Voyen Koreis: The Blog 

Voyen Koreis; Author, Translator, Dramatist, Visual Artist, Illustrator, Designer,and Antiquarian Bookseller

Biography
BooksGalleryBlogContactMy Bearrd – AutobiographyCzech-Česky
HOMEHOME




 
Slavný stadion Lords v Londýně. Ta kukaň vlevo je tiskové středisko, navrhnul jej český architekt Kaplický


That's not cricket at all!

Tohle není žádnej kriket!




 


    Tvrdím, že pokud se chcete opravdu sžít s anglickým národem, či s těmi z bývalých britských držav, musíte kriket začít brát vážně, jinak se vám to nikdy docela nepovede. Není to snadné, pravidla jsou dosti složitá. S kriketem jsem se setkal až když jsem v 69 roce přijel do Anglie a sledováním televizních přenosů jsem si ta pravidla za nějaký čas vyvodil a nakonec je i docela pochopil.


    Pro většinu Evropanů neznamená kriketová hra nic nebo jen velice málo, jako třeba v případě Holanďanů, kteří jej trochu hrají. Dokonce ani ve Skotsku či v Irsku není kriket nijak zvlášť populární. Pro Angličana náležejícího k určité společenské vrstvě je ale kriket důležitější než je například fotbal pro sportu-milovného Čecha. Jde to i dále. Když třeba řekne Angličan (popřípadě Australan či Novozélanďan) „that’s not cricket at all", pohoršuje se nad něčím co je podle jeho názoru nesprávné, co prostě není v duchu „fair play". Čas od času se stává, že do popředí zájmu médií a to nikoliv pouze britských, ale i třeba australských, indických, pákistánských, jihoafrických, trinidadských, atp., se dostane něco pro běžného Čecha opravdu dosti nepochopitelného. Asi před deseti lety to například byly spory o loket jednoho hráče kriketu ze Šri Lanky. Diskutovalo se o tom lokti v televizi, psalo se o něm nejen na těch zadních sportovních, ale i na předních stránkách novin! Šlo o to, zda je ten loket při házení míčku rovný a natažený či mírně ohnutý. V prvním případě by všechno bylo v pořádku, v opačném by to totiž nebyl vůbec žádnej kriket.

   Vysvětlím. Házeč se v kriketové terminologii nazývá „bowler", samotné toto slovo vyjadřuje o jakou akci by správně mělo jít. Hráč se rozběhne a míček hodí kruhovitým pohybem napjatou paží přes hlavu. Cokoliv jiného není bowling, nýbrž „throwing" či pohrdlivěji vyjádřeno „chucking." V tomto okamžiku má jeden z nejlepších bowlerů všech dob Australan Shane Warne (vlevo) ještě paži ohnutou. Nesmí tomu tak ale být v okamžiku, kdy vypustí míč z ruky. V dějinách této ušlechtilé hry se mnoho nekorektních házečů neboli „chuckers" nenachází. Je to tím, že normálně prostě neprojdou sítem nižších soutěží, pokud je jejich způsob házení v sebemenší míře pro rozhodčí hry podezřelý.


Takhle nějak by to mělo vždycky vypadat – házející hráč má mít ruku v tom okamžiku nataženou rovně.


    Pozoruhodný byl případ Jacka Marshe, hráče domorodého původu, který byl v roce 1900 vybrán pro tým Queenslandu v zápase proti New South Walesu v Sydney.  Byl to vůbec první aboriginálec, který kdy hrál na této úrovni. Do týmu se dostal následkem dobrých výkonů v nižších soutěžích, kde nikdy žádný z rozhodčích proti jeho způsobu házení neměl námitky. Marsh se rozběhl ke svému prvnímu hodu a... rozhodčí signalizoval „no ball", nesprávný hod. Při takovéto příležitosti může oponující batsman (pálkař) míč odpálit kam chce, aniž by se obával, že bude vyřazen. Při druhém, třetím, čtvrtém hodu: to samé, no ball. Rozhodčí se zřejmě předem rozhodl, že černý hráč prostě nemá nárok na to pohybovat se v takovéto vybrané společnosti, takže bude zvedat ruku a volat „no ball" až do omrzení. Kapitán queenslandského týmu byl nakonec pochopitelně nucen hráče odvolat. Ten si v celonárodní soutěži už nikdy nezahrál a skončil jako spousta jiných obětí xenofobie a rasismu - jako beznadějný alkoholik.

