let, mají ještě jakous-takous šanci s tím svým akcentem něco udělat. Po dvacítce už je pozdě. Lom proto hrál v Anglii už od 40-tých let a později i v Hollywoodu vždycky nějaké cizince, zpočátku hlavně takové ty podezřelé, či přímo padoušské, později ale i jiné. Tak například v roce 1952 hrál krále Siamu v původní londýnské produkci hry Král a já, později se objevil jako Napoleon ve známé filmové verzi Vojny a míru z roku 1956 s Fondou a Hepburnovou (francouzského císaře, jehož v obličeji dost připomíná, potom hrál i v jiné verzi.), měl hlavní roli ve Fantomu opery z r. 1962, hrál i kapitána Nema v Tajuplném ostrově (1961). Ještě později přesedlal i na role komické, když v seriálu filmů o Růžovém panterovi vytvořil nezapomenutelnou dvojici s Peterem Sellersem, kde hrál Dreyfuse, těžce trpícího šéfa policie, kterého beznadějně neschopný a věčně potrhlý inspektor Clouseau dostane až do blázince.


    Oproti Lomovi, Jiří Voskovec filmových rolí tolik nedostával, rozhodně ne těch významnějších, i když celkově jich bylo kolem sedmdesáti. Zahrál si ale někdy také na Broadway na jevišti, občas i v televizi (na jeden seriál, v němž krátce před svou smrtí Voskovec hrál Fritze, německého osobního kuchaře labužníka a detektiva Nerona Wolfa, jsme se i dívali). Někdy kolem roku 1980, jsem se o českých hercích a angličtině bavil s jiným, na Západě poměrně úspěšným českým hercem, komikem Járou Kohoutem. Zatímco V&W se v dobách Osvobozeného divadla zabývali spíš druhem intelektuálního humoru, Kohoutův humor byl jadrný, lidový, tak říkajíce "od podlahy". V Česku byl slavný hlavně ve třicátých letech, po komunistickém převratu ale uprchl "za kopečky". Přes Německo a Francii se nakonec dostal do Ameriky kde, jak říkal, se nikdy nesnažil o to získat si nějakou slávu. Té si ostatně užil dost ještě v Česku. Jednu vedlejší roli si zahrál i ve Formanově "Taking Off", prvním filmu který tentýž natočil v USA, ale i tak to byl spíš jen štěk. Vzal prý jinak každou roli kterou mu agent sehnal, včetně televizních reklam, jichž natočil na stovky a kde si tím pádem získal jakýsi patent na roztomile komického cizince. Voskovec prý takovéto role odmítal. Pro Kohouta důležité bylo prý to, že sebe i rodinu takto docela slušně uživil. To je ale Amerika, kde jsou jednak lidé na komerční reklamy zvyklejší než kdekoliv jinde, kde se jich proto také víc natáčí a kde žije podstatně víc lidí, kteří se na ně dívají. V Austrálii není pro tohle zdaleka tak úrodná půda. Konečně, říkal jsem si, kdo by si chtěl dělat kariéru v reklamách?

    Járu Kohouta to nejspíš také moc nebavilo, proto občas udělal kratší turné po českých komunitách. Jedno z nich ho  přivedlo do Austrálie.  Když jsem se tehdy Kohouta na Voskovce vyptával, prohlásil, že ten prý většinou jen čeká ve svém manhattanském bytě na to, až mu zavolá jeho agent. Že prý se mezi sebou sázejí zda, když vytočí jeho číslo, vezme to Voskovec na první nebo na druhé zazvonění. Jestli to bylo jen takové přátelské popošťouchnutí, o kolik se přitom postarala ta věčně přítomná herecká řevnivost, či jak mnoho si přidal rozený komik, jakým Kohout byl na jevišti i v civilu, se mohu dnes už jen dohadovat. Tehdy, bylo to tuším v roce 1978, zavítal i sem k nám do Brisbane, kde měl v krajanském klubu vyjednané představení na nedělní odpoledne. Dorazil už o pár dní dříve, takže jsme s ním, s mojí matkou, která u nás právě byla na návštěvě a s jedním párem zdejších Čechů, jeli na Gold Coast, což je taková australská Rivéra, několik desítek kilometrů na jih od Brisbane. Bylo to uprostřed zdejší zimy a nás, australským podnebím zhýčkané domorodce, ani nenapadlo jít se koupat do moře. Severní Amerikou otužilý Jára Kohout ale nezaváhal a jakmile jsme dorazili k pláži, svlékl se do plavek a zamířil přímo do příboje. Na svůj věk, tehdy asi 75, se zdál být v dobré kondici, sledovali jsme ho ale s obavami, aby neplaval příliš daleko, protože zachraňovat ho z té pro nás ledové vody by bylo bývalo značnou obětí.

  
Jára Kohout
   
   O něco později seděla naše malá společnost v restauraci, která se specializovala na delikatesy pocházející z moře, kam nás pozval její vlastník, jeden ze zdejších Čechů. Kohout byl pochopitelně jejím středem. Jen když potřeboval trochu nabrat dechu, snažil jsem s, tak jak to šlo, za něj zaskakovat. Už z dob, kdy dělával své pravidelné rozhlasové pořady, jsem věděl, že má vždycky po ruce zápisník, kam si zaznamenává všechno, co by se mu mohlo v budoucnu hodit. S tím se nikdy netajil, byl na to naopak hrdý. Několikrát si takovéto poznámky dělal i za mé přítomnosti. Jakmile zaslechl například vtip, který ještě předtím neslyšel, šup s ním do zápisníku! Takový byl i případ vtipu, který jsem znal ještě dávno z Česka a který jsem dal tehdy k lepšímu:

Otázka. Kdo vynalezl pytle?
Odpověď. No přece, Pytlov.
Otázka. A kdo vynalezl ozubená kola?
Odpověď. No přece Ozubov.
Otázka. Kdo tedy vynalezl jódlování?
Na tohle jsem se už ptal přímo Kohouta. Odpověděl trochu váhavě, ale stejně jako až doposud každý před ním:
No, asi Jódlov
Chyba! Jódlování vynalezl kolektiv Ozubov-Pytlov, když strkali pytle mezi ozubená kola!

     Vtip měl Kohout v zápisníků hned jak jsem domluvil. Jestli jej někde potom udal, to ovšem nevím. Když jsem ho v neděli při jeho představení uváděl na jeviště, překvapil jsem ho velice moc tím, že jsem přitom užil několik z neměnných průpovídek, které vždycky užíval on při svých rozhlasových pořadech na Svobodné Evropě:

      ... já mám v notesu..!

     nebo

    ...ale teď, ale teď uhodila rozhlasová čtvrthodinka..!

