Můj bíbr - díl druhý

Voyen Koreis; Author, překladatel, výtvarník, návrhář, ilustrátor


BooksGalleryBlogContactMy Bearrd – AutobiographyCzech-Česky
Můj bíbr     

Díl druhý - Z Karlových Varů, přes Prahu, do Londýna




    Po skončení vojny jsem se ocitl v Karlových Varech, kam jsme se s matkou mezitím přestěhovali. Najednou jsem neměl do čeho píchnout. Trochu jsem zpíval s místní jazzovou kapelou, kterou vedl tehdy výborný pianista Jan Spira, to by mně ale nebylo uživilo. Takže, když se mi náhle nabídlo místo kulisáka v karlovarském divadle, vzal jsem jej bez váhání; aspoň budu mít stálou gáži, říkal jsem si. Divadelní budova je krásná ukázka vídeňské architektury konce 19. století. Navíc se na její výzdobě spolu se svým bratrem podílel tehdy ještě docela neznámý malíř Gustav Klimt, jehož některé obrazy máme ve virtuální galerii náležející k knižnímu internetovému antikvariátu, který s manželkou vlastníme. Klimt je malířem obrazu, který před pár lety vytvořil nový světový rekord za nejdražší obraz prodaný při aukci. Neptejte se mě ani, kolik to bylo desítek miliónů dolarů, ale bylo jich hodně. O Klimtovi jsem toho ale v té době věděl málo, zajímalo mě hlavně divadlo, chtěl jsem být hercem.

    Brzy mi začali režiséři skutečně dávat menší role a vypadalo to tak, že bych časem mohl povýšit do hereckého souboru. Ten byl v té době celkem dobrý. Občas k nám zavítali různí hosté z Prahy – zahrál jsem si tak na jevišti s některými z legend českého divadla, jako s Jaroslavem Vojtou, či s Oldřichem Novým. S Novým jsem navíc hrával v divadelním klubu mariáš a to skoro po každém představení, v nichž svým skvěle se hodícím unylým způsobem hrál podivínského Elwooda P. Dowda ve hře Harvey a já, který má všem ostatním postavám ve hře neviditelného společníka – šest stop vysokého králíka. Nový tu hru také režíroval, stejně jako jednu z her Osvobozeného divadla a sice Slaměný klobouk aneb Helenka je ráda. Říkalo se mu zásadně "Mistře", což ovšem u mariáše po prohraném betlu někdy mohlo vest až k absurdnostem typu: "Mistře, vy ste to ale vůl!"

    Z herců, kteří se ve Varech tehdy vyskytovali, mi nejlépe vyhovovali Zdeněk Kryzánek a Gustav Opočenský. Je zajímavé, jak jsem byl vždycky přitahován k osobnostem rebelantských typů, které za komunismu měly problémy. Dovedu si dost dobře představit, že bych podobné problémy byl měl také, kdybych byl v Česku zůstal. Kryzánek dokonce skončil kvůli něčemu, co někde řekl, na tři roky ve vězení a v době kdy jsem ho poznal, byl teprve poměrně krátký čas na svobodě. Angažmá ve Varech bylo jeho prvním po mnoha letech. Opočenského sice nezavřeli (to se povedlo až jeho synovi), také ale neměl povoleno asi deset let hrát a musel se živit jako dělník. Kryzánek, s nímž jsem se obvykle potkával buď v některé karlovarské restauraci, vinárně či v divadelním klubu, kde jsme mnohou číši vypili spolu, byl nadšený když se v angažmá objevil náhle také Opočenský. Oba byli stejný ročník 1920, oba začínali zhruba ve stejný čas krátce po válce v Praze (Kryzánek nedlouho nato dokonce hostoval v Národním divadle, tehdy měl kariéru opravdu slibně rozjetou) a oba měli sklony k pití (po tom, co zažili, se nebylo čemu divit), takže hned toho dne zaparkovali v hotelu vedle divadla. Když se blížil začátek představení, byl jsem vyslán silně znepokojeným inspicientem, abych se pokusil Kryzánka přesvědčit o tom, že musí přestat pít, pokud má ten večer hrát. Nějak se mi povedlo zabavit Opočenského natolik, že Kryzánka nechal na chvíli být, takže ten mohl zaskočit přes ulici do divadla a roli, která na štěstí nebyla moc náročná, odehrát. Potom se mohlo začít s pitím nanovo.

    Opočenský přišel o nějaký čas později na představení naší kabaretní skupiny a byl nadšený naší mladistvou vervou – "kluci, já bejt mladej jako vy, hned se k vám přidám...!" Hráli jsme tehdy operetní parodii, kterou její tvůrce Rudolf Staník nazval "Nechci vás proradné hrabě aneb deset let bez muže hravě aneb Evita Víta neodmítá." Oblečeni jako postavy z Prodané nevěsty, jsme tam mj. zpívali blues, které nakonec vyústilo v improvizaci. Dodnes mám před očima ten pohled, když si Bohunka Hošková v kroji české selky dala ruce v bok a zaimprovizovala celé dva chorusy ve stylu Elly Fitzgerald! Opočenského to představení tolik nadchlo, že potom v divadelním klubu objednal celou láhev Johna Walkera, která tehdy stála nějakých 400 Kčs, což byla asi čtvrtina základní měsíční gáže a tudíž moc peněz, abychom ji společně vypili. Zřejmě to musel opravdu myslet upřímně. Bohužel, k tomu aby omládl mu ani ta drahá whisky nepomohla. Když jsem v 92 roce přijel do Varů, dozvěděl jsem se, že Opočenský právě umírá. Než bych se byl mohl dostat druhý den do nemocnice, už byl na onom světě. Tam se nepochybně znovu setkal s Kryzánkem, který na něho čekal už nějakých 15 let.