Tenhle loket těsně před hozením opravdu moc rovný nevypadá...

    Uplynulo nějakých sto let a naskytl se podobný případ. Třeba ale ne tak úplně docela. Tentokráte obráceně – panovaly totiž spíš obavy z toho, že by mohlo dojít k obvinění z rasismu. Hráč ze Šri Lanky jménem Muttiah Muralitharan (vpravo) už tehdy hrál na mezinárodní úrovni několik let a pochybovačů o tom, že s jeho házením to nebylo tak docela v pořádku, se našlo dost a nejen v Austrálii, ale prakticky všude kam tým Šri Lanky zavítal. Nikdo s tím až do té doby ale nic neudělal, až do zápasu Austrálie - Sri Lanka v Adelaide. Už před začátkem utkání se vedly šuškandy, že k něčemu podobnému by mohlo dojít. O jednom z rozhodčích (v kriketu jsou na hřišti dva) se předem vědělo, že je jedním z těch, kteří ty pochybnosti mají. První tři hody nechal projít, čtvrtý označil jako „no ball," neplatný hod. Nastala mela. Kapitán ostrovního týmu ihned odvolal své hráče z pole a asi čtvrt hodiny se vedly vzrušené debaty. Někdo z vedení hostujícího týmu snad mezitím dokonce telefonoval do Colomba pro instrukce. Hrozil mezinárodní incident. Nakonec se to nějak urovnalo, zápas se dohrál (Austrálie vyhrála). Politická korektnost vyhrála a rozhodčího si australská kriketová federace vzala ale po zápase na kobereček. Potom bylo oznámeno, že je z dalších zápasů série Austrálie - Sri Lanka - Anglie odvolán. Ne prý proto, že by byly nějaké problémy stran jeho verdiktu, ale ze zdravotních důvodů. Tak jak se to dělalo za komunismu. Muralitharan měl potom hvězdnou kariéru, během níž dokonce překonal světový rekord v počtu vyřazených hráčů. Činnosti se vzdal v roce 2010, bylo mu 38 let, což je pro pomalého házeče poměrně brzy. Několikrát ještě byl jeho loket přitom předmětem vzrušených debat a byl dopodrobna zkoumán na videových záznamech, vždy mu ale bylo povoleno hrát. Pro mnohé z jeho oponentů to ovšem nebyl kriket.

    Český (a vůbec evropský) čtenář se možná nad tím shovívavě pousměje - jak může hra, kterou proboha skoro nikdo nezná, mít takovýhle vliv na lidi, aby dokonce mohla vyústit i v mezinárodní konflikt? Takto bych byl totiž reagoval i já sám, dokud jsem se ještě počítal za středoevropana, nevěděl jsem nic o duši anglosaské a ... vidíte, ono to není tak jednoduché, kriket je prakticky rozšířený všude tam, kam kdy sahal anglosaský vliv. Kromě Ameriky, kde mají baseball, což zase není nic jiného než tak trochu dost zpotvořený kriket, který ale milují stejně vášnivě jako Angličané tu pravou věc. Nejzvláštnější na celé věci je to, že ze všech bývalých britských kolonií měl kriket snad největší dopad v těch asijských, v Indii, Pákistánu, na Cejlonu, v Bangladéši... Tam všude lidé kriketem prostě žijí. Jak známo, mezi Indií a Pákistánem nepanují už dlouho právě nejpřátelštější vztahy a občas se obě země dokonce vzájemně straší atomovými pokusy. Indie měla hrát sérii zápasů v Pákistánu v roce 2009, ty ale byly zrušeny po teroristickém útoku v Mumbaji v r. 2008. V těchto dnech (červenec 2012) by se ale měl uskutečnit zápas týmů hráčů do 19 let. Poslední série národních týmů se hrála, tuším, v roce 1999. Skončila sice také kontroverzně - indickým fanouškům se ani trochu nelíbilo když rozhodčí vyřadil jednoho z jejich miláčků, atomové bomby ale přitom naštěstí nebouchaly. Pokud se národnostní vášně dokáží vybíjet tímto způsobem, bude to jistě k prospěchu celému ostatnímu světu.