     Dokonce jsem mu i zazpíval:
     …nikdy nic netrvá věčně
     to je staré přísloví,
     sdělujeme dodatečně,
     že náš pořad je hotový…

     Tohle jistě nečekal a trochu ho to myslím i dojalo. Na mně, tehdy asi pětatřicátníkovi, musel vidět, že mi nemohlo být o moc víc než deset let v době, kdy se tyto pořady na věčně rušených krátkých vlnách vysílaly. Jenže, já jsem ty jeho čtvrthodinky v těch časech opravdu poslouchával a skoro s náboženskou pravidelností. Žili jsme v té době sami s matkou v domě, který otec ještě před svou náhlou smrtí koupil v Rokytnici nad Jizerou, kam hodlal jednoho dne odejít na odpočinek. K tomu nedošlo, život v Praze byl ale příliš nákladný, chalupa tam stála nevyužitá, takže jsme se s matkou do Podkrkonoší přestěhovali. Televize ještě nebyla, Svobodná Evropa se u nás poslouchala každý večer. Měl jsem přísně nakázáno radio okamžitě vypnout, kdyby k nám někdo náhodou zavítal. Máma mě také už dávno předtím důrazně poučila, že se o tom co posloucháme nesmím nikde, ale opravdu nikde a před nikým, zmiňovat. Věřila v můj zdravý úsudek a já jsem ji nikdy v tomto směru nezklamal. Některé z vtipů, které jsem tehdy od Járy Kohouta slýchával, sice po tom přímo volaly a byl bych je hrozně rád pověděl svým kamarádům. Věděl jsem ale také, že by se takto mohlo prozradit, že náš vztah k socialistickému státnímu zřízení není právě z těch nejkladnějších. To by bylo také mohlo znamenat, že by mi mámu zavřeli do vězení! Jára Kohout, tam kdesi za Železnou oponou, proto po celá léta zůstával mým a máminým tajemstvím. Řekl mi tehdy, že dost často přemýšlel, jestli ho vůbec někdo poslouchá. Tomu říkám “Osamělost rozhlasového moderátora”  a zakusil jsem ji sám pro sebe, když jsem brzy poté začal sám účinkovat v rádiu.

    Kohout, pokud vím, se po Sametové revoluci vrátil do Česka, kde prožil několik posledních let života, až do své smrti ve věku necelých 90. let. Ještě si dokonce stačil zahrát pár rolí, na jevišti i ve filmu.

    Pokud jde o zpěv, nezasvěcenec by řekl, že tam se ten přízvuk přece jen tolik nepozná, že to tam snad tak zlé s tou angličtinou nebude. Věřte mi, že je! Přijdou na to nakonec i ti optimističtí a  ambiciozní jedinci, ale většinou až poté kdy marně utratili spoustu peněz, hodin i dní, když se snažili ta břemena svých přízvuků odhodit či aspoň nějak zakamuflovávat, i když si třeba k tomu zjednali i to nejkvalitnější jazykové koučování. Doma mohou sice být slavní, přes to všechno to s nimi skoro vždycky dopadne stejně a to tak, že ta jejich čeština je v jejich anglickém zpěvu pořád na hony slyšitelná a poznatelná. Běžný Čech, který má tu svoji češtinu v uchu každý den, to asi tak nepozná a může mu to tak snadno připadat, že někdo hovoří či zpívá anglicky bezchybně. Ten kdo žije v zahraničí jako já, po nějaké době ale už pozná, že tam něco tak úplně nesedí. Čím déle se nachází mimo české prostředí, tím se to stává poznatelnějším. Ondřej Suchý kdesi kdysi ocitoval Voskovce, který v jednom ze svých dopisů Jiřímu Šlitrovi napsal:

"A ty anglický citáty jsou nepřesvědčivý. – – No ale, to snad tak člověku zní odsuď – pro domácí tamozemskou potřebu to snad nevadí. Připomíná mi to trapas, který cítím, když slyším na desce Ježkův band zpívat: „…tiger rag“ do nekonečna, s žižkovským akcentem."

    Ano, přiznám se, že ten trapas také někdy pociťuji. Po tom všem se divte, když těm, kteří se v anglicky mluvící zemi narodili, to zpívání s českým akcentem trhá uši! Možná, že v dnešní době, kdy se lidé dostanou třeba do Anglie snadněji a v mladém věku, se to trochu změní k lepšímu a bude jich víc jimž se podaří prorazit. Výše zmíněné ovšem platí nejen o Slovanech, ale i o ostatních národech, o Němcích, Francouzích, atp. Jde to ale ještě hlouběji, týká se to dokonce i mnohých z těch, kteří od kolébky neznali nic jiného než angličtinu. Přízvuky v angličtině jsou totiž velice zarputilé a to kde se člověk narodil ho většinou poznamená na celý život. V Anglii potom zejména. Profesor Higgins v Shawově Pygmalionu, či v jeho muzikální verzi My Fair lady, který dokáže podle přízvuku Elisy Doolittle určit nejen čtvrť ve východním Londýně, ale dokonce zhruba i ulici v níž se narodila, je pochopitelně výplodem spisovatelovy fantazie, není to ale zase tak příliš za vlasy přitažené. Názorně nám v tom může posloužit třeba Michael Caine (vpravo). Cockney přízvuk v jeho angličtině je natolik zakořeněný, že pochybuji o tom, že by byl kdy tento herec schopen s tím něco udělat, i kdyby byl od samého začátku chtěl. Když kupříkladu hrál ve filmu Educating Rita profesora angličtiny, měl přitom pořád cockney akcent. Budiž, takový profesor se mohl snad narodit v chudé čtvrti kdesi ve východním Londýně, přesto mi to ale jako divákovi vadilo. Klasická oxfordská angličtina by asi byla spíš na místě. Jako mnozí filmoví herci, je Caine ale spíš osobností než klasickým hercem, kteří bývají flexibilnější, zejména ti divadelní. Jsou mezi nimi i takoví, kteří dokáží napodobit celkem jakýkoliv přízvuk, když se ale na to podíváte pod drobnohledem, nejspíš objevíte, že spíš než o skutečný přízvuk se jedná, jak je tomu v případě Petera Sellerse, o karikaturu.

