Můj bíbr aneb jak se stalo, že thento britský Čech emigroval do Austrálie

Voyen Koreis; Author, Translator, Journalist, Dramatist, Visual Artist, Illustrator, Designer

Biography
BooksGalleryBlogContactMy Bearrd – AutobiographyCzech-Česky
Voyen KoreisMůj bíbr
autobiografie    

    Jmenuji se Vojen Korejs. Vlastně, tak jsem se kdysi jmenoval, dokud jsem nepřišel na to, že tam kde dnes přebývám by si lidé na tomto jméně lámali jazyky. Tomu jsem se z altruistických důvodů rozhodl preventivně zamezit tím, že jsem se přejmenoval tak, aby moje jméno dokázal průměrný Anglosasský domorodec vyslovit, což znamenalo udělat z Vojena prostě Voyena. Předtím to vyslovovali "voudžn" a všelijak kroutili tváře, což se mi ani trochu nelíbilo. Změnit to "j" v Korejsovi na Koreise bylo potom ještě snadnější - rodina se totiž takto psala až někdy do konce 19. století, kdy se dědeček, který býval rengentschorim na Zbraslavi, rozhodl pro verzi, která mu připadala více česká. Jeho dědeček, můj pradědeček, který byl správcem královských vodních děl v Praze, se ještě psal s "i", o čemž mám písemné důkazy v podobě jeho parte. Syn se ale považoval za velikého českého vlastence a proto také dával svým dvanácti dětem jména jako Dalibor (můj otec), Přemysl, Lumír, Záboj, Milada, atp. Otec s tím Vojenem už jen v této tradici pokračoval, když mě nechal pojmenovat po čtvrtém panovníkovi dynastie Přemyslovců.

    Pokud jde o příjmení Korejs či Koreis, existuje hned několik teorií o jeho původu. Poměrně nejpřijatelnější mi připadá to, že by mohlo být keltského původu, jsou zde ale i četné jiné možnosti. Mohlo by být jak původu latinského, řeckého, tak možná i hebrejského. Moji předkové mohli docela dobře přijít do Čech z Holandska někdy během třicetileté války, případně z Litvy či z Lotyšska, protože zde všude se vyskytují jména podobná. Jenže, když se tam místo fonetického "k" vsadí "c", dostaneme se ke jménům jakými jsou například Corris či Corres. Tím prvním by se mohl pyšnit třeba nějaký Irčan, zatímco to druhé zní tak nějak trochu španělsky...

Můj rodný dům v Londýně - dnešní podoba

Můj rodný dům v Londýně    Narodil jsem se 14. února 1943 v Londýně. Kdybych byl v Anglii zůstal, jistě bych se byl velice brzy dozvěděl, že jsem „Saint Valentine's baby“, protože tam se svatý Valentýn už tehdy slavil. V Československu, kam jsem se s rodiči hned po válce vrátil, tehdy ještě ne. O místě mého narození by londýnských poměrů znalý Angličan docela jistě obdivně prohlásil, je je to "good address". Dům číslo 12 Pitt Street Kensington, London W8 totiž stojí jen něco přes 200 metrů (ten stejný pomyslný Angličan by jistě řekl "only a furlong away") od Kensingtonského Paláce, který byl dokonce místem narození oné kvintesenční britské panovnice, samotné královny Viktorie! Už jen to jistě ze mne také činí Angličana a to ne jen Angličana ledajakého. O tom, že je něco výjimečného na tom když se jeden narodí na svatého Valentýna, jsem se nicméně dozvěděl až když mi bylo kolem třicítky. Trošku pozdě na mladistvé romance, i když třeba ne pro každého. Jedna poměrně pozdní romance totiž mohla právě za to, že jsem se narodil v Londýně a to jen malý skok od místa kde se to historií jen hemží, kde kromě té Viktorie a jiných korunovaných hlav bydleli také princ Charles s princeznou Dianou a kam se prý má co nevidět přestěhovat i princ William se svojí čerstvou chotí Kate.

Můj otec    Matka s otcem svoji romanci zažili když jim bylo 32 a 39 let. To bylo v roce 1936, někdy v létě. Matka jela tehdy vlakem na dovolenou do Splitu u Jadranského moře, když někde mezi Bratislavou a Budapeští do kupé, v němž cestovala se svojí přítelkyní, přistoupil muž kolem čtyřicítky, obrýlený, vyšší postavy a uhlazených mravů. Zeptal se česky zda si může přisednout a dal se s oběma dámami do řeči. Přítelkyně se diskrétně vzdálila, když začalo být jasné, že můj budoucí otec se zajímá hlavně o moji budoucí matku. Matka, přes několik vážných známostí, které předtím měla, byla v té době stále ještě svobodná, otec právě překonal následky dosti dramatického rozvodu. Měl namířeno původně někam úplně jinam, jízdenku si ale nechal přepsat tak, aby mohl jet také do Splitu. Asi za rok nato měli moji rodičové svatbu, k níž došlo v albánské Tiraně, kam byl mezitím otec ministerstvem zahraničí vyslán jako čs. diplomatický zástupce. Svatební obřad se konal na ambasádě a za doprovodu 21 dělových výstřelů – v ten den se totiž rovněž ženil albánský král Zog s jakousi maďarskou hraběnkou. Otec s matkou k tomu dostali od úřadů zvláštní povolení; žádní Albánci se v ten den ovšem ženit nesměli.