    V Anglii byl a stále do jisté míry zůstává kriket především hrou vyšších vrstev (nižší vrstvy vždy dávaly přednost fotbalu). Takto se také dostal do zemí bývalých britských držav, kde místní obyvatelé okoukali britské důstojníky a začali mezi sebou hrát sami. Nejspíš jim to bylo i blízké; skoro všude po světě se přece už od pradávna vyskytují různé formy i v Čechách kdysi velice rozšířeného pasáka. Ten zde už docela zapadl, zatímco jinde se rozvinul a stále ještě bují. Jak jsem již naznačil, středoevropan má tendenci kriket podceňovat, což je vcelku pochopitelné. Odvážím se ale tvrdit, že pokud se chce opravdu sžít s některým z výše i níže uvedených národů, musí kriket prostě začít brát vážně, jinak se mu to totiž nikdy docela nepovede. Není to snadné, pravidla jsou dosti složitá. Osobně jsem se s kriketem setkal až když jsem v 69 roce přijel do Anglie a sledováním televizních přenosů jsem ta pravidla za nějaký čas vyvodil a nakonec i docela pochopil. Vyloženým fandou jsem se sice nikdy nestal, tím je můj v Austrálii narozený syn, který hru v útlém dětství i aktivně hrál, než přesedlal na tenis. Když jsem ještě pobýval v Anglii, byl jsem jednou i na nejstarším a nejslavnějším kriketovém hřišti světa Lords v Londýně, při zápase Anglie - Austrálie. To už jsem se chystal do Austrálie emigrovat, takže mi to připadalo nanejvýše vhodné. Fandil jsem už tehdy Austrálii. Musím ale říci, že se na kriket raději dívám v televizi, je toho totiž vidět víc než na samotném hřišti, kde se většina akcí odehrává daleko od diváka, přímo ve středu hřiště. K tomu opravdu potřebujete být vybaveni tak, jak bývají ti správní angličtí gentlemani – mít u sebe pořádně silný dalekohled. Ten vám ale přesto neumožní žádné opakování akcí, tak jak to dovede televize.

    Tradiční kriket se hraje zásadně v bílém oblečení. První historicky ověřitelný kriketový zápas se v Anglii konal již v roce 1697, pravidelné soutěže se začaly hrát od počátku 19. století, mezinárodní zápasy od 70-tých let 19. století. O rané historii hry si ale povíme na jiném místě. Na vyšší mezinárodní úrovni to s hlediska počtu zúčastněných zemí s kriketem vypadá trochu podobně jako například s ledním hokejem, těch zemí není mnoho. Pokud jde o celkový počet hráčů, kriket ovšem daleko vede, protože populace kriketem posedlých zemí určitě značně přesahuje miliardu! Kromě okrajových zemí (jako např. Kanada, Dánsko, Holandsko, některé jihoamerické země, atd.) současně patří mezi hlavní kriketové národy tyto následující: 


Anglie
Austrálie
Jižní Afrika
Indie
Pákistán
Sri Lanka
Nový Zéland
Západoindické ostrovy
Zimbabwe
Bangladeš

     Australský národní tým z roku 2007, kdy býval skoro neporazitelný

    Těchto deset týmů má plný mezinárodní statut, tzn. že hrají mezi sebou tzv. „test matches". Test match je zápas v němž se obě mužstva vystřídají u pálky dvakrát, hra trvá pět dní, může ovšem skončit i dříve. Toto je tradiční forma kriketu, tak jak se hraje už asi sto padesát let. Kromě toho se v několika posledních desetiletích vyvinula jiná forma jednodenních zápasů, trvajících přibližně 8 hodin. Ty jsou nesmírně populární mezi širšími vrstvami návštěvníků kriketových zápasů, protože zhuštěná akce je divácky mnohem zajímavější. Ještě zhuštěnější je akce v tzv. 20-20, což jsou zápasy vypočítané tak, aby trvaly přobližně jen asi 3 hodiny. Aby si divák mohl na ně zajít ve všední den večer po práci, jak tomu je například u fotbalu. Tyto zápasy se začínají silně rozmáhat s příchodem 21. století, vůbec nejvíc snad v Indii. Skalní kriketoví fanoušci kriketu ovšem jednodenní zápasy přehlížejí, pro ně existuje jen tradiční test match.
 
    Nyní něco o pravidlech kriketu. Ta jsou natolik složitá, že se omezím pouze na ta nejobecnější. Mějte ale přitom na zřeteli, že kriket si vyžaduje léta studia, než jej dokážete opravdu pochopit a hlavně vychutnat jeho jemné nuance. Stojí to ale zato se takto namáhat: všiml jsem si totiž, že když se s Anglosasem či třeba s Indem dokážete inteligentně vybavovat o kriketu, stávají se vůči vám ihned otevřenějšími a přátelštějšími.