     Na úskalí přízvuku už tedy ztroskotal nejeden ambiciózní herec či zpěvák a jsa si toho velice dobře vědom, neměl jsem náladu na to k těmto statistikám nějak přispívat a stát se další obětí toho hrůzostrašného monstra zvaného "foreign accent"!. Kdybych byl zůstal u opery, bylo by mi toho sice prošlo daleko víc než populárním zpěvákům či hercům, protože opera se dnes zpívá skoro všude po světě v originále, což bývá nejčastěji italština, někdy němčina či francouzština. Tady jsou na tom skoro všichni zpěváci stejně. Italština není jako angličtina a k češtině má výslovností dost blízko, takže bych měl snad i spíš výhodu oproti těm anglicky mluvícím pěvcům. Zpočátku jsem si proto říkal, že bych to snad měl přece jen zkusit, a po jeden semestr jsem dokonce chodil na zdejší konzervatoř. Brzy mi ale došlo, že nemám šanci, že těch příležitostí tu prostě není dostatek, aby ta dřina spojená s veškerým tím pilováním pěvecké techniky za to vůbec stála. Nehledě na to, že operní zpěvák potřebuje učitele a ti dobří nejsou ani trochu levní. Navíc, po třicítce už jsem také na tom nebyl po stránce věkové nejlépe!

   Jsou ovšem případy operních pěvců, kteří začínají své kariéry pozdě, bývají ale výjimkou. Jednou z nich byl snad můj nejoblíbenější český tenor Vilém Přibyl (1925-90), který začal svůj hlas cvičit až po pětadvacítce a do svého prvního angažmá nastoupil až ve 34 letech. Což je pozdě, zejména na tenora. Zazpíval si ale potom Beethovenova Florestana dokonce i v londýnské Covent Garden! Nejsympatičtější na tomto zpěvákovi mi ale bylo to, že nikdy nevystoupil v žádné z Pucciniho oper. Představuji si proto, že musel být jako já — nesnášel hudbu Pucciniho! Když poslouchám rádio, což činím často když maluji či píši a některá z jeho podle mne přeslazených a přeexponovaných arií či duet je na pořadu, přeladím obvykle ihned na jinou stanici, se slovy "Už tam zas pučej!"

    Tak trochu inspirován Vilémem Přibylem, rozhodl jsem se učinit ještě jeden pokus. Brzy poté kdy jsme sem přijeli jsem začal chodit na zdejší konzervatoř, kde mne okamžitě přijali a kde si mne, zdálo se, docela považovali. Pomohlo mi to trochu se porozhlédnout po místní hudební scéně. Viděl jsem ale dost brzy, že tohle asi nikam nepovede. Rozhodně ne zde v Brisbane. V sedmdesátých letech to tu bylo s operou slabé a kdo se chtěl někam dostat, musel z Austrálie ven, nejčastěji do Londýna. Jenže, odtamtud jsem právě přišel! Existovala tu sice už tehdy Queensland Opera Company, ta ale v té době byla více-méně jen poloprofesionální záležitostí. Později se přejmenovala na Opera Queensland, ani v dnešní době ale není nijak zvlášť prominentní. Uspořádá obvykle asi 3-4 premiéry do roka, přičemž aspoň jednou z nich bývá některá z Pucciniho oper, které nemám ani trochu rád. Je to podle mne takový operní kýč. Chápu přitom, že se potřebují nějak uživit a že se tudíž musejí zavděčit obecenstvu, které obvykle na Pucciniho chodí rádo. Občas udělají něco docela dobře — líbila se nám na příklad v roce 2009 La Traviata, kde Violettu zpívala vynikající ruská pěvkyně Elvira Fatykhova. Jindy to naopak za moc nestojí, jako produkce jiné Verdiho opery Nabucco o rok či dva dříve, která byla tak nějak násilně zmodernizována. Že Nabucco měl za jakési své alter-ego Saddama Husseina, to jsem ještě překousl, když ale slavný sbor zajatých Židů Va, pensiero zpívali jakoby Palestinci za jeruzalemskou zdí, bylo toho na mne přece jen trochu moc! I když proti modernizování operních libret v zásadě nic nemám, pokud ovšem se přitom příliš nepolitizuje. Myšlenky na uměleckou kariéru v Austrálii, pěveckou nebo hereckou, jsem ze všech výše uvedených důvodů pustil z hlavy, aspoň pro ten čas. Naši rodičové někdy mívají dokonce i pravdu, když nám dávají své životní rady. V tomto oboru je tomu přesně tak, jak říkávala moje matka: mnoho povolaných, málo vyvolených...


    Stal se ze mne golfista a kam to vedlo!

    Nechal jsem tedy zpívání a protože jsem potřeboval být nějakým způsobem aktivní, začal jsem hrát golf. Že tohle bych si kdy mohl dovolit, v to jsem předtím nikdy nevěřil. Tady v Austrálii je to ale dostupné každému, kdo si to přeje. Nejprve jsem zkusil hrát s několika prastarými golfovými holemi, které jsem koupil kdesi na bleším trhu. Rychle jsem přišel na to, že mě to baví takhle chodit na čerstvém vzduchu a občas přitom postrčit míček směrem k jamce, že tohle je něco pro mne! To jsem ještě nevěděl, co o golfu prohlásil Mark Twain, že totiž golf je příjemná procházka, kterou si tímto pokazíte... Věděljsem ale co řekl o golfu jiný mudrc a sice, že golf a sex jsou asi tak ty jediné dvě věci jichž si můžete užívat, aniž byste v nich vynikali... Proto, hned jak jsem si našetřil na sadu pořádných holí, začal jsem hrát golf s veškerou vážností. To už jsme bydleli v našem vlastním domě, odkud to bylo autem necelých pět minut hned ke dvěma hřištím. Tím prvním, byl Gailes Golf Club, což je opravdu velice dobré hřiště, na němž se v roce 1955 dokonce konalo Australian Open, největší turnaj roku. Členství zde bylo dost drahé, několik set dolarů ročně, přesně už si nepamatuji, jen to, že v té době jsem si nemohl dovolit stát se zde členem. Naštěstí to druhé hřiště, které s ním přímo sousedilo, bylo pro mne mnohem přístupnější.



Wolston Park — původní historické budovy psychiatrické léčebny z roku 1865, v současnosti se opravují.