Matka Antonie Korejsová v albánském kroji

    Když došlo k obsazení Československa nacisty, otec s matkou tímto uvázli v Albánii, která byla o tři týdny později také obsazena, tentokráte italskými jednotkami. V nastalém zmatku se rodičům podařilo uprchnout do Řecka – na otce už byl mezitím vydán italsko-německý zatykač, jak se později dozvěděl. Z Athén se lodí dostali do jižní Francie, kde se ve městě Agde již vytvářely čs. zahraniční jednotky. Otec, který byl důstojníkem už za první války (dokonce na čas v proslaveném 91. pluku, kde jako mladičký kadet sloužil krátce i pod slovutným nadporučíkem Lukášem, takže mohl potvrdit, že ten skutečně existoval), vstoupil ihned to armády. Když byla Francie napadena, čs. jednotky se přesunuly do Anglie. Otec to dotáhl až na majora, poté kdy bojoval v severní Africe. Protože hovořil plynně srbsky i chorvatsky, v roce 1944 dokonce i velel oddílu britských parašutistů při tajné misi, která zahrnovala noční seskok do Jugoslávie, po němž se spojili s Titovými partyzány. Mezi tím vším shonem a válečnými událostmi se nějak stalo, že došlo k mému početí. Londýn byl neustále bombardován, takže matka se brzy nato se mnou přemístila nejprve do města v Midlands, lázeňského Leamington Spa a později o několik kilometrů dále, do jiného slavného místa, Shakespearova rodiště Stratford Upon Avon.

    Po skončení války jsme se vrátili do Prahy. Otec opět pracoval pro ministerstvo zahraničí a tak jsem se s ním v létech 1947-48 ocitl v Bělehradu, kde byl jmenován obchodním atašé. Teprve když skoro o půl století později president Bill Clinton jmenoval americkou ministryni zahraničí a já si mohl přečíst její životopis, došlo mi po všech těch letech kdo byla ta tehdy asi devítiletá dívka, která suverénně vládla skupině nás dětí, když jsme si spolu hrávaly na zahradě bělehradské ambasády. K tomu ji sice opravňovalo už to, že její tatínek tam byl čs. velvyslancem, nějaké ty vrozené vůdcovské a diplomatické schopnosti už se u ní asi i tehdy projevovaly. Ty se později ještě víc rozvinuly v osobnosti Madelaine Albrightové, když se v letech 90-tých stala tou nejmocnější ženou na této planetě.
Mimochodem, v době mého narození v Londýně bydlela malá Marie Korbelová s rodiči také v Londýně, jen o pár ulic od nás.  Asi se za tím vším bude schovávat nějaká ta synchronicita...

Otcův vojenský průkaz Českých jednotek britské armády        

Otcův vojenský průkaz Českých jednotek britské armády
   V roce 1948 byl otec jmenován generálním konzulem v Berlíně, takže tam jsme se přemístili z Bělehradu. Situace v poválečném Berlíně byla silně proměnlivá a není dodnes jasné, jak přesně se to s otcem mělo. Jistý člověk, s nímž jsem se po letech potkal v Londýně, mi tvrdil, že otec definitivně pracoval pro britskou tajnou rozvědku. Vzhledem k tomu, že prožil značnou část války v Anglii, je to dosti pravděpodobné. Ať už byl otec špiónem či ne, za žádných okolností si nedovedu představit, že by byl se svojí historií jako důstojník zahraničních jednotek na západní frontě přežil dlouho za komunismu jako čs. diplomat. Je i docela pravděpodobné, že by se byl mohl stát jedním z obžalovaných v procesech padesátých let. Těch se ale nedožil, zemřel náhle 7. srpna 1950. Pochopitelně, že se vyskytly různé spekulace, zejména proto, že žádná pitva provedena nebyla, ovšem doba byla taková, že měl každý svých starostí dost. Otec oficiálně zemřel na mozkovou mrtvici, v Berlíně se konal státní pohřeb a do Prahy jsme si s matkou přivezli jen urnu s popelem. Ta je od té doby uložená v rodinné hrobce na Zbraslavi, kam vedle ní v roce 1992 přibyla i ta s matčiným popelem; sám jsem ji tam ukládal. Všiml jsem si přitom, že hned vedle naší hrobky byl tehdy ještě čerstvě navršený hrob Jaromíra Vejvody, skladatele písně Škoda lásky, která jako Roll Out the Barrels doprovázela vojska ve 2. světové válce na frontu!

    Ve 49. roce jsem začal chodit do školy. Nejprve v Praze na Hanspaulce, potom krátce na Zbraslavi, kde se narodil můj otec, ještě později v Rokytnici nad Jizerou. Tam otec kdysi koupil chalupu, kterou si hodlal upravit a která se nám po jeho smrti hodila, když život v Praze připadal matce příliš drahý. Gymnasium jsem absolvoval v nedaleké Jilemnici, kam kdysi také chodíval Jiří Šlitr. Tak jako předtím jeho, i mne to už pomalu začínalo táhnout k divadlu. Začal jsem tehdy hrát s rokytnickými ochotníky. K tomu došlo takto:

 Já, asi v sedmnácti letechAsi v sedmnácti letech

   Přijel jsem v létě domů na prázdniny. Hned druhý den ráno někdo klepe na dveře. Otevřu, venku stojí učitel Mach. Hrklo ve mně, to ještě ze starého zvyku. Býval totiž naším třídním v 8. třídě, učil hlavně matematiku, fyziku, chemii a byl postrachem celé školy. Bylo mu tehdy asi padesát, velice přísný, všichni jsme z něho měli hrůzu. Jenže, vždyť už je mi osmnáct, co by mi proboha mohl udělat, když jsem se ničím neprovinill! Kdysi tolik lítý učitel Mach se ale tvářil docela pokorně protože, jak se brzy ukázalo, přišel za mnou s prosíkem. Jestli bych prý byl ochoten zaskočit v roli Čapkova Loupežníka? Po jakési náhlé nehodě a zranění jim vypadl v ochotnickém spolku herec. To byla ta druhá, měkká stránka monstra – miloval divadlo. A byl dobrým režisérem. Udělal s námi pár školních her a zřejmě tehdy musel ve mne nějak začít věřit. Takováto nabídka se ovšem neodmítá, i když zbýval jen pouhý jeden týden na zkoušení. Ujistil mě ale, že se bude zkoušet každý večer. Vrazil mi do ruky roli. Potom natáhl ruku:

     "Jo, a já sem Honza."

    Večer při zkoušce už jsem mu říkal "Honzo", jako všichni ostatní.

    Pokud jste hru viděli, asi si vzpomenete na myslivce, který je Loupežníkovým rivalem v lásce a který ho před koncem prvního dějství puškou postřelí. Při představení se pro správný zvukový efekt používaly dvě stejné lovecké pušky. Jedna byla nenabitá, tu nosil na scéně myslivec, zatímco z té druhé, nabité slepou patronou, se mělo za scénou vystřelit. Nikdo nikdy nevysvětlil jak došlo k tomu, že při zmatcích provázejících každou premiéru, se ty dvě pušky nějak prohodily. Vyhoupl jsem se na asi dvoumetrovou zeď a zamával jsem svému jevištnímu rivalovi se zvoláním: "Na shledanou věčný čarostřelče!" Rozzuřený rádo-by-milovník stiskl kohoutek. Hromová rána, z hlavně pušky vyšlehl oheň. Ucítil jsem, že mě něco horkého uhodilo do pravého stehna...

    S té zdi jsem padal ještě tak, jak jsem si to během zkoušek pracně nacvičil. Ležel jsem potom, levou stranou k obecenstvu, takže pravou rukou jsem si mohl nepozorovaně ohmatávat stehno, které začínalo silně bolet a také prudce napuchat. Prsty jsem přitom nahmatal díru v kalhotách a pod ní objevil hlubokou ránu. Mezitím se na jeviště seběhlo několik vesničanů kteří mne, podle scénáře, nakonec naložili na trakař a odvezli ze scény. Přitom jsem pořád ještě hrál toho zraněného Loupežníka, i když mi začínalo docházet, že roli už ten večer nedohraji. Představení bylo zrušeno. V nemocnici mi z nohy vytáhli skoro celou patronu a kusy plstěné ucpávky. Protože rána vyšla poměrně zblízka, náboj se neměl čas rozprostřít. Dodnes tam mám aspoň deseti centimetrovou jizvu. Kdyby byla šla ta rána o něco výš... Poležel jsem si v nemocnici asi dva týdny. Později, přestože jsem ještě trochu kulhal, jsem konečně Loupežníka dohrál až do konce a potom ještě několikrát, vždycky před plným hledištěm. Fáma o postřeleném Loupežníkovi se postarala o to, že do divadla začali chodit i ti, kteří tam předtím nikdy nepáchli.

    K tomu se váže ještě jedna příhoda. Po více než třiceti letech navštívím znovu tato místa, jdeme s jedním starým kamarádem do hospody. Sedí tam i jeden náš současník. Pohlédne na mne, a jakoby mě naposledy viděl včera, prohlásí:

    "S tebou nemluvím!" Táži se, co jsem mu udělal.

    "Kvůli tobě jsem jednou dostal moc na prdel."

    Ukázalo se, že nešťastník chodíval s jistou dívkou, navzdory přání svých rodičů. A měl s ní rande právě toho večera, kdy mě v divadle postřelili. Když se ho potom doma ptali na to kde byl, prohlásil nevinně, že byl v divadle. O střeleckém incidentu pochopitelně nic nevěděl. Takže dostal na prdel. Dali jsme si na to pivo. Potkal jsem potom i tu dívku, bývalou spolužačku. Taky dostala na prdel a je vdaná za jiného. Taky jsme si na to dali pivo.

  Není tomu dávno, přišel mi na toto téma ještě jeden dopis, od jedné z dcer herce, který měl v rukách tu nešťastnou pušku.. Cituji:

    ...můj tatínek Václav byl ten, co Vás postřelil, když jste hrál v rokytnickém přírodním divadle v Loupežníkovi. Moc dobře se na ten den resp. večer pamatuji. Když zazněl výstřel a Vy jste padl z té zdi, v obecenstvu zašumělo: "Ten Vojen to ale hraje..." Za chvíli se ale začala šířit jiná novinka: "Hladík postřelil Vojena! " Ta hrůza. Běžely jsme se sestrami do šaten pod jevištěm. Tam byl zmatek, někdo Vás ošetřoval, tatínek byl bledý, ani nás nevnímal. "Tatínka zavřou, tatínka zavřou... " bušilo mi do hlavy.
    Nezavřeli, ale následky to přeci jenom mělo. Bylo nás pět holek a jak jsme dorůstaly, tak kluci říkávali : " Bacha, starej Hladík hned střílí...".

  Karlu Čapkovi, který tyhle všechny mé nepříjemnosti nepřímým způsobem zavinil tím, že napsal Loupežníka, jsem se skoro o půl století později "pomstil" tím, že jsem tuto hru, která je stále populární v Česku, o níž se ale na západě skoro vůbec neví, přeložil do angličtiny.