    Každé mužstvo má 11 hráčů. Los těsně před začátkem zápasu rozhoduje o tom, který z kapitánů má volbu zda jeho tým začne s pálkou či s míčem. V tom hraje roli taktika i povětrnostní podmínky. Dobrý kapitán není jen ten kterému to dobře myslí, ale taky ten kterému šťastně padá mince! Když los vyhraje, je na něm zvolit zda bude jeho mužstvo odpalovat či hrát v poli. Když je například pod mrakem a tým má jednoho či dva házeče, kteří dovedou míči dát faleš, to se potom vyplatí poslat soupeře "to bat", odpalovat. Ten míč se totiž za takovýchto podmínek dá víc stočit i trochu jinak odskakuje. Jindy je zase lépe odpalovat jako první a doufat, že se terén kolem branek takto postupně stane horším a těžším k odpalování pro soupeře, až na ně dojde řada.

    Házející tým má na hřišti všechny hráče, tedy jedenáct, druhý tým jen dva pálkaře. Tito přebíháním získávají body, když je batsman „out" nahradí ho jiný, dokud se všichni nevystřídají. Základním účelem hry je získat celkově víc bodů neboli přeběhů než protivník. Hraje-li se tradiční test match, každé z mužstev má dvě tzv. innings, čili vystřídají se u pálky dvakrát. Body se sčítají, takže když na příklad první mužstvo má 300 přeběhů z prvních innings a 250 z druhých, přičemž druhé mužstvo má napoprvé 320 přeběhů, potom to druhé mužstvo potřebuje udělat 231 přeběhů (tj. celkově 551 přeběhů), o jeden víc než protivník. Hra je rozpočtena na pět dní, každý den se hraje třikrát po dvou hodinách, s dvěma přestávkami, jimž se říká „lunch" a „tea" (jak jinak, vymysleli to přece Angličané). Pokud v časové lhůtě nebylo dosaženo vytčeného cíle, přičemž všichni batsmani nebyli ještě vyřazeni, zápas se končí nerozhodně. Při jednodenních zápasech je to jednodušší. Kapitán mužstva které vyhrálo los opět rozhodne zda je za daných podmínek pro tým výhodnější odpalovat či házet. Každý z týmů má potom padesát „overs" po šesti vhozených míčích, celkem 300 hodů. Skóre, kterého dosáhl první tým, se potom ten druhý snaží překonat. Ke konci zápasu to často bývá divoká honička, při níž tečou nervy hráčům i divákům.
 


    Velikost kriketových hřišť se různí. Lords v Londýně má plochu přibližně 2 1/4 hektaru a to je poměrně malé - melbournské hřiště (nahoře) má skoro 4 hektary, plus hlediště pro víc než sto tisíc diváků! Uprostřed je pruh co nejníže střižené a mnohokrát uválcované trávy, asi 20 x 3 metry. Na každém konci pruhu stojí branka - tři dřevěné kolíky 71 cm vysoké, zasazené do země tak, aby mezi nimi míč nemohl projít. Nahoře mají drážky, v nich sedí dva krátké kolíky. Když o ty batsman přijde, tak je „out“, ať už mu je srazí míč hozený bowlerem nebo jiným hráčem a to dříve než se batsman stačí dostat za brankovou čáru. Někdy si batsman srazí kolíky sám; i to se počítá jako :out".

    Mužstvo bývá sestaveno tak, aby v něm byla rovnováha specialistů batsmenů a bowlerů, tak pět od každého, plus vždy jeden nebo dva specialisté „wicket keeper“ (brankář). Nejcennější jsou ovšem tzv. all-rounders, ti co umějí obojí.
 