    Nazývá se Wolston Park a původně bylo postaveno na pozemcích psychiatrické léčebny, která zde stojí už od roku 1865 a tvoří tak část historie tohoto státu. Zpočátku byla známá jako Woogaroo Lunatic Asylum, tedy prostě blázinec — tehdy se ještě lidé nebáli nazývat věci pravými jmény. Hřiště bylo postaveno počátkem 60. let minulého století, původně jen pro pacienty a zaměstnance léčebny, brzy se ale při něm vytvořil klub, který měl už širší členstvo. Členské poplatky byly jen zlomek toho, co se platilo hned vedle za plotem, takže členem jsem se stal okamžitě. Brzy jsem také objevil, že hrát vedle na Gailes nebylo pro mne nyní přece jen tak nedostupné, jak by se bylo zdálo. Jakmile jsem totiž pro jednou získal oficiální handicap, který platil pro celou Austrálii a který dostanete jen když jste členem nějakého klubu, mohl jsem se potom stát i tzv. "weekday member" na vedlejším glamorózním Gailes, t.j. hrát tam v týdnu, kromě víkendů. V té době jsme už měli s manželkou docela slušně zavedený rodinný podnik, při němž jsme rozváželi do obchodů chléb a jiné čerstvé pečivo. Znamenalo to vstávat ve tři ráno, v pátek dokonce i před půlnocí a s dvěma dodávkami potom jezdit od čerta k ďáblu. Jenže, někdy kolem desáté ráno už nám padla a já jsem se mohl přemístit na hřiště, kde jsem buď tréningově odpaloval stovky míčků na Wolston Parku nebo hrál v nějakém menším golfovém turnaji na Gailes.


Golfové hřiště Wolston Park

     Tam se dokonce stal mým častým hracím partnerem tamější profesionál Jack Coogan. Jack, ještě jako jeden z nejlepších australských a tudíž i světových amatérů, hrál zde na Gailes právě při onom Australian Open v 55. roce, kdy skončil celkově třetí, jako nejlepší Australan. Vyhrál tehdy legendární Jihoafričan Bobby Locke. Poté kdy takto Jack porazil plejádu australských profesionálních hráčů, byl brzy nato sám přijat do jejich řad a bylo mu hned nabídnuto místo klubového profesionála právě na Gailes. Tam potom učil hrát golf až do své smrti, někdy kolem roku 1990. V době kdy jsem ho znával, už nebyl žádný mladík a hrál v týdnu soutěže jen rekreačně. Držel ale stále rekord hřiště — 63, deset pod par. Mně si oblíbil a sám mi nabídl, že budeme hrát spolu v soutěžích dvojic v týdnu, což bylo pro mne velice výhodné. Získával jsem takto vlastně od něho zcela zadarmo golfové instrukce, za které bych jinak musel dost zaplatit. Žádným přeborníkem jsem sice nebyl, na to jsem začal hrát golf trochu příliš pozdě, dostal jsem se ale dost rychle na slušnou amatérskou úroveň. Začínal jsem na handicapu 24 a po následující rok jsem ubíral v průměru jednu ránu měsíčně — tomu kdo golf aspoň trochu zná to asi něco poví. Později už to ovšem šlo pomaleji, brzy jsem začal reprezentovat klub v místní golfové lize a potkal se tak s celou řadou mladých, nadějných hráčů, včetně budoucí světové jedničky Grega Normana. Můj mentor Jack Coogan přesto mým golfovým švihem nikdy příliš nadšený nebyl, obdivoval se ale mému "putting stroke", konečnému úderu k jamce. Řekl mi jednou, "já mít v tomhle tu tvoji vrozenou finesu, tak jsem mohl dlouhá léta hrát na tour, vydělat spoustu peněz a nemusel bych býval učit hrát golf taková polena, jakým jsi ty!" Teprve když se ze mne po letech stal mezinárodně uznávaný přeborník v golfu na počítači (to už hrál Jack dávno na těch nebeských hřištích), došlo mi, že asi skutečně jsem musel dostat do vínku nějaký způsob delikátního doteku. Na počítači to bylo patrnější, na skutečném hřišti se to zdaleka tolik nepoznalo, jen někdy.


     Už zase zpívám!




Al Jolson vystoupil ve filmu Jazzový zpěvák jako takto namalovaný černoch.


    Na Wolston Parku jsem hrával dost pravidelně golf se skupinou hráčů, z nichž někteří patřili k jakési církevní organizaci, tuším, že to byli presbytariáni, která se chystala za účelem získání financí uspořádat tzv Black and White Minstrel Show. To jsem zahlédl jednou či dvakrát ještě v Anglii, kde bylo jako televizní pořad nesmírně úspěšné. Pamatoval jsem si jen, že mě to nijak zvlášť nenadchlo. Minstrel shows byly velice populární v 19. století v Americe, potom jejich popularita začala pomalu upadat. Ke vzkříšení došlo ve 20-tých letech, zejména když byl uveden první skutečný zvukový film The Jazz Singer, v němž hrál a zpíval slavný Al Jolson. Televizní seriál BBC byl na obrazovkách po celých dvacet let, od roku 1958 až do roku 1978. Dávno předtím než se ukončil, začaly se ale objevovat stále vážnější a vážnější námitky proti tomu, jak jsou v něm zesměšňováni černoši. Seriál přesto pokračoval — jeho popularita byla taková, že ani BBC, v dnešní době jedna z pevností politické korektnosti, si nedovolila jej tehdy ukončit, dokud to opravdu už dál nešlo. No a takovéto show si usmysleli tito lidé právě když bylo tomuto druhu zábavy už téměř odzvoněno. To jsem ale ještě v té chvíli nevěděl. Když za mnou přišli dva z mých golfových kolegů, kteří se nějak dozvěděli o mé historii swingového zpěváka, jestli bych jim zazpíval v jejich show, řekl jsem, proč ne? Kdybych byl věděl, o co vlastně jde, asi bych byl trochu víc váhal, že se jedná o black and white minstrel show, na to jsem ale přišel až když už se zkoušelo a kdy už by bylo bývalo dost těžké to odřeknout!