    Zmínil jsem se o naší kabaretní skupině. K jejímu založení došlo asi v polovině roku 1965. Zatímco jsem dělal kulisáka v divadle, ve Varech se objevilo několik mladých talentovaných lidí a společně jsme se rozhodli si vytvořit vlastní autorské divadlo. V zásadě se jednalo o politický kabaret a záleželo vždycky dost na obecenstvu jak dalece jsme si mohli "pustit hubu na špacír". Tu a tam se stalo, že nám přítomnost nějakého špízla v obecenstvu unikla a potom jsme mívali problémy. Když tam nějaký špízl seděl, lidé kolem to většinou věděli a vrhali tím směrem pohledy hned jakmile jsme vypustili nějaký trochu krotší vtip. Potom nám bylo jasné, že jít dál si dovolovat nemůžeme. Od poloviny šedesátých let ale už režim nevládl tak tvrdou rukou jako zpočátku, takže nám všechno celkem procházelo. V té době odešel z Plzeňské Alfy do Prahy Václav Neckář a nabízelo se mi tam místo po něm. Rozhodl jsem se ale, že raději zůstanu v Varech. Výhodou pro mne tu bylo, že ve skupině k níž jsem patřil jsem byl jednak hlavním zpěvákem, také ale i dosti vytíženým hercem. Navíc jsem zpíval písničky, většinou šansonového stylu, které byly originální, tedy nic z druhé ruky.  Skládány byly přímo pro mne, takže mi seděly jak hlasově tak i obsahem. Tři z nás, Ruda Staník, Kim Novák a já, jsme si udělali brzy nato co jsme se dali dohromady přehrávky v Plzni, čímž jsme dostali profesionální punc a mohli jsme si začít vydělávat.

    Zde je poněkud dadaistický úvod, po němž následuje text jedné z písniček, kterou jsem zpíval s Rudou Staníkem, přičemž Ruda hrál na piáno na němž jsem já obvykle seděl. Tu jsme hodně často museli opakovat (hudba Rudolf Staník, text Petr Novák):

Bajka je, když se zvířata chovají jako lidé.
Život je, když je tomu naopak.
Bajky jsou staré. Starší než samo lidstvo.
Jinak by se do nich určitě nějaký člověk vetřel.
Bajky mají poučit. A poučí? Poučí.
Zvířata už se nechovají jako lidé.
Chovají se v klecích.
První bajky vyprávěl Ivan Ivanovič Bajkal.

Píseň:
V jedné poušti žil byl šakal,
který tuze nerad makal, 
když měl makat hořce plakal,
o-o-ó
inu jako šakal!
V téže poušti tam v Africe
žil byl lev a paní lvice,
šakal často lez a sice
o-o-ó
lvovi do zadnice.    
Dost dlouho měl šakal kliku
jednou slunce v nadhlavníku
stálo když lez podle zvyku
o-o-ó
lvu do konečníku.
Jenže došlo k velké změně,
velký lev stál obráceně,
jak nám praví sága.
Úslužný šakal v tu ránu
svému pánu vlez do chřtánu
a to byla trága! 
                                      
Ref.
Šakal totiž v mysli chová,
že pan lev a paní lvová
jsou králemi pouště.
Žije v díře v pevné víře,
že žádné veliké zvíře 
sluhu nepokouše.
V jedné poušti žil byl šakal,
kterej tuze nerad makal,
spíš se kolem pánů flákal,
o-o-ó
nad výdělkem splakal

Prosíme za odpuštění,
že tu není poučení,
neboť toto naše pění 
o-o-ó
šakaly nezmění!

Ref.
Šakal totiž v mysli chová...

    Ještě si vzpomínám, že jsme zhruba v té době uspořádali První svátek bláznů, což nebylo ve skutečnosti nic jiného než Happening. Až na to, že jsme v té době o existenci této umělecké formy ještě ani nevěděli, i když v Americe Kaprow a Kerouac toto slovo užívali už po několik let. V té době to ale vždy nějaký čas potrvalo, než moderní trendy dorazily až do tehdejšího Československa. Nějaké vibrace jsme ale asi pochytávali ze vzduchu, jinak si to vysvětlit nedovedu. O dva nebo tři roky později jsme v Praze šli na tzv. První pražský happening – to už se tak jmenovalo. O tom, že jsme happening provedli ve Varech o několik let dříve, jsme ale nikomu z přítomných neříkali. Stejně by nám to nebyli uvěřili. Inu, Pražáci...


Intelektuálové
Intelektuální debata v rámci  jakéhosi divadelního festivalu někdy v polovině let šedesátých. Zleva Rudolf Staník, Miroslav Kovářík, já, Petr (Kim) Novák a kdosi zřejmě důležitý, na koho si už ale nepamatuji.


    Být na volné noze bylo sice dobré, mělo to ale také své háčky. Protože jsem neměl stálé zaměstnání, kvalifikoval jsem se jako "svobodný umělec". To by bylo v pořádku, dokud jsem někdy nešel pozdě v noci po ulici (což patří k životu svobodného umělce a docházelo k tomu tudíž často) a nenarazil na policejní hlídku. Když se tak stalo, ten z těch dvou, který uměl číst, si ve vyžádané občance nalistoval stránku kam se normálně dávalo razítko o zaměstnání, které tam ovšem nebylo. Nastalo vysvětlování, které většinou pokračovalo na policejní stanici. Zvykl jsem si u sebe mít VŽDYCKY občanku a v ní navíc složenky, kterými mě platil Krajský podnik pro film, koncerty a estrády, abych těm tupcům mohl dokázat, že nejsem příživník. Občas se stávalo, že na stanici byl ten stejný policajt jaký tam byl posledně, přesto se ale musela vždycky dovést do konce ta stejná šaškárna, než mě někdy k ránu laskavě pustili domů.