S orchestrem Zdeňka Marata, 1962. Hrál s ním na trumpetu i můj budoucí kapelník Pavel Bayerle, zde ale vidět není...

    Ještě když jsem chodil na gymnasium v Jilemnici (kam, jak jsem až mnohem později zjistil, kdysi chodíval také Jiří Šlitr), objevil jsem, že dovedu zpívat. Místní taneční orchestr (mimochodem, vedl jej ředitel národní školy, do níž jsem v Rokytnici kdysi chodil) mě brzy nato začal zaměstnávat jako zpěváka a konferenciéra, takže při plesech a tanečních zábavách, namísto tancování, jsem si rychle zvykl se dívat na svoje na parketu se svíjející vrstevníky (či spíš vrstevnice, ty mě v té době začínaly zajímat čím dál víc...) s výšin pódia. Sám jsem si ovšem příliš často nezatančil, což mi ale nijak zvlášť nevadilo. Byl jsem přece jen víc než kompenzovaný tím, že jsem odtud měl takový krásný přehled a že jsem za to byl navíc placený. Příležitostně jsem si zazpíval i s lepšími kapelami, jakou byl třeba orchestr Zdeňka Marata (nahoře), v němž tehdy ještě hrál na trumpetu můj budoucí kapelník Pavel Bayerle, kterého ale na obrázku vidět není.



Budova bývalých kasáren na Pohořelci, kde jsme se dělili o zkušebny s AUSem

    V devatenácti jsem byl povolán na vojnu. U té doby se poněkud zdržím, protože byla pro můj celkový vývoj hodně důležitá. Měl jsem totiž to štěstí, že jsem se dostal do pražského Vojenského uměleckého souboru. Tvořilo jej asi 60 vojáků základní služby spolu s asi třemi desítkami civilních zaměstnanců a pochopitelně, hrstkou důstojníků. Hlavním velitelem byl podplukovník Říčka, naším přímým představeným byl potom kapitán Váňa. Soubor jezdil po celé republice, základnu měl ale na Pohořelci, v budově kterou sdílel se známějším AUSem. Rozdíl mezi oběma soubory nebyl jen v tom, že zatímco ausáci tam také měli ubytovny, my jsme spali v nedalekém Kajetánském klášteře vedle Lorety s jejími proslulými zvonky. Byl hlavně v tom, že AUS byl v té době ještě spíš zaměřený na to, co do našeho koutu Evropy zanesly východní větry a co tam, už silně zatuchlé, pořád ještě strašilo. Bylo to ale v té době stále ještě považováno za standard, kterým by se měly jednotky určené k tomu aby bavily vojska, řídit. V padesátých letech se ještě o vhodnosti toho, co k nám zavítalo s všemocnou Rudou armádou, nikdo ani neodvážil diskutovat; o něco později ale už vanul poněkud jiný vítr. Jakási chytrá hlava tehdy objevila, že vojáci z Čech či ze Slovenska se příliš nebaví když se jim tančí kozáček nebo zpívají ruské dumky. A šlo přece hlavně o to povzbudit v nich bojovou morálku! Náš soubor byl tedy krátce předtím než jsem tam nastoupil přeorganizován a přejmenován na Vojenský estrádní soubor, s tím, že se půjde po docela jiné linii a žádné kozáčky se předvádět nebudou. Místo toho jsme tudíž měli veliký smyčcový orchestr ve stylu Mantovaniho a navíc také i pořádný taneční orchestr, skutečnou glen-millerovku, takovou jakou v té době u nás řídil Karel Vlach. Samozřejmě, že nějaká úlitba marx-leninistickým bohům tu být musela, proto také bylo mým údělem zpívat po mnoho měsíců skoro každý večer následující píseň, jejíž text mi ani bezmála půl století nedokázalo z paměti vymazat:

 

Někdo je sokol smělý,
někdo zas krtek slepý,
píseň má Havaně zpívá,
Kennedy kojotům stepi!
Vždycky když v Sovětech
je rodnou stranou
kosmonaut poslán
do hvězdných dálek,
řekne si Kubánec:
nebude válek,
Vysvitla hvězda i nad Havanou!
Džentlmeny z jisté země
naučit se chovat jemně
bude třeba zakrátko.
Kuba páni není čtyrák,
vesmír není execírák,
moře není plivátko!

Někdo je sokol smělý...
A v takové situaci
dávají si ještě práci,
s jistým gestem od boku.
Ale naši Kubu synku,
už nelze mít za sardinku,
nelekne se žraloků!
 

A zde je kousek anglického překladu, který jsem z legrace také pořídil:

I sing my song of Havana
With Soviets the Cubans are one
Together they laugh while watching
Kennedy's troops on the run!
 
With hammer and sickle now forming their sign
Seeing the cosmonauts fly into yonder
The Cubans are saying there's no end to wonder
Over Havana the red star will shine!

    Jistě uznáte, že tato píseň je opravdu na úrovni pokud jde o motivační vojenskou kulturu — text i hudbu také dodali špičkoví profesionálové v tomto žánru. Každý jsme se ale v té době museli nějak živit, já například tím, že jsem tento klenot tehdy vysoce prosperujícího propagandistického průmyslu zpíval. Kdybych nezpíval, zpíval by to někdo jiný a rád... Na štěstí jsem si kromě takovýchto věcí zazpíval občas i něco lepšího, při čemž mi za zády mocně zadul swingující orchestr. To je nádherný pocit, z něhož mě ještě dodnes mrazí v zádech. Pochybuji, že dnešní zpěvák současné "pop music" něco takového zažije – zvukové generátory jimiž jsou elektrické kytary nemohou nikdy docílit tónů jaké dokáže vyloudit klarinet, saxofon, trubka či trombón. To oni se ale nikdy nedozvědí...