    V průběhu představení nás bylo na jevišti asi dvacet, všichni namalovaní podobně jako Al Jolson na obrázku. Zpívala se, většinou sborově, typická směsice tradičních amerických melodií. Proložené to bylo několika sólovými výstupy. Já jsem měl zpívat dvě písničky, obě o řece a sice River, stay away from my door a proslulou O'l Man River, u nás spíš známou jako Mississippi. Shodou okolností, pianistkou která s námi od začátku zkoušela, byla naše sousedka Joanne. Řekl jsem si tehdy, když už mám zpívat to, co učinil tolik slavným Paul Robeson ve filmu Show Boat se svým hlubokým hlasem, proč nezpívat ještě hlouběji? Tak, aby to už opravdu stálo zato! Nejsem snad "basso profondo"? Pohrál jsem si trochu s notovým listem, sáhl jsem na dno veškerých svých hubených znalosti hudební teorie a přetransponoval jsem celou skladbu, nejsem si už teď jistý jestli o tercii, možná i o kvartu níže. V každém případě si pamatuji, že když jsem potom nasazoval tu nejnižší notu na začátku refrénu, bylo to hluboké "C". Pokud vím, je to ta nejnižší nota, která se vyskytuje ve veškerém operním repertoáru pro basisty a přišel s ní bezmála před čtyřmi sty lety Monteverdi v arii Senecy v Korunovaci Poppey. Po něm už si na hluboké céčko nikdo ze skladatelů netroufal (nejspíš by takového odvážlivce ztloukli), maximálně tak na "D" a i to dá basistům, například v roli Osmina v Mozartově Úniku ze serailu, pořádně zabrat. Nevím, jestli bych si na to "C" troufal na jevišti jen tak bez mikrofonu, věděl jsem ale, že budu mít k dispozici tuto berlu všech populárních zpěváků, tu věc bez níž by se mnohý z nich ani přívozu nedovolal, mám-li ocitovat Jana Wericha. S Joanne jsme si to potom vedle u klavíru vyzkoušeli a šlo to!

    Při představení jsem potom zpíval ve sboru s ostatními zpěváky směsici amerických tradičních melodií a navíc jsem ještě vystoupil sólově. Namalovaný podobně jako Al Jolson, zpíval jsem Ol' Man River v té pekelně hluboké tónině a také onen druhý již zmíněný spirituál. Dopadlo to nad očekávání dobře — můj jistě hodně nedokonalý akcent černošského otroka z plantáží na americkém jihu zřejmě nikomu příliš nevadil. To hluboké "C" všechno zastínilo; při něm došlo v obecenstvu ke zcela viditelnému oživení.



    Mělo to dohru. Dva z těch namalovaných černochů za mnou přišli potom s tím, jestli bych s nimi také zpíval v klasickém sboru. Že prý potřebují velice nutně basistu. Ukázalo se, že se jedná o tzv. Cambrian Choir (nahoře), což je nejstarší pěvecký sbor v Queenslandu, který existuje nepřetržitě už od roku 1886. Založili jej horníci z Walesu, kteří přišli v té době za prací do města Ipswich, které je přilehlé k Brisbane. V Ipswichi jsme později po nějaký čas žili a narodil se tam také náš syn. To jsem ovšem v té době ještě netušil. Pokud jde o waleské horníky, ti ať už přijdou kamkoliv v dostatečném počtu, okamžitě zakládají pěvecká sdružení. Kde se nacházejí Walesané, tam se koná také Eisteddfod. To je prastarý waleský festival hudby, poezie, zpěvu, přednesu, atp. Jeho dějiny prokazatelně sahají nejméně do 12. století, ale pravděpodobně mnohem hlouběji, protože jeho kořeny zcela jasně lze nalézt v druidské víře a v keltské kultuře. V době, kdy mě mí "černí" kolegové lákali do sboru, se tentýž právě připravoval k soutěžnímu vystoupení, které se mělo toho roku konat v Bundabergu, asi 400 km na sever od Brisbane. Nechal jsem se zlákat. Soutěžní skladby byly většinou klasické, od madrigalů z doby královny Alžběty I., až po poměrně moderního Elgara. V Bundabergu jsme toho roku vyhráli, co se dalo. Mé pěvecké kolegy přitom ale daleko nejvíc nadchlo to, že jsme dali na frak dalším dvěma pěveckým sborům z města Ipswich. Ano, tolik seriózních pěveckých sborů unese jedno, asi stotisícové australské město! Musí v něm ale žít nějací ti Walesané...


     A znovu hraji divadlo!


Psal se rok 1983. V Austrálii jsem už žil deset let, na krk se mi právě pověsila čtyřicítka a kromě black and white minstrel show, občasných vystoupení s pěveckým sborem waleských horníků či zapění arií Vodníka nebo Kecala na objednávku při různých vlasteneckých oslavách atp., jsem na jeviště nohou nevkročil. Přitom mi v žilách pořád proudila ta virem divadelním kdysi infikovaná krev. Pouštěním žilou, jímž bylo moderování rozhlasových pořadů, se to zjevně nikdy úplně nevyléčilo.

   S přítelem Eliotem jsme v té době natočili několik kulturně zaměřených rozhlasových pořadů v angličtině. Jednou v neděli odpoledne jsme začali pracovat na jiném; zatím jsme si ale jen vyměňovali nápady. Řeč se stočila na absurdní divadlo – Eliot totiž nedlouho předtím režíroval pár Ionescových her uváděných zde ve francouzštině s pomocí organizace Aliance France. Vzpomínal jsem na to, jak v létě 1965 uspořádalo divadlo Na zábradlí sezónu svých her v karlovarském divadle, kde jsem tehdy pracoval. Byly mezi nimi také obě klíčové hry absurdního divadla, Čekání na Godota od Samuela Becketta a pradědeček veškerého surrealismu Král Ubu, kterého už v roce 1888 a původně pro maňáskové divadlo, napsal tehdy jen patnáctiletý génius Alfred Jarry. V obou těchto hrách měl hlavní role Jan Libíček, který zejména jako Ubu absolutně exceloval! Tuhle roli bych si někdy chtěl zahrát, říkal jsem si tehdy!

      S Eliotem nás až doposud poutaly spíš jiné zájmy; sice věděl něco o mé herecké minulosti, netušil ale, že bych mohl mít nějaké vědomosti o absurdním divadle a o Jarrym. Když jsem se zmínil o patafyzickém stroji, málem proto spadl se židle! Přestože je Židem, Eliot je silně nasáklý francouzskou kulturou a tak trochu i tou francouzskou arogancí, jež vede některé příslušníky tohoto národa k přesvědčení, že ten kdo nedokáže po francouzsku ráčkovat, nemá nárok na to mít o takovýchto esoterických záležitostech, jakou je bezesporu patafyzika, povědomí. Vysvětlil jsem tehdy Eliotovi, že o takovém patafyzickém stroji, jaký byl v 60-tých letech vystavený ve vestibulu divadla Na zábradlí, pokud se právě nepoužíval na jevišti v Králi Ubu, kdy býval dokonce uveden do chodu, se žádnému Frantíkovi ani nesnilo. Bavili jsme se toho dne potom už jen o patafyzice a o divadle a rádio jsme pustili z hlavy. Však už to nějak spolu před mikrofony zaimprovizujeme, nebude to poprvé! Eliot začal opatrně sondovat, co bych jako řekl na to, kdybychom se spolu dali do inscenování Krále Ubu anglicky? A co kdybych se ujal hlavní role? To se odmítnout tak nějak moc dobře nedalo!