  Zpívat populární a kabaretní písničky mě po čase přestávalo bavit. Nikdy neustávající intelektuální debaty vedly časem nevyhnutelně k tomu, že se vyskytly rozpory v souboru, který se následkem toho rozpadl. Okamžitě sice vzniklo pár vzájemně si konkurujících skupin, což není nic nového pod sluncem a což se děje snad všude kde se něco tvoří. Náladě to ale nepřidalo. Starosti mi dělalo také to, že jsem na jevišti býval často dosti zřetelně nejlepším zpěvákem mezi herci a nejlepším hercem mezi zpěváky, což mi také řeklo hned několik lidí. Říkal jsem si, že bych s tímhle měl konečně něco udělat. Vždycky jsem měl rád klasickou hudbu a lákala mě hlavně opera. Ještě kdysi ve vojenském souboru se mne stále snažil přesvědčovat kolega Juraj Oniščenko, barytonista a později dlouholetý člen opery Slovenského národního divadla, dnes už bohužel také zesnulý, s nímž jsem tehdy hodně kamarádil, že bych měl ten svůj bas pořádně vyškolit. Juraj byl skoro o celých deset let starší než já – byl jedním z těch kteří studovali a studovali, vojnu odkládali a odkládali, nakonec jí ale stejně neunikli, jako v té době skoro žádný člověk mužského pohlaví s hlavou a čtyřmi končetinami. Takových bylo v tom souboru víc; pro mne jako jednoho z nejmladších to byla ohromná škola života.

    Přesunul jsem se do Prahy a šel jsem za profesorkou Jelenou Holečkovou-Dolanskou, která také kdysi zpívala ve Slovenském ND a potom po dlouhá léta učila na pražské AMU. Její manžel, profesor slavistiky na Karlově univerzitě, býval dobrým přítelem mého otce (v jeho pozůstalosti se v sedmdesátých letech nalezl dávno pohřešovaný rukopis knihy mého otce, který těsně před válkou připravoval k vydání, k němuž už nikdy nedošlo po příchodu nacistů). Paní Dolanská, která v té době už byla na penzi a udržovala si proto jen menší skupinku žáků, mě tehdy za žáka přijala. Jen jsem jí musel slíbit, že se skutečně plně věnuji opeře, že ji nezradím a nesklouznu zpět k populární hudbě, tak jak to přede mnou udělalo několik jejích bývalých žáků, například Richard Adam či Jiří Vašíček. Začal jsem s ní tedy vážně trénovat své "basso profondo" s tím, že se pokusím dostat na AMU. Mezitím vypuklo Pražské jaro. Byl jsem při té pamětné schůzi na Střeleckém ostrově, když se zakládal Klub angažovaných nestraníků KAN a odnesl jsem si odtamtud přihlášku, kterou jsem hned druhý den vyplnil a poslal. Jistě ji potom měli soudruzi někde dobře uloženou. Když se do Prahy přihnaly tanky, nebyl jsem nijak zvlášť překvapený. S kolegou Rudou Staníkem jsme šli na Václavák, kde stála celá řada těch oblud. V jednu chvíli mě před jednou z nich pěstmi hrozící dav postrčil takovým způsobem, že jsem se ocitl přímo před hlavní samopalu, který třímal v rukou vojáček sedící na tanku, takové nedomrlé, vyděšené, nic nechápající stvoření. Hrdinou jsem se ale necítil, raději jsem tedy vklouzl zpět a splynul s davem.

  Zde už nosím na jevišti svého bíbra

Zde už mám bíbra
    Když se čas nachýlil ke zkouškám na AMU, dost jsem si důvěřoval. Dokonce natolik, že mě ani nenapadlo si oholit vous, který jsem si začal pěstovat již před nějakým časem. Nejprve jsem si pořídil knírek a o něco později se dostavila i bradka. Tehdy se tomu říkalo bíbr – , dnes už je tohle slovo asi skoro úplně zapomenuté. Už proto jsem se je rozhodl v názvu tohoto životopisu vzkřísit. Moje paní profesorka byla sice ženou liberální a můj bíbr jí normálně nijak nevadil, dokonce se jí i líbil, přesto mi ale radila, abych si jej aspoň pro tuto příležitost oholil. Věděla zřejmě svoje. Pokud si správně pamatuji, zpíval jsem s tím bíbrem při svém vystoupení před přijímací komisí arii Vodníka z Novákovy Lucerny, bass buffo arii z Pergolesiho jednoaktovky Služka paní (s vlastním českým překladem) a pár Janáčkových písní. Paní Dolanská, která mi s výběrem pomáhala, byla přítomna, i když v té době již jako penzistka neměla hlasovací právo v tom kdo má být přijat. Mohla mi ale říci ještě v ten samý den, jak to v místnosti poroty potom vypadalo. U většiny členů poroty jsem prý měl úspěch a byl bych se asi na AMU dostal. Jenže, potom se do toho vložil samotný předseda komise, jímž byl Přemysl Kočí. Ten, spíš než jako zpěvák, proslul neblaze jako náramný straník, později i jako ředitel Národního divadla. O mně tehdy prohlásil kategoricky, že „žádné beatniky na AMU mít nechce!" Nikdo se prý potom už neodvážil pro mne volit.

    Odjel jsem do Karlových Varů, kde jsem stále ještě měl trvalé bydliště. Tam jsem šel utopit žal do vinárny Embassy, v níž jsem trávil nejednu noc (zavírali až někdy po třetí ráno), když jsem býval ještě u divadla. Sedělo tam několik známých, kteří se velice hlasitě a okázale bavili o tom, že v téhle zemi už žít nechtějí, že „raději budou dělat závozníky někde na Západě" (jaká naivita!), atp. Povídám si, ale jen potichu a pro sebe, že já tu také být už nemusím a nechci. Potom jsem si řekl ještě jedno, že jsem dosti silně napojený vínem a tudíž že nejspíš postrádám zdravého úsudku. Také to, že ráno je vždy moudřejší večera a pokud moje předsevzetí do rána nevyprchá, něco v tomto směru podniknu. Ráno jsem se probudil jen s poměrně malou kocovinou a mojí první myšlenkou bylo, že v téhle zemi dál zůstat nehodlám...