    Mužstvo mívá 3 - 4 rychlé házeče a také jednoho nebo dva kteří umějí házet pomalé „točenky", jakým je třeba Shane Warne, který dokáže batsmana někdy přímo hypnotizovat, takže ten neví kterým směrem míč odskočí. Rychlí házeči potom bývají divoce vyhlížející chlapi, z nichž jde strach. Být trefen míčem v této rychlosti může být fatální i přes veškeré ochranná zařízení jaká batsman nosí, podobná v dnešní době těm jaká mívají hokejoví brankáři. V minulost, kdy tomu tak ještě nebylo a nenosily se například helmy (ty teprve asi 30-40 let), bývalo případů úmrtí na hřišti poměrně dost. Dnes ale pořád dokáže rychlý bowler svého soupeře poslat do nemocnice s komplikovanou zlomeninou. Bývalému australskému representantovi Jeffovi Thomsonovi, který během své kariéry jich tam poslal desítky, naměřili rychlost hodu přes 160 km/hod! A kriketový míč není žádný tenisák, je tvrdý a má váhu.

    Na některých hřištích se vede lépe těm či oněm, záleží na složení půdy, pevnosti a vlhkosti hlíny, atp. Bowler totiž skoro vždy hází míč tak, aby se odrazil od země, dříve než dosáhne batsmanovy pálky. Po delší době trvání zápasu začne být povrch půdy před brankami narušený prudkými dopady míčů i stopami přebíhajících hráčů. To je kdy kapitán obvykle uvede do hry „spinners", pomalé házeče, kteří se pokoušejí házet tak, aby rotující míč dopadal na nerovná místa a nepředvídatelným odrazem působil odpalujícímu hráči co největší potíže. Bowler hází vždy šestkrát z jedné strany, potom si může odpočinout, zatímco z druhé strany hází jiný, atd. Je na batsmanovi co udělá s míčem vhozeným tak, aby buď srazil branku nebo třeba jen vypočítaným k tomu, aby ho vyprovokoval k neuvážené ráně. Může hrát obranně a míč jen pálkou utlumit nebo jej napálit co to dá. Když míč dostane přes obranné pole protivníka, pokusí se o přeběh, což znamená, že si vymění místo se svým protějškem. Přitom ovšem vždy riskují, že protivník míč zachytí a srazí jím branku dříve než dosáhnou nataženou pálkou za brankovou čáru. Vytrénovaný hráč totiž často dokáže 23 centimetrů širokou branku srazit i třeba ze vzdálenosti 50 metrů. Nebo také míč prostě hodí spoluhráčovi, který stojí u branky připravený. Když oba pálkaři dokáží bezpečně přeběhnout dvakrát, jsou to dva body, třikrát tři body. Když míč doběhne za hranici hřiště, připíší si čtyři body, když míč přeletí vzduchem až za pomezí, je to šest bodů (a veliká pocta).

Chytí ten míč nebo nechytí?

    Pokud hráč ví, že míč se dotkl země dříve než jej zachytil, obvykle se k tomu poctivě přizná tím, že zakroutí rukou směrem k rozhodčímu. To je správný kriket. Nesmírně těžkou roli mají oba rozhodčí. Jeden z nich stojí za brankou na straně odkud se hází a je na něm rozhodnout zda pálkař se třeba jen míče lehce dotkl, dříve než jej protivník chytil, protože míč chycený protivníkem dříve než dopadne znamená „out". Nebo také určit zda míč zastavený nohou batsmana (obalenou těžkými chrániči podobnými hokejovým) by jinak byl branku srazil, což je také „out". Nebo zda batsmanova pálka byla tři centimetry před či za čarou v okamžiku, kdy míč srazil branku. V dnešní době se ale oba rozhodčí na hřišti už mohou také poradit s třetím rozhodčím mimo hrací plochu, který má k dispozici zpomalený záznam televizních kamer. Přes všechny nejistoty a občas i docela jasné chyby, slovo rozhodčího je slovem Božím! V kriketu se prostě netrpí hráčům žádné odmlouvání. Jinak by to přece nebyl kriket.

    Je známo, že většinu moderních sportovních her vynalezli Britové. Fotbal, tenis, ragby, golf, se hrají po celém světě. Kriket zdaleka tolik rozšířený není, snad právě proto, že je ze všech her tou nejangličtější.Organizovaně se v Anglii kriket hraje už od počátku 18. století, přičemž první zápas dvou jedenáctičlenných členných mužstev, o němž jsou písemné záznamy, se odehrál v Sussexu v roce 1697. Hrálo se tehdy o padesát zlatých, což byla docela pěkná hromádka peněz. V roce 1719 hrálo mužstvo Middlesexu proti týmu Kentu, což se dá považovat za první utkání týmů dvou hrabství, tzv. „county cricket", což je dodnes přetrvávající anglickou tradicí.

    Od samého začátku se také hrálo o značné sumy peněz, takže schopní hráči si brzy začali kriketem vydělavat na živobytí. Kromě toho se na výsledky zápasů uzavíraly sázky, což vedlo k stále většímu vzrůstu popularity hry. Jedním z prvních úspěšných profesionálních hráčů byl Thomas Lord, který kromě hraní (byl prý dobrým bowlerem) také spravoval hřiště dodnes nesoucí jeho jméno. Lord svoje hřiště párkrát přemístil, v roce 1813 se ale konečně usadil v St. John’s Wood na severozápadu od středu Londýna, kde hřiště Lords stojí dodnes - posvátné místo všech vyznavačů této ušlechtilé hry.


Původní hřiště Lords, dříve než se přemístilo do St. Johns Wood

    Klub gentlemanů zvaný Marylebone Cricket Club (MCC), který používal Lordovo hřiště při svých zápasech, se vytvořil již v roce 1787. Hned v prvním roce své existence provedl klubovní výbor revizi kriketových pravidel; od té doby je už po více než dvě století v tomto směru celosvětově uznávanou autoritou. Pravidla hry se postupně vyvíjela až do konce 19. století, ve dvacátém století ale už doznala jen poměrně malé změny. Až do počátku 19. století se například směl míč házet jen zdola a ruka přitom nesměla přesáhnout přes hlavu. Někdy od poloviny minulého století byla ale zavedena pravidla podobná dnešním, čímž pádem se začal klást větší důraz na roli házeče, jehož akce se značně zrychlila. V té době se také musel batsman začít chránit před nárazem míče, což dříve nebylo příliš potřeba. Kriketový batsman ve dvacátých letech vypadal už podobně jako vypadá dnes. S jednou podstatnou výjimkou: dnes místo čepice s kšiltem nosí na hlavě helmu. V podstatě se hodně podobá hokejovému brankáři.
 
    „County cricket", tj. utkání representačních týmů jednotlivých hrabství, se postupně vyvinul v organizovanou soutěž. Od druhé poloviny 18. století takto spolu soutěžila nejprve mužstva hrabství z okolí Londýna, později se ale začala přidávat další. Když v roce 1873 vydal výbor MCC pravidla soutěže, byla již v ní zapojena hrabství větší části Anglie. Přibližně ve stejnou dobu se v Austrálii vytvořila podobná soutěž, tzv. Shefield Shield, kde hrají týmy australských států. Mnoho předních hráčů z kriketových zemí, zejména z Austrálie a z Jižní Afriky, kde jsou roční sezóny obrácené, hraje půl roku doma a půl roku v Anglii, kde mají smlouvu s týmem některé „county". Ke konci své kariéry se potom obvykle usadí v Anglii, kde při velkém počtu týmů není hráčská konkurence tolik veliká. Pokud si potom dokáží udržovat slušnou fyzickou kondici, mohou se kriketem živit často až do padesáti let. Úplně posledním vývojem je to, že špičkoví hráči se stahují do Indie, kde se v  r. 2008 vytvořila liga 20/20 kriketu. Večerní zápasy přitahují spousty diváků, takže indické kluby si nyní mohou dovolit jim nabídnout smlouvy o jakých se žádnému z nich před deseti lety nesnilo.

V urně se nachází popel brankových kolíků z r. 1883
   
Opravdu elitní hráči v domácích soutěžích z výše uvedených důvodů příliš často nehrají. Ti, jimž se podaří dostat se do representačního týmu své země, na to nemají dost času, protože program mezinárodních zápasů bývá v posledních letech velice nabitý. Příjmy špičkových hráčů nejsou sice tak vysoké jako je tomu třeba v golfu nebo v tenisu, těch kteří si kriketem vydělali miliónek či dva ale stále přibývá. Závěrem si povíme něco o historii mezinárodních kriketových zápasů, na jejímž počátku se nacházejí proslulé bitvy o „Popely".
 