     Při příštím setkání se Eliot už vytasil s anglickým překladem Ubu Roy, který mi dal, abych si to přečetl. Nedlouho nato už přišel s tím, že má předběžně zajištěné místo činu, dokonce dvě místa. Jedním mělo být divadlo Cement Box při queenslandské univerzitě, po němž bude následovat La Boite, které již v té době mělo reputaci nejlepšího experimentálního divadla v Brisbane. Dnes už patří k absolutní australské špičce. Tak se i stalo. Oba divadelní sály měly zvláštní a zajímavé tvary. Cement Box, který se podle slavného australského divadelního a filmového herce, který zde studoval i hrál, nedávno přejmenoval na Geoffrey Rush Drama Studio, měl tehdy hlediště ve tvaru písmene L, s diváky po dvou stranách. La Boite, i když se dnes přestěhovalo jinam, na kampus druhé hlavní brisbaneské univerzity, zůstává arénou s hledištěm po všech čtyřech stranách, tak jak už tomu bylo tehdy. To znamenalo výzvy dvojnásobnou a čtyřnásobnou, dohromady osminásobnou! Každý z těchto sálů pojal kolem 200 diváků. Veliký nápor diváctva jsme neočekávali; od počátku jsme to brali spíš jako komorní záležitost. Pokud jsme věděli, naše produkce Krále Ubu v roce 1983 měla být první v Austrálii a průzkumy, které jsem nedávno dělal na internetu, skutečně neodhalily žádnou, která by jí byla předcházela. Pořád ale tomu tak nějak odmítám uvěřit, že to Jarrymu trvalo bezmála století, než ho emigrační úřady pustily sem do Austrálie.


¨To jsem já, jako otec UBU!

Herce jsme vybírali konkursem, což bývá zde běžnou praxí, nachomýtlo se přitom i pár francouzských mimů na návštěvě v Austrálii, jichž jsme využili ve vložkách s pantomimou. Problém pro nás představovalo ono proslulé Merdre! Když jím Firmin Germier poprvé zarachotil z pařížského jeviště do hlediště, obecenstvo revoltovalo. Hra byla nakonec stažena a za autorova života se už nehrála. Voskovcovo české "Hovnajs!", kterému věnuji celou jednu internetovou stránku www.hovnajs.com

je sice rozkošné slůvko, přiznejme si ale, že merdre to není a ani se jím být nesnaží. Postrádá tu výsostnou autoritu francouzského zdvojeného rachotivého "r". Angličtina ale je na tom asi ještě hůř než čeština. Jeden z překladů o nichž jsme uvažovali tam měl slovo “turrrd”, kde to "r" sice zní dobře, chybí tomu ale ta správná dávka vulgárnosti, protože je to slovo slušné, turd je vlastně česky výkal. To snad uznáte, už není tak docela ono. To samé platí o slově "shit" (v jednom kulhavém překladu “sheet”), které v dnešní mluvě hádám užívá jako citoslovce ve slabších chvílích už i samotná královna! Nakonec jsme se usnesli na verzi ¨prshit!" To "pr" na počátku jsem vždycky jakoby rty zaprděl (anglicky se tomu slušně říká "blow a raspberry") s takovým skoro jakoby "r", což tomu dodalo to správné aroma. Navíc se to s podobným zvukovým efektem mohlo užíít ve slově "prhinance" — finanční záležitosti jsou oblastí jíž Ubu jako vládce-diktátor moc nerozumí a tudíž jí opovrhuje. Své herecké kolegy jsem ale předem upozornil, že nemohu ručit za to, že je na jevišti přitom nepoprskám.

     Scéna byla jednoduchá. Na Zábradlí měli jako středovou ozdobu rezavou a vrzavou postel a tři popelnice – my jsme prostě užili pár židlí a praktikábl. Ten představoval postel, tribunu, trůn, celkem cokoliv. Génia typu Havla mladšího jsme při ruce neměli, takže o konstrukci patafyzického stroje jsme ani neuvažovali. Podařilo se nám zato stvořit dosti impozantní "Disembraining Machine" neboli stroj na kuchání mozků neboli gilotinu, která produkovala pěkně se koulející hadrové hlavy. To nejlepší přišlo v tom místě, kdy se má strhnout válka. Ruský car (hovořící s jižanským americkým přízvukem; ruský jsme z toho herce nedostali ani párem volů, takhle to ale mělo zajímavý efekt a posunulo to absurdním způsobem celou věc blíž k realitě) na jedné straně a Ubu se svou družinou na straně druhé, nechali do hlediště přinést dva velké koše plné malých polštářků a vyzvali obecenstvo k tomu, aby se války zúčastnilo. Jedna strana hlediště potom válčila proti té druhé a často se bojující diváci tolik zabrali do své vlastní hry na válku, že jsme je museli přivádět skoro násilím k tomu, aby začali opět sledovat tu naši hru. Měl jsem k tomu jako Ubu ovšem dvě důležité a hrozivě vyhlížející rekvizity, the enema stick and pshit hook (hůl s hadicí na konci a pořádný hák).

    Premiéra dopadla celkem dobře, jakož i následující reprízy. Nejživější vzpomínky mám ale na to poslední představení, v aréně La Boite. Byla to tzv. La Bamba, což bylo tehdy velmi populární sobotní představení začínající se o půlnoci. Cítil jsem se ve formě, obecenstvo bylo obzvlášť vnímavé a dobře reagovalo, takže jsem hodně improvizoval a uváděl tím své kolegy do rozpaků. Měli mi například zpívat sbor k písni, kterou Ubu zapěje předtím než nakáže, aby se konaly orgie. Tu pro nás složil jakýsi mladý australský skladatel, který měl být sice nadějný, jehož jméno si ale už nepamatuji. Mně se nikdy moc nelíbila, takže místo ní jsem pro tentokrát spustil spontánně “Finch’han del vino” — šampaňskou arii z Mozartova Dona Giovanniho. Ubovi dvorní patolízalové usazení v polokruhu u mých nohou, nevěděli, co by mi k tomu zpívali a tak na mne jenom obdivně civěli.