    Jak jsem již zmínil, orchestr tehdy vedl Pavel Bayerle. Ten o mně jednou prohlásil, že intonuji nejlépe ze všech zpěváků, které zná. To ještě ani nevěděl, že pocházím z muzikantské rodiny. Pavel sice zemřel poměrně mladý, nedožil se ani padesátky, stále ale žije v postavě trumpetisty Benno Mánese v románech Josefa Škvoreckého. V Příběhu inženýra lidských duší Škvorecký popisuje Pavlovu smrt, k níž došlo o několik let později na jevišti během představení v olomouckých kasárnách. Škvorecký sice tuto událost v knize dal kamsi do Bratislavy, to byl ovšem způsob jakým on psal. Například, po dlouhá léta jsem měl silné podezření, řekl bych spíš jistotu o tom, že Benno Mánes je Pavel Bayerle, pokud jsem ale věděl, Škvorecký to nikde nepřiznal oficiálně. Až v autobiografické eseji Headed for the Blues která vyšla uprostřed 90 let (nevím ani pod jakým názvem vyšla v Česku, pokud tam vůbec vyšla) to napsal přímo. Zmiňuje se zde i o jistých potížích které měl s Pavlem, který se nechoval příliš hrdinně když měl Škvorecký své věčné potíže se stranickými činiteli.

    V souboru bylo několik desítek hudebníků a to jak klasických tak i jazzových, jakož i jiní zajímaví lidé. Mnozí z nich se dostali později na vrchol své profese, jako například skladatelé Evžen Zámečník, Petr Skoumal, Leoš Faltus, či houslisté Rudolf Šťastný, Josef Jakubec, trumpetista Jan Slabák (později založil Moravanku) a mnozí další, také celá řada lidí, jejichž jména se stala všeobecně známá, mezi nimi bas-barytonista Jaroslav Štajnc, populární zpěvák z Brna Zbyšek Pantůček, slovenský operní barytonista Juraj Oniščenko, herci Jiří Hrzán, Jiří Zahajský, Jiří Kodet, Ladislav Mrkvička, tanečník Jaroslav Dlask, dirigent Jan Štych, dramaturg Zdeněk Hedbávný, atd. Pokud je mi známo, Pantůček a Oniščenko, jakož i všichni tři herečtí Jirkové jsou už dnes mrtvi. Kodet, Mrkvička, Dlask, Štych a Hedbávný to všichni dotáhli až do Národního divadla. Většina z muzikantů jistě potom hrála s předními orchestry jak v Česku tak v zahraničí, o tom jsem ale snad celkem pochopitelně ztratil přehled. Takže napíši něco o těch, které zná či znalo asi nejvíc lidí.

   Že Jiří Kodet a Ladislav Mrkvička (vpravo) budou oba z nejlepších herců své generace, to už bylo v jejich tehdejších mladých letech každému z nás celkem jasné. Byli ale také tím, čemu by se anglicky řeklo "accident-prone", tedy snadno postižitelní nehodami. Láďa Mrkvička, ještě v době svých studií na AMU se rok předtím zamotal do tehdy proslulých májových událostí, a následkem toho byl ze školy vyloučen a měl potom neustávající problémy, které přetrvávaly i v době kdy jsem ho poznal. Byl to, řekl bych, dost zázrak, že ho vůbec vzali do souboru, on ale byl skutečně dobrý a někdo, kdo věděl musel asi hodně zatlačit. Vzpomínám si, jak krátce poté kdy jsme začátkem září 1962 nastoupili na vojnu, přišel Mrkvička k několika z nás s hrstí lístků do kina, které se pokoušel nějak udat. Že prý je dostal zadarmo a že jsou na předpremiéru jakéhosi filmu, která se koná toho dne odpoledne v jednom pražském kině. Pár z nás se rozhodlo s ním na to představení tedy jít. Cestou tam z něho pomalu vylezlo, že v tom filmu hraje; proto také dostal ty lístky. Čekal jsem, že tam nejspíš bude mít nějaký štěk a to se, jak se mi zdálo, také potvrdilo, protože jsem jeho jméno nikde neviděl když na plátně běžely titulky. Brzy se ale ukázalo, že Mrkvička měl třetí největší roli a tu nejhlavnější, která se pro mladého herce v tom filmu vyskytovala. Přesto nebylo jeho jméno nikde uvedeno. Seděl vedle mne, podíval jsem se na něho, když mi to všechno pomalu začínalo docházet. Jenom se zazubil. Ladislav Mrkvička byl pro ty, kteří o takovýchto věcech rozhodovali, prostě persona non grata! Pamatuji si ještě, že film se jmenoval Černá dynastie a že byl o třech generacích strojvůdců lokomotiv.    

    Asi dva měsíce poté kdy jsem nastoupil na vojnu vypukla tzv. Kubánská krize. Bylo cítit, že naši představení důstojníci byli tímto politickým vývojem velice moc vyděšeni. Vojska po celé republice byla zavřena v kasárnách. My jsme v té době ještě nacvičovali budoucí pořad (mezi cvičeními v tom jak se mají správně nasazovat plynové masky), takže nás se krize týkala hlavně v tom, že nám bylo přísně zakázáno jezdit kamkoliv do Prahy – směli jsme se pohybovat jen v oblasti Jiří KodetPohořelce, kde jsme měli jak zkušebny tak i ubytovnu. I tento zákaz byl trošku volný, jinak by to totiž ani nešlo. Dostávali jsme od samého počátku tzv. relutu neboli náhradu stravy v penězích a někde jsme se museli najíst, pochopitelně v hostincích kde se vyvařovalo. Měli jsme proto i ve vojenských knížkách potvrzeny permanentní vycházky, což platilo pro každý den, až do deseti večer. Takže jsme měli výmluvu pro případ, že by nás zastavila některá z vojenských "lítaček", hlídek jichž se po Praze vyrojilo nespočet, kde poletovaly po celou dobu trvání krize, aby zastavovaly a buzerovaly kdekoho nacházejícího se v uniformě. Pražáci, kteří v klidnějších dobách chodili často spát domů, to nyní, až na několik odvážnějších jedinců, většinou neriskovali a noclehárna na Loretě vykazovala asi poprvé v dějinách skoro plný stav, asi šedesáti vojáků. Ne každý si ale krizový stav bral příliš k srdci. Když byli vojíni Kodet (vlevo)  s Mrkvičkou jednou z lítaček zastaveni na Příkopech ve dvě hodiny ráno, kde právě v podnapilém stavu opustili jakýsi noční podnik, neměli celkem šanci na to vymlouvat se, že tam šli na večeři. Nakonec to s nimi ale nedopadlo tak zle, jak to dopadnout zpočátku hrozilo. Obávaného vojenského prokurátora nedostali, jen maximální trest posádkový velitel mohl vyměřit tedy těch "21 vostrejch", jimž se charakterově silní jedinci na vojně většinou nevyhnuli. Navíc byli oba viníci potom ještě posláni do exilu, jímž byl sklad souboru nacházející se až v Benešově. Odtamtud to měli do nočních podniků hodně daleko, takže odpykávání trestu nemohlo pro ně být právě lehké. Moc jsme s nimi soucítili. Do měsíce ale byli oba zpátky.
    "Soudruzi nás v souboru potřebují", vyjádřil se o tom lakonicky Jirka Kodet...

    Nemohu zde nezmínit anekdotu, která se tehdy o Kodetovi vyprávěla. Snad je pravdivá. Snad se to stalo na DAMU, kde nedlouho předtím promoval, snad někde jinde, musel ale absolvovat zkoušku či snad jakýsi pohovor, z ruštiny. Kodet, který měl kromě svých nesporných hereckých schopností navíc skvělý rodokmen (proslavený divadelník Vendelín Budil byl jeho dědečkem) byl jaksi předurčen k tomu aby prošel, přestože se všeobecně vědělo, že jeho znalosti tohoto jazyka jsou povrchní. Zkušební komise se to snažila přehlížet, takže mu byly pro jistotu kladeny jen jednoduché otázky, na které se dalo odpovídat buď "da" nebo "nět", což většinou zvládl celkem správně. Zkouška se tak úspěšně skončila a Kodet byl na odchodu z místnosti. Cítil se zřejmě povinen komisi aspoň poděkovat za spolupráci nebo, to zase v jiné verzi kterou jsem slyšel, rusky se s ní rozloučit. V každém případě se prý ve dveřích otočil a prohlásil:
    "Segodňa!"


    Jiří Zahajský (na fotce vpravo jako pohřbívaný laureát – tohle, jak si dobře pamatuji, jsem fotil v létě 1963 u Máchova jezera) a Jiří Hrzán také měli punc herecké kvality vyražený na čelech. Zahajského jsme si užili většinou jen při zájezdech; jakmile jsme se ocitli zpátky v Praze a on mohl zmizet, byl pryč. Byl v té době velice moc zamilovaný do televizní hlasatelky Kamily Moučkové, která byla o víc než deset let starší než on a která navíc už měla tři děti! Pochopitelně, že jsme si z něho kvůli tomu dost často utahovali, Jirka byl ale stálého charakteru a myslil to s tím vztahem zřejmě opravdu vážně. Později jsem se dozvěděl, že tito dva potom spolu žili po víc než třicet let, až do jejich vztahu vstoupila Jana Brejchová. Ani jedné z těchto dvou prominentních žen, které tohoto na pohled nepříliš přitažlivého muže milovaly, zřejmě nijak nevadila jedna zásadní věc. Všiml jsem si, že vždycky když se Zahajský před představením líčil, nechával si zásadně ústa nenalíčená. To jsem jiné herce dělat neviděl, pokud vím, většinou tomu u nich bývá právě naopak. Nedalo mi, aniž bych se na to při jisté vhodné příležitosti Jirky nezeptal. Odvětil:
    "Víš, to je na tom mým ksichtě to jediný co tam je výraznýho. Jinak ho mám jak rozvařenej knedlík."

    Jiří HrzánJirka Hrzán (vlevo) byl komik, na jevišti, na plátně, na obrazovce, na vojně i v civilu (i tam jsem na něho občas po vojně narazil, dokud jsem ještě v Česku pobýval). Hrávali jsme spolu na volejbalovém hřišti u naší loretánské vojenské ubytovny často nohejbal – on byl dobrý na síti, já jsem hrával stopera vzadu. Na rozdíl od Zahajského, bylo Hrzána kolem vidět skoro pořád – namluvil si totiž Věru Šmídovou, hezkou černovlásku, která s naším orchestrem pravidelně zpívala se svým příjemným altovým hlasem a byla proto jednou z několika civilních zaměstnankyň, které soubor zaměstnával (z umělkyň kromě ní ještě zpěvačku Manku Kopeckou a několik tanečnic). Jirka zapracoval rychle, brzy poté kdy jsme narukovali a dřív než se mohl kdokoliv jiný jen začít rozmýšlet, natož rozhýbávat, takže během pár měsíců už se s Věrou vzali. Jako jeho manželka jezdila novopečená paní Hrzánová potom s námi dále na zájezdy a vystupovala, pokud jí to ještě povolovalo její rostoucí bříško. Jirka Hrzán se ale se svou povahou k tomu, aby byl svědomitým manželem a otcem rodiny, příliš nehodil a proslul spíš jako náramný milovník a svůdce žen. O tom jsem už spíš jen slyšel. Nám, kteří jsme se s ním tehdy denně potkávali ve sprchách, bylo ale celkem dost jasné kde se nacházel kořen těchto úspěchů.

    Po několika měsících se vyčerpala místa s velikými sály, kde bylo možno pořádat představení celého souboru, který čítal kolem stovky lidí a přemisťoval se z místa na místo ve třech autobusech a navíc s velikým stěhovákem pro rekvizity. Zbyla už jen místa s menšími sály. Soubor se proto rozdělil nejprve na dvě a ještě později na tři skupiny. Jezdil jsem shodou okolností vždy s tou, v níž převládali herci. Jedním z čísel která jsme předváděli byl skeč – taková parodie na Shakespearova Romea a Julii, hraná ovšem jen vojáky a pro vojáky. Julii hrál obrýlený Zdeněk Dryšl (později Horácké divadlo), Romea hrál Kodet, Hrzán představoval režiséra. Což mu skýtalo téměř neomezené možnosti k improvizacím. Já sem se v předcházejícím čísle vyžíval zpíváním jiné parodie, v tomto případě na přeslazenou operetu. Aby se skeč mohl už konečně začít, potřebovali se mě jakoby zbavit, takže výše zmínění mě k pobavení obecenstva obklopili jako mafie, aby mě vzpouzejícího se od mikrofonu násilím odtáhli. Režisér - Hrzán mi potom ještě za trest přiřkl nějakou hodně hloupou roli. Pokaždé přišel s něčím jiným. Takže jsem jednou mohl být třeba Hamletem, který se sem zatoulal od jiné hry, jindy služkou kmitající kolem Julie, potom pro změnu koktavým poslem, abych se příštího večera stal obhroublým zbrojnošem, kterého trápí močový měchýř. Pointa byla v tom, že mi Jirka nikdy předem neřekl co má za lubem a uhodnout se to nedalo, musel jsem prostě zaimprovizovat to, co mi přidělil. Měl mě tak v hrsti a náramně se tím bavil. Srdce měl ale dobré. Jednou jsme jeli se souborem až kamsi na Slovensko a já jsem zrovna neměl co číst a byl jsem proto dost mrzutý. Jirka Hrzán se nade mnou slitoval a půjčil mi jednu ze svých knih, kovbojku.

"To je Zane Grey, to je klasika!" zdůraznil přitom. Jenže to vyslovil Za-ne, po česku, ne zejn, jak to má být... Pamatuji si ještě, že se ta knížka jmenovala Nevada. I teď máme pořád nějaké ty greyovky na prodej v našem brisbaneském antikvariátu; lidi je stále kupují, klasikou to v tomto žánru zůstává. Už jsem ale od té doby žádnou z nich nečetl.

    To, na co Jiří Hrzán smutně doplatil nakonec životem, lezení po výškách, už se projevovalo tehdy. Pamatuji si jak jednou na zájezdu v Brně jsme večer po představení uspořádali ve čtvrtém či pátém poschodí hotelu takovou menší party, tedy mejdan, jak se tomu tehdy říkalo. Jirka se tam dostavil ještě s někým také ze souboru, kdo jím byl si ale už nepamatuji. Zaklepali zvenčí na okno, abychom je vpustili dovnitř...

    Kubánská krize se nějak vyřešila a my jsme mohli začít jezdit po celé republice. Nadále jsme dostávali přitom stravné spolu s uměleckými příplatky, podstatná část čehož skončila v pokladnách hospod českých, moravských i slovenských. Na vojnu jsme samozřejmě nadávali jak se dalo, i když nebylo celkem na co, protože jsme na žádném vojenském cvičáku nezanechali ani jediný otisk nohy a pušku jsme za celou tu dobu v rukou ani jednou nedrželi, natož abychom nějakou museli čistit! První týden v uniformě nám ale byl z nedalekých kasáren přidělen jakýsi četař-zupák, který každé odpoledne po dvě hodiny nás učil stavět se do řady, pochodovat a hlavně zdravit správným vojenským pozdravem. To poslední bylo nejdůležitější, protože když šel člověk po Václaváku a potkával všechny ty podplukovníky (těch bylo v Praze vždycky dost a dost, říkalo se tehdy dokonce, co Čech to podplukovník...), aspoň jsme je pozdravit uměli. Někteří z těchto lampasáků totiž na tomhle dost bazírovali. Jinak to prostě byly časy bezstarostného mládí. Armáda nás živila, oblékala, ubytovávala, převážela z místa na místo, přitom finančně jsme na tom nebyli nijak hůře než kdybychom se nacházeli v civilu. Často i lépe, když jsme dostali zaplaceno za občasná vystoupení v televizi, rozhlasové nahrávky a podobně, z těchto honorářů si ale vojenská hydra vzala polovičku.

    Byl jsem už "mazák", když došlo k jakýmsi reorganizacím v souboru, takže několik z nás, kteří jsme to měli "za pár" a nebyli jsme tudíž perspektivními, převeleli jinam. Skončil jsem u posádkové hudby v Mladé u Milovic, to je přesně to místo kde se o nějakých deset patnáct let přede mnou vyskytoval onen sice fiktivní, ale z vojenského života nesmírně dobře okoukaný Tankový prapor Josefa Škvoreckého, který tam sám také kdysi válčil. O nějakých pět let po mně tam potom přišly už velice nefiktivní, spíše dosti reálné jednotky Rudé armády a pobyly tam celá dvě desetiletí, takže nevím, jestli tam po nich vůbec něco ještě zůstalo. U té hudby chudáci tehdy nevěděli co se mnou mají dělat – na žádný nástroj jsem totiž hrát neuměl a při tom um-ta-ta co většinou taková dechovka hrála, zpěváka nijak zvlášť nepotřebovala. Občas jsem si při různých akcích aspoň mohl zazpívat či dělat konferenciéra.


Luboš Zajíček a Jiří Kysilka

   Při těchto akcích většinou vystupovalo jazzové kombo, které dokázalo hrát velice dobrý dixieland, při čemž dominovali vynikající kornetista Luboš Zajíček, který v civilu hrál s tradiční dixilandovou skupinou Smetáčkovců a Jiří Kysilka, v té době bubeník orchestru Ferdinanda Havlíka v Semaforu, s nímž jsem sdílel ložnici. Tehdy jsme po večerech obvykle dlouho do noci poslouchali magnetonové nahrávky, jichž měl Jirka přehršel a potom spolu debatovali o jazzu, v čemž on byl odborník a já zaujatý amatér, no dokázal jsem snad trochu sketovat a improvizovat. Padala přitom jména jako Art Blakey, Thelonious Monk, Dizzy Gillespie, Miles Davis, Charlie Mingus, Dave Brubeck, která měl Jirka všechna absolutně za svatá. Kde by mě bylo tehdy napadlo, že jen několik let nato uvidím a uslyším všechny tyhle hochy najednou a pohromadě na jevišti při jam session v Odeonu v londýnském Hammersmithu? Jirka by mi tohle určitě moc záviděl!


Posádková hudba v Mladé/Milovicích, rok 1964

    Major Toman, který hudbu vedl, si fandil také jako dirigent symfonického orchestru. Proto si vždy nechal k posádkové hudbě, kromě obvyklých trumpetistů, pozounistů atd., převelet také co nejvíc rekrutů, kteří studovali hru na smyčcové nástroje, nejčastěji houslisty. Tyto hudebníky bylo totiž snadné naučit hrát na Es trumpety, atp., takže během několika týdnů byli schopni hrát s dechovkou. Později jich mohl ovšem využít, když se věnoval svému koníčku a nastudoval se svým symfonickým orchestrem, plným trénovaných profesionálů, třeba Smetanovu Mou vlast. Nedávno jsem se dozvěděl od jednoho z nich, Jiřího Peštuky, který potom asi po čtvrt století hrál první housle v norském symfonickém orchestru, že Karel Deml, který v Milovicích hrál na pozoun, se později předělal na malíře a grafika a stal se takto dosti známým. Občas je pro lidi tak říkajíc uměleckého ražení dobré takto přehodit výhybku; s něčím podobným mám sám zkušenosti. Někdy si říkám, kam asi vedly životní pouti všech těch lidí, s nimiž jsem se na vojně poznal? Aspoň na jednoho z nich si vzpomenu minimálně jednou za rok. Mám doma nahrávku Rybovy Vánoční mše Hej mistře, v níž hraje na varhany a kterou diriguje František Xaver Thuri, hobojista, cembalista, varhaník, hudební vědec a pedagog, který si už tehdy říkával "poslední žijící český barokní skladatel". Každý rok na Štědrý večer nám ji pouštím. Je v tom všem i kus rodinné tradice. Můj dědeček v kostele na Zbraslavi tuto stejnou mši také kdysi každoročně dirigoval a hrával přitom na varhany.

    Tu vojnu jsem dotáhl úspěšně do konce tak, tak, že jsem po většinu času jen seděl v budově kde byly zkušebny na chodbě u stolu, stříhal metr, četl si nebo se pokoušel učit se angličtinu a odpovídal jsem na případné telefonáty. Těch ale k posádkové hudbě, která hrála většinou jen při parádách a žádných větších taktických manévrů se nezúčastňovala, celkově se držíce stranou dění, nebylo nikdy příliš mnoho, takže přepracován jsem nebyl. Čas takto sice ubíhal o dost pomaleji než kdyby se něco kolem mne dělo, to mi ale nevadilo. Pokud by se byly někde kolem konaly tankové manévry, při nichž by hrál roli onen v teorii sice kovaný ale praktických znalostí postrádající a tudíž krajně nebezpečný střelec rotný Maňas, jehož duch tam jistě dodnes obchází, dělo se tak vždy v bezpečné vzdálenosti od mého stanoviště.

Pokračování...

K části druhé
K části třetí
K části čtvrté
K části páté
K části šesté
K části sedmé


K domácí stránce
(většinou v angličtině)


©Voyen Koreis 2012
All rights reserved - všechna práva vyhrazena