W. G. Grace, nejslavnější anglický hráč 19. století

    Kriket byl jedním z prvních sportů, které se prosadily na mezinárodním poli, dávno předtím, než začali hrát mezinárodně fotbalisté či hokejisté. První kriketový zápas skutečných národních mužstev dvou zemí se hrál již v roce 1877 v Melbourne. Austrálie v něm tehdy porazila Anglii o 45 přeběhů. Australské mužstvo zopakovalo svůj úspěch také o pět let později v Londýně. Tehdy vyšlo v britském listu Sporting Times proslulé, ironicky míněné smuteční oznámení, v němž se veřejně ohlašovala kremace anglického kriketu, jehož pozůstatky mají být zaslány do Austrálie. Takto vznikla legenda o Popelech. Na londýnském stadiónu Lords je v muzeu vystavena urna v níž se nachází popel brankových kolíků spálených po jiném Anglií prohraném zápase v Austrálii v roce 1883. O tuto trofej se obě mužstva od té doby utkávají v tzv. Ashes Series. Až do konce 19. století se oba týmy utkávaly téměř každoročně. Po počátečních neúspěších si angličtí hráči začali vést lépe a mívali většinou převahu. S tím jak oběma týmům postupně začali přibývat další rivalové na mezinárodním kolbišti, bylo nutno časový program trochu zredukovat. V současnosti se hraje série šesti pětidenních zápasů o Popely každé dva roky, střídavě na obou koncích světa. Sérii hraná v roce 2011 v Austrálii vyhrála Anglie 3:1 (dva zápasy se skončily nerozhodně).
 
     Asi před třiceti lety došlo v kriketovém světě k rozkolu. Nejlepší hráči z několika zemí se odtrhli od Angličany ovládané mezinárodní asociace a zavedli se pro sebe, s podporou komerčních televizních stanic. Podobně jako je tomu i v jiných sportech, z kriketu se stal „big business". Tehdy se také začaly stále více prosazovat jednodenní zápasy, které mají větší diváckou přitažlivost. Protože byli hráči přitom oblečeni barevně, říkalo se tomu "pyjama cricket", kriket v pyžamech. Trvalo to několik let než se obě strany dohodly. Vydělali na tom hráči, jejichž příjmy se zmnohonásobily a komerční televize, která z kriketu udělala jeden ze svých největších taháků.Mezinárodní kriketové zápasy se v dnešní době hrají prakticky po celý rok. V zimě hrají týmy ze severní polokoule na jižní, potom se to zase obrátí. V Karibiku se potom dá hrát celkem kdykoliv. Kromě tradičních „test series" pětidenních zápasů se hraje stále více již zmíněných mezinárodních jednodenních zápasů i celých sérií mezi dvěma i více týmy. Navíc ještě stále přibývají ty nejkratší 20/20 zápasy — název pochází z toho, že každé mužstvo hraje dvacet tzv. "overs" o šesti míčích každý, tedy celkem 120 hodů pro každý tým. V dnešním uspěchaném světě má tato forma hry asi největší budoucnost, ať si tradicionalisté říkají co chtějí.

    Po druhé světové válce ještě vládla kriketovému světu Anglie, těsně sledována Austrálií, tato situace se ale začala brzy nato měnit. Stále více se začínala prosazovat mužstva Indie, Jižní Afriky a Pákistánu. Někdy v polovině 70-tých let se stali králi kriketu černí hráči „West Indies", tj. mužstva složeného z hráčů pocházejících z těch ostrovů nedaleko Střední Ameriky, o nichž si kdysi Kolumbus myslel, že patří k Indii. West Indies, se svými kalypso tančícími a na plechové sudy bubnujícími fanoušky, vévodili světovému kriketu až do počátku 90-tých let. Na světovém trůně je potom vystřídali Australané,  na paty jim ale šlapou ti všichni ostatní. Hlavně potom Jihoafričané, ale také Indové, Pákistánci a dokonce i mužstvo Šri Lanky. Nějak přitom všem nebylo moc vidět mužstvo té země, která byla kolébkou kriketu. I tady asi platí přísloví: kovářova kobyla chodí bosa! V posledních pár letech se ale Anglie začíná svými výkony zvedat, zatímco Austrálie už si tak příliš dobře nevede.


ČESKY:

Můj bíbr 1. část

Můj bíbr 2. část

Můj bíbr 3. část

(nové)



Some of the titles published by

Voyen Koreis

Voyen Koreis: Asylum Seekers in Heaven: Mephisto & Pheles

Voyen Koreis: The Kabbalah a timeless philosophy of life

Voyen Koreis: The Fools' Pilgrimage; A Fantasy on the Tarot Initiation

Voyen Koreis: MEPHISTO and PHELES: A stage play in three acts and epilogue

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World by Voyen Koreis

Poutníci v čase by Voyen Koreis






©Voyen Koreis 2012 All rights reseved