   Byla horká vlhká letní noc a v divadle nefungovala pořádně klimatizace. Když někdy ke třetí hodině ranní ukončil Ubu hru zvoláním, “Nebýt Polska, nebyli by žádní Poláci!”, strhl se potlesk. Klaněl jsem se v té aréně kolem dokola a pot ze mne tekl v potocích. Tu přišel dolů na jeviště mladý muž a entuziasticky mi nabídl láhev piva – přesně to, co jsem potřeboval! Ladilo to navíc perfektně s celkově uvolněnou atmosférou večera, vlastně už rána. Vypil jsem ji jedním douškem, jen to zasyčelo a vyvolalo víc potlesku. Přinesl další. Potom se kamsi ztratil. Ptal jsem se později, kdo byl onen dobrodinec? Eugene Gilfedder, prohlásil kdosi s úctou v hlase, prý nejlepší herec jakého kdy Brisbane mělo. Přijal mě tehdy tak nějak do cechu. Občas se s Eugenem potkáme. Hrál mj. Franze Kafku v australské hře, kterou napsal Timothy Daley a kterou jsem na jeho popud později přeložil do češtiny jako Kafka tančí. Učil jsem ho přitom, jak správně vyslovovat “štrůdl”. Potkávali jsme se také při natáčení televizního seriálu, kde hrál jednu z hlavních rolí, zatímco já jsem tam měl malé štěky. Naposledy jsem Eugena viděl jako Salieriho v Amadeovi, asi před třemi roky. Absolutně nezapomenutelné představení! Už jen samotná atmosféra – hrálo se v hlavním sále zednářského chrámu, v historické budově uprostřed města. Eugene byl daleko, daleko nejlepší Salieri ze všech které jsem viděl, včetně toho filmového! Jak ten by asi hrál otce Ubu?
    Mimochodem, výše zmíněná hra Kafka tančí, kterou až doposud žádné české divadlo neuvedlo, takže leží nečinně v Národní knihovně, vyhrála hned několik cen ve své původní anglické verzi, mezi nimi i prestižní festival ve skotském Edinburku. Navíc má i jiné prventsví: svůj jevištní debut v ní učinila při sydneyské premiéře dnes už světově uznávaná nejlepší australská herečka Cate Blanchettová!

    S Evou Pilarovou...


    ... jsem si vždycky chtěl někdy zazpívat. Mělo se to tak trochu jako s tím mým přáním zahrát si krále Ubu. Možnost toho, že by k tomu mělo kdy dojít, byla mizivá. Potkal jsem se s ní sice v Česku, to ale bylo strašně dávno, když mi bylo stěží dvacet. Nemohla si mě pamatovat. Potom, v 96 roce měla přijet na turné do Austrálie. Jistý krajan ze Sydney, to turné sponzoroval. Byl podnikatelem, výrobcem čehosi, co na spotřebním trhu mělo momentálně slušný úspěch, i když si už nepamatuji přesně co to bylo.  Nejspíš měl také sen, podobně jako já, a tím jeho snem asi bylo přivést sem do Austrálie Evu Pilarovou, stát se pro to turné jejím agentem. Zavolal mi. Vystoupení už měl pro zpěvačku zařízené ve zdejším krajanském klubu, s nímž jsem v té době sice ještě nebyl rozhádaný (to přišlo až o několik let později), kam jsem ale chodil už jen příležitostně. Vždycky jsem se totiž viděl spíš jako propagátor české kultury v této zemi, hlavně přes svou činnost v rádiu, než jako její konzervátor. Přesně v tom se mé názory lišily od toho, jak to viděla většina členů této organizace.

    Telefonát byl hlavně o tom, jak udělat pro představení Pilarové co nejlepší propagaci, případně i jestli by se dalo pro ni zařídit v Brisbane ještě jiné představení, nezávisle na krajanském klubu. Agent asi doufal, že bych mohl mít nějaké styky v tomto směru. Slíbil jsem mu, že samozřejmě provedu interview v našem radiu a že se navíc poptám, co jiného by se dalo ještě dělat. Dohodli jsme se na tom, že mi zavolá za několik dní. Šel jsem mezitím za jistou dámou, která byla stejně jako já členem správní rady naší rozhlasové stanice a o níž jsem věděl, že je náramným jazzovým fanouškem. Dostal jsem od ní doporučení k jiné dámě, která v tom čase byla prezidentem brisbaneského jazzového klubu. Za ní jsem potom také zašel a přehrál jsem jí několik nahrávek s Evou Pilarovou, které jsem měl k dispozici. Zejména improvizace, které Pilarová dělala s Karlem Gottem ve filmu Kdyby tisíc klarinetů (Je nebezpečné dotýkat se hvězd...) ji přímo nadchly, takže od té chvíle šlo hlavně jen o to, zařídit datum vystoupení. Sobota toho týdne, kdy zde Pilarová měla být, již byla zjednaná pro krajanský klub, v neděli ji agent měl sebou vzít na Gold Coast, kde se konaly automobilové závody série Indy a kde sponzoroval jednoho ze závodníků, takže jako jediná rozumná možnost se jevil být pátek večer. To prý mívá v klubu regulární představení jejich jazzové kombi, takže by se to s tím skloubilo. Na tom jsme se také předběžně dohodli s tím, že detaily jí ještě včas dodám. Zkusil jsem ještě i veřejnoprávní ABC, tam mě ale dali košem, že v tak krátké době (jen pár týdnů) se nic nedá zařídit, atp. Měl jsem z toho ale hlavně dojem, že jsou to výmluvy, že je nějaká česká zpěvačka nijak moc nezajímá. Nešť, řekl jsem si, udělal jsem co se dalo a čekal jsem, až mi zavolá agent/podnikatel.

     Za několik dní se ozval. Ze svahů jednoho z proslulých alpských středisek, v Grenoble či Chamonix, či tam někde, jak se neopomenul hned úvodem zmínit. Právě tam lyžoval. Byl potěšen tím, že mám více-méně zařízený ten jazzový klub. Zeptal jsem se, jestli s tím vystoupením bude Pilarová souhlasit. Sebevědomě prohlásil:

    "Eva udělá to, co jí řeknu."

    Aby ses náhodou nepřepočítal, napadlo mě v té chvíli, nic jsem ale nato neřekl. Za několik dní už prý všichni i s klavíristou poletí do Austrálie. Tlumočil jsem agentova slova prezidentce jazzového klubu a dohodli jsme se, že s tím představením budou počítat a že v tom týdnu, kdy už zde Pilarová bude, se všechno ještě doladí.