    Začal jsem si tedy zařizovat všechny náležitosti, které jsem potřeboval k tomu, abych mohl vycestovat. I když jsem se v Anglii narodil, oficiálně jsem byl čs. občanem a tam jsem jel jen na dovolenou. Jinak by mě jistě nebyli pustili ven. Jako každý občan Československa jsem musel mít pozvání – to mi poslali vzdálení příbuzní žijící ve Warvicku v Midlands, nějakých 150 km od Londýna. Bylo ovšem nutné zařídit celou řadu dalších věcí. Potřeboval jsem cestovní pas s výjezdní doložkou, do něho vízum z Britské ambasády. Na to jsem musel čekat ve frontě po celou noc a následující ráno. V té době již fronty pomalu opadaly – v prvních měsících po invazi se prý stálo ve frontě několik dní, dokonce také celý týden... Navíc tu bylo potvrzení od vojenské správy, od místní veřejné bezpečnosti, od uličního výboru, k tomu ještě řada jiných povolení a potvrzení, jejichž názvy a smysl mi již vypadly z paměti, která ale byla v té době absolutně nezbytná. Zajímavé bylo, že v okamžiku kdy jsem začal činit tyto kroky, vše šlo poměrně hladce, pokud něco takového za tehdejšího režimu bylo vůbec možné. Jedinou obětí, kterou jsem musel s těžkým srdcem podstoupit, byla ta, že jsem si oholil svůj bíbr, o nějž ironickým způsobem vlastně šlo od samého počátku mojí londýnské anabáze. Důvod k tomu byl ten, že jsem bíbr ještě neměl na orazítkované fotografii v občanském průkaze, o pravděpodobných následcích čehož jsem byl náležitě poučen policejním úředníkem. Měl jsem ale už na té občance knírek, takže aspoň ten jsem si mohl ponechat. Však mi v Anglii bíbr zase doroste, utěšoval jsem se, když jsem si tento symbol svojí mužnosti před zrcadlem smutně holil.

    Po celou tu dobu jsem se všechny přípravy k odchodu snažil uchovávat pokud možno v tajnosti; nechtěl jsem být jako ti křiklouni z vinárny Embassy z nichž, pokud vím, žádný nakonec nevycestoval. Takže nikdy nepřišli na to, že o české závozníky (a závozníky vůbec) na Západě žádný velký zájem nebyl a není. Když to jinak nešlo a někdo se mě přímo zeptal, prostě jsem jim řekl, že jedu na tři týdny na dovolenou do Anglie. Vzpomínám si, jak jen necelý týden před mým odjezdem jsme s kolegou Staníkem na schodech pražského rozhlasu, kde jsme měli jakési pohledávky, potkali Karla Kryla, s nímž jsme se oba dobře znali z dob kdy s námi občas vystupoval, ještě předtím než se proslavil. Slovo dalo slovo a šli jsme si sednout na pivo do jedné z vinohradských hospod. Karel mi prozradil, že jede za několik dní do Mnichova, kam byl pozván na jakýsi festival, já jsem mu na oplátku řekl, že se chystám do Anglie. To, že se ani jeden z nás nehodláme vrátit, sice viselo ve vzduchu a nám oběma to muselo být jasné, naplno vysloveno to ale nebylo. Ne, že bych byl Karlovi nevěřil či on mně, jenže co kdyby se některý z nás někde v hospodě o něčem takovém v podroušení neopatrně zmínil a pracně spředené plány by se přičiněním nějakého donašeče zhroutily? Tohle se prostě nedalo riskovat. Taková to byla doba. Když jsme se nedlouho před pádem komunistického režimu sešli s Karlem zde v Austrálii, tuším, že to bylo v r. 1987, vzpomínali jsme na to jak jsme tehdy z Československa utíkali a srdečně jsme se tomu zasmáli. Pověděl jsem mu tehdy také o tom, co jsem se nedlouho předtím dozvěděl, že náš tehdejší kumpán Staník, s nímž jsme oba vypili nejeden žejdlík a který mimochodem byl jedním z původních signatářů Charty 77, utrpěl mozkovou mrtvici a zůstal po ní ochrnut na půl těla. Karel tehdy chmurně prohlásil: "No víš, tam odtud už choděj jenom samý špatný zprávy!" Situace se sice za pár roků nato změnila, o několik let později mě ale stihla ještě horší zpráva, ta o Karlově náhlé smrti...

    Všechny ty tehdejší složité přípravy k odchodu trvaly nějaké tři měsíce; nakonec to vyšlo tak, že letenku do Londýna jsem měl rezervovánu na 20. srpna 1969, tedy na první výročí dne kdy první jednotky Varšavské dohody překročily čs. hranice. K tomu, jak se zdá, došlo již před půlnocí 20. a ne až 21. srpna, datum které se ale později stalo oficiálním. V každém případě se oho dne opět očekávaly demonstrace (k nějakým potom snad skutečně došlo, ne ale v příliš velkém rozsahu), což ve mně vyvolávalo dosti značnou nervozitu. Co kdyby se soudruzi rozhodli, že zavřou letiště? Že to byly obavy vcelku oprávněné se potvrdilo jen asi o šest týdnů později, kdy skutečně ta klec spadla. Nedávno jsme zde v Brisbane byli na pohřbu jedné dámě, kterou jsme znali od samého počátku našeho pobytu v Austrálii. Přišla sem s manželem a tehdy 3-letou dcerou, poté kdy utekli z Československa v 69. Roce a to právě toho dne, kdy se režim rozhodl k tomu hermeticky a permanentně uzavřít hranice. Nacházeli se už na palabubě rakouského letadla do Vídně, když přišel k tomu povel od čs. úřadů. Soudruzi se je ještě pokusili vrátit a chtěli letadlo zastavit, jenže sympatizující posádka prohlásila, že poté kdy se zavřely dveře, nacházejí se už technicky na rakouském území a že je tudíž nevydají. Nastalo asi dvouhodinové tahání, nakonec ale bylo letadlu povoleno odstartovat. Cestující, přesto že to pro ně znamenalo podstatné zdržení, jim fandili a nakonec jim prý i spontánně zatleskali.

    Když už jsem u tohoto tématu, znal později v Londýně jednoho mladíka, který pracoval na Ruzyni se zavazadly a který se nechal zavřít v nákladním prostoru letadla do Anglie. Vytáhli ho jeho angličtí kolegové na letišti Heathrow celého promrzlého, ale šťastného. Nebyl prý tehdy jediný kdo takto z Českoslovenka odcestoval.

    20. srpna 1969 se nás v Ruzyni sešla celá skupinka mladých lidí, kteří jsme všichni čekali na letadlo BEA do Londýna. Pochopitelně, že jsme se spolu bavili a pochopitelně, že každý z nich letěl někam na dovolenou, stejně tak jako já. Když se po nevyhnutelném zpoždění, které se nám za těchto okolností zdálo být nekonečné, letadlo konečně vzneslo, ozval se také potlesk a všichni náhle rozvázali, jakoby už nedokázali udržet jazyky na uzdě. Ten měl namířeno do Kanady, ta chtěla do USA, onen byl budoucím Australanem ... Říkal jsem si ještě, co kdybychom naletěli do bouřky a letadlo se muselo vrátit, co potom? Raději jsem ještě chvíli mlčel, jenže když už jsme letěli delší dobu nad Německem, také jsem to nevydržel a se svými zaječími úmysly jsem se už netajil. To už jsem začínal být přesvědčen o tom, že se mi to opravdu povedlo!

Od prvního dne po svém osudovém rozhodnutí jsem se učil anglicky. Do té doby jsem neuměl ani breptnout – v době kdy jsem v Anglii naposledy přebýval byla moje slovní zásoba ještě malá, obsahujíce hlavně slova jako ga-ga, ma-ma a da-da (už tehdy jsem zřejmě musel být dadaistou). Umínil jsem si tedy, že se každý den naučím nejméně dvacet anglických slov. Odhadoval jsem tehdy, že do odletu mi zbývá přibližně sto dní, takže až přistanu na londýnském letišti, budu vyzbrojen slovní zásobou asi dvou tisíc slov, s čímž bych měl pro začátek vystačit. V odhadu jsem se příliš nezmýlil a učil jsem se opravdu pilně, takže nějaké ty dva tisíce anglických slov jsem v den přistání v Londýně opravdu zvládl. Ovšem, nepočítal jsem s tím, že když vidím tato slova tištěná ve slovníku a v paměti je potom mám jakoby napsaná vlastní rukou na papír (začal jsem si skutečně psát takový slovníček, protože jsem kdesi slyšel, že si člověk slova snadněji zapamatuje když si je sám zapíše), je to úplně jiné, než když je slyší někým anglicky hovořícím vyslovit! Takže, když na mne na letišti Heathrow celník cosi vybafl, vůbec jsem mu nerozuměl. A to se jen ptal, jestli mám něco k proclení! Nakonec jsme se dohadovali převážně posunkovou řečí. Bylo mi potom už jasné, že s tou angličtinou to nebude zdaleka tak snadné jak jsem si to představoval.

    Na letišti na mě čekal můj příbuzný, kterého jsem rok předtím potkal v Varech. Emigroval do Anglie v roce 1948, poté kdy si vzal za manželku Angličanku. Bývalý baťovec, nikdy si nebyl úplně jistý svým statutem, takže do republiky nikdy raději nejel, až když v 68. roce roztály ledy, jak se k němu doneslo. Někdy v polovině srpna tedy konečně naložil do auta rodinu čítající manželku a párek teenagerů, kterým slíbil výlet na jaký nezapomenou. U nás ve Varech se objevili hned jak přejeli hranice z Německa. Přespali noc a jeli do Prahy, kde za pár dní nato je ráno probudil rachot tanků valících se ulicemi. Zděšeni, uchýlili se na ambasádu, odkud Britové brzy zorganizovali hromadnou jízdu směrem k hranicím pro turisty takto zaskočené, jichž byly stovky. Zbytek dovolené strávili potom ježděním po Anglii, opravdu dovolená na jakou se nezapomene! Teď mě odvezl do Warwicku, kde jsem u nich zůstal po několik dní, než jsem se přesunul do Londýna, kam mě srdce přece jen nejvíc táhlo.

    Moje nedostačující angličtina mě dosti štvala. Mnozí z nově příchozích českých emigrantů řešili stejný problém tím, že se přihlásili do jazykových škol, což anglická vláda podporovala. To by ovšem bylo znamenalo, že bych byl delší dobu bez příjmu. Nějaký čas jsem obsluhoval mašinu na „cappucino –  v kavárničce, kterou vlastnil jeden emigrant z osmačtyřicátého roku – vedle mě u kasy přitom stál bývalý čs. velvyslanec v Británii a později v Indii Bohuslav Kratochvíl. Tam se ale většinou mluvilo kolem mne česky, což mojí pochybené angličtině neprospívalo. Vzpomněl jsem si na legendární metodu k učení cizích jazyků, kterou si vypracoval můj otec, který jich uměl asi tucet. Vypravil se do země, jejíž jazyk se potřeboval či chtěl naučit (na příklad do Albánie) a tam se ihned ponořil do domorodého světa. Přes den chodil po trzích, obchodech, nádražích, prostě všude kde se sdružovali lidé. Poslouchal jak se kolem mluví. Večer četl noviny, vyhledával slova ve slovníku, poslouchal radio. Asi po měsíci takového intenzivního poustevničení se znovu vynořil a v portfeji si nesl další jazyk. Řekl jsem si, že zkusím něco podobného.

    Na výběr jsem moc neměl, rozhodl jsem se tedy, že půjdu dělat dělníka na stavbu. Aspoň bych měl trochu víc vydělat, zatímco se budu, jako to dělal otec, pohybovat mezi domorodci. Odpověděl jsem (telefonicky a s potížemi) na jeden inzerát ve večerníku a ke svému překvapení jsem byl hned napoprvé úspěšný. Musel jsem ale nejprve jet až do Wembley (nedaleko slavného olympijského stadiónu), kde měla firma ředitelství, protože se musela vyjasnit otázka mého pracovního povolení. Kvůli mé lámané angličtině si mysleli, že třeba bych mohl být v zemi nelegálně, vysvětlil jsem jim ale, že žádné pracovní povolení nepotřebuji, protože jsem rodilý Brit. Kroutili sice nad tím hlavou, měl jsem to ale černé na bílém ve svém rodném listu. Řekli mi potom, kam mám jet druhý den ráno do práce. Jakási továrna v Lambertu se měla předělávat na kancelářskou budovu nějaké pojišťovny. Bouraly se tam různé stěny a přepážky, kopaly se základy, aby se potom mohla přistavovat schodiště, atp. Plat jsem měl asi 25 liber týdně, což v té době nebylo zlé, práce ovšem byla těžká, většinou s lopatou a s krumpáčem. První týden či dva jsem ve svém pokojíku, který jsem si pronajímal ve Streathamu od jakýchsi Indů, dostával z toho v noci křeče. Tělo si ale postupně zvykalo.

    Vše vypadalo dobře, jen s tím učením se jazyku anglickému to bylo problematické. Večer jsem sice poslouchal radio a trochu jsem i začínal rozumět – tam se ale většinou mluvilo vytříbenou angličtinou s oxfordským přízvukem. V té části Londýna, kde jsem pracoval, jsem se ale s oxfordským přízvukem setkával jen tehdy, když na mne na ulici zaštěkal oxfordský teriér. Také opravdových domorodců bylo na stavbě pomálu. Ti se omezovali na pár cockneys, kterým bylo rozumět ještě hůře než těm ostatním, protože po cockneyském způsobu zásadně polykali půlky slov. Poměrně slušně jsem rozuměl jen jednomu Skotovi a překvapivě, také jednomu černochovi z Karibiku. Ti si totiž dávali pozor na to, aby se mnou mluvili trochu pomaleji. Ostatní pocházeli ze všech možných koutů světa, z Afriky, z Indie a bůhví odkud odjinud. a každý z nich měl nějaký jiný přízvuk. Dále jsem bifloval angličtinu, učil se slovíčkům, snažil se číst noviny, poslouchal radio... Všichni z asi patnácti dělníků, kteří na stavbě ze začátku pracovali (později jich přibylo víc, mezi nimi i někteří inteligentnější a vzdělanější, takoví jací se na příklad dokonce vyučili zedničině) mi celkem rozuměli. To hlavně proto, že jsem ze sebe ta anglická slova, která jsem se až doposud dokázal naučit, soukal hodně pomalu, protože jsem měl problémy s jejich spojováním. Často jsem jim nabídl příležitost k tomu od srdce se zasmát, to když se mi povedlo nějaké zvlášť originální slovní spojení. Celkem mi to příliš nevadilo – většinou jsem se smál s nimi. Frustrující ovšem bylo, že já jsem jim nerozuměl skoro vůbec nic. V sobotu večer jsem proto obvykle jezdíval do West Hampsteadu, kde byl čs. klub (je tam dodnes, pokud vím), abych se aspoň trochu odreagoval.

    Po několik měsíců pracoval dosti těžce jako stavební dělník, což uprostřed zimy nebylo nic příjemného. Zpočátku se mi stávalo, že mě v noci budily křeče ve svalech, které nebyly na takovouto práci zvyklé. To se sice brzy usadilo, zima v Londýně je ale v lecčems horší než ta v Praze, kde bývá mnohem sušší. Ta londýnská byla hlavně vlhká a vlezlá. Nakonec se mi ale podařilo nalézt si místo jaksi "za větrem". Bylo to u jedné malé firmičky, kterou vedli dva pražští Židé a která se zabývala exportem plexiskla do východních zemí. Měl jsem na starosti jeho skladování a vedl jsem záznamy. Člověk, s nímž jsem se přitom denně nejčastěji stýkal, byl jeden z partnerů, jménem Khan. Čas od času jsme oba jezdili pro zboží najatým náklaďákem s řidičem, někdy i docela daleko od Londýna, takže bylo dost času k tomu si povídat. Tehdy mě Khan zasvěcoval do různých aspektů života v Anglii, kam přišel ještě před válkou – v té době mu bylo už skoro šedesát, občas mu trochu dělala potíže čeština, ne ale tolik jako mně v té době ještě angličtina. Pochopitelně, že při těchto debatách přišla na přetřes i politika.

    Jako čerstvý utečenec z tehdejšího Československa jsem měl celkem pochopitelnou nedůvěru ke všemu, co se v politice nacházelo nalevo a jen trochu zavánělo socialismem. Khan se pokoušel mi ukazovat, že se musím dívat na politiku na Západě trochu objektivněji. Vysvětloval mi kupříkladu, že i mezi britskými labouristy se nacházejí "slušní lidé", což mi moje zaslepenost a nedůvěra, podpíraná tehdy ještě čerstvými vzpomínkami na sovětské tanky a kvéry, nedovolovala jen tak lehce přijmout. Dozvěděl jsem se od něho také něco, co jsem si později mohl mnohokráte ověřit, že totiž jak konzervativní, tak i labouristická strana se skládají z frakcí, které u té první mohou klidně začínat kdesi napravo od Džingischána a u té druhé nalevo od Mao Ce-tunga. Ještě později mi potom došlo, že oba tyto extrémy jsou za jistých podmínek dokonce i zaměnitelné. Khan mi ale předal také ještě jednu moudrost:

"Pamatuj si, že když mají tady politici problémy, tak se za tím vždycky schovává jedna ze dvou věcí: buď je to sex, nebo peníze. U konzervativců to bývá skoro vždycky sex, u socialistů peníze."

     Mám dnes za sebou už o několik roků víc sbírání zkušeností s politikou na Západě, než měl tehdy Khan. A mohu říci, že ta jeho slova opravdu platila! Dlouho. Až v poslední době se nám to začalo nějak kazit. Myslím si, že za to může dnešní společnost s tou svojí tolerancí. Kam se ztratily ty nádherné skandály, které konzervativní politici vyvolávali tím, že se vyspali s někým jiným než se svou manželkou? Když se něco podobného kdysi provalilo, potom - v případě dejme tomu takového ministra - to potom znamenalo jasnou a okamžitou rezignaci. Natož když se přišlo na to, že někdo je homosexuálem. To znamenalo náhlý a neodvratný konec politické kariéry. Dnes ale může takový politik vystřídat kdovíkolik milenek, či se promenádovat se svým gay partnerem a nejenže ani oko nemrkne – ještě mu to přidá na popularitě!

S Františkem Fisherem zkoušíme v Londýně Mozarta
Knírek tam je, bíbr ale ještě nedorostl

    Ještě v Česku jsem si sliboval, že i v Anglii něco udělám se svým zpíváním. Spojil jsem se nejprve s Otakarem Krausem, který tam měl veliké jméno jako zpěvák (po dvacet let zpíval v Covent Garden, kde měl patent na role padouchů, jakými jsou třeba Iago v Otellovi či Scarpio v Tosce), i jako učitel (učil několik významných britských basistů), také proto, že s ním jsem mohl mluvit česky. Zazpíval jsem mu a on mně za žáka přijal, ale podmínečně. Měl totiž v té době osobní problémy, manželka byla těžce nemocná a věděl, že po nějaký čas nebude schopen učit. Proto mi navrhl, abych zatím šel do Morley College. To byla večerní škola, která se nacházela pod státní dotací, což mi nesmírně vyhovovalo, protože se platilo jen nepatrné zápisné. Učilo se tam různým uměleckým oborům, opera byla dosti prominentní a konala se také pravidelná školní představení. Navíc se škola nacházela v Lambertu, jen asi kilometr od místa kde jsem pracoval. Když jsem tam poprvé zabrousil, začínala se právě zkoušet Rossiniho Popelka a potřebovali basistu velice naléhavě, takže jsem okamžitě dostal roli Alidora. V čs. klubu jsem se v té době seznámil s mladou českou emigrantkou Dášou, která pocházela z Nové Paky, tedy také z Podkrkonoší, nedaleko místa kde jsem sám vyrůstal. Pozval jsem ji potom na představení. Asi za rok a půl nato jsme se vzali a naše manželství už trvá bezmála 40 let.

    V Morley College jsem si také zazpíval a tomu asi neuvěříte, Kecala v Prodance. Navíc zpočátku i česky, pouze ale při několika zkouškách. Mým kolegům se to nesmírně líbilo, když jsem jim předzpíval některé party česky. Dokonce se ozývaly hlasy, že by se snad měla ta Bartered Bride nacvičit v originální češtině jako Prodaná nevěsta. Když si jich to ale pár z účinkujících s mými instrukcemi vyzkoušelo, jejich počáteční nadšení rychle opadlo. To moje také, protože dostat z „Marženky" nebo z "Dženika" kloudné české slovo prostě nešlo. Takže se opera zpívala anglicky. Oficiálním dirigentem byl Marcus Dodds, který v té době vedl rozhlasový orchestr BBC; ten se ovšem při zkouškách příliš často neobjevoval a většinu práce nechával na asistentovi. Se spoustou výtečných zpěváků, jaké jsem kolem sebe dennodenně vídával a slýchával už na této úrovni, mi brzy začínalo být jasné, že prosazovat se v této profesi v této zemi bude velice těžké. Inu, mnoho povolaných, málo vyvolených, jak říkávala moje matka. Učinil jsem ale aspoň jeden vážný pokus a pořídil jsem si agenta, který mi vyjednal konkurz v Německu. Jel jsem do Frankfurtu koncem 70. roku. Nic kloudného z toho nevzešlo, odskočil jsem si ale aspoň při té příležitosti do Hamburku, kde působil jeden z mých bývalých kolegů Petr Novák, lépe známý jako Kim Novák, jako asistent režie v místní televizi. Šel jsem se na něho podívat když natáčeli jakousi televizní písničku, v níž byla scéna odehrávající se pod vodou, při níž pár lidí kouřilo cigarety (to se dělalo tak, že měli v ústech mléko, které pomalu vypouštěli). Natáčelo se to v akváriu v městském parku` voda tam někdy v listopadu měla hádám tak stěží 5 stupňů. Kdo asi do ní musel vlézt a plně oblečený? Pochopitelně, že asistent režie. Těžký byl život čerstvého emigranta!

    Londýn byl zpočátku pro mne novotou, která se jen tak lehce neotřela. Nejskvělejší byla muzea a galerie. Nejdůležitější z těchto institucí náležely státu a vstup do nich byl zdarma. To bylo nesmírně výhodné zejména o víkendech, kdy se člověku nechtělo sedět doma, kde byla zpravidla zima. Ta je v Londýně obzvláště vlezlá, vlhká a studená, horší než třeba v Praze, kde je podnebí kontinentální a o dost sušší. „Bedsittery – , které jsem si pronajímal (jako snad každý jsem prošel několika, v Earls Court, Streathamu, West Hampsteadu, Paddingtonu) a ten, který jsme později s manželkou měli ve Wilsden Green, měly všechny jedno společné. Elektroměr a v pár případech ještě navíc i plynoměr. Tito dva jsou snad největšími nepřáteli člověka, aspoň toho druhu, který se zve nájemníkem Tyto kovové stvůry se totiž zpravidla nacházejí (nepředpokládám, že by se v tomto směru něco příliš změnilo) v nesvaté alianci s „landlordem – tedy panem domácím. Landlord má v ruce všechny trumfy. V domě má hlavní měřící přístroj, který mu tam nainstalovali dodavatelé elektřiny (či plynu) a podle toho platí účty té které společnosti. Jak si potom nastaví ten sekundární přístroj, který má umístěný v místnosti ubohého nájemníka, aby tam polykal mince, to záleží čistě jen na něm. Měřící jednotka, jíž se přitom běžně používá, se nazývá jeden moloch. V době, kdy jsem se v Londýně vyskytoval, byly tyto příšery na šilinky (dnes budou nejspíš na jedno-librové mince) a i ty nejmírnější s nimiž jsem se potkal, se chovaly jako profesionální bytoví lupiči. Následkem toho, člověk si zpravidla nemohl dovolit uprostřed zimy strávit v neděli celý den ve svém pokojíku (po čemž těžkou prací na stavbě vysílené tělo přímo prahlo), protože ho to mohlo klidně stát i celou libru jen za topivo. Když uvážíte, že přibližně tolik vás stál denně také vlastní nájem běžného bedsitteru, v časech kdy slušný plat se pohyboval někde mezi 20-30 librami, nějaká polovička celkového příjmu mohla klidně prasknout na bydlení v jedné malé místnosti se společně užívaném příslušenství. Jistě potom pochopíte, proč byla příjemně vytopená londýnská muzea zejména o víkendech plná vzdělávajících se lidí.

    Jiná věc, která mi na životě v Londýně vadila, byl nedostatek prostoru. Na menší byty či pokoje jsem byl celkem zvyklý, chybělo mi ale to vyrazit si ku příkladu na chvíli někam do lesa, jak jsem to doma občas dělával. Tady to nešlo, aspoň v okolí Londýna ne. Když jsme si časem pořídili auto (jednu dobu jsem dokonce měl škodovku octavii, tu jsem sice dostal za babku, asi tak jednotýdenní plat, moc dlouho mi ale nevydržela) a mohli si občas vyjet ven z města, stejně člověk všude narážel na cedule „Private Property – , soukromé vlastnictví, atp. Začali jsme uvažovat o tom, že se z Anglie odstěhujeme někam jinam. To, že bychom mohli také nechat Londýn Londýnem a přesunout se třeba do Cornwallu nebo do Lake District, či na příklad i do Skotska, nás nenapadlo. Dáša, která začínala jako číšnice v letním táboře Pontins a potom na čas jako uklizečka v nemocnici, si v době kdy jsme se poznali už našla místo v kanceláři. Byla odhodlaná si najít něco takového přes podobné potíže s angličtinou jaké jsem měl i já, „i kdybych tam měla jen ořezávat tužky – , jak kdysi statečně prohlásila. Já jsem o slušné zaměstnání zavadit nemohl. Zkoušel jsem leccos, většina míst která se nabízela ale byla jako „salesman –  neboli obchodní cestující nějakého druhu a většinou bez základního platu, jen na provizi. V jistou dobu jsme vážně uvažovali o tom, že půjdeme do Jižní Afriky, jenže v tu dobu již přestala tato země přijímat české uprchlíky. Já jako rodilý Brit bych byl problémy neměl, manželka narozená v Česku ale ano.

    Nakonec jsme se rozhodli pro Austrálii a pro Brisbane. Opět, stejně jako když jsem odcházel o čtyři roky předtím z Česka, vše šlo hladce jako po másle. Počátkem roku 1973 jsme odpluli ze Southamptonu na řecké lodi Australis na měsíční plavbu přes Kanárské ostrovy, Kapské město, Perth, Melbourne a Sydney, s konečným cílem Brisbane. Touto lodí a její pohnutou historií se zabývám trochu podrobněji v pokračování této autobiografie. Zatím jen v krátkosti doplním: Přesně v den svých třicátých narozenin, 14. února 1973, tedy na sv. Valentýna, jsem kdesi u západního pobřeží Afriky poprvé v životě překročil, přesněji přeplul, rovník. V Brisbane už žijeme bezmála 40 let, "but that's another story" – to už je jiná historie.

    Pokud jde o můj bíbr, jímž to všechno začalo, ten mi skutečně v Anglii zase dorostl a přivezl jsem si jej i do Austrálie, kde se mnou přebývá dodnes. Občas, když si tuto dnes již nezadržitelně šedivějící ozdobu obličeje před zrcadlem trochu upravuji, přistřihuji a krášlím, připomene se mi tím jak jsem se vlastně dostal sem do Austrálie, na tu horní stranu glóbusu což je jak my to zde vidíme. Vír v umývadle se přede mnou točí na opačnou stranu, ráno nás tu budí svým chechtotem pták zvaný kookaburra a v noci obloze vládne Jižní kříž. Uvědomuji si, že to byl právě tento bíbr, který v tom všem hrál velice důležitou roli. Nikdy jsem mu to za zlé neměl a po všech těch letech jsem si už úplně jistý tím, že nikdy mu to za zlé mít nebudu...



Pokračování...

  K části první
K části druhé
K části třetí
K části čtvrté
K části páté

K části šesté
K části sedmé
 

K domácí stránce
(většinou v angličtině)
©Voyen Koreis 2012
All rights reserved - veškerá práva vyhrazena