    Pár dní před tím než měla Pilarová přijet do Brisbane jsem ještě zavolal do Sydney. Potřeboval jsem se s ní dohodnout, co vlastně bude zpívat v Jazz Clubu, atp. Vzal to agent/podnikatel.

    "Evo, to je pro tebe!" zahlaholil.

    Eva se po chvíli dostavila. Slyšitelně byla překvapená tím, že má mít v Brisbane ještě jedno představení, kromě toho pro krajany. Začínal jsem už tušit, že tu budou problémy a to problémy nemalých proporcí. Na ničem konkrétním jsme se nedohodli s tím, že si o tom promluvíme dále, až budou koncem týdne v Brisbane. Objevili se tu ve čtvrtek k večeru a přijeli rovnou do budovy rozhlasu, kde jsem na ně už čekal v nahrávacím studiu i s připraveným technikem. Jednání o představení v jazzovém klubu, které mě činilo čím dál tím nervóznějším, jsme nechali na později a šli jsme rovnou do studia. Měl jsem v úmyslu udělat z nahrávky, kterou s Pilarovou pořídím, aspoň dva, možná i víc programů. Jeden kratší, který měl být hlavně reklamní záležitost pro sobotní ranní vysílání v češtině, kde by se propagovalo její večerní vystoupení. Kromě toho jsme se dohodli, že si budeme trochu uvolněným způsobem povídat o české hudební i celkové kulturní scéně. To jsem potom hodlal trochu editované užít v pozdějších programech.

    Vyklubalo se z toho rozhodně jedno z nejzajímavějších interview jaká jsem kdy dělal. Evu Pilarovou jsem přitom trochu zaskočil tím, že jsem se jí zeptal jak vlastně reagovala na to, že si ji Josef Škvorecký vybral jako model k postavě Suzi Kajetánové ve svých polo-autobiografických románech i povídkách. Prohlásila něco v tom smyslu, že se s tím už smířila. Ptal jsem se i na některé ze společných známých, například na bubeníka od Ferdinanda Havlíka, Jirku Kysilku. Naše konverzace vypadala zhruba asi takto:

    Říkal mi kdysi Jirka Kysilka, že jste s Waldemarem Matuškou místo "tam za vodou v rákosí", někdy zpívávali "tam za vodou v Rakousích". Je to pravda?
    No, abych pravdu řekla, už si moc nepamatuji. Je to ale možné...
    Copak asi dělá Jirka Kysilka?
    Á, to vám říct můžu. Má teď svoji vlastní kapelu!
    Vážně? Jak to se mu musí vést dobře. Nejspíš taky asi přibral na váze?
    Tak tohle by mohlo znít, jako bych to byla já, kdo přibral na váze!
    Kdepak, to jsem měl na mysli sebe.
    Takže já jsem na váze nepřibrala? Řekněte to tak, ať to vaši posluchači dobře uslyší.
   Jistěže. Vy byste se klidně mohla za tím mikrofonovým stojanem převlékat!

    A tak podobně. Když jsme skončili ve studiu, dohodli jsme si ještě něco stran jejího sobotního vystoupení. To už věděla, že jsem býval také zpěvákem a nazývala mě proto "panem kolegou". S tím pátečním večerem v jazzovém klubu to ale dobře nevyhlíželo. Pilarová prohlásila kategoricky, že nic dělat nebude bez opravdu důkladné zkoušky. Prezidentka klubu, která mi mezitím několikrát volala, počítala s tím, že se bude zkoušet s jazzovým kombi tak půlhodinku před představením, to ale pro Pilarovou nebylo dost. Na to, aby se zkoušelo pořádně, tak jak by to ona vyžadovala, nezbýval už prostě čas, přes den muzikanti nebyli volní. Agent, předtím tolik plný sebedůvěry, se najednou tvářil, jakože on s tím nemá nic co dělat, jakoby mě dřív nebyl ujišťoval o tom, že ho "Eva poslechne". Naprosto jsem ji chápal. Asi každého z nás, kteří jsme kdy měli něco co dělat se zábavním průmyslem a vystupovali jsme "naživo", pronásleduje čas od času ona strašlivá noční můra. Člověk se probudí celý zpocený, protože už delší dobu se mu zdálo o tom, jak se nevyhnutelně schyluje k představení — v mém případě to bývá nejčastěji opera, nevím proč právě opera, vždyť v těch jsem příliš často nevystupoval, snad ale právě proto — a má to beznadějně nedozkoušené. Je-li perfekcionistou, což bývá většinou případem těch kteří se někam dostali, musí mít občas i panický strach z toho, že by se mu něco takového mohlo stát ve skutečnosti na jevišti. Jako se stane tu i tam snad každému zpěvákovi, že najednou s hrůzou zjistí, že si nepamatuje slova příští sloky. Když na ni dojde, text se sice většinou vybaví, pořádně vám to dá ale zabrat! Nejčastěji se to stává právě tehdy, když máte něco nedostatečně nazkoušené. Přitom všem je tu reputace, kterou si člověk těžce vysloužil a kterou si musí střežit a opatrovat. V případě Evy Pilarové tohle všechno přicházelo v úvahu. Chyba se zde stala v tom, že jsem tomu amatérskému agentovi uvěřil, že všechno bude v pořádku. Bylo nyní na mně, abych dámě z jazzového klubu zavolal a vysvětlil jí, že se již ohlášené zítřejší vystoupení musí zrušit. Což jsem učinil. Nebyla tím nadšená ani trochu.

    Eva Pilarová byla v sobotu večer ve výborné formě, také návštěva byla dobrá. Seděl jsem u stolu nedaleko jeviště. V jisté chvíli řekla do mikrofonu:

    "Tak a teď bych si ráda zazpívala s někým v duetu ... Mám k tomu ale jednu podmínku: musí mít fousy."

   Fousy jsem měl a byly tehdy ještě docela tmavé. Zvedl jsem se tedy ze židle a jakoby neochotně jsem došel na jeviště. Zpívali jsme potom spolu "Tam za vodou v rákosí". Měli jsme to ovšem předem dohodnuté, ještě z rádia. Když jsem se jí tam ptal, v čem to chce zpívat, míníce v jaké tónině, prohlásila:

    "No, nevím jak vy, pane kolego, já ale v zelených šatech!"

    Také jsem si na sebe vzal něco zeleného. Před představením jsme si to ještě rychle projeli. No a s těmi fousy, na to jsem Evu Pilarovou navedl já.

   Pokračování




©Voyen Koreis 2013 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena